Díla
Ducha Svatého (2016)
Kázání P. Martina Fuchse
v Praze 15. května 2016
***
Když setník Kornelius
poslal pro svatého Petra, Písmo svaté říká: „...sestoupil Duch Svatý na
všechny, kteří to slovo slyšeli. I užasli věřící z obřízky, kteří přišli
s Petrem, že se také na pohany vylila milost Ducha Svatého. Slyšeli je
totiž mluvit různými jazyky a velebiti Boha. Tu promluvil Petr: << Což
může někdo odříci vodu, aby nebyli pokřtěni ti, kteří přijali Ducha Svatého jak
i my? >> A rozkázal je pokřtíti ve jménu [Pána] Ježíše Krista. Nato
prosili ho, aby [u nich] několik dní pobyl.“ (Skutky apoštolské 10:44-48)
Když čteme tuto pasáž
Písma svatého, mohli bychom mít dojem, že tito lidé obdrželi biřmování, tj.
Ducha Svatého, dokonce před křtem. Je to možné? Není pořádek svátostí
následující: svatý křest, svatá zpověď, Svátost oltářní, svátost biřmování...?
Nebyla by svátost, která ve výčtu následuje po křtu, neplatná bez křtu? Ano, je
tomu tak.
V zásadě Bůh může
udělit každou milost svátosti dokonce i bez této svátosti. Apoštolové jistě
nebyli pokřtěni před Poslední večeří, a přesto obdrželi svěcení a Svátost
oltářní platným způsobem. Stejným způsobem mohl Bůh dát milost biřmování bez
svátosti biřmování.
Zde se však mluví o
charismatické milosti, neobvyklém daru milosti Ducha Svatého, tj. milosti,
kterou Bůh uděluje, aby ostatní vedl k pravému náboženství. Existuje více
neobvyklých darů milosti: dar stigmatizace, konání zázraků, dar jazyků,
bilokace, levitace, rozlišování srdcí a jiné.
Dokonce i osoba, která
není ve stavu posvěcující milosti, může mít tento dar milosti, tj. i nepokřtění
pohané v dnešním čtení. V Novém Zákoně je to velekněz Kaifáš, který
jej má. Řekl: „...je pro nás prospěšné, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby
celý národ zahynul.“ (Jan 11:50)
Ačkoliv byl v té
době pevně rozhodnut vydat Ježíše na smrt a tudíž žil v těžkém hříchu, měl
zvláštní dar prorokování, protože byl veleknězem.
Jako papež, který má
milost neomylnosti, jestliže vyhoví určitým požadavkům, i velekněz Starého
Zákona měl jistá charizmata. Proto na to svatý Jan klade zvláštní důraz: „To
však řekl ... jako velekněz toho roku....“
Jestliže papež odejde
z funkce, ztrácí milost neomylnosti, protože ta je spojena
s papežským úřadem.
Zdá se, že pohané
v této pasáži Písma svatého, kterou jsem citoval na začátku, byli pokřtěni
poté, co obdrželi Ducha Svatého, a že byli biřmováni někdy později.
Podívejme se nyní na
díla Ducha Svatého:
Jeho prvním dílem jsou
apoštolové. Sestoupil na ně o Letnicích a zcela je změnil!
Do té doby byli
nevědoucí, pomalí v myšlení, takže stěží chápali nejběžnější podobenství
dokonce i ve svém mateřském jazyce. A náhle hovořili všemi jazyky světa a
pamatovali si vše, co jim předtím Pán řekl. Chápali nejhlubší tajemství a byli
vzdělaní, jako by roky studovali. Do té doby byli bázliví jako slabé děti;
neměli ani trochu odvahy, kterou však potřebovali, když byli apoštoly.
Cožpak všichni neutekli
před Ježíšovými nepřáteli na Olivetské hoře? Cožpak jeden z nich nezapřel
ze strachu Spasitele? Cožpak nezůstali za zavřenými dveřmi dokonce i po
Vzkříšení ze strachu před Židy? Nyní se však statečně postavili Židům i
pohanům, králům i vladařům; nebáli se pokoření a výsměchu, ani biče ani hořké
smrti.
Předtím byli sobečtí a
domýšliví, starali se jen o svou vlastní čest, ale pak zapomněli na své vlastní
já a pracovali ke cti Boží a pro spásu duší. Byli vybaveni důležitými dary
milosti: konali zázraky, dokonce větší než konal sám Kristus.
Druhým dílem Ducha
Svatého je Církev Kristova – jedna, svatá, všeobecná a apoštolská Církev, která
pokračuje v Kristově vykupitelském díle a tak tvoří plody svatosti. To
potvrzuje každá skutečná kanonizace.
Protože je Církev
institucí spásy, chrání své členy před omylem; učí a ochraňuje pravdu. Proto
v dobách krize vždy existovali muži, kteří povstali a čelili bouři:
Svatý Atanáš proti
ariánům, svatý Dominik proti albigenským, svatá Kateřina Sienská v době
velkého papežského rozkolu, svatý Ignác, svatý Pius V., svatý Karel Boromejský,
svatý Filip Neri a svatá Terezie z Avily v době reformace...
Církev vždy obraňuje
pravdu, ano, musí obraňovat pravdu, i když to může znamenat velké ztráty. A tak
se od katolické Církve oddělily miliony lidí kvůli nauce, že Duch Svatý vychází
z Otce i ze Syna. Miliony Rusů a Řeků tvrdily a tvrdí, že Duch Svatý
vychází jen z Otce.
Taková odlišnost se zdá
být malá a nedůležitá pro lhostejného člověka, ale pro Církev Kristovu je
podstatná, a tak dává přednost tomu, rozejít se s miliony učedníků namísto
toho, aby se vzdala této nauky. Je pozoruhodné, že Řekové, kteří tuto nauku o
Duchu Svatém nepřijali a rebelovali proti katolické Církvi, byli podrobeni jhu
Turků, v jejichž rukou je Konstantinopol ještě dnes, a padla do nich právě
o Letnicích roku 1453.
Svatý Tomáš říká: „Duch
Svatý vychází z Otce i Syna jako vychází teplo ze slunce i paprsku.“
Existuje další pravda:
Bůh má dvě vůle. „Neboť jsem sestoupil s nebe, ne abych činil svou vůli,
nýbrž vůli Toho, který mě poslal.“ (Jan 6:38)
„Otče .... ne má vůle,
ale tvá se staň.“ (Lukáš 22:42)
Pro někoho to může být
zbytečná spekulace, ale je to pravda zjevená Bohem a prezentovaná Církví. Ježíš
Kristus má dvě přirozenosti, Božskou a lidskou, a každá z těchto
přirozeností má svou vůli. Samozřejmě jsou tyto Kristovy vůle navenek
sjednoceny takovým způsobem, že se zdá, že má jen jednu vůli.
Během 16. století odpadly
miliony anglických katolíků k anglikánské sektě. Kdyby papež Klement VII.
prohlásil za neplatné manželství Jindřicha VIII., které bylo platné,
pravděpodobně by se to nestalo. Pravda – nerozlučitelnost manželství – však
musela být bráněna! Mnozí zemřeli při obraně této katolické nauky, mezi jinými
svatý Jan Fisher a svatý Tomáš More.
My sami jsme třetím
dílem Ducha Svatého. Svatý Pavel napsal křesťanům v Korintě:
„Nevíte, že jste
chrámem Božím a že Duch Boží přebývá ve vás?“ (1 Kor 3:16)
Jestliže jsme
v tuto chvíli ve stavu milosti – a já doufám, že jsme – Duch Svatý žije
v nás jako Pán ve svatostánku. Pak je s námi se svými sedmi dary.
Svatý Vincenc Ferrerský říká, že kdybychom mohli vidět duši bez hříchů, byli
bychom tak potěšení její krásou, že bychom se zřekli jídla a pití na sto let.
A jestliže ztratíme
tuto milost posvěcující, můžeme ji znovu získat skrze dobrou svatou zpověď. Dvě
mohutnosti naší duše – rozum a vůle – budou osvíceny a povzbuzeny dary Ducha
Svatého.
Velmi často Duch Svatý
využívá pomáhající milost, například skrze vnější důvody, osoby, kázání a
knihy! Svatý Ignác tak byl pohnut Boží milostí, když četl legendu o světci,
svatý František Borgia, když se díval na mrtvolu královny Isabely, svatý Fidel
ze Sigmaringy soudním procesem, svatý František z Assisi kázáním, svatý
Ondřej Corsini snem o své matce.
Člověk nemůže vidět bez
světla a nemůže rozpoznat pravdu bez milosti Ducha Svatého.
Někdy nás Duch Svatý
varuje, abychom nečinili to či ono; někdy nás podněcuje: „Jdi na mši svatou!
Navštiv tuto nemocnou osobu a napomeň ji, aby měla důvěru v Boha a
v modlitbu!“
Duch Svatý pokračuje
v Kristově díle: v jeho apoštolech, v katolické Církvi,
v nás. Buďme mu vděční a naslouchejme jeho hlasu. Amen.
Překlad: D. Grof
