úterý 29. března 2016

Komentář Eleison CDLIV – Arcibiskupův odkaz I (2016)

 
Komentář Eleison CDLIV – Arcibiskupův odkaz I (2016)
(454)
26. března 2016
 
ARCIBISKUPŮV ODKAZ I
Včera, 25. března, bylo 25. výročí smrti velkého Božího muže, arcibiskupa Lefebvra, vůči němuž má tak mnoho katolíků zachovávajících si dnes Víru tak velký dluh. Když v 60. letech 20. století revoluční démoni moderního světa uspěli v tom, že pod své jho přivedli spoustu katolických duchovních buď během nebo po Druhém vatikánském koncilu (1962-1965), byl to arcibiskup, kdo takřka sám stál při té katolické Tradici, jíž katolická autorita, zaslepená nebo zastrašená, opouštěla. Protože aby katolíci skutečně uposlechli tuto autoritu oddanou principům revoluce, museli opustit Pravdu neměnné Tradice Církve. Nebo jinak, aby zůstali věrní této Pravdě, museli vstoupit do „neposlušnosti“ vůči církevním autoritám.
Samozřejmě, že ani arcibiskup, ani Bratrstvo sv. Pia X., které založil v roce 1970, nebyli skutečně neposlušní, protože katolická autorita je nepostradatelným sluhou katolické Pravdy: nepostradatelným, protože Pravda bez autority je rozervaná na kusy mezi navzájem soupeřícími názory omylných lidí, ale sluhou, protože autorita je prostředkem a nikoliv cílem, prostředkem ochrany a zachování té neomylné Kristovy Pravdy, která jediná může spasit duše. Této neměnné Tradici Církve zůstal arcibiskup Lefebvre věrný do konce, přesto aniž by pohrdal těmi církevními autoritami, které jej do konce odsuzovaly, nebo se jim vzpíral. Naopak udělal vše, co mohl ve skutečnosti v daný moment udělat, jak sám připouští, dokonce i více, než měl býval udělat, aby jim pomohl vidět Pravdu a sloužit jí, pro dobro celé Církve, ale marně.
Tehdy, aby zajistil přežití Pravdy o spáse, v červnu 1988 vysvětil čtyři biskupy bez povolení církevních autorit, které je normálně nutné. Musely doufat, že tento postup bez jejich povolení bude znamenat zničení jeho Bratrstva, to však naopak vzkvétalo, protože nyní značný počet duší vystoupil ze své předkoncilní „poslušnosti“, aby pochopil, že Pravda musí být na prvním místě, a že v pravdě setrvávající biskupové jsou nutní pro přežití Pravdy Církve.
Co se však stalo s Bratrstvem, jež za sebou zanechal, když o dva a půl roku později zemřel? Jeho katolická moudrost a osobní charisma zde již nebyly, aby je ochránily před magnetickou přitažlivostí předkoncilní „poslušnosti“, která dostala podobu zdánlivě rozumných návrhů diplomatického kompromisu mezi koncilní autoritou a katolickou Tradicí. Falešná „poslušnost“, upřednostňující autoritu před Pravdou, se nyní vplížila na vrchol Bratrstva, z nějž ji arcibiskup [předtím] vymýtil, a za dalších pár let bylo jeho Bratrstvo sotva rozpoznatelné, když ti, co jej pomýleně vedou, jeli do Říma, čepici v ruce, a žadonili o oficiální uznání ze strany církevních autorit.
Pravda nemá žádné právo uvádět se do pozice žadonění o cokoliv ze strany skupiny lhářů – „katolicismus je revoluční“ je strašlivá lež – pomýlení vůdci Bratrstva však tehdy i nyní ospravedlňovali své ponížení Pravdy tím, že se odvolávali na arcibiskupův příklad. Říkali, že po léta jezdil do Říma a usiloval o oficiální uznání Bratrstva, a že oni nečiní nic jiného. To, co se však mohlo zdát podobné, bylo ve skutečnosti zcela odlišné. Zatímco oni jezdili do Říma ve snaze dosáhnout nějakou politickou dohodu, s níž byli připraveni, jak se vyjasnilo nejpozději na jaře 2012, učinit kompromis ohledně nauky, arcibiskup do Říma naopak jezdil vždy pouze pro dobro Víry a Církve. Pro něj bylo oficiální uznání Bratrstva ze strany církevní autority vždy pouze prostředkem, jak pomoci této autoritě zpět k Tradici a Pravdě, a když tato autorita na jaře 1988 jednou provždy demonstrovala své odmítnutí strážit Tradici, pak arcibiskup přerušil všechna vyjednávání a diplomatické kontakty, a bez obalu deklaroval, že by pokračovala jedině, kdyby se Řím vrátil k věroučné Pravdě. Arcibiskupovi nástupci mu ve skutečnosti nikdy neporozuměli. A dnes? Podívejte se na „Komentář“ příští týden.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof