Komentář Eleison CDLI – Platní biskupové? - III (2016)
(451)
5. března
2016
PLATNÍ BISKUPOVÉ? III
Prezentovat
argumenty P. Calderóna pro nový ritus svěcení biskupů jako „nejspíše platného“,
neznamená obhajovat Novus Ordo jako celek, ani říkat, že s tímto novým
ritem neexistuje žádný problém. Znamená to, že problém nesmí být zvažován
emocemi horkých hlav, ale sakramentální teologií Církve, oblasti, u níž je
sklon, že se stává, jak říká přísloví, že „blázni se vřítí tam, kam se andělé
bojí vkročit“. Zde jsou argumenty P. Calderóna, i když velmi stručné:
To, co je
potřeba k záruce platnosti svátostného ritu, je dlouhodobé schválení ze
strany Církve. Protože nový ritus biskupského svěcení (NRBS) je zcela novým
ritem, uměle vykonstruovaným za Pavla VI. hned po Druhém vatikánském koncilu,
nemá žádnou takovou garanci. Mimo to onen antiliturgický duch, kvaziheretická
kolegialita a antiautoritářský duch koncilu, formující kontext, v němž byl
NRBS uměle vytvořen, se kombinují, aby vyvolaly pochyby, pokud jde o jeho platnost:
byla nová materie v NRBS natolik změněna, že zneplatnila tuto
svátost? Ukazuje NRBS novou obřadní intenci svého zákonodárce udělat
ritus svěcení biskupů, aby „činil, co Církev činí“ (a vždy činila)? A byla tato
forma oficiálně ustanovena Církví, a vyjadřuje dostatečně nikoliv nutně milost
biskupství, která má být propůjčena, ale alespoň biskupský stav, který s sebou
nutně nese tuto milost?
Nová materie
NRBS nevyvolává žádné pochyby, protože nebyla od tradiční materie významně
změněna. Na druhou stranu zákonodárcova intence nového obřadu je problematická,
protože Pavel VI. mohl být nejvyšší autoritou v Církvi, nicméně všechny
jeho liturgické reformy jsou prošpikovány jeho typickou modernistickou touhou
„činit, co Církev činí“ a zároveň to nečinit. Tento rozpor charakterizoval
takřka celý jeho pontifikát a způsobil nevýslovné zmatení v Církvi. Proto
NRBS jako celek projevuje svého demokratického ducha a radikálně na několika
místech mění tradiční pojetí katolického biskupa a jeho autority. Tato intence
nového obřadu je dvojznačná.
Pokud jde o
novou formu NRBS, byla ustanovena nejvyšší autoritou Církve, papežem
Pavlem VI., ale ne s jeho mimořádnou neomylností, ani s řádnou
neomylností Církve (která se nikdy nerozchází s Tradicí), takže konečný
soud Církve ohledně její platnosti musí počkat na obnovu duševně zdravého
Magisteria Církve, jež je v současnosti zastíněno. Mezitím se jako
svátostná forma zdá platná, protože „přijmi Ducha vševládného“ je formou
podobnou jiným formám schváleným Církví, a jakákoliv vnitřní dvojznačnost,
pokud jde o biskupský stav, je zcela vyjasněna bezprostředně ji obklopujícím
vnějším obřadem.
Protože však
Pavel VI. ustanovil tuto novou formu a zamýšlel i nezamýšlel se rozejít
s tradičním pojetím katolického biskupa, pak v souladu s naukou
Lva XIII. v „Apostolicae Curae“, bylo jeho zrušení biskupské autority jasné a
explicitní, jeho NRBS svěcení by jistě byla stejně neplatná jako anglikánská
svěcení. Je tomu tak, že modernistické omyly jsou v kontextu zavedení NRBS
jen implicitní. Je to však temný stín visící nad platností NRBS.
Závěr P.
Calderóna zde byl podán minulý týden. Materie, forma a obřadní intence NRBS
jsou jistě nelegitimní, kvůli jejich roztržce s Tradicí, jsou však s největší
pravděpodobností platné, protože naznačují, co musí být naznačeno a většina
jejich prvků pochází z ritů přijímaných Církví. Platnost však není jistá,
protože obřadní intence napůl se rozejít s Tradicí je nelegitimní, NRBS je
pouze podobný Církví schváleným ritům, a změny jdou všechny modernistickým
směrem. Svátosti však požadují naprosto jistou platnost, zvláště svěcení
biskupů, na nichž Církev závisí. Proto noví biskupové a noví kněží by měli být
nejlépe podmínečně přesvěceni.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof