Tradice a duchovní milosti (2014)
Kázání P.
Emilia Fattoreho
Drazí
přátelé,
když Náš Pán
kráčel po vyprahlé zemi, uzdravoval těla mnohých lidí Svým dotykem a dokonce
jen Svou přítomností. Lidé se na Něj kvůli tomuto uzdravování těla tlačili a ve
své dychtivosti po upřednostnění svého těla promeškávali větší dar – uzdravení
své duše. My velmi často jednáme stejně. Přicházíme k Bohu pouze pro
materiální věci nebo materiální požehnání. Chceme zdraví, dlouhý život, pokoj,
pohodlí atd. Ve své dychtivosti a pozemské starostlivosti promeškáváme mnoho
milostí.
Tyto tělesné
věci nejsou zlé, nejsou však v žádném případě největšími požehnáními. Aby
Ježíš mohl uzdravit duše lidí, bylo nutné, aby nasedl do loďky a nechal lidi na
břehu. Potřeboval se od nich oddělit fyzicky, aby mohli obdržet duchovní
uzdravení. Totéž platí pro nás. Bůh se od nás často musí odtáhnout v mnoha
hmotných požehnáních, která nám tak štědře propůjčuje, abychom byli schopni
pozdvihnout svá srdce mimo tento svět a hledat větší duchovní dary.
Dnes ve
světě nalézáme mnohé, kteří jsou katolíky, mají však touhu pouze po hmotných
požehnáních. Když modernisté převzali domy Boží, mnozí toužili po sochách,
oltářích, nádherných chvalozpěvech, latině a mnoha hmotných nebo materiálních
dobrých věcech, které byly odvrženy. Ti, kteří se nazývají „tradicionalisté“
usilovali (a stále usilují) hlavně nebo jenom o tyto materiální věci. Upadají
do omylů materialismu a usilují pouze o „latinskou mši“ a jsou lhostejní vůči
pravdě a řádu. Tolik jich opakuje frázi: „je to mše, na čem záleží“, jako by
vnější obřad dostačoval. Rčení „jak se modlíme, tak věříme“ je pravdivé a tyto
materiální věci jsou velmi důležité, ale lhostejnost k duchovním aspektům
nauky a disciplíny byla vážnou smrtelnou chybou. „Tradicionalisté“ se starají o
symboly bez ohledu na všechen pravý řád. Nemají žádný problém přidružit se
k lidem, kteří byli heretiky nebo schizmatiky, pokud slouží „latinskou
mši“. „Tradicionalisté“ nalezli vnější znaky a symboly (materiální dobra),
která hledali, ale ve své dychtivosti a zanícení se zablokovali a zamezili sami
sobě, aby kdy obdrželi duchovní milosti pro své duše. Nalezli nádherné sochy,
kostely, oltáře, latinu, hudbu, procesí, obřady atd., a protože toto je vše, co
hledali, je to vše, co dostali. Mají vše – s výjimkou milosti! Bůh se
odvrátil od těchto sekt, aby se pokusil je probudit, aby pozvedli svou mysl a
srdce k vyšším duchovním věcem.
Bohužel,
většina se zdá být spokojená pouze s materiálními dobry Církve a nikoliv
s duchovními. Stále ještě nalézáme mnoho těchto materiálních věcí jako
zbytků předešlé víry v [modernistických] kostelech. Není pochyb, že oni mají ve
svém držení nádherné budovy, sochy, hudbu atd. Mnohé z toho je velmi
inspirativní, co však nemají je milost. Bůh je opustil a je nyní na loďce a pokouší
se obrátit jejich pozornost k větším věcem, oni Jej však neslyší, protože
jsou soustředěni pouze na věci pozemské. Sv. František z Assisi se při
svém napodobování Krista stal lhostejným k těmto světským věcem a přijal
chudobu a prostotu. Na úkor pozemských materiálních dober hledal vyšší a větší
dobra pro duši.
Dnes
v pravé Církvi a u pravých následovníků Krista vidíme tuto pokornou
prostotu srdce. Není to opovrhování nádhernými symboly víry, ale je to mnohem
větší a dychtivější usilování o duchovní symboly, které nás vedou. A tohle je
to, co způsobuje, že tolik lidí opovrhuje vírou a odmítají víru, kterou jim
přinášíme ve jménu Krista. Když uvážíme, že v každé pravé mši se odehrává
transsubstanciace a Bůh se zpřítomňuje jako Tělo a Duše, uvědomujeme si, že
právě v ten okamžik je nebe přineseno na zemi a neexistuje žádné lepší nebo
skvělejší místo, kde být. Nádherné kostely ve Vatikánu nebo kterékoliv další
v držení modernistů a dokonce i všechny ty v rukách tradicionalistů
nemají nic srovnatelného. Prostí kněží ve svých skromných kaplích a svatyních
obětující mešní Oběť ve vší duchovní pravdě a správném řádu, mají víc, než je
všechno tamto, a dokonce i víc, než je v úhrnu celý svět. Kéž vždy hledáme
Krista na loďce, připravení a dychtiví považovat všechny dobré věci této země
za nic, abychom slyšeli a obdrželi všechny dobré věci nebe a duše. Co mají
modernisté nebo tradicionalisté v budovách, umění a obřadech, nemají-li
milost?!
Je to, jak
nám říká Šalamoun „marnost nad marnost, nic než marnost;“ je to prázdnota.
Tradicionalisté honící se za těmito materiálními věcmi, nedělají nic než to, že
se „honí za větrem“. Petrova archa spočívá v Pravdě – správnému řádu a
naukách – a nikoliv ve hmotných materiálních budovách a obřadech. Musíme znovu
soustředit svou pozornost na duši spíše než na tělo. Církev užívá materiální
dary Boží, ale ty nejsou cílem samy o sobě. Nedělejme chybu, že zapomínáme na
duši a pravý řád autority a nauky, a že se soustředíme pouze na vnější hmotné
materiální symboly Víry. Neopovrhujme Pravdou prostě proto, že je nám
prezentována skromně a neokázale. Spásná víra se již nenalézá ve velkých
kostelech, ale v skromných současných Porciunkulích (malých podílech)
františkánů. Kéž napodobujeme Ježíše, když vzdáváme díky Bohu, že skryl
duchovní Pravdy před pyšnými a nadutými tohoto světa a zjevil je pokorným.
Amen.
Překlad: D. Grof
