Španělská
občanská válka (1988)
Krátká historie tohoto
velikého boje
Anne
Carroll
Když karlisté,
právoplatní španělští králové, byli poraženi, Španělsko na sebe vzalo více
utrpení, než si předtím mohlo uvědomit. Během první třetiny 20. století byla
vláda nestabilní a lid nešťastný. V roce 1931 se dostala k moci
liberální republika. Vůdci byli ateističtí a protikatoličtí. V roce 1933
získali ve volbách většinu hlasů tradicionalisté, liberální strany si však
udržely kontrolu. Vládě postupně začali dominovat komunisté. Stavěli se proti
všem tradicím Španělska, zvláště proti katolicismu. Vypalovali kostely a
vraždili kněze a jeptišky. Vláda nebyla schopná udržet pořádek; zločinnost a
násilí rostly. Probíhaly tři střety: Církev proti liberalismu; práva jednotlivců
a místních oblastí proti autokratické vládě; právo soukromého vlastnictví proti
komunismu.
13. července 1936 byl
vládní policií zavražděn Calvo Sotelo, vůdce tradicionalistických politických
stran. Následkem čehož dva generálové, Emilio Mola a Francisco Franco,
stanovili datum povstání armády proti vládě. 17. července v 5:15 vydal
Franco prohlášení volající po znovuustavení autority ve Španělsku [český
překlad v článku zde].
Armáda, Guardia Civil (druh policejních sil) a města královny Izabely Kastilské
podporovala povstání. Největší podpora však přišla z provincie Navarra,
bašty karlistů, kde muži známí jako Requetés,
tradicionalističtí, militantní katolíci již konali výcvikové tábory. Vůdci
vzpoury poslali do Navarry výzvu o 600 mužů, kteří by bojovali proti vládě.
V jednom dni na výzvu odpovědělo
40 000 mužů. V průběhu občanské války bylo na bojišti vždy
10 000 Requetés a bojovali za
Církev, za Španělsko a za své rodiny. Povstání se začalo nazývat Cruzada neboli křížové tažení, protože
bylo svatou válkou proti Kristovým nepřátelům.
20. července byl sever
Španělska pod kontrolou nacionalistů Franka, Moly a jejich stoupenců; jih
včetně hlavního města Madridu byl kontrolován vládou a komunisty neboli
republikány, jak byli obvykle nazýváni. Do 22. července vypukla občanská válka
po celém Španělsku. Republikánům během války pomáhal Sovětský svaz spolu
s dobrovolnickými brigádami z mnoha zemí světa včetně Spojených
států. Nacionalisté obdrželi pomoc z Itálie a Německa. Věc byla jasně
vnímána jako válka na smrt mezi katolicismem a tradicionalismem na jedné straně
a komunismem a liberalismem na druhé.
Válka trvala skoro tři
roky, avšak bitva, která symbolizuje záležitosti války a to, jak byly řešeny,
se vybojovala v prvních třech měsících: Obléhání Alcazaru v Toledu.
Toledo je starobylé
město vzdálené asi 65 km od Madridu. Ferdinand a Izabela z něj kdysi
učinili své hlavní město a vystavěli v něm veliký kostel. Maurové
vybudovali na jednom ze sedmi toledských kopců pevnost a Karel V. přeměnil
pevnost na královský palác. Pevnost byla známá jako Alcazar.
Když Franco vydal své
prohlášení, vojenské posádce v Toledu velel plukovník José Moscardo, rázný
nacionalista. Když obdržel vládní rozkaz poslat munici z toledské muniční
továrny do Madridu, zdržoval, jak mohl, a pak 21. července oznámil vyhlášení
války [proti republikánům]. Republikánské oddíly vtrhly do města. Moscardo,
jeho oddíly a někteří civilisté se stáhli do Alcazaru, kde se připravili, že
budou odolávat nepříteli. Celkem bylo v pevnosti 1760 lidí včetně 211
dětí.
Komunisté si mysleli,
že by mohli Moscarda přinutit se vzdát. 23. července zatelefonoval Moscardovi
komunistický vůdce jménem Cabello a řekl mu: „Dávám vám deset minut, aby
Alcazar kapituloval. Pokud tak neučiníte, zastřelím vašeho syna Luise, který
zde stojí vedle mě.“ Moscardova tvář neprozradila jeho pocity. „Věřím vám,“
řekl.
Cabello řekl: „A abyste
viděl, že je to pravda, promluví k vám.“
Telefon byl předán Luisovi.
Moscardo řekl: „Co se děje, můj hochu?“
„Nic,“ odpověděl Luis.
„Říkají, že mě zastřelí, pokud se Alcazar nevzdá. Ale neboj se o mě.“
„Je-li to pravda,“
odpověděl Moscardo, „poruč svou duši Bohu, zvolej ‘Viva Espaňa‘ a zemři jako
hrdina. Sbohem, můj synu, líbám tě.“
„Sbohem, veliký
polibek.“
Pak řekl Moscardo
Cabellovi. „Také můžete zapomenout na těch deset minut. Alcazar se nikdy
nevzdá!“
Jak obléhání
pokračovalo, zásoby jídla se zmenšovaly. Nakonec byli nuceni zabít a sníst své
koně, aby se vyhnuli smrti hladem. 1. srpna začali komunisté silně ostřelovat
zdi. 4. srpna zasáhlo zdi 170 těžkých dělostřeleckých granátů, 15. srpna 200.
Do 29. srpna byla zničena většina severní zdi. 8. září opět požádali Moscarda,
aby se vzdal. Odmítnul a tak bylo nařízeno ještě silnější ostřelování. Když
jeden z republikánských vůdců viděl Alcazar stále stát, řekl: „Kdybychom
několik, alespoň několik takových měli na své straně, byla by tato válka brzy
skončena.“
Republikáni pak začali
kopat šachtu pod Alcazarem jako pokus vyhodit jej do povětří. Obránci Alcazaru
slyšeli kopání, ale nemohli nic dělat, kvůli vrstvě skalního podloží nad šachtou.
Evakuovali všechny z oblasti šachty a modlili se. Republikáni ohlásili, že
šachtu vyhodí do povětří ráno 18. září a zpravodajové z celého světa
přijeli, aby viděli to, o čem si mysleli, že bude pádem Alcazaru. V 6:31
ráno šachta vybuchla explozí tak hlasitou, že to bylo slyšet až v Madridu,
65 km daleko. Díky bezpečnostním opatřením obránců však nebyl nikdo zabit.
Paradoxně sutiny po výbuchu pomohly vytvořit novou barikádu chránící Alcazar.
Komunistické oddíly útočily znovu a znovu, ale byly odraženy. V 10:20 útok
skončil a Alcazar byl opět zachráněn.
25. září se
nacionalistické oddíly konečně blížily Toledu, aby přinesly pomoc. 27. září
byla odpálena další šachta, ale útok byl opět odražen. Večer dorazili
nacionalisté a Alcazar byl zachráněn. Devadesát dva vojáků bylo zabito,
nezahynula však jediná žena nebo dítě a dvě děti se během obléhání narodily.
Povědomí o odvaze
obránců Alcazaru se rychle rozšířilo po celém Španělsku. Symbolizovalo
odhodlání španělských tradicionalistů bojovat až k smrti za Církev, za svou
zemi, za všechny hodnoty, které milovali. Když Franco nakonec v březnu
1939 vpochodoval do Madridu a republikáni se vzdali, nastalo díky tomu druhu
ducha, který inspiroval muže a ženy v Alcazaru, nacionalistické vítězství.
Španělská občanská
válka byla jednou z nejdůležitějších událostí 20. století. Je to jediná
rozhodná porážka, kterou komunisté utrpěli. Španělský lid vedený Frankem
porazil svého nejhoršího nepřítele. Franco přinesl Španělsku mír, pořádek a
prosperitu a udržel tento mír, pořádek a prosperitu po více než 35 let. Díky
velkému vítězství v občanské válce je Španělsko zcela katolické, silně
tradiční a bylo uchráněno mnoha nejhorších zel 20. století.
***
Nezapomínáme!
Viva
Cristo Rey!
Překlad:
D. Grof
