Pouť do Walsinghamu (2014)

Pouť do Walsinghamu (2014)

do anglické národní svatyně Naší Paní

D. Grof

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Motto: „Ne vy jste si mne vyvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby zůstával; aby vám dal Otec, o cokoliv ho ve jménu mém poprosíte.“ (Jn 15,16)

Úvod

Ve dnech 19. – 20. července 2014 se v Anglii konala pouť pořádaná místními katolíky z hnutí „Odporu“, jíž se díky přátelským kontaktům zúčastnila také naše výprava sestávající z 8 lidí z Česka (včetně 2 dětí) a 1 člověka ze Slovenska. Jednalo se již o 2. výroční pouť do národní svatyně Naší Paní ve Walsinghamu.

Kaple ve Walsinghamu

Historie Walsinghamu jakožto poutního místa má kořeny hluboko v minulosti. Svatyně byla založena v roce 1061, kdy se dle pověsti šlechtična Richeldis de Faverches modlila za to, aby mohla vykonat nějaké zvláštní dílo ke cti Naší Paní. V odpovědi na její prosbu ji Panna Maria v duchu vzala do Nazaretha, kde jí ukázala dům, v němž se odehrálo Zvěstování, a požádala jí, aby ve Walsinghamu vystavěla její repliku, která by sloužila jako trvalá upomínka na Zvěstování.

Dům byl postaven a péči o něj převzala řeholní komunita. Ačkoliv z této doby neexistuje mnoho pramenů, víme, že zde augustiniáni s papežským svolením v roce 1150 vystavěli převorství a Walsingham se stal jednou z největších svatyní středověkého křesťanstva.

V roce 1538, v době reformace, přešel majetek do rukou králových zmocněnců a proslulá socha Panny Marie walsinghamské byla odvezena do Londýna a spálena. Z původní svatyně dnes již nic nezbylo.

Po zničení svatyně přestal být Walsingham poutním místem a to až do roku 1829, kdy bylo opět dovoleno veřejně vyznávat katolickou víru. Již v roce 1869 byla obnovena kaple a v roce 1897 byla z nařízení papeže Lva XIII. obnovena i svatyně. První veřejná pouť do Walsinghamu se pak konala 20. srpna 1897. 19. srpna 1934 se ve Walsinghamu konala pouť, kde byl přítomen kardinál Bourne a biskup Lawrence Youens vedl biskupy Anglie a Walesu spolu s 10 tisíci poutníky. Při té příležitosti byla kaple prohlášena za národní svatyni Naší Paní pro římské katolíky v Anglii. 17. května 1945 američtí vojáci zorganizovali první mši na půdě převorství od doby reformace.

Česká a slovenská výprava

Po delších přípravách a organizaci vyjela na tuto pouť také výprava z Česka a Slovenska. Je jen škoda, že někteří další přátelé, kteří původně projevili zájem, se nakonec z různých důvodů (nedostatek volného času, pracovní či rodinné povinnosti, finanční důvody…) nemohli účastnit, protože pak bychom nejspíš necestovali mikrobusem, ale regulérním zájezdovým autobusem. V každém případě je dobře, že se tato pouť díky našim přátelským stykům v Anglii uskutečnila. Příznivci tzv. hnutí „Odporu“ jsou totiž neprávem osočováni, že „pouze kritizují, boří a rozdělují“. V krátké době po svatojánské pouti je tato akce druhým viditelným počinem, který čeští tradiční katolíci uspořádali. Kromě publikační, charitativní a modlitební činnosti se tak jedná o další pozitivní aktivitu. Můžeme každého jen ujistit o tom, že katolíci, kteří nesouhlasí se směřováním „Menzingradu“, „opusdeizací“ Bratrstva a obecně se situací v neomodernistickém Římě, nejsou pouhou stolní společností zapšklých starců se sektářskou mentalitou. Ba právě naopak, akce se účastnili mladí lidé se smyslem pro humor a schopností používat svůj mozek, jak se mohl přesvědčit sám autor tohoto článku při několika debatních posezeních.

Napříč Evropou

Odjíždíme z Prahy v odpoledních hodinách ve čtvrtek 17. července a za úmorného vedra. Cestu samozřejmě začínáme modlitbou, jak se na katolickou výpravu patří, a modlitby sv. růžence i další nás pak provázejí po celou naši pouť. Vybaveni jsme nejen všelikými zásobami potřebnými pro přežití, ale také notnou dávkou humoru, což se projevuje hned po odjezdu. Je jasné, že tahle pouť se, dá-li Pán Bůh, vydaří.

Po rychlé cestě k hranicím přichází na řadu vleklá cesta přes Německo, kterou si kromě modliteb krátíme debatami, „kabaretními výstupy“ i pospáváním při nočním putování přes Nizozemí, Belgii až do francouzského přístavu Calais. Zde zdárně procházíme celní kontrolou a můžeme se pomalu nalodit na trajekt do Anglie.

Konečně Anglie!

Vyplouváme…

V 5.45 hodin ráno náš trajekt vyplouvá. Někteří z nás konečně na chvíli usínáme, abychom se zhruba na hodinu a čtvrt osvěžili trochou spánku. První z nás se budí přesně tak, abychom si nenechali ujít majestátné bílé doverské útesy. Konečně Anglie! Přeřizujeme si hodinky o hodinu zpět, vcelku rychle se vyloďujeme a naše cesta mikrobusem pokračuje dál.

Bíle doverské útesy

Na své cestě se nijak moc nezdržujeme, protože máme dojednáno, že se zastavíme v nedalekém Broadstairs, kde byl díky štědrosti tradičních katolíků zakoupen dům, který slouží jako sídlo biskupa Williamsona, jemuž dělá společnost P. Abraham. Byla zde také zbudována malá kaple a upravují se další pokoje jako útočiště kněžím, kteří se zde budou chtít zastavit. Domlouváme předem čas návštěvy a P. Abraham nám slibuje, že v případě potřeby na naší výpravu se sloužením mše svaté počká. Kupodivu však dorážíme takřka na minutu přesně, což je vzhledem ke zhruba čtrnáctihodinové cestě takřka neuvěřitelné.

Dům v Broadstairs

S vděčností usedáme do lavic v kapli, přičemž jeden z nás je vyzván, aby ministroval. Modlíme se, a když zazvoní zvonek ohlašující mši svatou, je naše překvapení dokonalé – vztyčenou chůzí vchází biskup Williamson! Mše svatá je krásným začátkem naší pouti v Anglii a kázání, které biskup pronáší, je přiměřeně dlouhé a příznačné nejen pro tuto pouť a nejen pro nás. Mottem kázání (a následně i tohoto článku) je citát z Evangelia sv. Jana: „Ne vy jste si mne vyvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás…“ Pro všechny zlé jazyky ještě připojuji informaci, že jsem na vlastní uši slyšel, že biskup slouží „una cum“.

Po skončení mše svaté jsme přes své zdráhání pozváni ke stolu. Konzumujeme především vlastní zásoby, ale s radostí přijímáme nabídku na čaj a kávu. Během snídaně se s námi biskup nenuceně baví a jako správný pastýř se neopomene vyptat a prohodit pár slov s každým z poutníků včetně dětí. Atmosféra je naprosto přirozená a velmi přátelská, rozebírá se několik témat, týkajících se současné situace v Církvi a ve světě. Po pár desítkách minut se právě včas zvedáme, předáváme několik darů, domlouváme se na případnou možnost mše svaté při našem návratu, vyptáváme se na účast biskupa na pouti a s díky odcházíme.

Na sever

Převlékáme se a po krátké osvěžující procházce podél pobřeží moře v tomto útulném dovolenkovém středisku vyrážíme na další cestu na sever směrem k poutnímu místu. Cestou projíždíme rozlehlým Londýnem a vzpomínáme na biskupova slova, že velká města zabíjejí duše lidí…

Pláž v Broadstairs

Samozřejmě jsme celou pouť pojali také jako výlet, při němž chceme, bude-li to možné, poznat i nějaká zajímavá místa. Proto plánujeme návštěvu proslulého univerzitního města Cambridge. Naše plány však hatí na Anglii neobvyklé vedro a zácpa na dálnici. Vzhledem k únavě a časovým možnostem se rozhodujeme pokračovat rovnou do města Watton, jež je vzdáleno asi 40 minut od Walsinghamu, a má se stát naší základnou. (Důvod proč nebydlíme přímo ve Walsinghamu je prostý, Walsingham je maličké městečko s omezenými kapacitami a ceny za ubytování odpovídají relacím obvyklým v poutních místech.)

Do Wattonu dorážíme v pátek 18. července něco před 16 hodinou místního času, ubytováváme se a konečně po mnoha hodinách cestování relaxujeme. Penzion je vybaven neobyčejně dobře, vkusně i prakticky a naše spokojenost je nefalšovaná. Díky hlavnímu organizátorovi! Ještě krátká večerní debata a jdeme spát.

Den pouti

Je sobota 19. července a my vyrážíme i s korouhví Krista Krále, kterou vyrobil jeden z poutníků a měli jsme ji již před nedávnem na svatojánské pouti, na cestu do Walsinghamu.

Korouhev Krista Krále

Do Walsinghamu jsme dorazili s předstihem a tak si městečko, které má necelých 900 obyvatel procházíme. Jako první ke svému překvapení vidíme malou pravoslavnou kapli hned u parkoviště, kam jsme přijeli. Z otevřených dveří slyšíme nám povědomé chvalozpěvy, jenže v angličtině. Stejně jako v češtině zní zpěv kostrbatě a protože nám to nedá, notujeme s jedním z kolegů chvalozpěv ve staroslověnštině, schizmatikům navzdory a přátelům řeckokatolíkům, kteří mnohým z nás často poskytují útočiště v naší domovině, ke cti…

Jako další narážíme na nový kostelík, vstupujeme do chodby a zjišťujeme, že je nejspíš nejen moderní, ale i modernistický. Pět set let protestantismu a takřka padesát let římského „protestantismu“ zanechává své hluboké jizvy. Příznačný je slogan, který čteme na nástěnce: „New Church donations“ – Dary na nový kostel. Jenže, jak mnozí ví, slovo Church znamená v angličtině nejen kostel, ale i církev. Dary na novocírkev. Docela trefné…

Procházíme se zájmem ulice, z nichž dýchá historie, někteří nakupují drobné náboženské upomínkové předměty a pomalu se přesouváme k místu srazu. K našemu velkému překvapení zde narážíme kromě anglických přátel i na P. Fuchse z Aigenu! Jsme moc rádi, že tohoto skromného kněze, se kterým v poslední době spolupracujeme, potkáváme právě zde. Zdá se, že i jeho radost je nelíčená. Pastýře máme, a tak můžeme vyrazit. Nejprve musíme dojít na docela vzdálené místo, kde je sraz před poutí. To se nachází u původní kaple. Ta je opuštěná, za to však je vedle plný další moderní a modernistický kostel. Chce se mi opět použít slovo „příznačné“, ale asi bych ho příliš nadužíval.

Konečně jsme na místě srazu všichni a vyrážíme. Na čele anglický pořadatel s korouhví a vedle něj český zástupce taktéž s korouhví. Pouť není dlouhá, ale kdo může, jde ji po kajícím způsobu bos – Angličané tomu zde říkají „barefoot mile“ (míle na boso). Včetně dětí zouváme boty a vyrážíme. Vzhledem k mezinárodnímu obsazení (kromě nás jsou na pouti i jednotlivci z Filipín, Itálie, Francie, Rakouska…) je dohodnuto, že modlitba svatého růžence bude v latině (jak vidno, společný bohoslužebný jazyk se zase jednou hodí) a vede ji P. Fuchs. Na konci průvodu kráčí biskup Williamson.

Čelo průvodu prochází Walsinghamem

Jediné, co zbylo z opatství ve Walsinghamu

V závěru cesty procházíme městečkem a míříme k bráně na pozemek bývalého opatství. Z původní ohromné stavby dnes stojí pouze vstupní portál, kde bude sloužena mše svatá. Po krátké přípravě začíná nejprve obřad biřmování a následuje mše svatá, kterou slouží biskup za asistence P. Fuchse a dvou českých ministrantů. I to je pocta.

 

 

Biskup Williamson slouží mši svatou

Doposud nám počasí přeje a vzhledem k tomu, že se mše svatá slouží venku, je pořád lepší, že panuje vedro, nežli aby pršelo. V každém případě nám Pán Bůh přeje. Biskup má obsáhlé kázání, které by bylo obtížné podrobně reprodukovat celé. Osobně mě však zaujal obraz, který biskup velmi živě vykreslil. Na louce, kde se sloužila tato mše svatá, stál kdysi klášter, kam na poutě přijížděli i králové a královny a v pokoře poklekali před Králem Králů a jeho Matkou. Dnes se na stejném místě nenuceně procházejí turisté v kraťasech, kteří obrazně ani doslova již nepoklekají. Biskup také hovořil o celkové ztrátě víry ve světě a mnohokrát opakoval: „Stále se modlete a zachovejte si víru.“

Biskup Williamson

Po mši svaté následuje hromadné fotografování a mnozí také prosí biskupa o společnou fotku. Nutno říct, že nejen v tomto, ale i v podstatnějších věcech biskup i přes úmorné vedro a únavu nikomu v ničem neodmítl, trpělivě se fotil, odpovídal na dotazy atd. Nakonec ještě českým a slovenskému poutníkovi požehnal růžence i další náboženské předměty.

Mimo to jsme prožili také hezké setkání s jedním velmi starým pánem, který nám s dokonalým českým přízvukem opakoval větu, kterou jej naučili vojáci, kteří u nich za druhé světové války přebývali: „Pamatujte v modlitbě také na naše Československo.“ Československo již neexistuje a místo něj jsou dva samostatné státy, ale i tak je to milé. Ještě krátce debatujeme s přáteli z Anglie a vydáváme se zpět do našeho penzionu.

Večerní posezení

Odjíždíme zpět na náš penzion, ale ještě předtím jsme instruováni, abychom se v půl 7 večer dostavili do restaurace ve Walsinghamu na posezení, na němž přislíbil účast i biskup Williamson. V určenou hodinu si sedáme na zahrádce této restaurace a čekáme. Biskup přichází s malým zpožděním a omluvou i s anglickými přáteli. Během chvíle se rozproudí živá debata a postupně se vytvářejí menší skupinky diskutujících. I autor tohoto článku tak měl možnost více než hodinu soukromě debatovat s biskupem. Později k naší radosti přichází také P. Fuchs a zapojuje se do hovoru s námi všemi. Dozvěděli jsme se díky tomu další zajímavé informace, biskup otevřeně odpovídal na naše otázky, přičemž odpovědi na mnohé z nich vrhají poněkud jiné světlo na některé informace, které jsou v naší zemi prezentovány jako fakta a jsou za hranicí pomluvy. Taktéž jsme měli možnost z úst přímého účastníka dějů slyšet vyprávění o arcibiskupu Lefebvrovi i jeho postojích, což bylo pro všechny velmi zajímavé a poučné.

Nikdo z nás nepovažuje biskupa Williamsona za neomylného ve všem, co dělá, a nikdo z nás to ani nikdy netvrdil. V každém případě nám tu však názorně ukazuje úroveň opravdového pastýře hodného svého jména, skutečného aristokrata ducha. Přes všechno, co hovor přináší, se ani jedinkrát, byť jen v náznaku, nevyjadřuje negativně o svých nepřátelích nebo lidech, kteří jej pomlouvají. V nejkrajnějším případě se odmlčí, aby pak po krátkém zamyšlení s úsměvem pokračoval v hovoru na jiné téma. I zde je na první pohled patrný rozdíl mezi „kovářem a kovaříčkem“… Také se nás s nefalšovaným zájmem vyptává na několik laiků, které měl v minulosti možnost v naší zemi poznat, zvláště pak upřímně vzpomíná na nejmenovaného pana profesora a jeho rodinu, přičemž si dokonce pamatuje jména dětí. Zároveň přes nás tlumočí pozdravy všem, kteří se pouti chtěli účastnit, ale z nějakého důvodu nemohli.

Po nějaké době se biskup Williamson, P. Fuchs i angličtí kolegové postupně loučí. My ještě chvíli zůstáváme a asi 10 minut probíráme své dojmy. V tu chvíli na zahrádce restaurace usedají dvě postavy v klerikách, přičemž jednou z nich je žena! Anglikáni. Právě před pár dny schválila místní anglikánská sekta možnost „svěcení biskupek“ a tak tato žena ihned dostává přezdívku „biskupka“. To vyvolává takové veselí naší skupiny, že žena i s kolegou ostentativně odcházejí sedět jinam a my se vydáváme na cestu zpět do penzionu. V mikrobusu se pak ještě dlouho bavíme na účet paní „biskupky“.

Neděle

V neděli ráno odjíždíme znovu do Walsinghamu, kde se opět venku na půdorysu bývalého opatství koná mše svatá, jíž slouží tentokrát P. Fuchs. Biskup Williamson, který sloužil první mši svatou časně ráno, v tu dobu zpovídá. P. Fuchsovi znovu ministrují čeští zástupci a počasí je stejně jako včera slunečné. P. Fuchs káže o věrnosti Víře a zvláště nás všechny nabádá k modlitbě za nové biskupy.

P. Fuchs

Po mši svaté ještě ve skupinkách debatujeme a místní poutníci pak postupně odjíždějí domů, my z naší česko-slovenské výpravy odjíždíme zpět do Wattonu. Večer se scházíme na jednom z pokojů a při troše vína se koná neformální diskuzní večer, který byl alespoň pro mě obohacením a myslím, že se jako závěrečná tečka mimořádně vydařil. Je příjemné být pohromadě s tolika převážně mladými lidmi, kteří mají v hlavě jasně srovnané základní otázky Víry a jsou ochotni ji bránit bez kompromisů.

Výlet do Canterbury

V pondělí ráno se v 10 hodin loučíme s Wattonem a odjíždíme směrem na jih. Tentokrát nám štěstí přeje a nesetkáváme se s žádnou dopravní zácpou a tak můžeme realizovat alespoň druhý plánovaný výlet do starobylého Canterbury.

Věže katedrály v Canterbury

Canterbury je známé pro svou katedrálu, která je skutečně nádherná, bohužel však byla zabrána anglikány a vstupné do ní je neskutečně předražené. V roce 1170 byl v této katedrále královými rytíři zavražděn sv. Tomáš Becket a stal se tak mučedníkem. Původně byl lordem kancléřem krále Jindřicha II., ale když se stal arcibiskupem Canterbury, střetl se s králem ve sporu o práva Církve. Následně musel v roce 1164 uprchnout z Anglie do Francie. Do Anglie se vrátil o 6 let později s příslibem odpuštění a s bezpečnostními zárukami od krále. Krátce na to byl zavražděn královými pohůnky.

Také je zde v jednom z kostelů pochována hlava sv. Tomáše Mora. Tomáš More byl anglickým právníkem, spisovatelem a politikem. V letech 1529-32 zastával úřad lorda kancléře krále Jindřicha VIII. a byl považován za jednoho z největších vzdělanců své doby. Po Jindřichově známé roztržce s Církví se s králem rozešel, rezignoval na svůj úřad a odmítl složit přísahu podle zákona o následnictví. Proto byl uvězněn a později popraven jako mučedník. Jeho uťatá hlava byla měsíc vystavena na London Bridge jako hlava zrádce. Jeho dcera Margaret Roper pak jeho hlavu získala a lebka v současnosti odpočívá v kostele sv. Dunstana v Canterbury. Bohužel se nám za zhruba 2 hodiny, které máme na návštěvu, nedaří toto místo najít. Nalézáme však ke své radosti nenápadný kostel, kde jsou v boční kapli anglických mučedníků relikvie již zmíněného sv. Tomáše Becketa – kost z jeho prstu a kousek roucha. Trávíme zde několik minut v modlitbě a odcházíme.

Kostel s relikviemi sv. Tomáše Becketa

Pak se ještě procházíme centrem tohoto starobylého města a míříme zpět k autu, cestou stihneme i proslulé anglické „fish and chips“ a okusíme desetiminutovou průtrž mračen. Anglické počasí je nevyzpytatelné. V podvečer pak odjíždíme opět směr Broadstairs.

Na dálnici nás po nějakou dobu sleduje i „podezřelé“ vozidlo :-)

Ještě jednou v Broadstairs

Předběžně jsme se dohodli s biskupem a P. Abrahamem, že bude-li to možné, stavili bychom se na zpáteční cestě ještě v Broadstairs a před cestou zpět domů se zúčastnili mše svaté nebo alespoň získali požehnání. Po příjezdu na místo jsme opět vítáni a po krátké domluvě pro nás biskup slouží mši svatou, kde znovu ministruje jeden z nás. Mší svatou jsme svůj pobyt začínali a mší svatou svůj pobyt v Anglii končíme. Následně jsme biskupem pozváni na čaj a kávu a asi hodinu a půl trávíme hovorem s ním a P. Abrahamem. Mimo jiné nám P. Abraham také ukazuje nová lněná plátna na oltář, která ten den získal. Poté se zvedáme a po požehnání na cestu odcházíme. Ještě než odjedeme, vybíráme venku spontánně příspěvek, se kterým se hlavní organizátor výpravy vrací zpět. P. Abraham je překvapen a dar nejprve odmítá, ale protože náš vyslanec rezolutně trvá na svém, P. Abraham dar nakonec vděčně přijímá.

Jaké je však naše překvapení a potěšení, když se jeden z poutníků ve středu na sociální síti dočítá následující zprávu P. Abrahama:

„Nová lněná oltářní plátna udělána v Broadstairs. .. Včera jsem zaplatil účet a pak přesně ta samá částka byla darována XY a jeho přáteli vracejícími se z walsinghamské pouti. Děkujeme, Česká republiko!“

 

K dokonalé radosti chybí snad jen to, že dobrý pater si neuvědomil i účast jednoho poutníka ze Slovenska, věřím ale, že ten se proto na tohoto milého kněze nezlobí. V každém případě je zvláštní, jak se projevuje Prozřetelnost, jejímiž jsme pouhými nástroji! A tak po nás v Broadstairs nakonec zbyde i něco na památku...

Good bye, England

Nezbývá již moc času do nalodění a odjezdu trajektu a tak spěcháme do nedalekého přístavu. Při čekání na nalodění ještě zažíváme několik kuriózních zážitků a nakonec někdy po deváté hodině večerní s trochou nostalgie vyrážíme zpět na kontinent. Kousek za Calais nabíráme palivo a pak nás čekají už jen stovky kilometrů dálnic na dlouhé cestě domů. Jsme unavení, ale spokojení a znovu se ve vzpomínce vracíme k různým zážitkům z pouti a doufáme, že se nám snad podařilo vyprosit i nějaké milosti.

Trajekty v přístavu

Do Prahy se vracíme těsně před druhou hodinou odpolední v úterý 22. července a společně se naposledy modlíme. Řidič a část posádky nás pak vysazuje a jede vrátit mikrobus. Druhá část naší osádky směřuje v družném hovoru na metro a potom na vlak domů (náš slovenský bratr má před sebou Bohu žel ještě nějakých 10 hodin cesty).

Závěr

Závěrečné stisky rukou a rozcházíme se i s posledními poutníky… Ve vlaku domů si znovu promítám všechny naše zážitky, pomalu promýšlím tuto reportáž a stále ještě nechápu, že se vše podařilo. Nikdo z nás poutníků na tuto pouť zcela jistě jen tak nezapomene. Poděkování patří zvlášť hlavnímu organizátorovi i řidičům. Díky ale také vám všem, přátelé, za skvělou partu, spoustu zábavy a duchovní prožití této dlouhé pouti. Především ale: Deo Gratias!

PS: Reportáž z jiného pohledu si lze ve slovenštině přečíst zde.