Antisedesvakantismus a dogmatický sedesvakantismus –
dvě krajnosti (2013)
Od Druhého
vatikánského koncilu a strašlivé krize v Církvi, která jej následovala,
existuje mnoho kontroverzí obklopujících otázku toho, zda papeži Druhého
vatikánského koncilu (Jan XXIII., Pavel VI., Jan Pavel I., Jan Pavel II. a
Benedikt XVI.) jsou nebo nejsou pravými papeži. [Článek byl napsán před
rezignací Benedikta XVI. – pozn. překl.] Sedeplenisté věří, že Benedikt XVI. je
pravým papežem a nástupcem sv. Petra, zatímco sedesvakantisté věří, že Benedikt
XVI. a jeho předchůdci jsou antipapeži kvůli svým heretickým přesvědčením.
Existují také jiné postoje jako jsou sedeprivacionismus, což je přesvědčení, že
Benedikt XVI. je papežem materiálně, ale nikoliv formálně, a sedeimpeditismus,
přesvědčení, že Benedikt XVI. je antipapežem, přesto však existuje někde
skutečný papež, kterému bylo zabráněno, aby usedl na Petrův stolec (toto
přesvědčení nejčastěji zastávají obhájci Siriho teze, kteří věří, že kardinál
Siri byl v roce 1958 zvolen, ale byl přinucen odstoupit).
Člověk jistě
může pochopit proč sedesvakantisté cítí potřebu zaujmout svůj postoj. Oni jsou,
stejně jako jiní tradiční katolíci, pobouřeni krizí dnešní Církve a neumí si
představit, jak by mohl náměstek Kristův zastávat takové heretické názory a
vést Církev na scestí. Novobratrstvo má sklon líčit sedesvakantisty jako
„schizmatiky“, radikály, nepřátele atd. Také jedná tak, jako by kdokoliv, kdo
odporuje „smíření“ s modernistickým Římem, byl sedesvakantista. To je
samozřejmě jednoduše hloupé obvinění a je naprosto mylné. Je to taktika
Novobratrstva, která má děsit tím, že vykreslí všechny členy Odporu jako
sedesvakantisty při pokusu je diskreditovat.
Sedesvakantisté
nejsou nepřátelé. Skuteční nepřátelé jsou modernisté v Římě. Neměli bychom
vykreslovat bratry tradiční katolíky jako „nepřátelé“. To jen vytváří zbytečné
rozdělení mezi tradicionalisty.
Mimo to, i
když arcibiskup Lefebvre nikdy nepřijal sedesvakantismus, považoval tento
postoj za možný, jak ukazují jeho dva následující citáty:
„Je možné, že budeme muset uvěřit, že tento
papež není papežem. Dvacet let Msgr. de Castro Mayer a já dáváme přednost tomu,
že vyčkáváme…Myslím, že čekáme na proslulé setkání v Assisi, jestliže ho
Bůh dovolí.“ (Arcibiskup Lefebvre, Proslov z 30. března a 18. dubna
1986 publikovaný v The Angelus, červenec 1986)
„Zatímco jsme si jistí, že Víra, kterou
Církev učila po dvacet století, nemůže obsahovat omyl, jsme si mnohem méně
absolutně jistí, že tento papež je skutečně papežem.“ (Arcibiskup Lefebvre,
Le Figaro, 4. srpna 1976)
Současný
postoj Bratrstva je tedy jasně protikladný k arcibiskupovu postoji.
To
samozřejmě neznamená neříkat, že existují dvě krajnosti. Jsou lidé známí jako
„dogmatičtí sedesvakantisté“. Dogmatický sedesvakantismus je přesvědčení, že
sedesvakantismus je fakt a že ti, kteří tento postoj nezastávají, jsou
v krajním omylu. Někteří z těchto dogmatických sedesvakantistů jdou
tak daleko, že považují sedesvakantistickou tezi za podmínku, aby byl někdo
katolíkem nebo byl spasen. Ačkoliv jsou nepočetní, setkal jsem se
s několika na tradičně katolických fórech. Několik jich bylo na CathInfo,
když jsem se tam stal členem (od té doby již byli vyloučeni). Zastávali dost
vyšinuté názory například věřili, že určití předkoncilní papeži byli kvůli
dosti komickým důvodům „antipapeži“, a také zjevně věřili, že pouze
sedesvakantisté jsou katolíky a všichni ostatní jsou heretiky. Jiní byli „těmi,
co zůstávají doma“, tj. odmítali navštěvovat jakoukoliv tradiční latinskou mši
slouženou poblíž nich buď proto, že považovali ty, kteří tuto mši slouží, za
heretiky, nebo proto, že nevěřili, že kněží sloužící tuto mši byli platně
vysvěceni. Bylo dost udivující představit si, jak jakýkoliv duševně zdravý
člověk může vůbec dojít k tak absurdním závěrům.
Všimnul jsem
si pokračujícího trendu mezi těmito dogmatickými sedesvakantisty. Projevovali
nezdravý odpor, takřka nenávist k arcibiskupu Lefebvrovi a FSSPX.
Vysvětlil jsem to v jednom ze svých předešlých článků, kdy jsem prohlásil,
že někteří tradicionalisté – včetně některých sedesvakantistů – nevzdávají
arcibiskupovi čest, kterou si zaslouží. Zvláště je to výrazné u podobných lidí
jako Hutton Gibson, který arcibiskupa Lefebvra znovu a znovu urážel ve své
špínou zamořené knize „The Enemy Is Still Here!“ (Nepřítel je stále zde!) a má
také na svém webu knihu proti arcibiskupovi Lefebvrovi nazvanou „Lefebvre: The
Final Unmasking“. (Lefebvre: Konečné odhalení) Těmto pomlouvačným knihám bychom
se měli zcela vyhnout. Pak jsou zde bratři Dimondovi, kteří navzdory tomu, že
mají na svém webu i dobrý obsah, jsou také dosti extrémní. Obviňují arcibiskupa
z „hereze“ a tvrdí, že biskup Williamson je „vlk v rouše beránčím“.
Proto mám velký respekt k sedesvakantistům jako je Stephen Heiner, kterému
jeho nesouhlas s arcibiskupovým sedeplenistickým postojem nezabraňuje
v tom, aby arcibiskupovi vzdával náležitou úctu.
Myslím si
tedy, že existují dvě krajnosti: antisedesvakantismus Novobratrstva a
dogmatický sedesvakantismus. Obou bychom se samozřejmě měli vyvarovat. Věřím,
že bychom se měli vyvarovat extrémistů jako jsou Hutton Gibson a Dimondovi,
zároveň však uznat, že sedesvakantisté sami nejsou nepřáteli.
V posledku
samozřejmě věřím, že na postoji člověka k tomu, zda Benedikt XVI. je či
není papežem, nezáleží. Na tradičních fórech uvidíte tradicionalisty, kteří se
ohledně této věci docela přou. Nejsem proti tomu, aby se o tom vedla diskuze,
ale nemyslím si, že nás Bůh bude soudit podle toho, zda jsme věřili či
nevěřili, že je Petrův stolec uprázdněný. To je něco, co si Novobratrstvo i
dogmatičtí sedesvakantisté potřebují uvědomit. V soudný den se nás Bůh
zeptá: „Zachoval sis Víru?“ To je nejdůležitější v této době – zachovat si
pravou katolickou Víru.
Bůh vám
žehnej.
Překlad: D. Grof
