Pokora vnitřní (1943)
Braito
Jako je
vypleněno slovo zbožnost, podobně je také hořce zaneseno slovo pokora. Mnozí
představení si nesmírně usnadňují úlohu, že místo aby moudře, opatrně před
Pánem pronikali duše svých poddaných a viděli v modlitbách a v naslouchání
Božího hlasu a Božího řízení, jak chce Pán duše míti a vésti, zakrývají svou
ubohost, svou vnitřní prázdnotu, svou duchovní omezenost a neznalost své úlohy
i duší jim svěřených, všechno svádějí na pokoru, čili jak oni říkají s oblibou,
na svatou pokoru. Jistě že poddaný musí poslechnouti, jistě že musí v duchu
pokory a kajícnosti přijmouti a dovede to přijmouti a dovede to proměniti v
minci ryzí lásky k Pánu Bohu, ale tím vším se toto slovo krásné nesmírně
opotřebovává, takže nakonec ani mnoho nepůsobí a stává se takovým okřídleným
slůvkem jako dobrý den a má úcta.
Také si
představují mnozí pod slovem pokora klopení očí, naklánění a křivení celé
postav, nasládlé, tichounké mluvení až skoro ševelení. Jiní zase si představují
pod pokorou nutnost mluviti hodně špatně o sobě. Nebo povinnost nikdy
neprojeviti svého názoru, neopříti se nikdy proti nepravdě a nesprávnému. Nebo
považují za pokoru seděti pěkně v koutku a nikdy se ničeho neodvážiti.
Jistě že
toto všechno není pokora. Pokora je vnitřní pravdivost podle svatého Tomáše,
která uznává, že nemá ničeho od sebe, že všechno má od Pána a proto si na ničem
nezakládá, proto se nenadýmá, netlačí v popředí. Toto je pravá pokora. A o toto
je třeba se snažiti. Když někdo někomu radí, aby se cvičil v pokoře, aby
pěstoval pokoru, moudřeji by udělal, kdyby konkrétně a přesněji řekl tomu
člověku, aby si stále více a živěji, opravdověji s celým vnitřním přesvědčením
uvědomoval, že nic není, že co má, od Boha má a že proto si to nesmí
připisovati sobě a vyvozovati z toho právo na kdovíjaké mínění o sobě,
sebeoceňování a jednání z tohoto pak mínění.
Proto krásně
praví svatý František Saleský, že nežli kdo v pokoře skloní oči, že má nejprve
sklonit své srdce, a že kdo chce o sobě říci, že je hříšník, že má býti o tom
celou svou bytostí přesvědčen. Pokorný ovšem není ten, kdo sám si ukládá
„cvičení“ v pokoře, nýbrž kdo obstojí v něm, když mu je druzí působí. Jako onen
smutný novic, který šel prositi v jednom klášteře o boty a dostal od
novicmistra staré křápy. Protáhl se mu obličej maličko, ale přece jen znatelně.
Novicmistr ho pak ovšem ihned posílá ke klášternímu obuvníku, aby dostal obuv
novou. „Neobstál jsi synku,“ praví mu dobrotivě novicmistr, „neobstál jsi ve
zkoušce pokory.“ „Já nevěděl, že je to zkouška,“ zněla naivní odpověď ještě
naivnějšího novice. Ještě aspoň ta naivnost novicovská byla u něho krásná.
Je třeba
živě si vštípiti v mysl přesvědčení, že jsme opravdu ubozí, hříšníci, že
všechno dobré je v nás jen Božím darem. Pak se nebudeme vynášeti nad nikým,
nikoho souditi, tím méně odsuzovati, také se nebudeme snažiti zneužívati někoho
ke svým tajným marnivým účelům jako prostředků a stupínků ke slávě své pýchy.
Ale nebudeme
také zchytrale se vyhýbati práci, úkolům pod záminkou, že nejsme hodni, že
nemáme schopností. I taková falešná pokora se snadno pozná, když by představený
s takovým člověkem pak opravdu jednal jako s tvorem naprosto neužitečným, jeho
pokora by se ihned bránila a ukázal jako venkoncem nalíčená a nepravdivá.
Sestřičko pokoro, divně tě během doby přistrojili, všechno možné ti podstrčili
pod tvůj plášť. Ale, ty zůstaneš krásnou, když se odhalí tvá pravda, protože
nejsi nic jiného nežli pravda.
Zdroj: Na hlubinu,
ročník XVIII, číslo 10
Zpracoval: D. Grof
