Současná
katolická krize ve své historické perspektivě: Arianismus (1987)
Michael
Davies
Arianismus
Abychom současnou krizi
katolicismu umístili do správné historické perspektivy, musíme si položit
otázku: „Nastalo někdy něco podobného předtím?“ Tato otázka musí být nutně zodpovězena
kladně, správným precedentem však není ten, který by se většině katolíků sám
nabízel, tj. protestantská reformace. S touto událostí samozřejmě existuje
mnoho podobností. Nikdy nepřestaneme slýchat, že po staletích tmářství, ne-li
přímo dekadence, se Církev nakonec „obnovuje“, vrací se ke kořenům, svrhává
okovy nadvlády kléru, dává laikům jejich plnoprávnou roli a zpřístupňuje
liturgii všem. Podobnosti, které se nacházejí v pokoncilní liturgické
revoluci a liturgické revoluci započaté protestantskými reformátory jsou
mimořádně zarážející a mimořádně děsivé. Dá se to ověřit odkazem na mou knihu Cranmer´s Godly Order.
Existuje jeden základní
bod, v němž se srovnání současné krize s protestantskou reformací
rozchází. Ačkoliv mnozí protestantští reformátoři začali pracovat na propagaci
svých nových idejí v rámci církevních struktur, všichni se s ní
nakonec rozešli; napadali jí zvenčí a tvrdili, že se katolicismus tak vzdálil
Evangeliu, že už se nedá označovat za křesťanský. Mnozí z nich trvali na
tom, že každý po sobě jdoucí papež je vtělením Antikrista, jak tomu někteří
věří ještě dnes. Neexistoval tedy žádný problém s dělicími čárami. Buď
jste byli katolíkem, nebo protestantem, a když jste byli katolíkem, byli jste
pod jurisdikcí biskupa ve společenství s papežem. Mohli jste si být jistí,
že kterýkoliv biskup přijímaný jako katolický Svatým stolcem, byl pravověrný ve
své víře, i když jeho organizační schopnosti třeba něco postrádaly.
Nejznepokojivějším
aspektem současné krize je, že neexistují žádné takové jasné dělicí čáry. To
bylo objasněno v jednom z nejdůležitějších článků, který se od
Druhého vatikánského koncilu objevil v anglicky hovořícím světě. Měl název
„The Plight of the Papalist Priest“ a
objevil se v prosincovém vydání The Homiletic
and Pastoral Review v roce 1981. Toto periodikum je vůdčím
anglojazyčným časopisem pro kněze a je bojovně pravověrné. Autor článku chtěl
zůstat anonymní, aby unikl perzekuci ze strany vlastního biskupa, což je samo o
sobě nejžalostnějším „znamením doby“. Není ojedinělým případem, že katoličtí
kněží museli skrývat své názory před svými biskupy, bylo to však nutné, protože
jejich názory nebyly pravověrné. Modernističtí duchovní během pontifikátu
papeže sv. Pia X. se často uchylovali k pseudonymům nebo anonymitě. Autor
článku však musel skrýt své jméno, protože je pravověrným katolickým knězem.
Jeho článek tvrdil, že mnoha diecézím v USA nyní dominuje teologický
modernismus. V některých případech jsou sami biskupové modernisty, v jiných
případech ztratili vůli vzdorovat modernismu a dovolili modernistům převzít
všechny klíčové posty v diecézi. Ti kněží, kteří odmítají opustit svou
katolickou víru, s těmi se zachází, jeho slovy řečeno, jako
s vyděděnci, „snůškou hanby, s povýšenou lítostí, jsou vypovězeni ze
všech vlivných postů, dáni do karantény v malých enklávách, obvykle
v izolovaných venkovských oblastech, kde nemohou způsobit ani nejmenší
‘škodu‘“. V těchto diecézích mají modernisté úplnou kontrolu nad semináři,
liturgií, katechezí a katolickým tiskem. A co je ze všeho nejžalostnější,
několik pravověrných kněží, kteří se odhadují asi na jednu osminu, nemohou
očekávat žádnou pomoc od Svatého stolce, který se zdá být neochotný dotknout se
modernistických biskupů, natožpak je odvolat. Autor článku to komentuje:
Slova napomenutí
z Říma nebudou mít za účinek žádné změny, dokud mají současní biskupové v diecézích
kontrolu. Neexistuje prostě žádný způsob, jak napravit semináře, náboženskou
výchovu, manželské tribunály, diecézní tisk, liturgická zneužití, dokud nebudou
na těchto postech pevní, papežsky orientovaní biskupové.
Tato situace není
v žádném případě typická jen pro Spojené státy, převládá ve Velké Británii
a ve většině evropských zemí a je zajisté častá v mnoha diecézích
v Austrálii a na Novém Zélandě. Proto je během této současné krize ničena
víra milionů katolíků, nikoliv útoky nepřátel Víry působícími vně Církve, ale
nepřáteli Víry působícími v rámci jejich vlastních struktur, nepřáteli
Víry, kteří někdy zahrnují i diecézní biskupy. Nebo se [tito nepřátelé] mohou
přinejmenším spolehnout na to, že jim [biskupové] nebudou odporovat! Tito muži
jsou „stoupenci omylu“ zavržení sv. Piem X. v jeho encyklice Pascendi,
muži, kteří působí, jak varoval, v samém lůně Církve a kteří „neusilují o
záhubu církve mimo ni, nýbrž v ní…celým stromem jed dále rozšiřují, takže
není článku katolické víry, kterého by ušetřili a který by se nesnažili
podvrátiti.“
Je tedy jasné, že pokud
chceme nalézt historický precedens pro současnou krizi, musí to být takový
precedens, během nějž byly oficiální církevní struktury pod kontrolou heretiků,
včetně biskupů, kteří používali své pozice ke zničení Víry zevnitř. Takový
precedens lze nalézt v ariánské herezi.
Není nutné jít zde nějak
do detailu, co se povahy ariánství týče. Podstatou této hereze bylo odmítnutí
toho, že je Náš Pán Ježíš Kristus pravým Bohem, jedné podstaty s Otcem a
rovný Mu ve všem. Našeho Pána označovali za „pouze zplozeného“, „Syna Boha“,
„Pána Stvořitele“, „prvorozeného ve všem stvoření“ a dokonce i „Bohem Boha“, což
tedy znamenalo „Bohem učiněného Boha“. Nepřijímali však vyjádření „jedné
podstaty“ nebo „soupodstatný“, což je řecký termín homoousion, který se používal v definici Nicejského koncilu
(325). Tento koncil svolal císař Konstantin, který všem nařídil přijmout jeho
definice. Arius sám byl exkomunikován a vyhoštěn, za několik let však jeho
přátelé u císaře prosadili, aby mu dovolil vrátit se do Alexandrie.
Atanáš, biskup
alexandrijský [česky o něm zde], měl nařízeno
přijmout jej do společenství, ale odmítnul to. Atanáš byl pak vyhoštěn do Galie
a tím byla scéna připravena na dramatické oživení arianismu. Císař Konstantin
umřel v roce 337 a po něm nastoupil jeho syn Constantius, který byl
ariánem. Constantius nejprve sdílel říši s druhými dvěma bratry, ale po
jejich smrti se v roce 350 stal jediným vládcem.
Katolická encyklopedie
správně popisuje život sv. Atanáše jako „ohromující změť událostí“. Nepokusím
se zde detailně popisovat jeho život, různé koncily, které vystoupily pro nebo
proti němu, vypovězení a znovunastolení na jeho [biskupský] stolec, jeho vztahy
s úctu budícím seznamem císařů, biskupů a papežů. Stačí říci, že během
vlády Constantia bylo zvráceno zdánlivé vítězství pravověrnosti v Niceji,
a ti, kteří hájili pravověrnost, se stali oběťmi pronásledování. Je zde zjevná
analogie se zdánlivou porážkou modernismu během pontifikátu sv. Pia X.
Pád
papeže Liberia
17. května 352 se stal
papežem Liberius. Okamžitě se začal angažovat v ariánském sporu. Apeloval
na císaře, aby učinil zadost Atanášovi, odmítnul se podvolit různým formám
zastrašování, v roce 353 byl poslán do exilu v Thrákii a na místo na jeho
stolci se vetřel římský diákon Felix. Římané byli pobouřeni, odmítli akceptovat
vzdoropapeže a přiměli Constantia, aby vrátil Liberia na jeho stolec. Pro Constantia
však bylo kvůli vlastní prestiži stejně nutné, aby Liberius odsoudil Atanáše. Odvaha
a rozhodnost papeže byly strádáními exilu otřeseny. Byl vystaven trvalé kampani
hrozeb, přesvědčování a lichocení a nakonec podlehl. Schválil odsouzení Atanáše
a podepsal dvojznačnou ariánskou formulaci, která, přestože formálně nepopírala
Božství Našeho Pána, byla otevřena takovému výkladu. Tragický pád Liberia je
nejpřísnějšími výrazy popsán v Butlerově knize Životy svatých: „Pád tak velkého preláta a tak vynikajícího vyznavače
je strašlivým příkladem lidské slabosti, na který nikdo nemůže pomyslet bez
chvění.“ Vrácení Liberia na jeho stolec poté, co učinil kompromis sám se sebou,
bylo zjevně triumfem Constantia a ariánů. Během několika let a takřka všude
slavilo ariánství vítězství a tento triumf byl v podstatě
nepostřehnutelný. Když psal sv. Jeroným o tomto období, komentoval to: „Celý
svět zaúpěl a užasl, když shledal, že je ariánský.“
Ariánský triumf nezahrnoval
žádnou dramatickou a zjevnou změnu postoje jako tomu bylo v případě
protestantské reformace. Ve čtvrtém století prostá skutečnost společenství
s papežem nezaručovala pravověrnost, protože ariánští biskupové byli ve
společenství s Liberiem. Velká většina episkopátu byla nevěrná své hodnosti.
V roce AD 360 sv. Řehoř Naziánský napsal:
Pastýři zajisté konali
nerozumně; protože s výjimkou několika málo, kteří buď byli opomenuti
kvůli své bezvýznamnosti, nebo vzdorovali kvůli své čestnosti, a kteří měli být
ponecháni jako sémě a kořen pro nové objevení se a obnovu Izraele vlivem Ducha,
všichni otáleli a lišili se mezi sebou jen v tom, že někteří podlehli
dříve a jiní později; někteří byli nejpřednějšími mistry a vůdci
v bezbožnosti a jiní se přidali k druhému táboru bitvy, protože byli
přemoženi strachem, nebo zájmy, nebo lichotkami, nebo, což bylo
nejomluvitelnější, svou vlastní nevědomostí.
Mezi těmi, kteří kvůli
vlastní čestnosti vzdorovali, mimořádně vynikal Atanáš. Přestože byl
exkomunikován, pronásledován a týrán, stal se ohniskem naděje a inspirace pro
katolický zbytek, který udržoval Víru. Společenství s Atanášem, spíše než
společenství s papežem, bylo po nějaký čas tím, co značilo pravého
katolíka. Ti, kteří chtěli zůstat věrní tradici, se stali zatracovanou a
pronásledovanou menšinou, která neměla žádnou alternativu, nežli konat
bohoslužbu vně „oficiálních“ kostelů, kostelů ve společenství s Liberiem.
Sv. Bazil napsal:
Zbožní lidé zachovávají
mlčení, ale každý rouhavý jazyk promlouvá. Posvátné věci jsou profanovány; ti
z laiků, kteří jsou ve víře neporušení, se vyhýbají místům bohoslužby jako
školám bezbožnosti a v osamění pozvedají s úpěním a slzami své ruce
k Pánu na nebesích.
Také to komentoval:
Pouze jediná urážka je
nyní rázně trestána: přísná poslušnost vůči tradicím našich otců. Z tohoto
důvodu jsou zbožní vyháněni ze svých zemí a odváženi na poušť.
Sv. Atanáš se zjevně
cítil povinován nedbat normálních pravidel biskupské jurisdikce. Naprosto
neváhal vstupovat do diecézí ariánských biskupů, aby učil, dodával odvahu,
utěšoval a administroval svátosti, včetně svěcení kněží, aby zajistil přežití
pravého katolického kněžství. Mezi nejneobyčejnějšími projevy této doby byl
jeden, který učinil zvláštní dojem na kardinála Newmana, a to, že sv. Atanáš
dostal většinu podpory od laiků: „Sbor biskupů byl nevěrný svému zmocnění,
zatímco sbor laiků byl věrný svému křtu.“ Nakonec po několika výměnách císařů
dali Atanášovi za pravdu a mohl strávit poslední roky svého života na díle
obnovy pravověrnosti. Atanáš zemřel v roce 373, jeho největší vítězství
však bylo posmrtné; vítězství pravověrnosti nad arianismem na
Konstantinopolském koncilu v roce 381.
A co Liberius? Zemřel
v roce 366 a byl prvním papežem, který nebyl povýšen k úctě oltáře.
Někteří protestanti se pokoušeli uvádět jeho pontifikát jako argument proti
papežské neomylnosti, to je však absurdní. Součástí katolické nauky není učení,
že každý papež ve všech dobách bude odvážným obráncem Víry. Sám sv. Petr popřel
Našeho Pána a později byl pokárán sv. Pavlem v Antiochii. Ani není
katolickým učením, že papež bude vždy prozíravý ve všech svých rozhodnutích,
dokonce ani, že se nemůže mýlit ve svém postavení jakožto soukromý učitel.
Liberius se nepokoušel celé Církvi vnutit dvojznačnou formuli, kterou podepsal,
jako formální definici, s níž museli všichni katolíci souhlasit, jako s
prohlášením ex cathedra. Kardinál
Newman poznamenal, že ariánská krize nám ukazuje, že: „Papež, jako soukromý
učitel, a tím více biskupové, když formálně neučí, se mohou mýlit, jako se
mýlili ve čtvrtém století. Papež mohl podepsat eusebiánskou formuli
v Sirmiu a mnoho biskupů v Arimiu či jinde, a přesto byli navzdory
tomuto omylu neomylní ve svých ex
cathedra rozhodnutích.“
Ani Atanáš, ani jakýkoliv
papež či koncil, nikdy netvrdil, že v důsledku svých selhání přestal být
Liberius papežem. Papež může být slabý, nespravedlivý, tolerantní k herezi
a dokonce může zastávat soukromě heretické přesvědčení a přesto neztrácí svůj
úřad. V případě Liberia se na skutečnost, že jednal pod takovým velký
tlakem, musí nahlížet jako na polehčující okolnost. Sv. Atanáš sám nanejvýš
velkodušným způsobem vyjádřil tento názor: „Protože věci učiněné skrze mučení,
na rozdíl od prvotního soudu, nejsou volními činy vůle těch, kteří byli
zastrašeni, ale těch, kteří mučení uložili.“ Liberius nicméně nemůže být zcela
ospravedlněn pro svou slabost, která poškodila věc pravověrnosti. V New Catholic Encyclopedia se říká:
Liberius neměl sílu
charakteru svého předchůdce Julia I. nebo svého nástupce Damasuse I. Potíže,
které vypukly po volbě posledně zmíněného, naznačují, že Římská Církev byla
během Liberiova pontifikátu oslabena zevnitř i zvnějšku. Jeho jméno nebylo
vepsáno do římského Martyrologia.
To, co ariánská krize
prokazuje je, že během doby všeobecné apostaze mohou katolíci, kteří zůstávají
věrní své tradiční víře, uctívat Boha vně oficiálních kostelů, kostelů kněží ve
společenství s legitimně jmenovaným diecézním biskupem, který je ve
společenství s legitimně zvoleným římským pontifikem. Takoví katolíci
mohou hledat pravou katolickou nauku, vedení a vzor nikoliv u svého diecézního
biskupa, nikoliv u biskupů své země jako sboru, dokonce ani u papeže, ale u
jednoho hrdinného biskupa, vyznavače zavrženého jinými biskupy a dokonce i
římským papežem a snad i exkomunikovaného.
Podobnosti
se současnou situací Církve jsou zjevné, podobnost mezi sv. Atanášem a
arcibiskupem Lefebvrem je nejnápadnější. Existují však i jiní biskupové, kteří
byli nekompromisní při své obraně pravověrnosti: biskup Sullivan z Baton
Rouge, biskup Graber z Řezna v Německu a biskup Stewart
v Austrálii jsou vynikajícími příklady. Tito biskupové nebyli
tradicionalističtí v témže smyslu jako arcibiskup Lefebvre, protože
považovali za prozíravé přijmout oficiální liturgické reformy, nezaváhali však
ani na okamžik při své obraně pokladu víry, nauky Církve ohledně víry a mravů,
která nikdy nemůže být změněna. Musí se také zmínit biskup de Castro Mayer
z Campos v Brazílii, který, než nedávno odešel do důchodu, zaujímal
ve své diecézi stejný postoj jako arcibiskup Lefebvre.
Co se týče pokoncilních
papežů, stejně jako papež Liberius podpořil dvojznačné věroučné prohlášení, oni
podpořili liturgickou reformu, která prezentuje katolickou nauku o Eucharistii
mnohem méně jasně, než rity, které nahradila. Papež Pavel VI. a papež Jan Pavel
II. se nevzdali základních dogmat víry, ale stejně jako Liberius, neodstranili
ze svých stolců biskupy, kteří tato dogmata podkopávají. A zde nejjasněji
vidíme, jak blízce současná krize koresponduje s obdobím ariánské hereze.
Víra je ničena biskupy nebo s tichým souhlasem biskupů, kteří jsou de facto ve společenství s papežem.
Protest kněze, který byl citován dříve, je platný a dá se vztáhnout na celý
anglicky mluvící svět. Všimněte si však dobře, že neřekl, že všechny diecéze
jsou pod modernistickou kontrolou, některé alespoň vzdorují. Jediný účinný
způsob, jak může pravověrný klérus a věřící v modernistických diecézích
zachovat víru, je vyjít vně oficiálních struktur, jako tomu bylo v případě
ariánské krize.
Můžeme si být jisti, že
jako tomu bylo ve čtvrtém století, pravověrnost nakonec zvítězí. Do té doby
musíme zdvojnásobit své modlitby nejen pouze za hrdinné biskupy jako jsou Msgr. Lefebvre
a Msgr. de Castro Mayer, ale i za Jeho Svatost papeže Jana Pavla II., aby
naplňoval svůj apoštolský mandát tak účinně jako papež sv. Pius X. Mezitím můžeme
mít pro svůj klid na paměti nabádání sv. Atanáše:
Církvi nebyl dán řád a
stanovy teprve nedávno. Ty jí byly přesně a důkladně propůjčeny Otci. Ani nebyla
víra jen ustanovena, ale přišla k nám od Pána skrze Jeho učedníky. Ať není
to, co bylo uchováváno Církví od počátku do dneška opuštěno v naší době;
ať není to, co bylo svěřeno do našeho držení námi zpronevěřeno. Bratři, jakožto
strážci Božích tajemství, konejme, když toto vše vidíme pleněno jinými.
Toto poselství sv.
Atanáš adresoval svým kolegům biskupům, ale dá se vztáhnout na každého
katolíka. Každý z nás má povinnost dělat vše, co je v jeho silách,
aby zajistil, že to, co bylo svěřeno Církvi od počátku, se neopustí a naším
nejúčinnějším prostředkem k dosažení tohoto cíle bude kleknout na kolena a
modlit se!
Překlad:
D. Grof
