Vzorový
biskup, který jen dělal svou práci (1992)
David
Allen White, PhD.
Poznámka překladatele: Tento článek je věnován vzpomínce na
skvělého brazilského biskupa de Castro Mayera, blízkého spolupracovníka
arcibiskupa Lefebvra a spolusvětitele při biskupských svěceních v roce
1988. Článek je připomínkou jeho díla v den 110. výročí jeho narození, které
připadá na 20. června.
Další
studijní materiály lze nalézt zde:
Krátký
příběh života biskupa de Castro Mayera: Stručná biografie lva z Campos
Proslulá
deklarace kněží diecéze Campos: Mše.
Proč tradiční latinskou mši? Proč ne novou?
Otevřený
dopis D. Whitea, kněžím Campos, kteří zradili odkaz biskupa de Castro Mayera:
Otevřený dopis kněžím
diecéze Campos
Diecéze
Campos již dnes v plnosti nepokračuje v díle svého hrdinného biskupa a
tento článek nelze číst než se smutkem. Bližší informace o Campos obsahuje úvod
posledně zmíněného článku či čtvrtý oddíl věnovaný Campos v tomto článku
Taktika
Říma a poučení z minulosti. Přesto
nebo právě proto je potřeba si příběh Campos a jeho velkého biskupa, který byl
po své smrti zrazen, připomínat, protože stejný či podobný osud může jednoho
dne potkat i Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX).
Biskup
Antonio de Castro Mayer (20. června 1904 – 25. dubna 1991). (Snímek je z roku 1980.)
***
Myslím si, že je důležité,
abychom měli na paměti, že kolem nás existují některé úspěšné příběhy a
příležitostně si připomínali, že jsme četli konec té knihy a víme, jak skončí.
Nakonec máme slib Naší
Paní, že její Neposkvrněné Srdce zvítězí, víme, že to tak bude, víme, že se
Církev s burácením vrátí zpět ve vší své slávě, naprosto jednotná. Víme,
že Náš Spasitel je stále s námi a neopustí nás; a zanechal o tom důkaz a
já se považuji za velice šťastného, že jsem jedním z mála lidí
v Severní Americe, který měl možnost to vidět. Jedním z míst, kde se
Církev vskutku zachovala, je vcelku velká diecéze v Campos
v Brazílii. Někteří možná znají mé vyprávění tohoto příběhu ze dřívějška, ale
jako u všech dobrých příběhů, zaslouží si opakování.
Campos se nachází asi
dvě hodiny autem severně od Ria de Janeira; běží podél atlantického pobřeží a
rozprostírá se hluboko do vnitrozemí vlastní Brazílie. Je rozmanitý, táhne se.
Tato oblast je ve skutečnosti jednou z nejchudších částí Brazílie, což
znamená, že je to jedna z nejchudších částí celé Latinské Ameriky. Chudoba
je zde tvrdá, ale když hovořím o chudobě, hovořím čistě o materiálním
bohatství. Lidé v této diecézi jsou požehnáni bohatstvím daleko větším,
než jsou materiální dary tohoto světa. Měli dost štěstí na to, že měli ve svém
středu velkého biskupa. Nazývám ho velkým biskupem a nazývám ho vzorem a věřím,
že jeho příběh se bude vyprávět, dokud se bude vyprávět příběh Církve. Věřím,
že se jeho vítězství bude slavit, pravděpodobně po věky, protože to, co udělal,
bylo tak pozoruhodné. To, co vlastně udělal během let své vlády jako biskup
Campos, bylo, že prostě dělal svou práci.
A smutnou skutečností je, že v dnešní Církvi jej toto učinilo jedinečným.
Když byl konsekrován na biskupa, složil slavné sliby a tyto sliby naplnil.
Biskup Antonio de
Castro Mayer se narodil v Brazílii brazilské matce a německému otci. Jeho
otec emigroval do Brazílie, aby zde pracoval v dolech, a rodina byla
rodinou zbožně katolickou. Otec však zemřel, když bylo malému chlapci asi 5
let, a jak vždy říkal, jeho otec mu zanechal velice cenné dědictví, i když mu nezanechal
žádné peníze. Zanechal mu dar katolické Víry, něco, co dal celému svému stádu.
Mladý Antonio de Castro Mayer se ukázal jako velice inteligentní a pozoruhodný
mladý muž. V důsledku toho získal velmi dobré vzdělání, převážně
v Brazílii, ale také na čas v Římě. Když se vrátil, stal se jedním
z asistentů arcibiskupa v Sao Pulmo, který, když zde působil, začal
energicky pracovat proti komunistickému hnutí, které bylo v té době
v Brazílii velice silné, jako tomu bylo všude v Latinské Americe.
Nakonec byl tajemně odvolán ze své pozice a poslán na nějakou dobu do téměř
neznámé farnosti a mnoho lidí věřilo, že to bylo právě proto, že tak energicky
pracoval proti komunismu, což mu nenadělalo přátele mezi jistými liberálními
kruhy. Nicméně papež Pius XII. jej rehabilitoval a k velkému zklamání
mnoha liberálnějších katolíků v Brazílii potvrdil ve funkci.
Na biskupa byl [de
Castro Mayer] konsekrován v roce 1949, šel do Campos a zůstal zde po
zbytek svých dní, a jak jsem řekl, dělal svou práci. Myslím si, že je zajímavé
poznamenat, že jednou z prvních věcí, kterou učinil po příjezdu do Campos,
bylo to, že vydal výnos pro všechny své kněze, že od nynějšího dne budou jeho
kněží na konci každé mše odříkávat navíc třikrát Zdrávas Maria za úmysl
zachování katolické nauky v diecézi Campos a za uchování celé diecéze
prosté hereze. Od roku 1949 do dnešního dne se ony tři Zdrávas Maria navíc
říkají a jako je tomu u Naší blahoslavené Matky vždy, ona naslouchá, přimlouvá
se za nás, a když ji milujeme, nedokážeme si představit lásku, jakou má pro nás
na oplátku. Tyto modlitby byly slyšeny, tyto modlitby byly vyslyšeny.
Byla to v Církvi a
všude v Latinské Americe tvrdá doba s extrémním napětím,
s liberálními idejemi všude, jež se šířily jako divoký požár. Tento biskup
však okamžitě začal zajišťovat to, aby jeho diecéze zůstala katolická. Další
věcí, kterou udělal, bylo, že okamžitě rozhodl, že katechismus nebude jen pro
mladé; že učení se Víře je celoživotní věcí a že každý katolík se bude neustále
účastnit hodin katechismu. Od počátku výkonu svého biskupského úřadu dohlížel
na to, aby měl každý katolík v diecézi každý týden přístup k hodinám
katechismu a aby to, co se učilo, byla dobrá, neporušená, katolická nauka.
Samozřejmě existovaly hodiny katechismu pro mladé, ale existovaly také hodiny
katechismu pro náctileté, pro mladé sezdané páry, pro lidi středního věku a pro
lidi pokročilejšího věku. Lidé cestovali na tyto hodiny velké vzdálenosti a
diecézní kněží cestovali ven (věřte mi, když to říkám) do „země nikoho“ a do
vnitrozemí Brazílie, aby došli k lidu a učili jej dobrou katolickou nauku,
dobré katolické cítění.
Jedním z důvodů
proč to dělal, bylo to, že si od počátku svého episkopátu uvědomoval, že
v samotné katolické Církvi zuří bitva, a že pokud má dělat svou práci,
musí zajistit, aby tito věřící, toto stádo pod jeho opatrováním mělo jasné a
přesné ideje ohledně toho, co přesně
je katolické.
Jak mnozí z vás
vědí, modernisté pracují tak, že věci „rozmazávají“, že je činí
nejednoznačnými. Modernisté pracují tak, že vezmou slovo a hrají si s jeho
významem.
Nic z toho
v jeho diecézi nebylo a vše bylo jasné, otevřené a přímé.
Na počátku 50. let
začal vydávat řadu pastoračních dopisů instruujících jeho kněze a instruujících
věřící, fascinující však je, že, když jde člověk zpět a přečte si tyto dopisy,
každé jednotlivé slovo z nich pojmenovává jeden z problémů,
s nimiž dnes Církev zápasí. Z nějakého důvodu, nejspíš z Boží
milosti, byla tomuto biskupovi dána jasná vize toho, co mělo zasáhnout Církev, a
on psal dopis za dopisem, v nichž opět hovořil s přímočarostí a
přesností ohledně toho, co je potřeba k udržení Víry vzhledem k tomu,
co mělo nastat.
Člověk se může vrátit a
objevit v těchto dopisech věci, které jsou velmi překvapivé. Například
v jednom z nich vydaném v roce 1952 hovoří o potřebě být si
vědom falešného historického hnutí, to jest toho, co se objevuje pod zástěrkou
„ultratradicionalismu“, který je ve skutečnosti pokusem rozejít se
s Tradicí.
Dokonce
s následujícím dává i příklad: „Může se říkat, že protože raná mše se v zásadě
odehrávala u jídelního stolu, mohou se lidé dožadovat, že by bylo důležité
slavit mši opět u jídelního stolu a nikoliv u oltáře.“ Dále pak pokračoval, aby
detailně vysvětlil, proč je to nepochopením Tradice, význam oltáře a to, proč
je oltář skutečně místem, kde se nabízí Svatá Oběť. Když to dnes čteme a
samozřejmě vzhledem k naší historické perspektivě, rozumíme smyslu toho,
co tento muž činil. Připravoval na to, že zemětřesení udeří. Nějak měl smysl
poznání, hodně podobný tomu, jak se domácí i divoká zvířata podivně chovají
před zemětřesením. A podobně měl biskup de Castro Mayer šestý smysl ohledně
Církve. Byl si vědom toho, co udeří na Církev, a strávil čas přípravou toho,
aby jeho diecéze mohla přežít, aniž by byla roztříštěna, rozbita a zničena tak,
jako mnoho diecézí po světě.
V roce 1962 byli
biskupové povoláni do Říma na „Druhý vatikánský koncil“. Když zde byl, aktivně
pracoval, protože si uvědomoval, co se děje, a byl jedním z těch, kteří si
toho byli plně vědomi, i toho, jaká jsou nebezpečí, pokud jde o to, co
z tohoto koncilu může vzejít. A někteří komentátoři ve skutečnosti o
biskupu de Castro Mayerovi mluvili jako o „mozku, který stojí za opozicí“.
Dělal svou práci dle svých nejlepších schopností, známe však samozřejmě
výsledky...víme, co se tam stalo.
V tomto bodě opět
učinil jednoduché rozhodnutí, kterým bylo, že se vrátí zpět do své diecéze a
bude tam dělat svou práci a zajistí, aby jeho stádo bylo očkováno proti těmto
virům, které budou vycházet najevo a šířit se po světě. A to vskutku učinil.
Jel zpátky a učil a
učil a učil, zůstával se svým lidem, poskytoval svátosti, připravoval dobré
kněze. A když to činil, stále více se dostával do potíží s „Národní radou
brazilských biskupů“ (NCBB), která samozřejmě naskočila na módní trend a dělala
všechny změny, které se prováděly všude jinde ve světě, přičemž je dělala
radostně i na úkor pevnosti víry ve svých diecézích.
Je velmi příznačné, že
když dnes pojedete do Ria de Janeira, uvidíte toho následky. V raných
letech této země bylo Rio de Janeiro městem 7-8 milionů katolíků; dnes je zde
jedna malá tradiční kaple v soukromém domě, kde mši navštěvuje 50
katolíků. V Riu de Janeiru je ohromná katedrála, vypadá jako rozmáčklý kbelík
otočený vzhůru nohama, která je v podstatě
většinu času prázdná, s výjimkou několika modernistů, kteří do ní
zabloudí. Náboženská síla v tomto městě, stejně jako ve většině Latinské
Ameriky, se hrne do protestantských evangelických kostelů, které jsou
v každé čtvrti a v každém velkém městě v Latinské Americe,
Brazílii a určitě i v Riu de Janeiru otevřené denně. Důvodem je, že
fundamentalističtí evangelikálové lidu dávají alespoň nějakou nauku, když vše,
co jim po léta dávala katolická Církev, byla jen „teologie osvobození“ a
společenské hovory. Výsledkem je pohroma.
Miliony a miliony a
miliony katolíků v Latinské Americe opouštějí Církev, to však nebyl případ
Campos, kde život plynul jako obvykle. Další velká rána samozřejmě přišla
v roce 1969, když dorazil dopis z Říma informující biskupa de Castro
Mayera, že bude existovat „nový mešní řád“. Hovořil jsem s jedním knězem,
který mu byl blízký, jenž řekl, že když tento dopis dorazil, biskup jej otevřel
a přečetl a začal plakat. Vzal si své auto a jel dvouhodinovou cestu do
semináře, daleko od Campos. Když tam dojel, vešel a držel tento dopis ve svých
rukách a po tvářích mu tekly slzy a byl schopen jen stále dokola opakovat:
„Nemůže to tak být; to není možné, nemůže to tak být!“ Když se vrátil, modlil
se a modlil, prošel tím, co zjevně bylo agónií duše, když se pokoušel rozhodnout,
co dělat. Po nějaké době přišel z Říma další dopis informující jej, že
kardinál Ottaviani napsal dopis kritizující „novou mši“. Biskup si přečetl
tento dopis, skočil do svého auta a jel do semináře, vešel dovnitř
s úsměvem na tváři, mával dopisem a řekl: „Aha! Aha!“. A tehdy a tam se
rozhodl, že je věřícím ve své diecézi dlužen největší možnou milost. A aby pro
ně zajistil pokračování té Tradice, o níž přísahal, že ji bude udržovat,
pokračovala všude v jeho diecézi tradiční mše.
Když k němu do
diecéze přišel nový kněz a chtěl sloužit novou mši, nebránil tomu, protože ji
Řím jasně schválil, ale tito kněží zjistili, že jsou izolovaní, protože věřící
na tyto mše nechodili a ani je nezajímala „teologie sociálního osvobození“ a
tak mnozí liberálnější kněží pomalu odcházeli do jiných diecézí, kde se cítili
mnohem více jako doma.
V důsledku toho
zůstala diecéze Campos zcela tradiční, boje však pokračovaly v brazilské
biskupské konferenci včetně jednoho osudového setkání.
Jeden mladý kněz napsal
propracovaný útok na většinu učení proti modernistům ze strany papežů
z počátku století., Pia IX. a papeže sv. Pia X., a skutečně je v článku
otevřeně napadl, když řekl, že tyto staré ideje se již na moderní Církev
nevztahují. Netřeba říkat, že to biskupa de Castro Mayera rozlítilo, vzal si
pero, jímž zacházel s velkou precizností, a napsal odpověď tomuto mladému
knězi, v níž vysvětloval, proč tyto ideje těchto papežů dnes platí víc,
než kdy jindy. A napsal propracovanou obranu všeho papežského učení a všech
těch mužů, kteří bojovali, aby zabránili modernismu získat si oporu
v Církvi.
První výstřely padly a
jeden po druhém ostatní biskupové začali povstávat a tvrdě kritizovat tohoto
muže kvůli tomu, co dělal ve své diecézi, a kvůli jeho nedostatku kolegiality
se svými kolegy biskupy. Kritizovali jeho spisy, v nichž naznačoval, že
některé věci, které se dějí, nejsou v linii s tradicemi Církve, a
když palba skončila, povstal a tiše opustil radu bez jediného slova. Když se
příště shromáždili, jeho místo zůstalo prázdné, a jeho nepřítomnost byla
silnější než jeho přítomnost a přítomní se cítili velmi nepříjemně. Když za ním
nakonec přijel jeden z vícerých nerozhodných biskupů a řekl mu: „Proč jste
nás opustil...proč jste se k nám nepřidal na našich rozličných radách?“,
odpověděl velmi jednoduše: „Nemělo by být mou prací hájit katolickou nauku nebo
ji vysvětlovat mým kolegům biskupům.“
Následně odmítnul vrátit
se a v náležitý čas se v Římě doslechli, že jeden
z nejinteligentnějších, prominentních a zbožných biskupů již nenavštěvuje
brazilskou biskupskou konferenci. Nakonec biskup de Castro Mayer obdržel dopis
od papeže, který mluvil přímo k němu a říkal: „Jsou-li v Církvi věci,
které vás znepokojují, mluvte přímo ke mně jako syn k otci.“ Biskup de
Castro Mayer napsal dlouhý dopis zpět, v němž ve vší pokoře detailně
vysvětlil intelektuální problémy, které měl. Problémy, které viděl, podle něj způsobovaly
zmatení ve velké části Církve a dopis zahrnoval tři detailní studie problémů,
sepsané, jak řekl, z tradičního pohledu. Opět se vší pokorou požádal
Svatého Otce, aby mu vysvětlil rozpory, které viděl, mezi pokoncilní naukou a
tím, co se děje v současné Církvi. Byl to samozřejmě dopis, který si sám
papež vyžádal, a jedinou odpověď, kterou [biskup de Castro Mayer] obdržel, bylo
prosté oznámení vysvětlující: „Váš dopis jsme v Římě obdrželi“ ... a žádné
další slovo.
V roce 1981 byl
nyní již skoro osmdesátiletý biskup de Castro Mayer k velkému potěšení
svých kolegů biskupů přinucen odejít do důchodu. Řím poslal nového biskupa do
diecéze Campos, člověka jménem Alberto Carlos Navarro. Biskup Navarro jasně
přišel s jediným posláním a tím posláním bylo ustavit v diecézi Campos
to, co bylo ustaveno ve všech diecézích po světě, tj. novou mši, nový způsob
nahlížení na Víru, nové ideje jakési svobody kultu, rovnostářství mezi klérem a
laiky, které neexistuje. Pravda je taková, že jestliže chce člověk vidět místo,
které je proti rovnostářství, měl by jet do diecéze Campos; je to místo
autority, hierarchie a velké úcty lidu vůči kněžím a biskupovi.
Nový biskup nejprve
procestoval diecézi farnost po farnosti a v každé farnosti přednesl malou
přednášku k lidu, kdy vysvětloval, že do Církve přišla nová doba, že jsou tu
nyní nové způsoby, jak věci dělat, a že by teď měly tyto nové způsoby přijmout.
Když skončil tuto řeč,
řekl, že nyní bude sloužit mši a nabídnul sloužit „Novus Ordo“ mši a jakmile to
řekl, v každé farnosti po celé diecézi se v tu chvíli lid zvedl jako
jedno tělo a opustil kostel. Když se to stalo poprvé, biskup Navarro zuřil,
podruhé byl ještě zuřivější; a když skončil svou cestu po diecézi, zapojil se
do bitvy.
Uvědomte si, že to
nebyl pokus lidí být neuctiví nebo neposlušní k novému biskupovi a když
jsem hovořil s mnoha lidmi, kteří zde při této příležitosti byli, řekli,
že nechtěli vidět svého Spasitele Ježíše Krista jakkoliv poníženého. Nepřijali
by Svaté přijímání na ruku, ani by nepřijali roztržku s tradicemi, které
vždy znali, a že by nepřijali něco, co bylo zcela nové.
Lidé měli Víru dobře
vštípenou, takže dokonce i nejprostší rolník na venkově vám uměl vysvětlit, co
je špatné na „Novus Ordo“ mši. Je prostě ohromující hovořit s těmito lidmi,
v každém jednotlivém člověku v této diecézi je jistý druh teologa a
to je naprosto neuvěřitelné. Je to jistě výsledkem mnoha let dobrého vyučování
ze strany biskupa de Castro Mayera.
Toto se stalo farnost
po farnosti poté, co bitva započala. Nový biskup poslal příkaz farním kněžím:
„V budoucnosti nebudete sloužit tridentskou mši a od nynějška budete
sloužit pouze Novus Ordo mši.“
Kněží pak napsali dopis
zpět, který říkal: „Lituji, ale se vší úctou nemohu ve svědomí sloužit novou
mši.“ Načež byl kněz propuštěn z farnosti. Lidé pak vystoupili na podporu
a vydali prohlášení podporující jejich kněze a farní kněz pak řekl: „Mé
propuštění je nespravedlivé, odvolávám se k Římu.“ Z těchto odvolání
nikdy nic nebylo; [kněží] byli chyceni v nekonečném papírování a mezitím
diecézní sídlo v Campos započalo soudní proces u civilního soudu proti
knězi a farnosti nárokující si, že nemovitosti, to jest samotné kostely patří
diecézi a ne lidu a určitě ne farnímu knězi, což, pokud šlo o budovy, bylo
pravdivé a znamenalo to, že soudy rozhodovaly ve prospěch diecéze, biskupa a
diecézních právníků. Následovalo prosté oznámení od soudu: „Ráno tolikátého a
tolikátého odevzdáte klíče od kostela.“ To se dělo farnost po farnosti a poté,
co byla celebrována poslední tridentská mše, kněz umístil Svátost oltářní do
monstrance a s plačícími lidmi modlícími se růženec a zpívajícími
chvalozpěvy, opustil kostel naposledy a kráčel za svým Spasitelem, trpící spolu
s Ním, vyhnaný s Ním na ulici.
Uvědomte si nyní, že
hovořím o diecézi, kde je extrémní chudoba. Jsou to lidé, kteří tvrdě dřou, aby
si mohli prostřít na stůl ubohé jídlo z černých fazolí, rýže a zeleniny.
Tyto kostely byly postaveny jejich pra-pra-prarodiči, jejich pra-prarodiči,
jejich prarodiči a jejich rodiči s nesmírnou obětí.
Jsou to krásné kostely,
mnohé z nich obnovené do své původní krásy, a nyní byly dveře těchto
kostelů pro ně zavřeny.
Začali mít mše
v garážích, v soukromých domech a kdekoliv, kde mohli nalézt
místnost. V jedné z farností byli schopní pronajmout si obrovské,
staré, opuštěné kino, kam do této veliké budovy každý den přicházely tisíce a
tisíce věřících, aby měly mši, zatímco jejich nádherný kostel se nacházel na
druhé straně města s dvěma či třemi modernisty účastnícími se v něm bohoslužby
na nové mši. A to byla vůle biskupa.
Když nový biskup
hovořil o tradičních kněžích v diecézi, řekl: „Velmi bych upřednostňoval
nemít vůbec žádné kněze, než mít více tradičních kněží jako jsou tito.“
Nu, dostal, co si přál,
protože seminář, který převzal, se stejně jako většina jiných seminářů ve světě
vyprázdnil a on jej nakonec uzavřel. Souběžně s tím však biskup de Castro
Mayer, který stále byl ve své diecézi a žil ve svém soukromém domě, otevřel
nový seminář ve svém domově.
Nový biskup se odvolal
do Říma, ale Řím nemohl vůbec nic dělat. Biskup de Castro Mayer řekl: „Prostě
jen učím tyto lidi, mezi nimiž jsou tito mladí muži, kteří chtějí být kněžími;
přicházejí ke mně a já je učím!“ a příliv kněží do diecéze prostě pokračoval. A
kněží vyškolení staromódním způsobem podle sv. Tomáše, podle církevních dogmat
a podle tradiční morální teologie a lid diecéze měli po celou dobu stále své
tradiční mše.
Pak začali obnovu. Je
ohromující vidět tuto věc, ale v této chudobou postižené diecézi, která leží
v severovýchodním cípu Brazílie, se buduje více než kdekoliv jinde
v katolickém světě. V současnosti se zde staví mezi 12 až 15 velkými
novými kostelními budovami. Na venkově se staví doslova stovky kaplí a je jich
tam doslova stovky, přičemž velká část diecéze je svou povahou agrární
s prostými zemědělci, kteří pracují na půdě a žijí z ní.
Biskup de Castro Mayer a
jeho kněží vždy cestovali, někdy dvě, tři hodiny po cestách, kterým říkají
silnice, ale když jsem tam projížděl, mohu vás ujistit, že nejsou nijak podobné
tomu, co za silnici považujeme my. Jezdili do nitra brazilského venkova, aby
těmto lidem žijícím uprostřed „ničeho“ přinesli mše a hodiny katechismu.
Nový biskup však zavřel
diecézní kaple, protože lidé na venkově odmítali navštěvovat novou mši, takže
tam, kde se uzavřela kaple, lidé koupili pozemek hned vedle ní a postavili
kapli novou. A postavili jich tucty a tucty a tucty.
Nový biskup také zavřel
mnoho katolických škol, protože již nebyl, kdo by do nich chodil, a lidé
postavili nové katolické školy v téže čtvrti a na dohled – a to je
ohromující – jejich děti byly vzdělávány stejně jak byly vzdělávány dříve, tak
jak byli vzděláváni jejich prarodiče a pra-prarodiče v katolické
Víře...pravé nauce katolické Víry. Navíc otevřeli nemocnice, otevřeli
starobince, otevřeli ošetřovatelské domy a stále budují, budují, budují
s radostí, i když byli dobrých deset let pronásledováni, vyhazováni ze
svých kostelů a ztráceli tyto kostely, které milovali, ale nic z toho je
nijak nezastavilo.
To vše je inspirovalo
pokračovat a dělat, co museli dělat, což bylo zachování si Víry pro sebe a pro
své děti, přičemž zde byli dobří kněží, aby jim pomohli, a penzionovaný biskup
de Castro Mayer. I když nebyl přímo zapojen, byl vždy zde, aby vysvětil nový
kostel, když byl postaven. Také přicházel biřmovat mladé lidi, když to
potřebovali, protože nový biskup nechtěl s těmito lidmi mít co dělat a to
hovořím o tisících a tisících a tisících věřících, zbožných katolících, kteří
se s novými nesmysly prostě nesmířili.
Jednoduše řekli: „Ne!
Nechceme to. Ne! Nebudeme to dělat. Dejte nám Víru našich předků; dejte nám
Víru, kterou známe, a pokud nedáte, najdeme si ty, kteří dají.“ A ti kněží,
kteří sloužili těmto věřícím, byli kněžími, kteří byli s nimi pod vedením
jejich pastýře biskupa de Castro Mayera, který „dělal svou práci“, střežil své
stádo a dohlížel, aby měli svátosti a aby Víra v jeho diecézi pokračovala.
Jako další se přihodilo
to, že když si biskup Navarro uvědomil, že jeho mise selhala, začal vyprodávat
kostely (z nichž většina byla stejně prázdná). Některé z těchto kostelů
byly proměněny v nákupní centra nebo byly prostě opuštěny. V podstatě
zpustošil tuto diecézi způsobem, jakým byly zpustošeny i jiné diecéze, existuje
zde však jiná diecéze vedle této diecéze oficiální a ta vzkvétá a je neskutečné
to vidět.
Biskup Navarro byl
nakonec povýšen za svou „dobrou práci“; byl „vykopnut“ výše, odstraněn
z diecéze a učiněn arcibiskupem jižního Ria de Janeira a putuje ke slávě.
Brzy poté přišel nový biskup, který je v podstatě loutkou. Pronásledování
lidí skončilo, protože neuspělo, přičemž nový biskup s tím nemůže dělat
nic jiného, než je příležitostně zastrašovat a říkat, že je smutné, že se
oddělili od Říma, i když ve skutečnosti jsou věrnými a oddanými podřízenými
Říma, modlí se za papeže a modlí se za biskupa.
Jak jsem řekl, Církev
zde nadále vzkvétá, což nás učí cosi zajímavého. Hlavní lekcí je lekce, kterou
si musíme jasně zapamatovat: „Když je Církev pronásledovaná, roste.“
Je to jedna
z raných lekcí a samozřejmě je to „důkaz“, chcete-li, který je často
nazýván „pátým znakem“ Církve, podle nějž můžeme říci, že jsme sjednocení
v Kristu, protože teprve tehdy budeme pronásledováni a budeme trpět
způsobem, jakým byl pronásledován a trpěl On. Příběh diecéze Campos je skutečně
takovým příběhem. Je to příběh lidí, kteří mnoho let podstupovali velké utrpení
a nikdy neustoupili a místo toho jej použili jako příležitost budovat.
Řeknu vám, co byste
viděli, kdybyste tam měli jet dnes. Kdybyste procházeli ulicemi Campos, což je
velké město s počtem obyvatel blížícím se jednomu milionu duší, první věc,
která by vás zasáhla je, že i když má vnější podobu jakéhokoliv jiného
moderního velkoměsta s dopravním ruchem, výstavbou, hlukem atd... o
nedělích je naprosto tiché, nic není otevřené, obchody a restaurace nejsou
otevřené, protože lidé jsou doma, kde by dle svého přesvědčení měli být
v tento svatý den týdne. Pamatujete si, jak to bývalo? Nejen zde ve
Spojených státech, ale také po světě.
Když jdete do trafiky –
a to mě obzvláště zasáhlo, protože jsem do Campos přijel z Ria de Janeira
– nejsou zde žádné pornografické časopisy – jen místní noviny, pár časopisů a
je tu patrná nepřítomnost pornografického materiálu a vlastně jej neuvidíte
nikde v této diecézi. Je zde jedna televizní stanice, která vysílá asi 8
hodin denně, lidé si ale nemohou dovolit televizi a tak ji nesledují. Mladí
lidé neposlouchají „rockovou“ hudbu a vlastně (a to si nevymýšlím), jednou
z prvních věcí, které jsem si všimnul, když jsem přijížděl do Campos, byl
mladý hoch, který kopal míčem do staré zdi a zpíval si „Kyrie“ z andělské
mše. To je hudba, která naplňuje tuto diecézi. Další věcí, která mě zasáhla,
bylo, že když se lidé sejdou, zdraví se navzájem nikoliv „nazdar“, ale místo
toho říkají: „Salve Regina“ nebo „Salve Maria“. To je způsob, jak se navzájem
zdraví.
Během běžného večera
v Campos jsou kaple přeplněné dokonce až ven na ulici lidmi modlícími
se všech patnáct desátků růžence, následovaných mší, následovanou zpěvem
„Litanie blahoslavené Panny Marie“, která je následována požehnáním a
dodatečnými modlitbami. Takto tráví své večery, po čemž se shromáždí venku na
ulici, hovoří a klábosí, zatímco si děti hrají a pak jdou na pozdní a skromnou
večeři. Totéž se dělo další a další večer.
Když jsem vstal ráno
brzy, kaple byla přeplněná katolíky, kteří šli na mši předtím, než šli do
práce. Pro lidi v diecézi Campos je Víra středem jejich životů a
v důsledku toho mají ryze katolický svět, v němž žijí.
Mladí lidé září
čistotou. Je ohromující vidět „nevinnost“ u mladých. Když slyší jméno
„Madonna“, pomyslí na Blahoslavenou Matku, a když zpívají, zpívají písně víry a
chvalozpěvy.
Nemohu vám popsat, jak
to pro mě v jistém smyslu bylo, jako bych šel zpět v čase; bylo to,
jako bych náhle vstoupil do „středověkého“ světa, ale je to tady a je to
zachované. Je to diecéze po způsobu, jakým katolické diecéze bývaly, a je to
díky víře, věrnosti, zbožnosti, tvrdé práci a tvrdošíjné opozici dobrého svatého člověka, jmenovitě biskupa
Antonia de Castro Mayera, který, jak jsem řekl „DĚLAL SVOU PRÁCI“.
Náš Pán nám řekl, a je
to teď pravda víc, než kdy jindy: „po ovoci jejich poznáte je“, a ovoce této
práce v diecézi Campos v Brazílii dále roste a vzkvétá a je to dobré
ovoce. Je vzorem pro zbytek světa.
Díky Bohu je to zde a
jednoho dne to, myslím si, může sloužit jako vzor pro zbytek světa, který
zapomněl základy Víry a upadl do zmatku, do nějž jasně upadáme, a vrátí se to
zpět skrze jediný možný zdroj obnovy: „Jednu skutečně svatou, všeobecnou,
apoštolskou Církev.“
Překlad: D. Grof
