pondělí 2. ledna 2017

Životní aukce (2017)

 
Životní aukce (2017)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze 1. ledna 2017
***
Drazí bratři!
Daleko od shonu světa, hluboko ve středu Austrálie, žili na osamělé farmě jeden otec a jeho syn, kteří měli velké zalíbení jeden v druhém. Vlastnili velkou uměleckou sbírku, kterou společně shromáždili během mnoha let. Velmi je těšilo vyhledávat další vybraná umělecká díla a přidávat je do své sbírky. Zatím krášlily zdi farmářského domu vzácné malby od Picassa, Van Gogha, Rembrandta a dalších proslulých umělců. Tento postarší muž, vdovec, s uspokojením pozoroval, jak se jeho jediné dítě v průběhu času stalo zkušeným sběratelem umění. Otec byl velmi hrdý na vycvičené oko a prozíravý obchodní cit, jež jeho syn prokazoval, když jednal s jinými sběrateli umění po celém světě.
Na počátku zimy vypukla v zemi strašlivá válka a tento mladý muž opustil dům svého otce, aby sloužil svému lidu. Již o pár týdnu později jeho otec obdržel telegram, který mu říkal, že jeho milovaný syn je nezvěstný v bitvě. Znepokojený farmář čekal na další zprávy a zároveň se obával, že svého syna již nikdy znovu neuvidí. O něco později se jeho obavy potvrdily. Mladý muž byl zabit, když přenášel zraněného spolubojovníka k lékaři. Tyto zprávy starého muže zasáhly. Před příchodem Vánoc hluboce truchlil a byl plný žalu z osamocení. Štěstí dřívějších časů Vánoc, času, na který se on a jeho syn vždy těšili s radostí, již nikdy znovu nenaplnilo jeho dům.
Ráno na Hod Boží vánoční probudilo skleslého starého muže důrazné klepání na dveře. Když otevřel, pozdravil jej voják, který ve svých rukách nesl velký balík a který se představil následujícími slovy: „Byl jsem přítelem vašeho syna. Jsem ten, jehož život zachránil, než umřel. Mohu na pár minut dál? Rád bych vám něco ukázal.“ Voják mu pak vyprávěl o nadšení svého přítele, když každému vyprávěl o své vášni pro umění, a tím spíše o vášni svého otce. „Já sám jsem umělec, pravda neznámý, ale zaníceně maluji pro vlastní zálibu,“ řekl ten voják, „a rád bych vám dal toto.“ Starý muž ihned otevřel balík – stěží věřil svým očím, ale byl to portrét jeho syna. Ačkoliv by jej umělecký svět nikdy nepovažoval za vynikající dílo, představoval tento portrét tvář jeho milovaného syna v úchvatných detailech. Starý muž, hluboce pohnutý, poděkoval tomu vojákovi a slíbil pověsit tento obraz nad svůj krb. Když voják odešel, starý muž se hned dal do díla. Musel sundat některé nejdrahocennější obrazy z místa, kde je nejraději vídal. Pak si sedl do svého křesla a strávil takřka celé Vánoce díváním se na portrét svého syna.
Během následujících týdnů se starý muž znovu a znovu utěšoval myšlenkou: „Ačkoliv můj syn již nežije, nikdy nebude zapomenut všemi těmi, kteří s ním kdysi byli v kontaktu.“ Jak se otec dozvěděl později, jeho syn zachránil nejen toho malíře, ale i mnoho zraněných vojáků před tím, než smrtící kulka ukončila jeho život. Když se starý muž dozvěděl o odvaze a užitečnosti svého syna, byl naplněn otcovskou pýchou a pokojem, který pomalu začínal tišit jeho bolest. Portrét jeho syna se stal jeho nejdrahocennějším klenotem a zastínil pozornost, kterou dříve věnoval jiným portrétům, ačkoliv muzea po celém světě by dychtila získat právě ty.
Také řekl všem svým sousedům v bezmezném nadšení, že toto byl nejbáječnější dárek, který kdy dostal.
Během následujícího jara starý muž natolik onemocněl, že po krátké době umřel. Sběratelé umění po celém světě byli z této novinky velice vzrušení! Nyní viděli možnost získat vybrané rarity. Nikdo z nich se nezabýval myšlenkami na tragický osud jediného syna tohoto starého muže; měli zájem jen o nadcházející aukci. Podle poslední vůle starého muže se aukce všech obrazů neměla odehrát ihned, ale až o příštím Božím Hodu vánočním, v týž den, kdy kdysi obdržel svůj nejbáječnější dárek. Nakonec tento den nadešel a bohatí sběratelé umění z celého světa doufali, že si koupí některé z úžasných uměleckých pokladů, jež by jim mnozí další záviděli.
Aukce začala. Mezi lidmi, kteří přicestovali z daleka, bylo naprosté ticho. S kterým pokladem tento zvláštní den může začít? K velkému zklamání všech expertů na umění však první obraz, který byl vložen do aukce, pro ně neměl naprosto žádnou cenu. Byl to portrét onoho syna. Dražitel požádal o první nabídku, shromáždění však mlčelo. Reagoval tím, že učinil neobvykle nízkou nabídku: „Kdo začne s nabídkou 100 dolarů?“
Opět uplynulo několik minut ticha. Nikdo se nepohnul. Nakonec se z nejzazší části místnosti ozval hlas: „Komu záleží na tomto obraze? Je to jen nepříliš umělecký portrét farmářova syna. Zapomeňme na něj a začněme se skutečnými obrazy!“ Druzí sběratelé umění s ním hlasitě souhlasili. „Ne, tento portrét musí být prodán jako první,“ odpověděl rezolutně dražitel. „Kdo si tedy vezme syna?“
Po jistém váhání odpověděl zemědělský dělník, který byl po mnoho let zaměstnán zesnulým starým mužem: „Nechal byste mi nakonec ten obraz za deset dolarů? To je veškerá hotovost, kterou mám. Znal jsem toho chlapce velmi dobře a jeho portrét by pro mě byl skvělou upomínkou.“ – „Nabídne někdo víc?,“ zavolal dražitel do nechápajícího davu. Po několika minutách ticha pokračoval obvyklou formulí: „deset dolarů poprvé, deset dolarů podruhé, deset dolarů potřetí!“. Kladívko dopadlo a portrét byl prodán zemědělskému dělníkovi.
Potlesk naplnil místnost a vzrušený hlas se dožadoval: „Můžeme nyní konečně začít podávat své nabídky na skutečné poklady?“ Ale dražitel se podíval na obecenstvo a prohlásil, že aukce je již skončena.
Nevěřícný údiv zadusil každý zvuk v síni. První z přítomných osob, která znovu nabyla hlas, se zeptala: „Co myslíte tím: ´Je skončena´? Nejeli jsme takovou dlouhou cestu do této pusté divočiny, abychom si koupili portrét syna nějakého starého farmáře.“
Ukázal na galerii: „Co se stane se všemi těmito zbývajícími uměleckými díly. Jsou to milionové hodnoty! Žádám, abyste pokračoval v aukci!“
Dražitel reagoval nesmírně chladným způsobem: „Je to velmi prosté! Byla to vůle otce: ´Kdokoli si vezme syna, dostane navíc všechno ostatní.´“
Drazí bratři!
Není to v duchovní oblasti totéž? Jestliže vždy s sebou neseme portrét syna, máme vše, vlastníme vše, dokonce i jestliže nevlastníme nic, pak nám patří nebe na zemi.
Kristus se vtělil, aby z nás učinil děti Boží, abychom měli podíl na jeho Božím životě. Nejsme jen nazýváni Božími dětmi, my jsme jeho děti.
Nebeský Otec v nás vidí svého syna, jestliže v sobě neseme tento portrét. Svět chce odlišné obrazy. Svět považuje za drahocenné poklady odlišné obrazy, ale přehlíží opravdový poklad. Lidé přicházejí z dalekých míst, aby si koupili tyto jiné obrazy, a činí mnoho obětí, aby je viděli a vlastnili je.
Jestliže neseme portrét syna ve chvíli své smrti, jsme nejšťastnějšími lidmi. Tento portrét můžeme dostat tak snadno, dokonce za něj nemusíme utratit ani deset dolarů.
Tento portrét máme, jestliže patříme do tajemného těla Církve.
Tak tomu je v případě, že
- jsme pokřtění a jsme ve stavu milosti
Ježíš odpověděl: „Vpravdě, vpravdě pravím ti: Nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha [svatého], nemůže vejíti do království Božího.“ (Jn 3, 5)
- máme pravou víru
 „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16, 15-16)
- jsme spojení s hierarchií katolické Církve.
„Ty jsi Petr (to jest skála), a na té skále založím svou Církev, a pekelné brány ji nepřemohou. A tobě dám klíče od království nebeského.“ (Mt 16, 18-19)
Usilujme si zachovat tento portrét po celý tento rok tím, že budeme činit pokání, jestliže zhřešíme, vyzpovídáme se, jakmile máme příležitost, a vyhneme se další příležitosti hřešit.
Amen
Překlad: D. Grof