(497)
21. ledna
2017
BARVA, POEZIE...
„Člověk přece nemůže žít
z politiky, z bilančních archů a křížovek. Člověk přece nemůže žít
bez poezie, barev, lásky“ – slova Antoina de Saint-Exupéryho (1900-1944),
francouzského aristokrata, pilota a spisovatele, nekatolíka, bojujícího však ve
své duši s materialismem 20. století. Řekl o sobě: „Jsem člověkem
prohrabujícím se v popelu, člověkem usilujícím nalézt uhlíky života na
spodu ohniště.“ A když ve svých filozofických pamětech Vítr, písek a hvězdy (1939) [V češtině a francouzštině pod názvem Země lidí. Anglická verze pod zmíněným
názvem se obsahově značně liší. – pozn. překl.] popisoval obraz dělníků a
jejich rodin tísnících se všude v nočním vlaku z Paříže do Varšavy,
napsal, že ho netrápily jejich skličující podmínky, ale to, že „ve všech těchto
lidech tak trochu vidí zavražděného Mozarta.“
Tyto citáty přicházejí na mysl po
loňské návštěvě Bertramky, vily
ležící nedaleko centra Prahy v České republice, která se na konci 18.
století proslavila návštěvami proslulého skladatele Wolfganga Amadea Mozarta.
V té době byla z města dosažitelná půlhodinovou procházkou po
venkovských cestách a stezkou k bráně na přední nádvoří lemovanou kaštany,
otevírající se do svažující se zahrady s květinovými záhony a ovocnými
stromy. Dnes cestička poskytující stín ustoupila obrovskému nákupnímu a
obchodnímu centru podél městské ulice s hustým provozem věnujícím
pozornost pouze semaforům. Ta brána tam stále je, ale svažující se zahrada
zpustla, s osamělou sochou velikého hudebníka a s kamenným stolem,
kde měl dokončit komponování své světově proslulé opery Don Giovanni. Brzy poté dirigoval její první představení
v budově městské opery, která se stále používá. Pokud jde o dvě místnosti,
které Mozart v Bertramce obýval,
jsou přesně zachovány, ale kdysi pěkná sbírka mozartovských exponátů tam již
v říjnu nebyla. Bertramka stále
má svou atmosféru, ale mnohé zde šeptá pouze o „Mozartovi zavražděném“.
A přece byla Praha 18. století
k němu velmi přívětivá. V roce 1786 na rozdíl od Vídně nadšeně
přijala Mozartovu stejně tak populární a proslulou operu Figarova svatba jako následujícího roku Dona Giovanniho. A když Mozart v roce 1791 umřel, jeho
domovské město Vídeň mu dalo pouze ubohý lidský hrob, zatímco Praha jej uctila
okázalou zádušní mší, kterou navštívily tisíce lidí, a hrála na ní stovka
hudebníků, kteří odmítli jakýkoliv honorář. Byli to katoličtí císaři a šlechta,
kteří, aby obnovili katolické Čechy po ničivé třicetileté náboženské válce
(1618-1648), zavedli široce rozšířenou hudební výchovu pro českou mládež, aby uměla
hrát hudbu při bohoslužbách. Byla to tato výchova, která v Praze vytvořila
publikum schopné si okamžitě zamilovat Mozarta a jeho hudbu.
Dá se totéž říct o katolících dnes
nebo jsme také „vrahy Mozarta“? Pro Saint-Exupéryho byl Mozart jakýmsi přesným
opakem materialismu. Jak mnoho tradicionalistů dnes je však znuděných zpívanou
mší a nemohou se dočkat až se vrátí ke svým bilančním archům a křížovkám? Cožpak
se mnoho našich chlapců skoro nestydí, že umí zpívat? A pokud jde o naše dívky,
ach můj..! Cožpak by spousta z nich nedala přednost tomu být kosmonautkami
nebo volejbalovými hvězdami, spíše než tomu umět hrát na nějaký hudební nástroj,
který by jim mohl pomoci civilizovat jejich muže, zlidšťovat jejich děti a
zavést soulad ve svém domově? Německé přísloví říká, že muži tvoří kulturu, ale
ženy ji předávají. Není pro společnost sebevražedné nepodporovat u svých dívek
pravou „kulturu, poezii a lásku“, která půjde hluboko do jejich budoucích rodin
a skrze jejich rodiny do společnosti?
Pokud jde o Mozarta, určitě není
vrcholem duchovnosti v západní hudbě, a později v životě se přidal ke
svobodnému zednářství, které bylo tehdy ve Vídni módní. Je však o mnoho
duchovnější než svět nákupních center a semaforů, jak dobře viděl
Saint-Exupéry, a určitě to nebyli zednáři, ale hluboce katoličtí rodiče, kteří
u dítěte a mladíka formovali katolické srdce, z nějž vytryskla všechna
duchovnost hudby dospělého. Určitě nejhranějším kusem ze vší Mozartovy hudby,
složeným krátce před tím než umřel, je jeho Ave
Verum Corpus, protože se tak často hraje na mši. A své hluboce katolické Requiem skládal ještě na smrtelné
posteli. Ať jeho duše odpočívá v pokoji.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
