Pochyby o kardinálských dubiích (2016)

Pochyby o kardinálských dubiích (2016)

Atila Sinke Guimaraes

V posledních dvou měsících katolíci slyšeli mnoho o dubiích – o dopise, který čtyři kardinálové poslali papeži Františkovi, a který žádá vyjasnění dvojznačných textů v Apoštolské exhortaci Amoris Laetitia. Těmito čtyřmi kardinály jsou Američan Raymond Burke, Ital Carlo Cafarra a Němci Walter Brandmüller a Joachim Meisner. Burke je jediným aktivním prelátem, tři ostatní jsou na odpočinku.

 Po směru hodinových ručiček shora vlevo: kardinál Burke, Meisner, Caffara, Brandmüller (foto LifeSiteNews)

Dubia jsou pět otázek adresovaných papeži a žádajících odpověď. Je tradicí v Církvi, že preláti kontaktují posvátné kongregace Svatého stolce, nebo dokonce i papeže, se svými velmi jasně a stručně napsanými otázkami. Obvykle obdrží výstižné odpovědi, prostá „ano“, „ne“.

Tyto otázky – jejichž úplné znění a kontext si můžeme [v angličtině] přečíst zde – se v podstatě týkají tohoto:  Je možné, aby civilně rozvedený a znovusezdaný katolík, který nezískal církevní anulaci svého prvního manželství, obdržel Svaté přijímání? Tato otázka je motivována skutečností, že některé části Amoris Laetitia důrazně naznačují, že se toto povolení uděluje. Jinak řečeno, základní otázkou těchto kardinálů je toto: Je možné, aby osoba ve smrtelném hříchu dostala Svaté přijímání?

Otázky byly nejprve zaslány papeži a prefektovi Kongregace pro nauku Víry, ale vzhledem k tomu, že kardinálové neobdrželi odpověď, svůj dokument 14. listopadu 2016 zveřejnili. Od té doby různé rozhovory a prohlášení Burkeho a Brandmüllera přiživovaly debatu.

K této aktuální interpelaci musíme přidat veřejný dopis k jejich podpoře, následovaný rozhovory a prohlášeními ze strany dalšího nového hrdiny konzervativismu, biskupa Athanasia Schneidera, který přilévá dokonce ještě více oleje do ohně, když hovoří o schizmatu, které narůstá uvnitř Církve. Schizmatiky jsou progresivisté Kasperovy linie, kteří chtějí uvolnit Svaté přijímání pro rozvedené a znovusezdané katolíky.

Pokud vezmeme v úvahu tento status quaestions, co bychom si měli myslet o dubiích?

Abych byl objektivní a jasný, rozliším tři různé perspektivy, které se v tomto problému směšují.

1. Logicky vzato

A. Jestliže uvážíme obsah Amoris Laetitia a dokument kardinálů z logické perspektivy, vidíme, že nesouhlasící preláti zaujali win-win pozici [pozice, kdy dojde k uspokojení potřeb všech stran; snaha najít řešení, které není v rozporu se zájmy druhé strany – pozn. překl.]. Je zřejmé, že papež nemůže výslovně komukoliv dovolit přijímat Svaté přijímání, jestliže je [onen člověk] ve stavu smrtelného hříchu.

Kdyby to měl papež výslovně dovolit, bezprostředně by spáchal svatokrádež, způsobil by, že by ji spáchala celá Církev a oddělil by se od minulého Magisteria Církve. Je tedy zřejmé, že papež bezostyšně neřekne: „Ano, dovoluji osobě ve smrtelném hříchu přijímat Svaté přijímání.“

Je také zřejmé, že jasně neřekne: „Ne, nikdo nemůže přijímat Svaté přijímání ve stavu smrtelného hříchu.“ Protože ve skutečnosti, jak je to jen možné, protlačuje, aby rozvedení/znovusezdaní lidé mohli přijímat Svaté přijímání.

Jestliže je tedy zřejmé, že nemůže říct „ano“ nebo „ne“, proč kardinálové napsali svůj dopis? Protože věděli, že neobdrží odpověď, úmyslně si zvolili to, aby papeže dostali do velmi nepříjemné situace. Proč? Ve strategické analýze (níže č. 3) rozeberu tyto pochyby o cíli dubií.

 František sezdal dvacet párů žijících ve hříchu, aniž by po nich žádal zpověď, a podal jim Svaté přijímání – kardinálové tyto případy ignorovali

B. Když stále řešíme obsah [exhortace], proč tito kardinálové ignorují mnoho jiných situací stejně závažných jako ta, na níž se zaměřují? Papež František skutečně v Amoris Laetitia otevřel dveře nejen pro to, aby rozvedení/znovusezdaní katolíci dostali Svaté přijímání, ale také pro celou řadu dalších, kteří jsou v pohoršlivé situaci a jsou objektivně ve smrtelném hříchu, jako jsou ti, kteří provozují předmanželský sex, žijí spolu, aniž by byli sezdaní, užívají umělé metody kontroly porodnosti a praktikují homosexualitu. Tyto věci byly analyzovány v mé předešlé studii o Amoris Laetitia.

Toto opomenutí se stává ještě podezřelejším, když uvážíme, že jestliže by kardinálové odkryli úplné spektrum náznaků v Amoris Laetitia, bylo by jasné, že František používá náznaky jako metodu k otevírání dveří pro zneužití v naukových záležitostech, kde to nemůže udělat explicitně. Proč kardinálové nehovoří o této metodě?

Kdyby tato metoda liberalizace nutnosti být ve stavu milosti, aby člověk mohl obdržet svátosti, byla ze strany kardinálů jasně odkryta, dále by posílila fakt, že papež nemůže odpovědět na jejich dubia. Znovu vyvstává otázka: Proč napsali svůj dopis, když bylo jasné, že František neodpoví?

C. Proč se dále vůbec nezmínili o množství dalších spisů, projevů, skutků a gest, které František tak často činil během svého pontifikátu, a které přímo a nepřímo usnadňují, aby se dovolilo lidem ve smrtelném hříchu – dokonce ve hříchu hereze – přijímat Svaté přijímání? Tímto opomenutím zesilují tytéž pochyby, jaké byly vzneseny pod písmenem B.

2. Morálně vzato

A. Z morálního pohledu je pro katolíky velmi dobré, že mají čtyři kardinály, kteří posilují tradiční nauku Církve. Mravně vzato, žijeme ve strašném světě, a je pro nás velmi příhodné, když náboženské autority znovu potvrzují trvalé pravdy Církve. Máme určitý počet tradičních kněží a několik biskupů, kteří stále opakují neměnné nauky Církve. Je však velmi užitečné vidět čtyři kardinály zaujímat správný postoj.

B. Závažnou mravní chybou, kterou jsem pozoroval ve vysvětlujícím dopise následujícím dubia je, že tito kardinálové jsou zastánci lásky jakožto primárního cíle manželství. Když zaujímají tento postoj, lnou k revoluci provedené Druhým vatikánským koncilem, která převrátila cíle manželství. Tradičními cíli byly: za prvé, plození a výchova potomků; za druhé, vzájemná podpora manželů. Když kardinálové prezentují lásku jako první cíl, ukazují, že se nechtějí vracet k tradičnímu Magisteriu, jak prohlašují, že činí.

 Burke se nechce vracet k tradici, ale k časům Jana Pavla II. a Benedikta XVI.

C. Dalším morálním nedostatkem, který vidím v jejich prohlášení je, že navzdory několika málo zmínkám o Desateru přikázání a jednomu citátu z Evangelia, je takřka celá jejich dokumentace založena na nauce Jana Pavla II.(1) Kardinálové veřejně potvrzují, že opakují tradiční nauku, ale dokumenty, které citují, jsou pouze dokumenty pokoncilního papeže Wojtyly.

Jan Pavel II. však byl velmi dalek od toho být učitelem neporušené morálky. Ačkoliv někdy opakoval tradiční nauku Církve, obvykle byl jeho morální přístup poplatný personalismu Maxe Schelera, který je v protikladu k tradiční filozofii Církve. Jeho teologie těla je jasně nemorální, vychvalování nudismu není v jeho dílech zřídkavé, a na Světových dnech mládeže implicitně propagoval volnou lásku mezi mládeží. Jestliže chtěli kardinálové bránit trvalou morálku Církve, proč si za základ vzali tento znečištěný zdroj?

D. To, že kardinálové opomněli citovat ohromný soubor tradičních dokumentů Církve ohledně manželství a Svatého přijímání, je opomenutím posilujícím ideu, že koncilní církev – do níž tito čtyři kardinálové patří – se liší od Magisteria před Druhým vatikánským koncilem. Člověk by dokonce řekl, že tito kardinálové sami jsou v praktickém schizmatu, pokud jde o minulost Církve. To je však právě obvinění vznesené biskupem Schneiderem a nedávno i kardinálem Brandmüllerem vůči těm, kteří nepřijímají nauky Jana Pavla II. Proč tento vzájemně si odporující postoj?

3. Strategicky vzato

Wall Street Journal výše: František je nejvýraznějším představitelem levice

Se vzrůstající rychlostí Bergogliovy revoluce, která nebyla připravena nikým jiným než Benediktem XVI., roste počet reakcí proti papeži Františkovi. Nedávno jej dokonce i noviny jako The Wall Street Journal označily za „vůdce globální levice“.

Aby se tyto reakce příznivě ovlivnily, nebylo nic příhodnějšího, než aby se objevila falešná pravice, která by svedla dohromady všechny nespokojené konzervativce v Církvi a zabránila jim hledat autentické vedení a možnost stát se tradicionalisty.

Toto se zdá být cílem těchto čtyř kardinálů, v první řadě kardinála Burkeho, který je nejvýmluvnějším a nejotevřenějším členem této skupiny. Jeho hlavním pomahačem ve veřejné aréně je biskup Schneider, jehož roli ve falešné pravici jsem již analyzoval.  

Je-li toto pravda, což věřím, že je, pak by to vysvětlovalo, proč byla dubia sepsána s jistotou, že nebudou nikdy zodpovězena. Jejich cílem prostě bylo dostat Františka do nepříjemné pozice. V realitě však autoři hrají tutéž hru, což Františkovi dovolí pokračovat s kontrolovanou reakcí.

Jak to vše skončí? Mohlo by to skončit, jak naznačil nový generální představený jezuitů, P. Arturo Sosa: „V našem jazyce jezuitů říkáme, že je nutné znát názor všech, abychom mohli provést skutečné obecné rozlišení.“

Jinak řečeno, progresivistická Církev může využít tuto reakci ke zvětšení „pluralismu“ v Církvi, což znamená, že bychom mohli mít dvě strany ve zdánlivé opozici, žijící spolu ve Vatikánu. To by pomohlo Církvi stát se demokracií, což je jedním z mnoha cílů Che Bergoglia.

Poznámky:

1)      Jedinou výjimkou je text z De Malo od sv. Tomáše Akvinského, který přesně řečeno není v dubiích, ale ve vysvětlujícím dopise, který je následuje.

Zdroj: Tradition In Action

Překlad: D. Grof