středa 25. ledna 2017

Nepozorovaný teologický posun (2016)


Nepozorovaný teologický posun (2016)
22. prosince 2016
P. Curzio Nitoglia
P. Curzio Nitoglia je italský kněz, který studoval v semináři v Écône a byl vysvěcen Msgr. Lefebvrem v roce 1984. Několik let těsně spolupracoval s P. Francescem Puttim, zakladatelem protimodernistického časopisu Sí Sí No No, a nyní je kaplanem Učedníků Večeřadla ve Velletri, což je tradicionalistické společenství založené Domem Puttim, které bylo až do krize v roce 2012 svázané s FSSPX.
***
Vážnost současné situace: od dialogu k dohodě
Dnes jsme svědky nejnovějšího ultramodernistického útoku proti tradicionalistům, a to skrze past „dialogu“ (1), kdy se po neuváženém a takřka bezděčném přijetí teologické změny, která je pomýlená a lehkovážná, dochází k soužití.
Zvláště papež Bergoglio vede více méně utajenou psychologickou válku proti tradicionalistům, která má za cíl nikoliv zničit, ale postupně oslabit jejich odpor vůči modernistickým (1900-1950), neomodernistickým (1950-2013) a ultramodernistickým (2013-2016) omylům.
Otupělost a pasivita dobra
U mnoha tradicionalistů si povšimnete stavu oslabeného myšlení se sklonem k tomu „nechat to být“, pasivity, která vede k váhání, poddávání se, tichým ústupkům a bohužel ke konečnému pasivnímu a nepřímému podvolení se, takže, abychom parafrázovali Benedetta Croceho, můžeme říct: „nemůžeme říct, že nemodernizujeme“ nebo „my všichni skrytě a tiše modernizujeme“ (Rahner a Schillebeeckx).
Bergogliovská teologická manipulace
Bergogliovská taktika proti tradicionalistům je nejprve taktikou ryzího „hovoru“, diskuze, porozumění si, poznávání jeden druhého, setkávání se, dokonce aniž by se došlo teoretické či výslovné psané dohody. Marxismus, zvláště jeho eurokomunistická verze (Gramsci, Bloch, Togliatti a Berlinguer) využívala se značným úspěchem tuto taktiku proti „bláhově dospělým“ katolíkům, kteří si nevšimli, že podstupují psychologickou manipulaci ze strany marxistů; Bergoglio tedy nechce, aby si tradicionalisté všimli, že jsou teologicky manipulováni a zaváděni k modernismu.
Tradicionalisté v zákopech si jistě uvědomují, i když neurčitě, že pokračuje evoluce, teologický přechod. Klamou se však, když si myslí, že toto je skutečně dobrovolný a neškodný přechod, skutečně prohloubení, patřičné dozrávání, i když je to s pomocí tohoto „pěkného a šlechetného subjektu“, totiž „modernismu s lidskou tváří Bergoglia“, jemuž nemůžete říct ne, který však brzy sejme svou masku a učiní z nich ze všech otroky „snůšky všech herezí“, jako to činí ďábel, když nás svádí pod zevnějškem dobra, celý oblečen jako anděl světla. Tento způsob jednání a toho, že jsme manipulováni, nazývám „nepozorovaným teologickým posunem“, skrze nějž přecházíme od tradice k modernismu.
Přirozená reakce na modernistickou nereálnost a skryté přesvědčování
Protože přirozené zdravé uvažování a zdravý rozum naší objektivní lidské povahy představuje jistý odpor vůči subjektivistické a nerealistické nauce modernistického kantismu (podle nějž je to „já“, které vytváří realitu), vyhýbá se modernismus spolu s Františkem výslovnému přesvědčování tradicionalistů (vyhýbá se psanému a podepsanému protokolu o kapitulaci a přijetí Druhého vatikánského koncilu a Novus Ordo mše) a odstartoval taktiku skrytého přesvědčování, která není nic nového. Byla použita již ďáblem v ráji, když v podobě hada řekl Evě, že když sní zakázané ovoce, nezemře, ale bude jako „bůh“ a bude znát dobro a zlo (Gen. III, 5).
Ale ty katolíky, kteří jsou pevně protimodernističtí, a nejsou ochotní k dialogu a kompromisu, se budou snažit marginalizovat, dezorganizovat, vzít jim odvahu a umlčet je skrze orwellovskou „psycho-klerikální policii“.
„Nepřátelská pátá kolona“
„Nepřátelská pátá kolona“ se, i když pod zevnějškem toho, že „projevuje sympatie“, infiltrovala do tradicionalistického světa, který jednoho dne ukázal jistého ducha ledabylosti a bezstarostného optimismu pokud jde o krizi, která postihuje církevní oblast a celý svět, a vyvíjí na něj skrytě „modernizující“ vliv tak, aby výměnou za „mísu šošovice“ („kanonickou dohodu“ a „“plné společenství“) přijal dobro Druhého vatikánského koncilu, mši Pavla VI. a nové náboženství holocaustu; připomínám – dle hermeneutiky kontinuity – že ve světle Tradice. „Pátá kolona“ je mnohem efektivnější, když sebe samu prezentuje jako zdánlivě protimodernistickou.
Od rezignace k selhání
Všechno tohle „umrtvilo“ většinu tradicionalistického světa, který má složené ruce a je poslušně nakloněný tomu, aby nestál v cestě modernistům, kteří v tuto chvíli postupují pomalu, aby nevyvolali úlek a odezvu. Od rezignace člověk postupuje k mírně příznivému očekávání a pak k plným sympatiím, sympatiím k „modernistovi s lidskou tváří“, dokud člověk nedospěje k praktické spolupráci a nakonec přijetí přinejmenším nepřímo vyjádřených principů, které byly dříve považovány za nepřijatelné. „Nemo repente fit pessimus.“ [Nikdo se nestane špatným náhle.]
Od tohoto stavu netečnosti a rezignace nevědomě přecházíme k „nepozorovanému teologickému posunu“. To je smutná realita naší doby „Velké apostaze“, v níž jen všemohoucnost Boží může zachránit situaci ukrácením zkoušek (viz Mt. XXIV, 15-35).
Můžete prohrát bitvu a být poraženi zlým nepřítelem, nikdo by však nikdy neměl klekat před zlým dočasným vítězem, aby od něj dostal „falešný pardon“ (Msgr. Antonio de Castro Mayer), jenž nám umožňuje život, který však přinejmenším předpokládá praktické zřeknutí se našich zásad, abychom se vyhnuli vyloučení a exkomunikaci, tj. odloučení od moderního světa, které není trestem, ale milostí, protože toto „pronásledování“ je nejvyšší blažeností, jak učil Ježíš v Kázání na hoře (Mt. V, 3-12).
Nutnost teologických disputací
Když se pod zástěrkou opatrnosti, která je vlastně „opatrností tělesnou“ vzdáte debaty nebo teologické disputace k vyvrácení omylů a prokázání pravdy, dopouštíte se naukové krádeže, jinak řečeno, kradete pravdu, kterou nám Bůh nadpřirozeně zjevil a kterou lidský rozum může přirozeně pochopit. Je skrytá a nemůže být dána těm, kteří jsou lační po pravdě a spravedlnosti. Rovná se to zakopání „hřiven“, které nám Pán dal. Církev, po vzoru Ježíše, který káral farizeje, vždy bojovala proti falešným filozofickým a teologickým systémům, které se ve všech epochách lidských dějin objevovaly. Když se setkáme s omylem proneseným veřejně, znamená mlčení souhlas.
Utopie „ráje na zemi“
Naturalisté věřili, že člověk je od přirozenosti dobrý, bez dědičného hříchu. Dnešní neomodernistický antropocentrismus se vrací ke „kultu člověka“. Bohužel, někteří tradicionalisté jsou touto lidskou utopií svedeni. Věří, že nyní s Františkem na vrcholu je Vatikán veden „člověkem dobré vůle“, a tak s ním můžete zavést jistý druh soužití, společný pokojný život, v němž se neshody překonávají bez boje skrze „nevědomé potlačování“, skrze dialog, skrze setkání a „porozumění si“. To je duch anarchistického a sentimentálního utopismu, připravený pro republiku a univerzální chrám, který zednáři chtějí po 68 let od Druhého vatikánského koncilu.
Heslem svobodných zednářů a diskutujících modernistů (viz Jan XXIII.) je následující: „musíme hledat, co nás spojuje, a ne, co nás rozděluje. Namísto toho Pius XII., když zavrhoval modernismus, učil: „Avšak nejeden z těchto nerozumných horlivců pro „irenismus“ považuje za překážky k obnovení bratrské jednoty i samotné zákony, ustanovení a principy zavedené samotným Kristem a od něho pocházející, anebo to, co slouží za hradby a opory neporušenosti víry. Je pravda, že kdyby byly strženy, všichni by se sice spojili, ale toliko ke všeobecné zkáze.“ (Encyklika Humani Generis, 11, 12. srpna 1950) Tato iluze nebo mylná představa vyjít s ekumenismem, dialogem, experimentováním, „porozuměním si“, všeobecnou spoluprací, otevírá cestu irenismu, subjektivistickému relativismu a novému světovému řádu.
Ve skutečnosti takové zanícení dosáhnout všeobecného a globálního souladu vede k touze umenšit důležitost hodnoty odlišností mezi lidmi a náboženstvími (např. islám a judaismus, s nimiž vede dialog jakožto s monoteistickými náboženstvími a ignoruje jejich popírání Boží Trojice a Božství Krista, přičemž to obojí je dvěma hlavními pravdami křesťanské víry). A tak budou relativizovat hodnotu všech názorů, jistot a dogmat a skončí optimismem a v důsledku toho popíráním pravdy a ignorováním objektivního omylu. To je emocionální a sentimentální stav, jistý druh mátožnosti zdravého rozumu, typický pro postmoderní éru, jejž modernismus využívá, aby nás vedl k relativismu a k absolutnímu irenismu, snění o „ráji na zemi“, v němž všichni myslí a jednají dobře a v jednotě.
Modernistický nebo „semikonzervativní“ utopista začíná považovat zlo, omyl, boj a utrpení za něco absurdního, co musí být z tohoto světa odstraněno. Tímto způsobem ztrácíme ze zřetele nadpřirozený život a skutečnost, že život na zemi je jen zkouškou zamýšlenou pro nás, abychom si zasloužili ráj skrze boj a pronásledování pro pravdu. Naivní a neurčitě nebo skrytě utopický tradicionalista tedy začíná hovořit, setkávat se a smiřovat se s „modernistou s lidskou tváří“, což nakonec, otevřelo dveře domu stejně, jako to udělal vlk v „červené karkulce“
Bohužel irenista/tradicionalista, unáhlený a nedůtklivý jako každý utopista, nenaslouchá rozumu nebo radám, a běsní proti komukoliv, kdo se mu snaží zabránit, aby neupadl do pasti „nepozorovaného teologického posunu“, a tak jako Pinocchio, který rozmáčknul cvrčka Jiminyho [V pohádce Pinocchiova dobrodružství je tento cvrček jeho svědomím a rádcem. – pozn. překl.], upadá za oběť sám sobě a „modernistovi s lidskou tváří“.
Zde si uvědomujeme hegeliánskou dialektiku (teze / antiteze / syntéze) mezi dvěma protikladnými a odporujícími si tezemi, která nerozlišuje mylnou tezi, ale namísto toho dochází k nové tezi, jíž následně odporuje další, jen aby povstala nová syntéza, skrze níž neustále, trvale a na neurčito žijete v evoluci přirozené pravdy a zjeveného dogmatu. Krátce řečeno, je to znamení trvalého duševního šílenství.
V náboženství je dnes skutečně nebezpečím relativismus, který je nyní rozbujelý a všudypřítomný, což bylo hrozbou od Jana XXIII. po Františka s „motus in fine velocior“ [časem, jenž se v době krize zrychluje], zvláště v katolicismu. Skutečný věrný katolík a antimodernista musí bojovat zvláště proti tomuto pacifistickému irenismu, který paralyzuje svědomí a snižuje čistotu víry, která musí být zachována nedotčená, protože popření jediného článku nebo dogmatu víry má za následek její úplnou ztrátu.
Vztyčte bašty
Musíme zachovat nedotčený a čistý smysl naší víry, aby nikdo nebyl na jakýchkoliv pochybách ohledně toho, co nás rozděluje dogmaticky, disciplinárně a liturgicky. Pouze jasnost v myšlení a ve výkladu celé pravdy, a nikoliv polopravd, což je nejnebezpečnější ze všech otevřených omylů, vede k pravé jednotě (slučitelné s realitou, s tím, co je dobré a nádherné) namísto k velkému zmatení.
Dialog je nutný
„Nevést dialog“ je v 21. století podle modernistů zpátečnické, zastaralé, prehistorické, zatímco „vést dialog“ znamená být aktualizovaný, modernizovaný, moderní. Z toho pramení nenávist a antipatie živená neomodernisty vůči katolíkovi, který debatuje o teologii s argumenty, které hájí pravdu a odmítají omyl. Modernista plný „slizké horlivosti“ miluje všechny nepřátele Boží, ale vehementně nenávidí toho, kdo by měl být jeho „bratrem ve víře“, považuje jej za postrádajícího lásku, živeného „hořkým zápalem“ a tedy jej považuje za jediného, jemuž se nemůže a nesmí odpustit, s výjimkou toho, když ukáže znamení lítosti a otevřenosti k dialogu, jmenovitě k podvolení se „nepozorovanému teologickému posunu“. Jinak musíte použít všechnu taktiku psycho-policie proti „zatvrzelci“ nevedoucímu dialog: spiknutí mlčení, pomluvy, očerňování, ostrakizaci, urážky. Krátce, vše je proti němu dovoleno, dokonce i to, co je nezákonné a závažným způsobem nemorální. Veškerý kontakt s ním je zakázaný, je jako teologický mor, jemuž je potřeba se zcela vyhnout.
Musíme se dívat na to, co nás rozděluje, a ne jen na to, co nás sjednocuje
A tak jsou od Jana XXIII. po Františka ti nejschopnější, nejhorlivější, nejčestnější a nejnezištnější věřící vylučováni z hlavních pozic v Církvi bojující, zatímco jsou povyšováni zrádci, heretici, odpadlíci, lenoši a zvrhlíci.
Aby se vymýtila tato smrtelná nemoc vedení dialogu až k hořkému konci, který nevyhnutelně vede k „nepozorovanému teologickému posunu“, musíme si dobře pamatovat pravdivou a platnou zásadu, která je diametrálně protikladná k irenistické zásadě: „musíme se dívat na to, co nás rozděluje, a ne jen na to, co nás sjednocuje“. Naopak irenistický, modernistický a dokonce i „otevřený“ tradicionalista vidí úkosem pouze to, co dle vnějších pozorovatelů a nepravověrných sjednocuje, a stejně jako pštros, který strká hlavu do písku, si nechce všímat toho, co nás od nich odlišuje i ve věcech víry a morálky.
Nepřizpůsobujte se tomuto světu
Světští lidé usilující smířit Evangelium s třemi žádostivostmi milují cokoliv, co prosazuje naprostý optimismus, lásku k míru jako konečný cíl, dokonce i za cenu uhašení ducha víry. František má (nebo se zdá, že má) všechny znaky, které se líbí světským lidem: shovívavost, laskavost, úsměvy, radost, veselost, slizkou horlivost, vtipkování, ach tak hezké, ale triviální. On je „žoldácký prorok“, který ohlašuje růžovou budoucnost plnou úspěchů, jestliže vše dobře půjde. Tato zjevná „sympatie“, která je opravdu nepříjemná a nechutná, otevírá cestu slávě, je vždy na „titulní straně“ a ať řekne cokoliv, nemůže spáchat žádný „zločin“, i když to je nanejvýš absurdní (2). Všichni lidé „báječného světa“ o něm rádi dobře mluví, nikdo (nebo takřka nikdo) není kritický, opakují jeho vtipy, jeho gesta, jeho úsměvy a myslí si, že mohou vyřešit nejsložitější problémy skrze dialog, úsměvy, sympatie a skrze to, že si nasadí klaunský nos a budou se oddávat snění, aby odstranili světovou chudobu, války, konflikty, sváry, náboženské odlišnosti, hranice, zdi a bariéry, moc, vynucování (i když jej nemilosrdně užívají proti těm, co nejsou s nimi), dokonce i vězení.
Ve skutečnosti pro utopického irenistu jsou všichni lidé neposkvrnění a bez dědičného hříchu, tudíž jsou vždy dobře smýšlející, a odlišnosti, které vyvstanou, jsou jen nešťastné náhody, výsledek nedorozumění a nepochopení, jež mohou být odstraněny skrze setkávání, vedení dialogu a porozumění si.
Závěr
Buďte opatrní! Jsme jen polovičními křesťany, nebo dokonce i skrytými či anonymní modernisty, když jsou naše volby váhavé, když jsme povolní a odmítáme si zvolit svou stranu, když se bojíme obtíží, izolace a dočasné porážky, když jsme připraveni ke kompromisu a vedeme dialog s omylem a se zlem, když se neodvažujeme říkat celou pravdu, ale jen polopravdy, které jsou nejškodlivějším ze všech otevřených omylů.
Poznámky:
(1)   Podobnými termíny jsou „ekumenismus“, „irenismus“, „mír za každou cenu“, „koexistence“.
(2)   Naposledy nejen volal po generální milosti pro vězně, ale také řekl, že vězení by se měla zavřít (ačkoliv sám zavřel P. Manelliho) ... dokonce ani Merlin nezašel tak daleko, ale zastavil se u „veřejných domů“.
Překlad: D. Grof