úterý 17. ledna 2017

Noví „konzervativní“ preláti (2017)


Noví „konzervativní“ preláti (2017)
D. Grof
Motto: „Syn člověka zajisté přijde v slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho skutků.“ (Mt. 16:27)
Úvod
Vzhledem ke zmatení, které v současnosti v Církvi panuje, jak se krize čím dál rychleji prohlubuje, jsem se rozhodl napsat tento stručný článek. Jeho napsání jsem zvažoval delší dobu, protože předpokládám, že pravděpodobně zůstane ze strany mnohých nepochopen.
Úvodem si vypomůžu citátem, který uvedl biskup Williamson ve svém Komentáři elesion č. 489, když psal o dubiích. Tuto charakteristiku lze totiž obecně vztáhnout na další kroky, které se nejen zmínění preláti snaží realizovat:
Všechno uznání oněm čtyřem kardinálům za opatřování světla a pravdy pro mnohé zmatené ovce, které se chtějí dostat do nebe: Brandmüllerovi, Burkemu, Caffarovi a Meisnerovi. Mohou být pohrouženi v Novus Ordo, neztratili však zjevně všechnu odvahu nebo smysl pro povinnost. Není pochyb, že nejednali z jiných než nejlepších motivů, když tlačili na papeže, aby se jasně projevil.
Tento citát, myslím, u dané konkrétní situace moudře vyjadřuje skutečnost, která se dá zobecnit následovně: Každý správný krok, který se činí pro dobro Církve a ke spáse duší, je vítaný a potřebný a slouží ke cti těm, kteří jej konají. Nicméně je zároveň nutno dodat, že nelze očekávat vyřešení krize od těch, kteří jsou sami její součástí. Tradiční katolík by v tomto směru neměl propadat zbytečným iluzím. Na doložení tohoto tvrzení se proto pojďme podívat na některé nové „konzervativní“ preláty optikou fakt, nikoliv pocitů.
Biskup Schneider
Prvním z prelátů, kteří si v poslední době získali obdiv, je biskup Schneider z Astany v Kazachstánu, který je velmi aktivní a dokonce navštívil i Českou republiku. Popularitu si v konzervativních kruzích získal tím, že hovoří proti některým zneužitím v Církvi, proti zednářství apod., a také proto, že v nedávné době vystoupil na podporu čtyř výše zmíněných kardinálů ve snaze o získání jasné odpovědi ze strany papeže Františka na dubia vyvolaná exhortací Amoris Laetitia.
Známý vatikánský novinář Sandro Magister biskupa Schneidera považuje za „nejlepšího žáka Benedikta XVI.“, což bych považoval za vcelku výstižné. Je skutečně dobrým žákem bývalého papeže, protože stejně jako on je umírněným progresivistou, který stojí v opozici vůči radikálnímu progresivistovi Františkovi. Již během předešlého pontifikátu byl biskup Schneider také zastáncem Benediktovy hermeneutiky kontinuity, hybridní mše i mezináboženského dialogu. Připomeňme si jeho autentické výroky.
V roce 2009 biskup Schneider v rozhovoru pro La Croix vyjádřil své přesvědčení, že mezináboženský dialog zachrání Církev:
Cokoliv, co přinese vzájemné poznání a úctu mezi náboženstvími je dobrá věc.“
http://2.bp.blogspot.com/-kulFb32Za1c/VSkOqXCtjbI/AAAAAAAAFKE/Uu2dDlHc_lk/s1600/2013-03-18-Mgr-Schneider-rencontre-des-chefs-religieux-au-Kazakhstan.jpg
Biskup Schneider zcela vpravo
Biskup Schneider proto aktivně působí v ekumenickém hnutí v Kazachstánu, jak ukazuje i fotka výše, pořízená 18. března 2013 během ekumenického setkání na kanadské ambasádě v Astaně. Na doplnění lze dodat, že v Astaně se také každý rok setkává „parlament náboženství“.
V roce 2013 poskytl rozhovor (zde), v němž říká:
Při mezináboženském setkání v Kazachstánu, jehož jsem se účastnil, jsme hovořili o nejposvátnějších skutečnostech každého náboženství. Jeden imám řekl, že pro muslimy je nejposvátnější věcí ze všech korán v arabštině, a zdůraznil: bylo by aktem znesvěcení, kdyby se někdo odvážil dotknout arabského koránu neumytýma rukama. Když jsem tento výrok slyšel, ihned jsem pomyslel na výjevy přijímání Svátosti oltářní na ruku a takřka bez jakéhokoliv jasného posvátného znamení a zajisté i bez předešlého umytí rukou, což je případ ohromné většiny katolických kostelů po celém světě.“
Tento citát obsahuje přinejmenším zvláštní srovnání, které však plně odpovídá pokoncilnímu ekumenickému duchu, který ústí například v podobná rouhavá setkání, jaká se opakovaně odehrála v Assisi.
V rozhovoru pro Latin Mass Society 30. května 2014 zase prohlásil:
Ekumenismus je nutný, abychom byli v kontaktu s našimi odloučenými bratry a abychom je milovali. Z hlubiny výzvy, jíž nám nabízí novopohanství, můžeme a musíme spolupracovat s nekatolíky, kteří chtějí seriózně hájit zjevenou Boží Pravdu a přirozený zákon, který Bůh stvořil.
Těžko v tomto případě říct, jak může někdo hájit zjevenou Boží Pravdu, když ji jako novopohan odmítá. Takovým lidem se má především nekompromisně hlásat nutnost obrácení k pravé Víře pro spásu, jak Církev vždy učila.
Bishop Schneider using capa magna
Biskup Schneider s cappa magna
V již zmíněném rozhovoru pro Latin Mass Society biskup Schneider také chválil papeže Františka slovy:
Buďme vděční Bohu, že papež František nepromluvil způsobem, který média očekávala. Doposud ve všech svých oficiálních homiliích vyjadřuje nádhernou katolickou nauku.“ (zde)
Připomeňme si namátkou, že v té době již měl František za sebou například tyto akty a tato prohlášení, byť ne všechna pronesená v oficiálních homiliích:
Prohlásil, že zázrak rozmnožení chleba a ryb byl ve skutečnosti zázrakem „sdílení a nikoliv rozmnožení“. O homosexuálních kněžích se vyjádřil proslulými slovy: „Kdo jsem, abych soudil?“. Dále řekl, že ateisté, kteří konají dobro, jsou vykoupeni. Uspořádal první muslimsko-židovské modlitební setkání ve Vatikánu a čtení z koránu tamtéž. Dle slov kardinála Dolana měl říct, že: „Katolická Církev by neměla zavrhovat „manželství“ homosexuálů.“ Opětovně zmínil, že zvažuje problematiku celibátu kněží a že nemá zájem obracet evangelíky ke katolicismu. Ženě v církevně neplatném svazku řekl, že je v pořádku, že přijímá Svátost oltářní atd. atd. Vskutku podivuhodná vyjádření „nádherné katolické nauky“.
V jiném rozhovoru, který biskup Schneider poskytl 10. ledna 2015 francouzským novinám Présent, pro změnu ocenil neblahý Druhý vatikánský koncil:
Je to Druhý vatikánský koncil, který nám dal širší pochopení Tajemství Církve dle učení církevních Otců.
Biskup Schneider je také jako „nejlepší žák“ Benedikta XVI. zastáncem hybridní mše (česky více k hybridní mši např. zde) a představy vzájemného obohacení „mimořádné“ a „řádné“ formy ritu:
Vložení některých prefací z nového misálu a také vložení nových svatých do tradičního liturgického kalendáře by bylo nádhernou a užitečnou iniciativou.
Při pomyšlení na Matku Terezu či Jana Pavla II. člověku při tomto citátu opravdu zatrne.
Biskup Schneider koncelebruje Novus Ordo mši
Biskup Schneider také samozřejmě běžně slouží i protestantizovanou Novus Ordo mši a od účasti na ní nikoho neodrazuje, jak měl prohlásit i během své přednášky na Velehradě.
Těchto několik citátů bohatě postačí k tomu, aby se ilustrovaly i jiné než tradičně katolické přístupy biskupa Schneidera k některým zásadním tématům.
Kardinál Burke
I kardinál Burke byl vícekrát zachycen ve své cappa magna a tradičním kardinálském oděvu. Je obdivován, že slouží tradiční latinskou mši a pozitivně se o ní vyjadřuje. Potíž je ovšem v tom, že poté nemá problém se zase převléknout do oblečení obvyklého v Novus Ordo prostředí, a ani nemá problém sloužit Novus Ordo mši, stejně jako všichni ti, kteří tradiční mši a obřady považují prostě jen za jinou možnou volbu, za prostředky, jež lépe vyjadřují jejich spiritualitu, přičemž však užívání tradičních obřadů nepovažují za věc principu.
Raymond Burke
Kardinál Burke v nejlepší Novus Ordo „tradici“
Konec konců ani kardinál Burke nepovažuje tradiční latinskou mši za to, o co se má důsledně usilovat, což lze opět doložit příslušnými citáty.
V článku v listopadu 2011 (zde) je například citován, že řekl, že mnozí katolíci nyní vidí, že „řádná forma“ mše sloužená v moderních jazycích „by mohla být obohacena prvky této dlouhé tradice“.
Jednoznačně se zde také vyjádřil, že očekává, že tradiční latinská mše a Novus Ordo mše budou sloučeny do jedné normativní mše, což je krok, který podle něj upřednostňuje i papež Benedikt XVI.:
Zdá se mi, že to, co má na mysli, je, že vzájemné obohacení by nejspíš přirozeně vytvořilo novou formu římského ritu ... ...Uvítal bych jeho příchod a těším se na něj.
Vzhledem k tomu, že mše je vyjádřením nauky a platí ono známé lex orandi, lex credendi, nelze se divit, že je kardinál Burke schopen sloužit tradiční latinskou mši a zároveň při jiné příležitosti nemá problém sloužit NOM. Naopak dříve z jeho strany toužebně očekávaná hybridní mše, mše v intencích ratzingerovské liturgické „reformy reformy“, která by byla eklektickou směsí, dalším umělým ritem, avšak s příchutí něčeho tradičního, je přesně tím, co by nejlépe vyjadřovalo nauku, kterou tito „konzervativní“ preláti zastávají, a jež dostala svůj přesný výraz v tzv. hermeneutice kontinuity, kterou dobře vyvrací článek zde. Pokud jde o důvody, proč je nutné odmítnout Novus Ordo mši, odkazuji například na přehledný výčet zde.
Kardinál Burke koncelebruje novou mši
V témže rozhovoru hovořil kardinál Burke také o církevních zákonech a kanonickém právu a o tom, že se od 60. let 20. století vyvinul postoj, jako by už žádný závazný zákon neexistoval. Podle něj však Jan Pavel II. tuto situaci vyřešil, když v roce 1983 zavedl nový Kodex kanonického práva, za což mu je kardinál Burke „hluboce vděčný“.
Tentýž Kodex kanonického práva arcibiskup Lefebvre a další tradiční kněží vnímali jako jedno z největších nebezpečí, jako skutečné vyjádření nového práva a nových norem pro novou koncilní církev.
Na závěr tohoto stručného výčtu výroků lze říci, že kardinál Burke se jistě v mnoha jiných dílčích oblastech, například při obraně rodiny a nenarozeného života nebo v poslední době k exhortaci Amoris Laetitia, vyjadřuje správně a je to pozitivní. I on však jednoznačně prohlásil: „Nevzdoruji papeži Františkovi, protože nečiní nic proti nauce.“
Kardinál Brandmüller
Dalším kardinálem, který se podepsal pod dubia adresovaná papeži Františkovi, je kardinál Brandmüller. Také on byl vždy horlivým stoupencem papeže Benedikta XVI. a jeho hermeneutiky kontinuity. V roce 2012 vydal svou knihu The Keys of Benedict XVI for the Interpreation of Vatican II (Klíče Benedikta XVI. pro výklad Druhého vatikánského koncilu). Pro Rádio Vatikán při příležitosti jejího prezentování 21. května 2012 prohlásil:
„Dignitatis Humanae a Nostra Aetate nejsou na naukové úrovni závazné. Nechápu, proč se naši přátelé v Bratrstvu sv. Pia X. takřka výlučně zaměřují na tyto dva texty. Lituji, že tak činí, protože tyto dva texty jsou nejsnadněji přijatelné vzhledem k jejich kanonické povaze.
Připomínám, že Dignitatis Humanae je deklarací o náboženské svobodě, u níž tradiční katolíci poukazují především na rozpor se Syllabem papeže Pia IX. (konkrétně jde o zavržené věty 77, 78, 79) a encyklikou Quanta Cura téhož papeže. (K tématu doporučuji např. velmi dobrý článek zde.)
Nostrae Aetate je deklarací o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím. Svým obsahem se však dostává do rozporu především s větami 15 a 16 odsouzenými ve zmíněném Syllabu a s encyklikou Pia XI. Mortalium Animos a Pia XII. Humani Generis.
O problému falešného ekumenismu se v tomto prohlášení stručně, ale výstižně vyjadřuje také arcibiskup Lefebvre.
„Konzervativní“ kardinál Brandmüller podává na ruku
Také kardinála Brandmüllera lze považovat za umírněného progresivistu nebo konzervativního liberála, chcete-li. Pokud jde o slibovanou „formální opravu“ vadných vět papežského dokumentu Amoris Laetitia, vyjádřil se kardinál Brandmüller v nedávném rozhovoru tak, že jakákoliv oprava bude nejprve učiněna soukromě bez veřejného prohlášení. Není mi v takovém případě jasné, co bude následovat, pokud František na tuto privátní opravu nebude reagovat stejně, jako nereagoval doposud, protože pak je oprava, která nebude předložena věřícím, zbytečná. Proto od avizovaného kroku neočekávám žádné zásadní změny ve směřování neomodernistického Říma a papeže. Tito koncilní preláti jistě jednají s nejlepšími motivy, ale budou nejspíš jen malou překážkou v dílčích věcech při ještě rychlejším provádění Františkovy revoluce. Jistě je dobře, že se na rozdíl od mlčící většiny Novus Ordo hierarchie snaží alespoň o to, já jen poukazuji na skutečnost, že lze jen stěží očekávat, že dokážou překročit svůj vlastní stín ohraničený Novus Ordo prostředím. 
Ostatní
Mezi ostatní „konzervativní“ preláty lze počítat další dva signatáře dubií kardinála Meisnera a Caffara a některá další jména jako jsou Sarah, Ranjith aj., o nichž je slyšet tu více tu méně. Nemělo by smysl citovat jejich výroky, které jsou obvykle podobné těm, jež již citovány byly. Obecně lze říci, že se jedná o preláty, kteří se názorově ztotožňují s Benediktem XVI., o němž jsem kriticky psal v článku zde, a který sám byl v lepších časech Církve podezřelý z hereze.
Benedikt XVI. při obřadech Neokatechumenátní cesty
Krize prostě jen od koncilu pokročila natolik, že tito lidé jsou dnes označování za „konzervativce“. V době koncilu byl tímto termínem označován arcibiskup Lefebvre, biskup de Castro Mayer a v podstatě celá skupina Coetus Internationalis Patrum. Z toho je patrné, jak velkou cestu od té doby revoluce urazila. Zároveň vstoupila do další fáze, kdy se útok vedený proti nauce rozšiřuje také na sféru morálky, což oprávněně začalo zneklidňovat i umírněné progresivisty typu Burkeho a spol.
Závěr
Co říci závěrem? To, že někdo relativně často, nikoliv však výlučně, slouží tradiční liturgii; nosí tradiční oděv; v některých tématech se zastává tradiční nauky Církve; ozývá se příležitostně proti největším zneužitím apod., je jistě chvályhodné, nečiní to však z takového člověka konzervativního či tradičního preláta, který zastává a předává plnost Tradice. Tím spíše, že jinými svými vyjádřeními a kroky činí věci přinejmenším pochybné. Toto konstatovat neznamená umenšovat zásluhy takového člověka o zlepšení situace v Církvi, znamená to upomínat na prostý fakt, že pokud nedojde k úplnému přijetí Tradice a odmítnutí zhoubných nauk (ekumenismus, náboženská svoboda atd.), nelze od něj čekat nic víc než kritiku v dílčích věcech, která je však pro vyřešení krize Církve nedostačující.
Nemá ani smysl spekulovat, zda se v případě těchto zmíněných prelátů jedná o umělou opozici, jak naznačuje autor lehce kontroverzního článku Pochyby o kardinálských dubiích, který jsem čtenářům nedávno v českém překladu předložil k zamyšlení jako jeden z úhlů pohledu. Osobně pochybuji o tom, že by se jednalo až o natolik prvoplánovou záležitost. Nic to však nemění na tom, že tito preláti jsou součástí problému, nikoliv jeho řešením, jak jsem již napsal. Na jednu stranu kritizují některá zneužití v Církvi, na druhou stranu zároveň oceňují nový Kodex kanonického práva z roku 1983, touží po hybridní mši, vyvíjejí ekumenické snahy v intencích Druhého vatikánského koncilu, více či méně otevřeně zastávají hermeneutiku kontinuity a žádají polovičaté reformy typu sloužení NOM ad orientem. Přiznejme jim proto po právu zásluhu v tom, co činí pro dobro Církve a ke spáse duší, nezastírejme však ani to, že mnohé, co zastávají, zjevně nemá s plností Tradice nic společného. Takové konstatování nemá co dělat s nějakým „frakčním bojem“, s dělením na „Odpor“, FSSPX či „konzervativce“. Jde o to, zda tito preláti předávají Tradici neporušenou. Nepředávají. Někteří čtenáři to mohou nazvat přeháněním. Těm bych odpověděl slovy arcibiskupa Lefebvra z prologu k Duchovní cestě, kde věc výstižně formuluje takto:
Slyším je říkat: “Přeháníte! Existuje mnoho dobrých biskupů, kteří se modlí, kteří mají Víru, kteří jsou příkladem atd.“ I kdyby byli světci, jakmile přijmou falešnou náboženskou svobodu, a tudíž i sekulární stát; falešný ekumenismus, a tudíž i praktické popření mešní Oběti; nové katechismy se všemi jejich omyly a herezemi, oficiálně přispívají k revoluci v rámci Církve a k jejímu zničení.
Modleme se proto, aby zmínění preláti a spolu s nimi i další kněží nalezli plnost Tradice, na níž jinak nemá žádné jednotlivé církevní společenství výsadní a trvalý patent.
S využitím materiálů: