Noví „konzervativní“ preláti (2017)
D. Grof
Motto: „Syn člověka zajisté přijde v slávě
svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho skutků.“ (Mt.
16:27)
Úvod
Vzhledem ke
zmatení, které v současnosti v Církvi panuje, jak se krize čím dál rychleji
prohlubuje, jsem se rozhodl napsat tento stručný článek. Jeho napsání jsem
zvažoval delší dobu, protože předpokládám, že pravděpodobně zůstane ze strany
mnohých nepochopen.
Úvodem si
vypomůžu citátem, který uvedl biskup Williamson ve svém Komentáři
elesion č. 489, když psal o dubiích.
Tuto charakteristiku lze totiž obecně vztáhnout na další kroky, které se nejen
zmínění preláti snaží realizovat:
„Všechno uznání oněm čtyřem kardinálům za
opatřování světla a pravdy pro mnohé zmatené ovce, které se chtějí dostat do
nebe: Brandmüllerovi, Burkemu, Caffarovi a Meisnerovi. Mohou být pohrouženi
v Novus Ordo, neztratili však zjevně všechnu odvahu nebo smysl pro povinnost.
Není pochyb, že nejednali z jiných než nejlepších motivů, když tlačili na
papeže, aby se jasně projevil.“
Tento
citát, myslím, u dané konkrétní situace moudře vyjadřuje skutečnost, která se
dá zobecnit následovně: Každý správný krok, který se činí pro dobro Církve a ke
spáse duší, je vítaný a potřebný a slouží ke cti těm, kteří jej konají. Nicméně
je zároveň nutno dodat, že nelze očekávat vyřešení krize od těch, kteří jsou
sami její součástí. Tradiční katolík by v tomto směru neměl propadat
zbytečným iluzím. Na doložení tohoto tvrzení se proto pojďme podívat na některé
nové „konzervativní“ preláty optikou fakt, nikoliv pocitů.
Biskup Schneider
Prvním z prelátů,
kteří si v poslední době získali obdiv, je biskup Schneider z Astany
v Kazachstánu, který je velmi aktivní a dokonce navštívil i Českou
republiku. Popularitu si v konzervativních kruzích získal tím, že hovoří
proti některým zneužitím v Církvi, proti zednářství apod., a také proto, že
v nedávné době vystoupil na podporu čtyř výše zmíněných kardinálů ve snaze
o získání jasné odpovědi ze strany papeže Františka na dubia vyvolaná exhortací Amoris Laetitia.
Známý vatikánský
novinář Sandro Magister biskupa Schneidera považuje za „nejlepšího žáka Benedikta XVI.“, což bych považoval za vcelku
výstižné. Je skutečně dobrým žákem bývalého papeže, protože stejně jako on je
umírněným progresivistou, který stojí v opozici vůči radikálnímu
progresivistovi Františkovi. Již během předešlého pontifikátu byl biskup
Schneider také zastáncem Benediktovy hermeneutiky kontinuity, hybridní mše i
mezináboženského dialogu. Připomeňme si jeho autentické výroky.
V roce 2009 biskup
Schneider v rozhovoru pro La Croix
vyjádřil své přesvědčení, že mezináboženský dialog zachrání Církev:
„Cokoliv, co přinese vzájemné poznání a úctu
mezi náboženstvími je dobrá věc.“
Biskup Schneider zcela vpravo
Biskup
Schneider proto aktivně působí v ekumenickém hnutí v Kazachstánu, jak
ukazuje i fotka výše, pořízená 18. března 2013 během ekumenického setkání na
kanadské ambasádě v Astaně. Na doplnění lze dodat, že v Astaně se
také každý rok setkává „parlament náboženství“.
V roce
2013 poskytl rozhovor (zde),
v němž říká:
„Při mezináboženském setkání
v Kazachstánu, jehož jsem se účastnil, jsme hovořili o nejposvátnějších
skutečnostech každého náboženství. Jeden imám řekl, že pro muslimy je nejposvátnější
věcí ze všech korán v arabštině, a zdůraznil: bylo by aktem znesvěcení,
kdyby se někdo odvážil dotknout arabského koránu neumytýma rukama. Když jsem
tento výrok slyšel, ihned jsem pomyslel na výjevy přijímání Svátosti oltářní na
ruku a takřka bez jakéhokoliv jasného posvátného znamení a zajisté i bez
předešlého umytí rukou, což je případ ohromné většiny katolických kostelů po
celém světě.“
Tento citát
obsahuje přinejmenším zvláštní srovnání, které však plně odpovídá pokoncilnímu
ekumenickému duchu, který ústí například v podobná rouhavá setkání, jaká
se opakovaně odehrála v Assisi.
V rozhovoru
pro Latin Mass Society 30. května
2014 zase prohlásil:
„Ekumenismus je nutný, abychom byli
v kontaktu s našimi odloučenými bratry a abychom je milovali.
Z hlubiny výzvy, jíž nám nabízí novopohanství, můžeme a musíme
spolupracovat s nekatolíky, kteří chtějí seriózně hájit zjevenou Boží
Pravdu a přirozený zákon, který Bůh stvořil.“
Těžko
v tomto případě říct, jak může někdo hájit zjevenou Boží Pravdu, když ji jako
novopohan odmítá. Takovým lidem se má především nekompromisně hlásat nutnost
obrácení k pravé Víře pro spásu, jak Církev vždy učila.
Biskup
Schneider s cappa magna
V již
zmíněném rozhovoru pro Latin Mass Society
biskup Schneider také chválil papeže Františka slovy:
„Buďme vděční Bohu, že papež František
nepromluvil způsobem, který média očekávala. Doposud ve všech svých oficiálních
homiliích vyjadřuje nádhernou katolickou nauku.“ (zde)
Připomeňme
si namátkou, že v té době již měl František za sebou například tyto akty a
tato prohlášení, byť ne všechna pronesená v oficiálních homiliích:
Prohlásil,
že zázrak rozmnožení chleba a ryb byl ve skutečnosti zázrakem „sdílení a
nikoliv rozmnožení“. O homosexuálních kněžích se vyjádřil proslulými slovy:
„Kdo jsem, abych soudil?“. Dále řekl, že ateisté, kteří konají dobro, jsou
vykoupeni. Uspořádal první muslimsko-židovské modlitební setkání ve Vatikánu a
čtení z koránu tamtéž. Dle slov kardinála Dolana měl říct, že: „Katolická
Církev by neměla zavrhovat „manželství“ homosexuálů.“ Opětovně zmínil, že
zvažuje problematiku celibátu kněží a že nemá zájem obracet evangelíky ke
katolicismu. Ženě v církevně neplatném svazku řekl, že je v pořádku,
že přijímá Svátost oltářní atd. atd. Vskutku podivuhodná vyjádření „nádherné katolické nauky“.
V jiném rozhovoru,
který biskup Schneider poskytl 10. ledna 2015 francouzským novinám Présent, pro změnu ocenil neblahý Druhý
vatikánský koncil:
„Je to Druhý vatikánský koncil, který nám dal
širší pochopení Tajemství Církve dle učení církevních Otců.“
Biskup
Schneider je také jako „nejlepší žák“
Benedikta XVI. zastáncem hybridní mše (česky více
k hybridní mši např. zde) a představy
vzájemného obohacení „mimořádné“ a „řádné“ formy ritu:
„Vložení některých prefací z nového
misálu a také vložení nových svatých do tradičního liturgického kalendáře by
bylo nádhernou a užitečnou iniciativou.“
Při
pomyšlení na Matku Terezu či Jana Pavla II. člověku při tomto citátu opravdu
zatrne.
Biskup Schneider koncelebruje Novus Ordo mši
Biskup
Schneider také samozřejmě běžně slouží i protestantizovanou Novus Ordo mši a od účasti na ní nikoho
neodrazuje, jak měl prohlásit i během své přednášky na Velehradě.
Těchto
několik citátů bohatě postačí k tomu, aby se ilustrovaly i jiné než
tradičně katolické přístupy biskupa Schneidera k některým zásadním tématům.
Kardinál
Burke
I kardinál Burke byl
vícekrát zachycen ve své cappa magna
a tradičním kardinálském oděvu. Je obdivován, že slouží tradiční latinskou mši
a pozitivně se o ní vyjadřuje. Potíž je ovšem v tom, že poté nemá problém
se zase převléknout do oblečení obvyklého v Novus Ordo prostředí, a ani nemá problém sloužit Novus Ordo mši, stejně jako všichni ti,
kteří tradiční mši a obřady považují prostě jen za jinou možnou volbu, za
prostředky, jež lépe vyjadřují jejich spiritualitu, přičemž však užívání
tradičních obřadů nepovažují za věc principu.
Kardinál
Burke v nejlepší Novus Ordo „tradici“
Konec konců ani
kardinál Burke nepovažuje tradiční latinskou mši za to, o co se má důsledně
usilovat, což lze opět doložit příslušnými citáty.
V článku
v listopadu 2011 (zde)
je například citován, že řekl, že mnozí katolíci nyní vidí, že „řádná forma“ mše sloužená
v moderních jazycích „by mohla být
obohacena prvky této dlouhé tradice“.
Jednoznačně
se zde také vyjádřil, že očekává, že tradiční latinská mše a Novus Ordo mše budou sloučeny do jedné
normativní mše, což je krok, který podle něj upřednostňuje i papež Benedikt
XVI.:
„Zdá se mi, že to, co má na mysli, je, že
vzájemné obohacení by nejspíš přirozeně vytvořilo novou formu římského ritu ...
...Uvítal bych jeho příchod a těším se na něj.“
Vzhledem
k tomu, že mše je vyjádřením nauky a platí ono známé lex orandi, lex credendi, nelze se divit, že je kardinál Burke
schopen sloužit tradiční latinskou mši a zároveň při jiné příležitosti nemá
problém sloužit NOM. Naopak dříve z jeho strany toužebně očekávaná
hybridní mše, mše v intencích ratzingerovské liturgické „reformy reformy“,
která by byla eklektickou směsí, dalším umělým ritem, avšak s příchutí
něčeho tradičního, je přesně tím, co by nejlépe vyjadřovalo nauku, kterou tito
„konzervativní“ preláti zastávají, a jež dostala svůj přesný výraz v tzv.
hermeneutice kontinuity, kterou dobře vyvrací článek zde.
Pokud jde o důvody, proč je nutné odmítnout Novus
Ordo mši, odkazuji například na přehledný výčet zde.
Kardinál Burke koncelebruje novou
mši
V témže
rozhovoru hovořil kardinál Burke také o církevních zákonech a kanonickém právu
a o tom, že se od 60. let 20. století vyvinul postoj, jako by už žádný závazný
zákon neexistoval. Podle něj však Jan Pavel II. tuto situaci vyřešil, když
v roce 1983 zavedl nový Kodex kanonického práva, za což mu je kardinál
Burke „hluboce vděčný“.
Tentýž
Kodex kanonického práva arcibiskup Lefebvre a další tradiční kněží vnímali jako
jedno z největších nebezpečí, jako skutečné vyjádření nového práva a
nových norem pro novou koncilní církev.
Na závěr
tohoto stručného výčtu výroků lze říci, že kardinál Burke se jistě v mnoha
jiných dílčích oblastech, například při obraně rodiny a nenarozeného života
nebo v poslední době k exhortaci Amoris
Laetitia, vyjadřuje správně a je to pozitivní. I on však jednoznačně prohlásil:
„Nevzdoruji papeži Františkovi, protože
nečiní nic proti nauce.“
Kardinál Brandmüller
Dalším
kardinálem, který se podepsal pod dubia
adresovaná papeži Františkovi, je kardinál Brandmüller. Také on byl vždy horlivým
stoupencem papeže Benedikta XVI. a jeho hermeneutiky kontinuity. V roce
2012 vydal svou knihu The Keys of
Benedict XVI for the Interpreation of Vatican II (Klíče Benedikta XVI. pro výklad Druhého vatikánského koncilu). Pro
Rádio Vatikán při příležitosti jejího prezentování 21. května 2012 prohlásil:
„Dignitatis
Humanae a Nostra Aetate nejsou na naukové úrovni závazné. Nechápu,
proč se naši přátelé v Bratrstvu sv. Pia X. takřka výlučně zaměřují na
tyto dva texty. Lituji, že tak činí, protože tyto dva texty jsou nejsnadněji
přijatelné vzhledem k jejich kanonické povaze.“
Připomínám,
že Dignitatis Humanae je deklarací o
náboženské svobodě, u níž tradiční katolíci poukazují především na rozpor se Syllabem papeže Pia
IX. (konkrétně jde o zavržené věty 77, 78, 79) a encyklikou Quanta Cura téhož papeže. (K tématu
doporučuji např. velmi dobrý článek zde.)
Nostrae Aetate je deklarací o poměru Církve
k nekřesťanským náboženstvím. Svým obsahem se však dostává do rozporu
především s větami 15 a 16 odsouzenými ve zmíněném Syllabu a s encyklikou Pia XI. Mortalium Animos a Pia XII. Humani
Generis.
O problému
falešného ekumenismu se v tomto prohlášení
stručně, ale výstižně vyjadřuje také arcibiskup Lefebvre.
„Konzervativní“ kardinál Brandmüller podává na ruku
Také
kardinála Brandmüllera lze považovat za umírněného progresivistu nebo
konzervativního liberála, chcete-li. Pokud jde o slibovanou „formální opravu“
vadných vět papežského dokumentu Amoris
Laetitia, vyjádřil se kardinál Brandmüller v nedávném rozhovoru tak, že
jakákoliv oprava bude nejprve učiněna soukromě bez veřejného prohlášení. Není
mi v takovém případě jasné, co bude následovat, pokud František na tuto
privátní opravu nebude reagovat stejně, jako nereagoval doposud, protože pak je
oprava, která nebude předložena věřícím, zbytečná. Proto od avizovaného kroku
neočekávám žádné zásadní změny ve směřování neomodernistického Říma a papeže.
Tito koncilní preláti jistě jednají s nejlepšími motivy, ale budou nejspíš
jen malou překážkou v dílčích věcech při ještě rychlejším provádění
Františkovy revoluce. Jistě je dobře, že se na rozdíl od mlčící většiny Novus Ordo hierarchie snaží alespoň o
to, já jen poukazuji na skutečnost, že lze jen stěží očekávat, že dokážou
překročit svůj vlastní stín ohraničený Novus
Ordo prostředím.
Ostatní
Mezi ostatní
„konzervativní“ preláty lze počítat další dva signatáře dubií kardinála Meisnera a Caffara a některá další jména jako jsou
Sarah, Ranjith aj., o nichž je slyšet tu více tu méně. Nemělo by smysl citovat
jejich výroky, které jsou obvykle podobné těm, jež již citovány byly. Obecně
lze říci, že se jedná o preláty, kteří se názorově ztotožňují s Benediktem
XVI., o němž jsem kriticky psal v článku zde,
a který sám byl v lepších časech Církve podezřelý z hereze.
Benedikt XVI. při obřadech Neokatechumenátní cesty
Krize prostě
jen od koncilu pokročila natolik, že tito lidé jsou dnes označování za
„konzervativce“. V době koncilu byl tímto termínem označován arcibiskup
Lefebvre, biskup de Castro Mayer a v podstatě celá skupina Coetus Internationalis Patrum.
Z toho je patrné, jak velkou cestu od té doby revoluce urazila. Zároveň
vstoupila do další fáze, kdy se útok vedený proti nauce rozšiřuje také na sféru
morálky, což oprávněně začalo zneklidňovat i umírněné progresivisty typu
Burkeho a spol.
Závěr
Co říci
závěrem? To, že někdo relativně často, nikoliv však výlučně, slouží tradiční
liturgii; nosí tradiční oděv; v některých tématech se zastává tradiční
nauky Církve; ozývá se příležitostně proti největším zneužitím apod., je jistě
chvályhodné, nečiní to však z takového člověka konzervativního či tradičního
preláta, který zastává a předává plnost Tradice. Tím spíše, že jinými svými
vyjádřeními a kroky činí věci přinejmenším pochybné. Toto konstatovat neznamená
umenšovat zásluhy takového člověka o zlepšení situace v Církvi, znamená to
upomínat na prostý fakt, že pokud nedojde k úplnému přijetí Tradice a
odmítnutí zhoubných nauk (ekumenismus, náboženská svoboda atd.), nelze od něj čekat
nic víc než kritiku v dílčích věcech, která je však pro vyřešení krize
Církve nedostačující.
Nemá ani
smysl spekulovat, zda se v případě těchto zmíněných prelátů jedná o umělou
opozici, jak naznačuje autor lehce kontroverzního článku Pochyby
o kardinálských dubiích, který jsem čtenářům nedávno v českém
překladu předložil k zamyšlení jako jeden z úhlů pohledu. Osobně
pochybuji o tom, že by se jednalo až o natolik prvoplánovou záležitost. Nic to
však nemění na tom, že tito preláti jsou součástí problému, nikoliv jeho
řešením, jak jsem již napsal. Na jednu stranu kritizují některá zneužití
v Církvi, na druhou stranu zároveň oceňují nový Kodex kanonického práva
z roku 1983, touží po hybridní mši, vyvíjejí ekumenické snahy
v intencích Druhého vatikánského koncilu, více či méně otevřeně zastávají
hermeneutiku kontinuity a žádají polovičaté reformy typu sloužení NOM ad orientem. Přiznejme jim proto po
právu zásluhu v tom, co činí pro dobro Církve a ke spáse duší, nezastírejme
však ani to, že mnohé, co zastávají, zjevně nemá s plností Tradice nic
společného. Takové konstatování nemá co dělat s nějakým „frakčním bojem“, s dělením
na „Odpor“, FSSPX či „konzervativce“. Jde o to, zda tito preláti předávají
Tradici neporušenou. Nepředávají. Někteří čtenáři to mohou nazvat přeháněním.
Těm bych odpověděl slovy arcibiskupa Lefebvra z prologu k Duchovní cestě, kde věc výstižně
formuluje takto:
„Slyším je říkat: “Přeháníte! Existuje mnoho
dobrých biskupů, kteří se modlí, kteří mají Víru, kteří jsou příkladem atd.“ I
kdyby byli světci, jakmile přijmou falešnou náboženskou svobodu, a tudíž i
sekulární stát; falešný ekumenismus, a tudíž i praktické popření mešní Oběti;
nové katechismy se všemi jejich omyly a herezemi, oficiálně přispívají
k revoluci v rámci Církve a k jejímu zničení.“
Modleme se
proto, aby zmínění preláti a spolu s nimi i další kněží nalezli plnost
Tradice, na níž jinak nemá žádné jednotlivé církevní společenství výsadní a trvalý
patent.
S využitím materiálů:
