neděle 14. srpna 2016

Komentář Eleison CDLXXIV – Biskup Fellay - II (2016)


Komentář Eleison CDLXXIV – Biskup Fellay - II (2016)
(474)
10. srpna 2016
BISKUP FELLAY - II
Omyl není nikdy náležitě vyvrácen, dokud není vykořeněn. Jinak řečeno, aby člověk skutečně překonal omyl, musí ukázat nejen, že je to omyl, ale i proč je to omyl. Předpokládejme s „Komentářem“ z minulého týdne, že prohlášení generálního představeného Bratrstva sv. Pia X. z 28. června se tím, že se těší na to, že zbožní kněží Bratrstva vyřeší církevní krizi Víry, dopouští omylu, kdy „zapřahá koně kněžství za vůz Víry“. Ukažme tedy, že tento omyl má své kořeny v takřka univerzálním podhodnocování myšlení v naší době a přeceňování vůle, což třeba i nevědomky ústí v pohrdání naukou (s výjimkou nauky Beatles, že „Vše, co potřebuješ, je láska“).
Již na počátku Prohlášení se objevuje náznak tohoto omylu, když Prohlášení říká, že ústředním principem zavrženým v Pascendi, což je velký odsudek modernismu ze strany Pia X., je princip „nezávislosti“. Ne. Princip, který trvale zavrhuje jako kořen modernismu, je spíše agnosticismus, nauka, že myšlení nemůže poznat nic za tím, co se jeví smyslům. Z tohoto nevědomého vyplývá nezávislost myšlení na objektu, následovaná hned vyhlášením nezávislosti vůle na všem jiném, na čem nechce záviset. Je v povaze věcí, že myšlení musí být prvně „zasebevražděno“ před tím, než může vůle vyhlásit svou nezávislost. Když tedy Prohlášení klade nezávislost před agnosticismus jakožto podstatu Pascendi, je to náznak toho, že toto Prohlášení je spíše částí problému Církve než jeho řešením.
A odkud toto znevažování myšlení a následně nauky pochází? Primárně od Luthera, který lidský rozum nazýval „prostitutkou“, a který více než kdokoliv jiný vyslal křesťanstvo na svou unylou cestu ke svému dnešnímu sebezničení. To však trvalo celých 500 let? Ano, protože cestou existoval přirozený a katolický odpor. Luther však měl pravdu, když řekl papeži, že jej nakonec zničí – „Pestis eram vivus, functus tua mors ero, Papa“ – Byl jsem pro tebe morem, když jsem dýchal, ale jakmile budu mrtvý, papeži, budu tvá smrt.
Tomuto radikálnímu a gigantickému omylu znevážení myšlení a nauky lze přisoudit dva podomyly v případě autora Prohlášení z 28. června: za prvé, jeho nepochopení arcibiskupa Lefebvra, a za druhé jeho příliš velké pochopení paní Cornaz (literární pseudonym Rossiniére).
Jako mnozí z nás seminaristů v Écône, když jej vedl arcibiskup Lefebvre, i Bernard Fellay byl oprávněně okouzlen a očarován vynikajícím příkladem přímo před našima očima toho, jaký by katolický kněz mohl a měl být. Páteří jeho [arcibiskupova] kněžství a jeho hrdinského boje za Víru však nebyla jeho zbožnost – mnozí modernisté jsou „zbožní“ – ale jeho nauka, nauka o věčném kněžství, hluboce nesnášelivá vůči liberalismu a modernismu. Arcibiskup ani nikdy neřekl, že jeho Bratrstvo zachrání Církev. Spíše jeho kněží měli pro lepší dny uchránit nevyčíslitelné poklady Církve.
Osoba, která řekla, že kněží Bratrstva zachrání Církev, jak nám připomněl P. Ortíz, byla paní Cornaz, matka rodiny z Lausanne ve Švýcarsku, která žila po většinu 20. století, a která mezi lety 1928 až 1969 obdržela sdělení údajně z nebe o tom, jak by manželské páry měly posvěcovat kněze (!). Sdělení začala opět v roce 1995 (!), kdy se setkala s jedním knězem Bratrstva, jehož přesvědčila, a skrze něj i biskupa Fellayho, že to jsou kněží FSSPX, kteří jsou předurčeni Prozřetelností zachránit Církev tím, že budou propagovat její „Domovy Krista Kněze“. Generální představený se vší svou autoritou podporoval její projekt, ale negativní reakce kněží Bratrstva jej rychle přiměla veřejně se jej zříct. Nezůstala však její mystická vize oslavené budoucnosti Bratrstva niterně v něm? Zdá se to docela možné. Stejně jako Martin Luther King, i generální představený „měl sen“.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof
Štítky: ,