Buďte
připraveni (2016)
Kázání P. Martina Fuchse
v Praze 28. srpna 2016
***
15. neděle po seslání
Duch Svatého
Dnešní Evangelium nám
ukazuje dva velké průvody, první je průvod truchlení a smrti, který opouští
město Naim. Vdova ztratila svého jediného syna. Pláče, protože je ve velké
bídě. Před lety si již Bůh povolal jejího manžela. Tehdy měla alespoň útěchu,
že stále má svého syna jako oporu. Nyní si však od ní Bůh vyžádal také tuto
oběť a tak odstranil důvod jejího života.
Druhý průvod jde
opačným směrem, průvod plný radosti a života, vedený Spasitelem. Následuje Jej
mnoho lidí, kteří slyšeli Jeho slova a viděli zázraky, které učinil. Když vidí
smuteční průvod, slituje se Spasitel nad vdovou a říká jí: „Neplač!“ Pak
přistoupí k márám s mrtvým mladíkem a vzkřísí jej z mrtvých.
Tyto dva průvody jsou
symbolem křesťanského života a smrti. Jak často musíme někoho pohřbít příliš
brzy?! Je to průvod smrti, ale my víme, že se setkáme s Bohem, když
půjdeme v takovém průvodu.
Také dnes mění Spasitel
smuteční průvod na průvod radosti. Svatý Pavel proto ve svém prvním listu
Soluňanům (4:12-16) říká: „...abyste netruchlili (pro ně) jako ostatní, kteří
nemají naděje. Věříme-li totiž, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak
(věřme, že) Bůh skrze Ježíše s ním přivede k sobě i zesnulé. ...a
v Kristu zemřelí vstanou nejdříve. Potom my, kteří zůstaneme na živu,
budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříct Kristu; a
tak vždycky budeme s Pánem.“
A v prefaci pohřební
mše se říká: „..skrze Krista, Pána našeho. V němž nám zasvitla naděje
blaženého vzkříšení, aby ty, které rmoutí jistý úděl smrti, potěšilo zaslíbení
budoucí nesmrtelnosti. Tvým věrným, Pane, život se mění, nikoliv odnímá.“
Podívejme se na
křesťanský pohřeb:
1. Ve většině zemí je
zesnulý nejprve omyt, pak oblečen do šatů dle svého postavení a položen do
rakve.
V Itálii, jestliže
byl zesnulý sezdaný, jej vloží do rakve oblečeného ve svém svatebním oděvu. Den
úmrtí by měl být nejdůležitějším dnem v životě kohokoliv.
Kněz je vždy pohřben ve
fialovém ornátu, biskup také, včetně mitry a biskupské berly. Fialová je barvou
pokání a zesnulý obvykle ještě musí splatit trest za své hříchy v očistci.
Mnich nebo řeholnice
jsou pohřbeni ve svém hábitu s výjimkou toho, když jsou v řeholi dána
zvláštní nařízení.
Oděv dle stavu
naznačuje, že zesnulý bude souzen dle povinností svého stavu.
Mimochodem, když má být
někdo kanonizován, jsou zkoumány ctnosti jeho stavu. „Jak sluha Boží plnil
povinnosti svého stavu?“
Rakev nás upomíná na
Noemovu archu, jíž bude zesnulý zachráněn z potopy světa a uveden na
vrcholek lepšího života.
Krucifix a růženec,
nejdrahocennější předměty křesťana, budou vloženy do rukou zesnulého a jeho
ruce budou sepjaty k modlitbě. Je to tiché přání, aby zesnulý mohl brzy
přijít do věčného klanění před Bohem.
V dřívějších
dobách zesnulý ležel vystavený doma a rodina a sousedé bděli u mrtvého a ve dne
v noci se modlili až do konání pohřbu.
2. Kolem már jsou
zažehnuty svíce, protože chceme, aby se zesnulý brzy dostal k Bohu,
věčnému světlu. „Ať odpočívají v pokoji a světlo věčné ať jim svítí, ó
Pane.“
Již svatého Cypriána,
který byl pro Krista sťat ve 3. století, pohřbili a drželi při tom svíce a
zpívali chorály.
3. Tím, že jej kropíme
svěcenou vodou, přejeme zesnulému, aby jej modlitby Církve očistily od jeho hříchů.
Správně řečeno, doba milosti a zásluh, tj. dobrých skutků, přijímání svátostí
končí smrtí. Jediná věc, kterou můžeme činit, je modlit se a zasvětit zesnulému
modlitby Církve, což se také činí kropením jej svěcenou vodou.
4. Křesťan bude
okuřován kadidlem, protože byl nebo měl být živoucí monstrancí, když přijímal
Svaté přijímání a vůni skrze ctnost svého křesťanského povolání.
5. Zesnulý bude
doprovázen do kostela s požehnáními Církve, se zvoněním zvonů a modlitbami
lidu.
6. Průvod, na čele
s krucifixem a korouhví, je symbolem pro vstup duše do věčné blaženosti.
Krucifix s Vykupitelem se nese v čele průvodu, protože On, svou smrtí
a vzkříšením, zvítězil nad smrtí a hříchem v náš prospěch.
7. Během tohoto průvodu
se modlíme a zpíváme – nepovídáme si! – abychom získali prominutí zbytku trestu
za hříchy zesnulého. Tento obyčej pochází od apoštolů, kteří pohřbili svatého
Štěpána za zpěvu žalmů a chvalozpěvů. Když jdeme na pohřeb, měli bychom se
obléct slušně a dle této události, protože jdeme do kostela a na hřbitov, což
jsou posvěcená místa. V dřívějších dobách rodina zesnulého na znamení
smutku musela oblékat černé šaty po celý rok až do výročí smrti. Vdova nebo
vdovec, kteří znovu uzavřeli sňatek během této doby, způsobili pohoršení.
8. Zvoníme na zvony,
abychom věřící upomínali, aby se modlili. Zvoníme na ně pro zesnulé dospělé,
aby brzy dosáhli věčného odpočinku, a pro zesnulé děti, abychom poděkovali
Bohu, že je zachránil před nebezpečími a pokušeními života.
9. Rakev, stojící čelem
k oltáři, když byl zesnulý laikem, pak bude umístěna do kostela na
poslední mši svatou v jeho přítomnosti. Rakev kněze však bude stát čelem
ke společenství, jako by se naposledy obracel na své věřící.
10. Barvou pro mši
svatou je černá, barva smutku. Rekviem není mší Vzkříšení, proto je bílá barva,
barva radosti, nepatřičná. V době pohřbu nevíme, zda zesnulý povstane
k životu nebo k odsouzení. Zajisté si přejeme, aby povstal
k životu, ale není to jisté, kromě dítěte, které zemřelo v nevinnosti
křtu. V takovém případě je barva mše bílá.
11. Mše za mrtvé je
následována pohřbem. Jakožto katolíci trváme na pohřbení, protože naše těla
jsou údy Krista a chrámem Ducha Svatého. Proto je správné a patřičné, že jsou
naše těla nedotknutelná a chrání se před jakoukoliv degradací ze strany člověka
i zvířat. Navíc tento druh pohřbu bude člověku připomínat jeho původ: „Pomni
člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.“ Dokonce i Spasitel, který
zemřel na kříži, byl pohřben. Dle slov Spasitele je tělo osivem, které musí být
vloženo do země, aby neslo plody. V německy mluvících oblastech je hřbitov
také nazýván „Božím polem“, protože je tam rozprostřeno Boží sémě.
12. Pak je na hrobě
vztyčen kříž. Na hrobech byl vždy vztyčován kříž, dokonce i ten nejprostší jako
na klášterním hřbitově nebo na vojenských hřbitovech. Je to poslední svědectví,
že zesnulý žil jako katolík, jako křesťan, a že zemřel jako křesťan.
Proč a komu
v dřívějších dobách katolická Církev odpírala slavnostní pohřeb?
1
Odpírala katolický pohřeb těm, kteří nejsou pokřtění, protože oni nejsou členy
katolické Církve, a tudíž nemají žádný podíl na právech, poctách a povinnostech
jejich členů.
2
Odpírala jej nevěřícím, těm, kteří se zřekli své víry, heretikům, schizmatikům
a těm, kteří byli potrestáni exkomunikací. Nevěřící nebyli členy Církve a ti
ostatní se od Církve odvrátili svou vlastní vinou, a tudíž se připravili o
církevní požehnání.
3
Odpírala katolický pohřeb lidem, kteří spáchali sebevraždu, veřejným hříšníkům,
těm, kteří si neplnili své velikonoční povinnosti a také těm, kteří žili
v konkubinátu nebo pouze v civilním manželství, jestliže umřeli bez
lítosti. Tito zesnulí jsou mrtvými údy Církve, a proto je nemohla pohřbít
s poctami a požehnáními.
4
Církev jej odpírala těm, kteří zemřeli v souboji, nebo na následky
souboje.
5
Církev těmto lidem nečiní křivdu, když jim odpírá katolický pohřeb, protože
nežili křesťanským způsobem a zemřeli bez lítosti.
Modleme se, aby tito
lidé byli schopní učinit úkon kajícnosti před tím, než zemřou. Jestliže jsou
schopní se vyzpovídat, kněz je požádá, aby odvolali v přítomnosti dvou
svědků.
V tomto případě
Církev dovoluje církevní pohřeb, protože kněz může informovat společenství a
omluvit se za pohoršení způsobené zesnulým.
Nezabývejme se
nekřesťanskými teoriemi, jako jsou prožitky blízké smrti, převtělování duší
atd.
V dnešní době si
lidé sami rádi odpovídají na všechny otázky toho, co může přijít po smrti. To
jsou však jen teorie, které vůbec nemohou být prokázány. Uklidňují mysl lidí a
oni nadále žijí, jako žili v minulosti.
Zjevení nám dává odpověď
na to, co musíme dělat! Buďme připraveni, jak znovu a znovu doporučuje Nový
zákon: „I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kterou
netušíte!“ (Lk 12:40)
Překlad: D. Grof
