Židovský
plán na zničení křesťanství (1956)
z časopisu The Point redigovaném P.
Leonardem Feeneyem
listopad 1956
Skutečný
účel mezináboženských vztahů
Po tisíc devět set let židovští
mluvčí zápasili s vytrvalou a rozčilující otázkou: Čím to je, že kdekoliv
na světě se nalézají Židé, je tam také nedůvěra a nenávist a averze vůči Židům?
Vysvětlení tohoto fenoménu ze strany
Církve je samozřejmě takové, že to přímo a nevyhnutelně pramení
z prokletí, jež Židé přivolali na své plémě, když odmítli Krista a ukřižovali
jej. Protože se Židé zdráhali přijmout toto řešení, otočili jej a přišli
s obviněním, že protože Církev říkala lidem o tomto prokletí, sama
přivodila utrpení Židovstvu. Tato přesná analýza představuje definitivní
odpověď Židům na jejich věčnou otázku: „Proč jsme nenávidění?“ Oficiální orgán
Amerického židovského kongresu v lednu 1944 pokládající si otázku: „Kde se
bere antisemitismus?“, zdrženlivě odpověděl: „V denominaci jiné než
protestantské.“ Židé tedy již mají důvod pro vyhýbání se všemu katolickému, zdá
se však, že nás Židé neodsunou zcela stranou, protože v současnosti je k vidění
to, jak objímají americký katolicismus v nejvroucnějším objetí – hojně
ilustrovaném v denním tisku fotkami Židů potřásajících si rukama
s katolickými kněžími, pořádajících pikniky pro katolické děti a
předávajících plakety katolickým biskupům.
A co je důvodem tohoto podivného
chování? Je to nějaké strašné opomenutí ze strany amerických Židů? Opouštějí
své tradice? Nebo přehodnotili dějiny Církve a rozhodli, že není ve skutečnosti
tak černá, jak ji dříve vykreslovali?
Ne, není to žádný z těchto
důvodů. Je to prostě proto, že Židé, spolu se svými dalšími plány na zničení
Církve, v současnosti zkoušejí zjistit, zda by ji nemohli zadusit „láskou“.
Jsou si dobře vědomi, že podrobení se židovským zájmům má na katolíky skvělý
oslabující účinek. Nutí je stát se apatickými a věroučně zhýralými. Nutí je
ztrácet všechnu podobnost s těmi energickými katolíky v dějinách,
kteří vytvořili křesťanskou kulturu a chránili křesťanskou Víru. V souhrnu
je to nutí být ochotnými a schopnými účastníky v mezináboženských aktivitách –
což je u katolíka konečným projevem vzdání se židovskému objetí.
A zde Židé projevují vychytralost,
která je vymezuje jako pravé děti svého otce, který byl konec konců andělem
světla. Protože když Židé vymysleli mezináboženský kult za účelem podvracení
Církve, nedali mu za svůj cíl odsouzení pálení talmudu nebo odsouzení budování
ghett nebo jiné takové zjevné problémy z katolické minulosti. Namísto toho
zacílili své zbraně na zdánlivě neškodný, zdánlivě nesouvisející teologický
princip. Přesto je tento princip základem, na němž spočívá celá stavba Víry:
dogma, že Církev je jedinou Bohem ustavenou cestou vedoucí k věčnému
životu.
Jakákoliv účast na mezináboženských
záležitostech zahrnuje mlčenlivé, ale jasné popření tohoto přesvědčení o
jedinečnosti Církve. Zahrnuje předpoklad, že existuje nejvyšší, transcendentní
„Náboženství“ s třemi aspekty – katolicismem, protestantismem a judaismem,
které jsou všechny přirozeně i nadpřirozeně na stejné úrovni. Rabín Mordechai
Kaplan, jakožto děkan newyorského židovského teologického semináře, vyhlašuje s potěšující
upřímností židovský postoj. Úplně první překážkou v cestě „skupinové dobré
vůli“, říká rabín, je mylné přesvědčení, že „může existovat jen jediný pravdivý
způsob spásy pro všechny lidi, bez ohledu na jejich příslušnost ke skupině“. Když
Kaplan přesvědčivě vysvětluje svůj názor, pokračuje: „Stejně, jako by měly
Spojené národy žádat [po všech zemích] vzdání se národní suverenity, tak by měl
Světový parlament církví žádat, aby se každé náboženské společenství zřeklo
jakéhokoliv nároku na výlučné vlastnictví spásy.“
Následující shrnutí nauky Církve
naznačí, jak důkladně jsou katolíci přesvědčení o této nauce o jediné cestě do
nebe, kterou židovské mezináboženské aktivity tak rozhodně chtějí zničit.
***
Začněme tím, že „nárok katolické
Církve na výlučné vlastnictví spásy“, není nějakou nedávno přijatou představou,
která není nijak závažná. Od chvíle, kdy Náš Pán založil Církev na svatém
Petrovi, Církev vyhlašovala skrze všechny Petrovy nástupce, že je jedním
ovčincem, jedinou archou, jediným útočištěm spásy. Vezměte si například tři
následující prohlášení, neomylnou nauku tří Svatých Otců. Tato jednoznačná
prohlášení zavazují všechny katolíky a jejich popírání zapříčiňuje nejrozhodnější
církevní klatby.
Papež Inocenc III. a Čtvrtý
lateránský koncil v roce 1215: „Existuje jediná univerzální Církev
věřících, mimo níž nemůže být nikdo spasen.“
Papež Bonifác VIII. ve své bule Unam Sanctam, 18. ledna 1302: „Povzbuzováni
Vírou, jsme zavázáni věřit a zastávat, že Církev je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská.
Pevně v ní věříme a vyznáváme, že mimo ní není ani spásy ani odpuštění
hříchů ... Nadto prohlašujeme, říkáme, stanovujeme a oznamujeme, že všechna
lidská stvoření pro nezbytnost spásy zcela podléhají římskému veleknězi.“
Papež Evžen IV. ve své bule Cantate Domino ze 4. února 1441:
„Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a hlásá, že nikdo z těch,
kteří existují vně Církve, nejen pohané, ale také Židé a heretici a schizmatici,
nemohou mít podíl na věčném životě; ale že půjdou do věčného ohně ´který byl
připraven pro ďábla a jeho anděly´, pokud se k ní před smrtí nepřipojí; a
natolik je tato jednota tohoto církevního těla důležitá, že pouze ti, kteří setrvávají
v této jednotě, mohou mít prospěch ze svátostí Církve ke spasení a jen oni
mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, almužny, svá díla křesťanské
zbožnosti a povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho almužny
jakkoliv velké, nikdo, i když prolije svou krev za jméno Kristovo, nemůže být
spasen, pokud nesetrvá v náručí a jednotě katolické Církve.“
Když papež Evžen IV. v 15.
století vydal výše zmíněný výnos, hovořil v takové shodě s tradicemi
Církve, že můžeme jít tisíc let zpět ke skvělému svatému Augustinovi do 5.
století a přečíst si totožné poselství v jednom z jeho kázání
k lidu Caesareje: „Nikdo nemůže nalézt spásu vně katolické Církve. Vně
katolické Církve může nalézt vše kromě spásy. Může mít důstojnost, může mít svátosti,
může zpívat ´aleluja´, odpovídat ´Amen´, přijímat Evangelia, věřit ve jménu
Otce, Syna i Ducha Svatého a také to hlásat, ale nikde s výjimkou
katolické Církve, nemůže nalézt spásu.“
Když světci 16. století čelili
protestantské revoltě, byli neustále vybízeni, aby hlásali nauku „mimo Církev
není spásy“. Zde je, jak ji vyjádřil jeden z nich, svatý Petr Canisius
z Tovaryšstva Ježíšova ve svém proslulém Katechismu: „Vně tohoto společenství (jako vně Noemovy archy) pro
smrtelníky naprosto neexistuje žádná spása: ne pro Židy nebo pohany, kteří
nikdy neobdrželi Víru Církve; ne pro heretiky, kteří když ji obdrželi, ji
opustili nebo zkazili; ne pro schizmatiky, kteří opustili pokoj a jednotu
Církve; a nakonec ani pro exkomunikované, kteří si z jakékoliv jiné
závažné příčiny zasluhují být odstraněni a odděleni od těla Církve jako zhoubné
údy ... Protože Cypriánovo a Augustinovo pravidlo je jisté: nebude mít Boha za
Otce ten, kdo nebude mít Církev za svou Matku.“
Aby Církev před svými kněžími vždy zachovala
přesné vyjádření katolické nauky ohledně spásy, spoléhala se nejen čistě na
teologické učebnice a objemné svazky papežských výnosů. Pečlivě vkládala tuto
nauku do povinných náboženských úkonů kněží. A tak v Římském breviáři, „modlitební knížce kněží“, nalézáme Atanášovo
vyznání víry, to starobylé vyznání katolické Víry, které začíná: „Kdokoli chce
býti spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže
ji někdo nezachovává neporušenou a ucelenou, bezpochyby zhyne navěky.“
Pro katolické laiky je „nárok Církve
na výlučné vlastnictví spásy“ dogmatickým základem nesčetných každodenních povinností.
Proto je katolíkům tak striktně zakázáno navštěvovat nekatolické náboženské
obřady, přidávat se k jakýmkoliv zednářským organizacím a podporovat je, číst
zakázaná díla nekatolických spisovatelů, brát si někoho, kdo není členem
Církve. A když jeden takový bod rozvedeme, právě z tohoto důvodu nesmí
katoličtí rodiče pustit své dítě na nekatolickou školu, protože, jak nařídil
papež Pius XI. ve své encyklice o výchově křesťanské mládeže: „My opakujeme a
potvrzujeme jejich požadavky stejně jako nařízení posvátných zákonů, jež
katolické mládeži zakazují navštěvovati z jakéhokoliv důvodu školy jak
neutrální tak smíšené, totiž takové, v nichž jsou bez rozdílu vyučováni
jak katolíci tak nekatolíci. Navštěvovati takové školy bude dovoleno jen za
jistých místních a časových poměrů po moudrém uvážení místního biskupa a jen za
zvláštních ochranných opatření.“
Katolicky vzdělávanému katolickému
dítěti je dán pevný základ ohledně zvláštní nezbytnosti a jedinečnosti jeho
Víry. Učí se například toto nejvyšší ponaučení o křesťanském křtu: dokonce i
bezmocné novorozeně zbožné katolické matky nikdy nespatří Boha na nebesích,
umře-li nepokřtěné. S tímto pravidlem Boží spravedlnosti na paměti je
katolické dítě stěží zaskočeno, když se později učí, že konvertita ke katolické
Víře při přijímání do Církve vykonává následující „Zřeknutí se hereze“ [překlad
dle anglického originálu]:
„Já,____, maje před sebou svatá
Evangelia, jichž se dotýkám svou rukou, a věda, že nikdo nemůže být spasen bez
Víry, kterou svatá, katolická, apoštolská římská Církev zastává, věří a učí, a
proti níž jsem, jak lituji, velmi hřešil, jelikož jsem zastával a věřil nauky
odporující jejímu učení, nyní s lítostí a kajícností za své minulé omyly
vyznávám, že věřím, že je svatá, všeobecná, apoštolská římská Církev jedinou a
pravou Církví ustavenou na zemi Ježíšem Kristem, jemuž se s celou svou
duší podrobuji. Věřím všem článkům Víry, kterou mi ona předkládá k věření,
a odmítám a zavrhuji vše, co ona odmítá a zavrhuje, a jsem připraven poslouchat
vše, co mi nařizuje. A skládám následující vyznání Víry.“
Následuje vyslovení cílů katolické
víry a pak konvertita uzavírá:
„Proto se s upřímným srdcem a
s opravdovou vírou ošklivým každého omylu, hereze a sekty odporující
řečené svaté, všeobecné a apoštolské římské Církvi a zříkám se jej. Tak mi
pomáhej Bůh a tato svatá Evangelia, jichž se dotýkám rukou.“
Tyto příklady „výlučného“ poslání
Církve ve světě by se daly vypočítávat na mnoha stránkách, ale asi žádné další
prohlášení by nebylo tak příhodné jako slova papeže Pia VII., když ostře
odsoudil přítomnost propagandistů v katolických zemích, kteří zamýšleli
zničit Víru katolíků: „Skrze skutečnost, že je vyhlašována svoboda všech forem
bohoslužby, se pravda zaměňuje s omylem a Svatá a Neposkvrněná Nevěsta
Kristova, mimo níž není spásy, je stavěna na stejnou úroveň jako heretické
sekty a dokonce i na úroveň se židovskou proradností!“
Toto je odpověď Církve na židovské
návrhy ohledně mezináboženských aktivit: Pravda nemůže sdílet scénu
s omylem, Boží Víra nesmí být kladena na úroveň s výmysly lidí.
Přesně toto poselství Vatikán minulý rok předal biskupům Anglie, když nařídil
všem katolíkům okamžitě odejít z Rady křesťanů a Židů, což je anglická
organizace pro mezináboženské vztahy číslo jedna.
Okamžitá a veřejně ohlášená
rezignace Jeho Eminence kardinála Griffina, který teď nedávno zesnul, byla velkou
útěchou těch v Římě, kteří odsuzovali mezináboženské hnutí „na základě
toho, že hlásá nauku nepřijatelnou pro katolíky: že jsou si všechna náboženství
rovná.“
***
Současná židovská kampaň, která má
přimět Církev říct, že to [nutnost být členem Církve] není nezbytnou věcí a že
lidé mohou dosáhnout nebe bez toho, by nikdy neměla být vykládána jako konečný
cíl mezináboženského hnutí. Protože i oslabené tělo Církve, i nejpoddanější
zbytek hierarchie by pořád byl samou svou existencí hrozbou pro židovskou
bezpečnost. Konečným cílem židovského programu je zrušení katolické Církve –
cíl, který se v tištěné podobě objevil veřejně dávno, zaobalený samozřejmě
v hebkém obalu „bratrství“.
V londýnském Jewish World z 9. února 1883 se objevila
tato velkorysá zpráva: „Rozptýlení Židů z nich učinilo kosmopolitní národ.
Jsou jediným kosmopolitním národem a kvůli této způsobilosti musí jednat a
jednají jako řešitel národních a rasových rozdílů. Velkým ideálem judaismu
není, že Židům má být jednoho dne dovoleno shromáždit se kdesi v koutě, pokud
ne kvůli kmenovým, pak v každém případě kvůli separatistickým cílům, ale
to, že celý svět bude prosycen židovským učením a že v univerzálním
Bratrství národů – vlastně ve větším judaismu – všechny oddělené rasy a
náboženství vymizí.“
Katolickým prelátům a kněžím Ameriky
nemůže The Point více zdůraznit
naléhavost této situace – na druhou stranu ani neomdléváme v zoufalství
kvůli rozsahu protiúderu, který je potřeba.
Jeden biskup jej může učinit. Jeden
silný hlas s biskupskou autoritou proti blábolení o „bratrství“ by stačil,
aby uchvátil celý národ, rozbil židovskou mezináboženskou stavbu a zachránil
Víru pro tuto zemi, kterou všichni biskupové Ameriky před tak dlouhou dobou
zasvětili Matce Boží.
Zdroj:
FatherFeeney.org
Překlad:
D. Grof
