Co jest socialismus a jeho snaha odstraniti soukromý majetek (1901)

 

Co jest socialismus a jeho snaha odstraniti soukromý majetek (1901)

Neděle třetí po svatém Duchu

Obsah: Člověk hledal svou ovci a radoval se, když ji nalezl; žena hledala svůj peníz, měla radost, když ho nalezla; měli tedy svůj majetek; tomu odporuje socialismus; co jest socialismus, co souditi o jeho snaze, odstraniti soukromý majetek? 1. Co jest socialismus, a náhledy podobné; 2. jeho zásada se příčí zákonu Božímu, zákonům lidským, zdravému rozumu. – Jako nechceme, aby kdo poškozoval majetek náš, tak ani my neškoďme jemu!

Radujte se mnou, neboť jsem nalezl ovci svou. (Luk. 15, 6).

Proč hledal onen člověk, o kterém mluví Kristus Pán ve svatém evangeliu, ovci? Proč opustil devadesát devět zatím na poušti a šel, aby hledal onu ovci jedinou? Proč ji hledal tak dlouho, až ji nalezl? A proč, když ji nalezl, nesl ji ku svému stádu a, když přišel domů, vybízel přátelů a sousedů: aby se radovali s ním? Zajisté proto, že byla ovce jeho; byla jeho majetkem; snad ji koupil, nebo k ní jinak právně a řádně přišel, tak že byla jen jeho a nenáležela jiným. Kdyby nebyla bývala jen jeho, kdyby byla náležela celé obci, nebyl by ji hledal, nebyl by ji nesl ku svému stádu, nebyl by se z nálezu jejího tak radoval. – A proč hledala žena, o kteréž mluví také Pán Ježíš, peníz? Proč rozsvítila svíci, proč metla po domě tak dlouho, až tento peníz nalezla? Proč volala také ona sousedky a vybízela jich, aby se radovali s ní nad tím, že nalezla peníz, který byla ztratila? Zajisté, že také ona učinila toto vše jen z toho důvodu, že byl peníz ten opravdu jejím majetkem, že ho vydělala nebo za prodanou věc dostala, nebo jakkoliv právem tak nabyla, že náležel jen jí, a nenáležel nikomu jinému, čili že byl jejím soukromým majetkem. Kdyby peníz tento nebyl náležel jen oné ženě, nýbrž kdyby byl náležel celé obci nebo všem lidem bez rozdílu, nebyla by ho žena hledala, nebyla by si dala tolik práce, aby ho nalezla, a nebyla by se z nálezu jeho radovala.

Poznáváme tudíž, že jak onen muž, tak tato žena dle slov Kristových měli majetek svůj; onen muž měl své stádo, tato žena měla své peníze. Kristus Pán nepřipomíná, že to byla chyba; nýbrž vychází z toho jako ze základu vznešeného poučení, že se andělé radují nad hříšníkem pokání činícím, a že Mu tudíž fariseové a zákonníci nemají vytýkati jako chybu nebo docela hřích, že obcuje s publikány, kteří byli považováni za hříšníky, a s hříšníky skutečnými. Kdyby byli onen muž a ona žena chybovali, že měli stádo a peníze za svůj výlučný majetek tak, že jsou oprávněni a povinni, když se jim něco ztratí, hledati to: nebyl by se mohl Kristus na ně odvolávati, a nebyl by tak učinil. Poněvadž tak učinil, schválil, že jest v úplném pořádku, že lidé mohou míti soukromý majetek, čili že mohou různé věci v tomto světě tak náležeti jednotlivým lidem, že nenáležejí jako majek jiným.

Této pravdě obzvláště v dobách nynějších odporují mnozí, hlavně tak zvaní socialisté; poněvadž se o socialismu a o jeho snahách mnoho mluví, jest potřebí, aby i katolický křesťan aspoň poněkud věděl, co jest socialismus, a co souditi o jeho snaze, odstraniti soukromý majetek; to budiž předmětem naší dnešní úvahy.

1. Co jest tedy socialismus? Socialismus jest slovo latinské, a jest odvozeno od jiného latinského slova societas, které znamená společnost. Jest tedy socialismus snaha, která chce zlepšiti společnost lidskou, a která hájí práva společnosti proti jednotlivcům. To by nebylo nic zlého, nýbrž naopak byla by to věc docela správná; jen kdyby přátelé této snahy, nazvaní socialisté, chtěli provésti svůj úmysl prostředky dovolenými a rozumnými. A však tak nečiní. A proto se stalo se socialismem jako s mnohými věcmi jinými, že mají jméno docela nevinné ano i krásné, ale věc, která tomuto jménu odpovídá, jest někdy až hrozná.

Co jest tedy ta věc nebo ten předmět, který nyní nazýváme socialismem, a kdo jsou dále lidé, kteří se nazývají sami socialisty, a které tak nazývají také jiní?

Jak stará jest společnost lidská, tak starý jest také náhled a přesvědčení, že Bůh nestvořil všecky věci jen pro jednotlivé lidi, nýbrž že je stvořil pro všecky. Kdo neuznává, že Bůh jest, aspoň říká, že věci ve světě nejsou jen pro některé lidi, nýbrž pro všecky; o to, jak povstaly, se nestará. Tedy pole, lesy, zahrady, skály, doly, úroda na nich, vzácné poklady, kterými možno mnoho vytěžiti, nejsou jen pro jednotlivce, nýbrž jsou pro všecky. Ani proti tomu nelze právem činiti námitek. Bůh opravdu stvořil vše ku prospěchu všech lidí. Pokrm nás všech plyne hlavně ze země, a na ten máme právo všichni, ovšem že si ho máme prací zasloužiti.

Avšak mnozí šli a jdou dále. Tvrdí, že věci ve světě nejsou jen ku prospěchu všech lidí, nýbrž že jsou jejich společným majetkem a to tak, že nemají býti výlučným majetkem jednotlivců, a když si je jednotliví lidé kterýmkoliv spůsobem přivlastňují, že se dopouštějí bezpráví, které má býti odstraněno. Poněvadž pak společný latinsky se jmenuje communis, slove tento náhled komunismus, a jeho stoupenci se jmenují komunisté.

Komunismus shledáváme již u pohanů v šedé dávnověkosti. Tak již ve XIII. století před Kristem, tedy téměř před 3000 roků hlásali komunismus na ostrově Krétě, v IX. století před Kristem ve Spartě zákonodárce Lykurg, a ve čtvrtém století před Kristem mudrc řecký Plato. Mínili, že by lidstvu všemu bylo nejlépe, kdyby bylo rozděleno na veliké společnosti, a ty pak na menší, které by měly vše společné: majetek, byty, společný stůl, vychování dětí. Ano někteří z komunistů šli tak daleko, že tvrdili, že, má-li býti vše společno, mají býti společní i muži a ženy. Takový komunismus by vedl ovšem k důsledkům hrozným.

Ve století minulém, totiž XIX., uvažujíce někteří mužové o bídě, kterouž hyne lidí na miliony, kdežto jiní nevědí přepychem téměř ani co činiti, měli za to, že příčinu této bídy třeba hledati v tom, že statky pozemské uchvátili jednotlivci; proto se snažili komunismus obnoviti, a to v rozličných formách. V letech čtyřicátých hlásal jakýsi Mojžíš Hess v Německu, že se bídě tříd pracujících a nemajetných odpomůže jedině tím, když nebude nikdo statků pozemských považovati za své, a když nebude nikdo nikomu překážeti v tom, aby jich užil tak, jak potřebuje. Avšak stoupenci jeho brzy seznali, že kdyby věci pozemské nenáležely nikomu, a kdyby měl neobmezené právo užíti jich každý, jak potřebuje, nebude se o ně starati nikdo. Kdo by na př. chtěl vzdělávati pole a zahrady, kdyby z nich mohl kliditi každý, co by potřeboval? Zajisté by jich nechtěl vzdělávati nikdo, a pak by byla bída ještě větší.

Proto uznali komunisté, že musí statky pozemské někomu náležeti, aby nad nimi bděl, o ně se staral; ale pravili a praví, že to nemají býti lidé jednotliví, nýbrž společnosti. A také tento náhled objevil se časem hlavně ve dvojí formě.

Někteří totiž míní, že statky a prostředky výrobní mají náležeti společnostem, které se mají spravovati samy, nad kterými nemá býti úřední, státní moci, která má býti odstraněna úplně. Rozumějí pak výrobními statky a prostředky všecko to, čímž možno těžiti, čili čímž možno nových statků nabýti, tedy: pozemky, továrny, stroje a podobné. Poněvadž vláda se řecky jmenuje arché, a bez řecky slove ana, nazývají se tito komunisté anarchisté. Jiní však praví, že nelze moc státní odstraniti, nýbrž naopak, že právě stát jest ta společnost, která má býti vlastníkem výrobních statků a prostředků, tak že má stát říditi veškerou práci a výrobu a za práci a výrobu také mzdu. Tento stát má se skládati ze zástupců lidu; lid pak řecky slove demos, proto stát ten má býti demokratický. A tento druh komunismu jest tak zvaný socialismus demokratický. Co jest tedy socialismus nebo sociální demokracie? Jest to učení a snaha, dle které má se zříditi zvláštní stát ze zástupců lidu, ten stát má se státi vlastníkem všech pozemků, polí, luk, lesů; ten má zaříditi továrny a v nich stroje, tam má opatřiti látku ku spracování, má říditi tuto práci a jednotlivcům dávati odměnu za jejich práci z výtěžku. Stoupenci a obhájci této snahy jsou socialisté nebo sociální demokraté.

Podle náhledu socialistů mají býti všecky statky a výrobní prostředky vyvlastněny, to jest vzaty z vlastnictví a držení jejich nynějších majitelů všech, a dány státu. Prostředek k tomu jest dvojí, buď náhlý, násilný nebo pokojný, mocí zákonodárnou; vše mají provésti třídy, které nejvíce trpí, totiž třída pracující; proto se snaží socialisté, aby se domohli co nejvíce svých poslanců. Až bude toto provedeno, nebudou majiteli pozemků knížata, hrabata, biskupové, kláštery, těch vůbec nebude, nebudou míti uhelné doly, železnice a továrny nynější majitelé, ať společnosti nebo jednotlivci, nýbrž vše bude majetkem socialistického státu; všichni občané tohoto státu bez rozdílu budou dělníky, stát bude říditi celou práci, výtěžek práce bude všem společný; proto z něho stát oddělí tolik, co bude potřebí ku další práci, a ostatní rozdělí vše dělníkům, aby to strávili za svou práci. Patrno, že socialisté připravují ve společnosti lidské veliký převrat, chtějíce proměniti celou tuto zemi ve velikou dílnu, ve které si budou prý všichni rovni. Tvrdí-li tedy někdo, že socialisté chtějí odejmouti boháčům jejich statky a rozděliti je stejným dílem všem, jest to blud; tím nesmyslem se neobírají ani socialisté, nýbrž naopak chtějí majetek soukromý odstraniti úplně. Dle nich má náležeti jednotlivcům jen ten podíl, který obdrží z výtěžku společné práce, a ten obdrží proto, aby ho strávili.

2. Poněvadž tedy socialisté tvrdí, že nemá býti majetku soukromého, nýbrž že má býti jen majetek obecný, státní, jest důležitá otázka, co o tomto základě socialismu třeba souditi? Tento náhled se příčí veškerému zákonu Božímu·, všem zákonům rozličných vzdělaných národů a příčí se úplně zdravému rozumu.

a) Náhled tento příčí se zákonu Božímu. Jest pravda, že Bůh nestvořil zemi a věci na ní pro lidi jednotlivé, nýbrž proto, aby se z nich těšili a z nich živi byli všichni lidé. Nestvořil rozsáhlé pozemky, lesy, doly jen pro ty, kteří je mají, nýbrž ku prospěchu všech lidí. Avšak z toho nenásleduje, že také chtěl, aby se všichni považovali za jejich majitele, a aby jednotlivé části nenáležely jednotlivcům. Vždyť slíbil Abrahamovi, když jej povolal za praotce národa vyvoleného, že mu dá zemi zvláštní, která bude jeho; také tam Bůh skutečně lid svůj později uvedl; a když sem lid tento přišel, nařídil, aby si tuto zemi jednotlivá pokolení Israelská rozdělila, pokolení Levi, pak nedal dílu žádného, nýbrž pokolení to mělo žíti z desátku, které mu dávala pokolení ostatní. Z toho zejména vysvítá, že Bůh chtěl, aby pokolení jednotlivá měla část území jim přidělenou za svou. Také části jednotlivých pokolení byly přiděleny mezi jednotlivé rodiny, a ty považovaly část jim rozdělenou také za svou. Ano dle zřejmého přikázaní Božího jest majetek soukromý, to jest právo na věci, kterých jsme řádně nabyli, tak svatý, že se proti němu nemá člověk prohřešovati ani myšlenkami ani žádostmi. Bůh nepřikázal jenom: „Nepokradeš,“ to jest: nepřivlastníš si bez vědomí a proti vůli majitelově jeho věci řádně nabyté, nýbrž řekl docela podrobně: „Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky jeho, ani služebníka, ani vola, ani osla, ani ničehož, což jeho jest.“ (2. Mojž. 20, 17). Ano Bůh přikázal a to přísně všem, kdo by učinil jen škodu bližnímu svému na majetku, dáti mu náležitou náhradu. Mimo to písmo svaté zřejmě připomíná, že patriarchové Abraham, Isak, Jakub a jiní měli svá stáda, že měli množství služebníků, a o Jobovi, kterého nazval sám Bůh tak spravedlivým, že mu nebylo rovna, výslovně se připomíná, že byl muž velmi bohatý. Toto všecko by bylo docela nemožné a nesmyslné, kdyby bylo pravda, že má býti soukromý majetek úplně odstraněn a že mají statky pozemské náležeti společnostem, ať se již tyto společnosti jmenují jakkoliv. Mimo to o Kristu Pánu a svatých apoštolích čteme ve svatém evangeliu, že měli jmění, ze kterého žili (Jan 12, 6), o Josefu z Arimathie se praví, že byl muž bohatý, že si vystavil hrob nový, do kterého pochoval Krista, a Kristus Pán mluvě o bohatcích, nekárá jich proto, že mají své jmění, nýbrž varuje před bohatstvím proto, že ho lidé pravidelně špatně užívají. Kdyby tedy bylo správné, co socialisté chtějí, byl by chyboval sám Kristus Pán. Jest tedy patrno, že se jejich snaha, vzíti statky bohatcům a učiniti z nich majetek společný, příčí zákonu Božímu.

Jak máme tedy rozuměti těm slovům, že Bůh nestvořil věcí pozemských pro jednotlivce, a že je stvořil pro všecky? Nemáme jim rozuměti tak, že všecky jsou majetkem všech a že nesmí náležeti jednotlivcům, nýbrž tak, že výtěžek, který z nich plyne, není jen pro jejich majitele, nýbrž že z tohoto výtěžku mají žíti majitelé a dávati také nemajícím. Z toho vidíme, že dávati almužny, podporovati nemající není ponecháno dobré vůli tříd majících, nýbrž jest to jejich přísnou povinností. A kdyby tuto povinnost všichni bohatci svědomitě plnili, nebylo by přes to, že nejsou statky pozemské majetkem všech lidí, nýbrž že jsou v rukou lidí jednotlivých, žádnému zle.

b) Onen náhled se příčí také veškerým rozumným zákonům lidským. Ať nahlédneme do kteréhokoliv zákoníka, všude jsou zákony proti krádeži, loupeži, podvodu, proti nespravedlivému zabrání cizího majetku; všude jsou nařízení o dědičnosti rodinného majetku, všude, že odkazy a poslední vůle, kterými lidé činí opatření, co se má s jejich jměním státi po jejich smrti, jsou svaté a že se mají provésti; tyto zákony stanoví také náhrady, které má škůdce dáti tomu, jehož poškodil. Toto vše by bylo nemožné, kdyby lidé majetku soukromého míti neměli. Avšak vše jest téměř tak staré, jak staré jest pokolení lidské. Proto celé pokolení lidské, vyjma komunisty a socialisty úplně souhlasí v tom, že statky pozemské nejsou majetkem společným, nýbrž že mohou býti a jsou ve svých částech majetkem soukromým.

c) Ostatně zásadě socialistické příčí se i zdravý rozum a zkušenost. Kdyby lidé byli andělé svatí, kdyby hájili poctivosti a spravedlnosti vždy tak, že by od ní neodstoupili nikdy; kdyby chtěli pilně a vytrvale pracovati i tu, když z práce jejich žijí jiní: pak by snad mohly býti všecky statky majetkem společným. Ale lidé takoví nejsou. Všimněme si jenom, jak to vypadá se jměním, které náleží společnosti, a nenáleží jednotlivci! Jak to vypadá s mnohými podniky akciovými, jak se závody společenskými, jak bohužel s mnohými záložnami? Mnohdy se jim daří z počátku dobře, ale postačí mnohdy jediný nepoctivec a pokazí vše. Mnohdy členové správy společenského majetku ničemu nerozumějí, nevědí téměř ani co jest jejich povinností, a následky jejich nespůsobilosti jsou hrozné. Socialisté se nemohou vymlouvati, že by se takoví v jejich státě ku správě nepřipustili; poněvadž zkušenost dokazuje zase naopak, že mnohdy ten člen, který ze všech ostatních všemu nejlépe rozumí, nadělá škod ještě více než ostatní, kteří ničemu nerozumějí. – Mimo to; byli by lidé ochotni vykonávati práce těžké, kdyby výtěžek nepřipadl jim, a kdyby ho ku své výživě nepotřebovali? Proč pak mnohý člověk vzdělává půdu písčitou a kamenitou, proč vysouší močály a proměňuje pusté pastviny v úrodná pole? Proč tu pracuje, až se mu řine pot s čela buď sám, nebo najímá jiných a dohlíží nad nimi a řídí práci jejich? Zajisté proto, že ví, že ta půda jest jeho, že z ní bude živ sám, ano že ji jednou zanechá jako dědictví svým dětem. – O věci obecné se lidé málo starají, a proto, kdyby se odstranil majetek soukromý, nekvetl by nikdy obchod, průmysl a jiná odvětví těžení tak, jako nyní, a provedení náhledu socialistů nebyl by pokrok, nýbrž bylo by to klesnutí. – Ostatně každý člověk musí uznati, že máme každý jednotlivec povinnost a právo zachovati sebe; ta povinnost netýká se jen společnosti, nýbrž každého jednotlivce zvlášť. K tomu však jest nevyhnutelně potřebí, aby se každý staral o svůj majetek, čili k tomu jest potřebí majetku soukromého. Nelze dále právem ani to namítati, že se má každý starati jen o to, a na to že má právo, čeho mu jest potřebí nevyhnutelně, a že tudíž boháčům jejich přebytečné statky nenáležejí. Neboť žádný člověk neví, co ho potká; proto se nemá starati jen o to, aby byl živ, nýbrž aby měl svůj život zabezpečený pro různé příhody nešťastné, a nenadálé. Jak mnohý člověk bohatý nepřišel neštěstím jen o část svého jmění, nýbrž o celé jmění! A dá potom někdo podporu takovému nuzákovi? Zajisté málo kdo; každý pravidelně připomíná, že měl dost, a že měl na sebe lépe pamatovati. Tím pak právě naznačují, že jest s povahou člověka téměř nerozlučně spojena pravda, že má každý člověk právo na svůj soukromý majetek, ano že má právo majetek ten nejen míti, nýbrž i spravedlivě rozmnožovati, byť ho pro sebe ani nevyhnutelně nepotřeboval. – Mimo to; přemnozí lidé nejsou sami, nýbrž mají četné rodiny, a proto nemají se starati jen o sebe, nýbrž také o své rodiny; proto nemají právo míti jen tolik, mnoho-li potřebují ku zabezpečení života svého, nýbrž života celé rodiny. To taktéž nasvědčuje, že jest soukromý majetek, i větší docela odůvodněný a dovolený.

Uvažme dále, je-li možno náhled socialistů, že má býti všechen majetek společný, provésti. Kdyby se tak mělo státi, musil by býti násilně odejmut těm, kteří ho mají nyní, a z nichž přemnozí ho nabyli docela spravedlivě. To by však byla násilná loupež, největší bezpráví. Ostatně žádný z vůdců socialistických nechce předejíti dobrým příkladem sám; nýbrž ačkoliv veřejně hlásají, že má býti majetek soukromý odstraněn, své domy, vily, továrny a jiné statky houževnatě drží a hájí, ano značně rozmnožují, a tak ve skutečnosti ubohý lid vlastně jen mámí. Mimo to zkušenost sama dokazuje, že náhled o zobecnění majetku provésti nelze. Vždyť první křesťané měli všecky věci společné; neboť jak poznamenal svatý Lukáš ve Skutcích Apoštolských (4, 32–35), prodávali pole a domy a dávali utržené peníze apoštolům, kteří z toho rozdávali jednotlivým, jakž komu bylo potřebí. Proto nebylo tehdáž mezi křesťany lidí chudých a nuzných. Avšak již tu se ukázalo, že lidé trvale ze společného majetku žíti nemohou, a že to vede ku svárům a podvodům. Připomíná se, že byli v Jerusalemě dva manželé křesťanští Ananiáš a Safira, kteří také prodali pole své, ale úskočně odvedli jen polovici uložených peněz, druhou polovici podrželi podvodně pro sebe. Chtěli tedy využitkovati onoho zařízení společného života ku svému prospěchu. Svatý Petr to poznal ihned, také byli potrestáni samým Bohem trestem smrti; avšak jsou pro všecky časy zřetelným svědectvím, že snahy, učiniti majetek mnohých lidí společným, provésti nelze, a kdyby se tak i stalo, že to dlouho nepotrvá. A při tom třeba pamatovati, že první křesťané dávali své jmění apoštolům ku společné výživě dobrovolně, nikdo k tomu nebyl nucen, každý mohl podržeti jmění své. Mimo to svatý Lukáš připomíná, že si stěžovaly ženy obrácené z pohanstva ku křesťanství, že jsou při rozdělování potřeb životních zkracovány, že se dává židokřesťanům přednost. A jestliže tedy v této době, která může býti nazvána vzorem pro všecko lidstvo, podvod se stal, a lidé si stěžovali na nespravedlnost; jak by to teprve vypadalo, kdyby lidé byli nuceni dáti své veškeré soukromé jmění společnosti ku prospěchu všeobecnému! – A nahlédněme ještě na jiné místo písma sv., kde nebylo tolik lidí, nýbrž kde měli společně hospodařiti jen dva pohlavárově; byli to Abraham a Lot, které nazývá písmo svaté spravedlivými, a že jimi byli opravdu, patrno z toho, že si Abrahama Bůh vyvolil, Lota pak později ze Sodomy zachránil. Nestal se ovšem svár mezi nimi zřejmý, ale byl mezi jejich služebnictvem; proto řekl Abraham k Lotovi: „Prosím, ať není sváru mezi mnou a tebou, a mezi pastýři mými a pastýři tvými; nebo bratři jsme, to jest pokrevní příbuzní jsme, Abraham byl totiž strýc Lotův; hle všecka země před tebou jesti; odstup ode mne, prosím; jestliže na levou stranu půjdeš, já pravou držeti budu; jestliže ty pravou zvolíš, já na levou půjdu.“ (I. Mojž. 13, 8–9), to jest: Nemůžeme žíti v zemi, kterou bychom měli za společnou, nýbrž rozdělme se a mějme každý pozemky, které budou naším soukromým majetkem; zvol si tedy sám, kterou část chceš, já pak podržím část druhou. A rozešli se skutečně. Nemohli míti tudíž ani tito dva mužové svatí majetek společný, nýbrž rozdělili se, aby měl každý svůj.

Avšak poněvadž socialisté na písmo svaté nedrží, vždyť chtějí odstraniti Boha buď úplně, nebo chtějí aspoň, aby zákonem bylo náboženství prohlášeno za věc soukromou, neodvolávejme se na písmo svaté, nýbrž nahlédněme do dějin jejich. V letech čtyřicátých století minulého chtěl Štěpán Cabet proměniti Francii v republiku, která by se skládala z obcí se jměním společným. Ve Francii se mu to nepodařilo, ale v Americe zřídil skutečně takovou obec, a nazval ji Ikarii. Osada ta nebyla sice veliká, čítala jen asi 500 obyvatelů, a z počátku se jí dařilo velmi dobře. Měliť Ikařané čisté příbytky, pracovali pilně, proto rostl společný majetek značně. Nepracovali jen hmotně, nýbrž bylo náležitě postaráno také o vzdělání duševní a o zábavy. Avšak jak dlouho to trvalo? Ikarie byla založena roku 1848, a již 3. srpna roku 1856, tedy po osmi letech, měli Ikařané schůzi, na které svého zakladatele Cabeta a jeho stoupence ze své osady vyloučili. Cabet se stoupenci odešel; a poněvadž dostal peníze ze staré vlasti, z Francie, založil osadu novou. Avšak i ta vnitřními rozbroji a hádkami zahynula. Ikarie pak chřadla také čím dále tím více, až se roku 1895 rozpadla úplně, a jmění společné se rozdělilo jednotlivcům. Tak máme z dob ne příliš vzdálených patrný důkaz ze zkušenosti, že náhled socialistů, že má býti odstraněn majetek soukromý a místo něho zaveden majetek společný, jest nesmyslný, že ho provésti nelze, a když se provede, dlouho nepotrvá.

Poznáváme tudíž, že základ socialismu a proto také socialismus samý příčí se zákonům Božím, moudrým zákonům lidským, že se příčí zdravému rozumu, a že ho vyvrací zkušenost. Není tedy povinností jen katolického křesťana nýbrž každého moudrého a soudného člověka vůbec, aby se socialismu jako pravého zla a zlomyslného pokusu proti pořádku ve společnosti lidské vystříhal, a pokud mu jen možno jest, před ním varoval. Tím nechceme říci, že poměry, ve kterých se na mnohých místech ubohé dělnictvo nachází, jsou spravedlivé, že je potřebí hájiti je, a že jich snad není potřebí změniti; nýbrž jen tolik pravíme, že k této opravě a úpravě nepovede a nemůže vésti socialismus, poněvadž jest nerozumný a hříšný ve svém základě. Výsledkem pak našeho dnešního rozjímání budiž, že jako chceme sami, aby jiní náš spravedlivě nabytý soukromý majetek svědomitě šetřili, tak že se i my vždy zachováme ku bližním svým. Amen.

Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 377

Zpracoval: Jakub Albert