Socialismus nemůže lidstvu pomoci, poněvadž chce pomoci bez Boha (1901)

Socialismus nemůže lidstvu pomoci, poněvadž chce pomoci bez Boha (1901)

Neděle čtvrtá po svatém Duchu

Obsah: Kristus dopustil, že apoštolé po celou noc marně pracovali, proto, aby pak tím zřetelněji dokázal, jak nevyhnutelně jest potřebí pracovati s Ním, a že práce bez Něho nic neprospěje. Nyní mnozí pracují a volají, že zlepší smutný stav lidstva, tak činí i socialismus, ale nemůže dojíti cíle; socialismus nemůže lidstvu pomoci, poněvadž chce pomoci bez Boha. 1. Bludné, až hrozné náhledy socialistů o náboženství; prohlašují je za věc zbytečnou nebo jen za věc soukromou; 2. náboženství veřejné jest povinností všech jednotlivců, proto i celé společnosti; 3. bez takového marné všecky pokusy, byť i prospěly pro život časný, neprospějí pro život věčný. – Chraňme sebe i jiných před socialismem!

Přes celou noc pracovavše, nic jsme ne popadli.(Luk. 5, 5).

Nevěděl Pán Ježíš o tom, že apoštolé Jeho loví ryby, a že nemohou nic uloviti? Nevěděl o tom, že se tolik namáhají, a že přece práce jejich nevede k žádnému cíli? Jest pravda, že Kristus jako člověk není vševědoucí ve smyslu úplném a dokonalém, jako Bůh; a však Kristus i jako člověk, poněvadž jest zároveň Bůh, jest přece tak vševědoucí, že poznával a poznává vše, co jako Vykupitel pokolení lidského měl věděti a znáti. Vždyť Jeho nejsvětější duše patřila od svého prvého počátku na Boha tváří v tvář, a proto viděla v Bohu vše, co jako duše Vykupitelova viděti měla. Nelze tudíž pochybovati o tom, že Pán Ježíš o namáhání a o zbytečné práci svatých apoštolů dobře věděl. A mohl jim Kristus Pán pomoci? Mohl učiniti, aby ulovili ryb hojnost? Mohl dojista. Vždyť když učinil zázrak potom, když Jeho působením zabral najednou svatý Petr po marné celonoční práci tolik ryb, že jich nemohli téměř ani vytáhnouti: proč by byl nemohl Kristus Pán učiniti tak dříve? Patrno, že připouštěl tento nezdar z důvodů zvláštních, že jím chtěl upozorniti na pravdu velmi důležitou. Která to asi byla?

Bez Něho pracovali apoštolé mnoho, a nedosáhli ničeho; s Ním pak rozprostřeli jen jednou síť a ulovili mnoho. Kdo by v tom neviděl úmysl Páně, že chtěl poučiti svatých apoštolů a všech, kteří tento zázrak uslyší nebo budou o něm čísti, že bez pomoci Boží práce naše jsou marné, ale s pomocí Boží daří se výborně?

Nyní mnozí lidé pracují o díle velmi důležitém; chtějí odstraniti nebo aspoň zmírniti bídu, pro kterou naříkají miliony lidí těžce pracujících, ano pro kterou na miliony lidí práci ani nedostávají. Kdo by se směl opovážiti tvrditi, že úmysl zlepšiti tuto bídu, není účel dobrý, a že by všichni lidé měli býti velmi povděčni těm, kteří dílo toto provedou? Pomoci jednomu člověku, jest uznání hodno a záslužno; proto co teprve třeba říci o těch, kteří by pomohli milionům!

K těmto dělníkům na poli tak důležitém náležejí také tak zvaní socialisté, ano slyšíme-li jejich řeči nebo čteme-li je, poznáváme, že oni se mají za jedině schopné a povolané, aby provedli toto dílo velmi důležité. Nepodkládáme jim úmyslů nešlechetných, chceme, aby byli spravedlivými k nám, proto nesmíme býti nespravedlivými k nim; avšak sledujeme-li jejich počínání, poznáváme, že si počínají i ti nejšlechetnější tak, jak pracovali svatí apoštolé na jezeře genezaretském, dříve než k nim přišel Kristus Pán. Někteří socialisté totiž, zřejmě se rouhají Bohu, posmívají se Mu, tvrdíce že, vůbec není; náboženství mají za největší nesmysl, a není jim nic tak protivné a odporné jako v Boha věřiti, Jemu se klaněti; a dle toho také jednají. Nejsou sice všichni tak zvrhlí, ale tolik jest jisto, že všichni, žádného nevyjímaje, Boha ku pomoci nevolají. Všichni, ani toho nejlepšího nevyjímaje, chtějí provésti veliké své dílo bez Boha. A z té příčiny pravíme, že socialista ani nejšlechetnější nevede člověka k dobrému. Ano socialismus nepomůže lidstvu a nemůže mu pomoci, poněvadž chce pomoci bez Boha. To budiž předmětem naší úvahy dnešní.

1. Jak smýšlejí socialisté o Bohu a o náboženství? Nesmýšlejí o něm stejně. Některé náhledy jsou tak hrozné, že se ani na toto posvátné místo nehodí. Vždyť jeden vůdce socialistů napsal, že není nemožnější nemožnosti nad trojjediného Boha, nad vtělení Boží, nad nesmrtelnost duše a nad víru ve věčnou blaženost. A jiný ve své drzosti proti milosrdenství Božímu rouhavě volá: „Neprosíme se již o milost a smilování nebes, nýbrž my chceme míti spravedlnost a blaho již zde na zemi.“ Možno říci vším právem, že většina socialistů zavrhuje náboženství úplně, ano že je má za největší nesmysl. Všecky ty pravdy, které člověka zde na zemi v jeho bídě a strasti jedině těší a sílí, všecky ty pravdy, které jej před hříchy a nepravostmi jedině varují a k milosrdenství, spravedlnosti, lásce a dobročinnosti k bližnímu povzbuzují, zavrhují socialisté úplně; těm se smějí, ano diví se, že mohou býti dosud, na počátku dvacátého století, lidé tak pošetilí, že jim věří. Jeden jejich náčelník [pozn. ed.: Heinrich Heine] praví, že ponechává nebe andělům a vrabcům, že nebe jest blaženost zde na zemi, a že umříti jest tolik, jako býti u konce. Uvážíme-li, že týž tvrdí, že Bůh jest pouhý výmysl, pouhý výplod lidské obrazotvornosti: poznáváme, že tento vůdce socialistů a s ním většina, neuznávají, že jest Bůh, nemají duši lidskou za nesmrtelnou, domnívají se, že člověk umírá jako zvíře, a že po smrti není odměny ani trestu, poněvadž jest oboje nemožno, ješto není duše, která by mohla býti odměněna nebo potrestána. Takového učení se dojista každý zhrozí, a kdyby se provedlo v životě lidském, nebude společnost lidská nic jiného než společnost lidí brodících se v nejhorších nepravostech, a pak bylo by mnohem hůře, než jest nyní.

Nejsou ovšem všichni socialisté stejní. Někteří nejdou tak daleko; ale ponechávají přece náboženství jen těm lidem, kterým se líbí; ti se tedy náboženství neposmívají, proti jeho pravdám veřejně nevystupují, ale praví: „Náboženství jest každého člověka věc soukromá.“ Tak smýšlejí o náboženství i ti nejlepší socialisté. A co to znamená, že náboženství jest každého člověka věc soukromá, nebo že takovou aspoň býti má? To znamená tolik, že, jako jest ponecháno každému na vůli, chce-li se učiti hudbě, zpěvu, malířství nebo podobným uměním, tak má býti ponecháno také na vůli každému, jestli chce míti nějaké náboženství nebo ne. A jako nechybuje ten, kdo se těmto uměním neučí, tak také nechybuje ten, kdo nemá náboženství žádného. A jako jest ponecháno každému na vůli, na jaký nástroj hudební se chce učiti hudbě; tak má býti každému ponecháno na vůli, jaké náboženství chce míti. Kdyby bylo náboženství prohlášeno zákonem za věc soukromou, jak socialisté chtějí, nebylo by náboženství ve školách, nebylo by veřejných chrámů Páně, nebylo by kněží vydržovaných z důchodů veřejných; nýbrž toto vše by museli vydržovati lidé, kteří by právě to či ono náboženské vyznání měli. Jako se v některém místě usadí učitel hudby a zpěvu a učí ty, kteří se přihlásí: tak by se v tom státě, který si socialisté přejí, vyučovalo náboženství. A jako někteří rodiče starají se o to, aby se jejich dítky vzdělali hudebně, jiní pak beze vší viny a chyby děti k hudbě nevedou; tak by bylo potom s náboženstvím. Jak rostou stromy v lese, tak by mohli růsti lidé v příčině náboženství. – Že nečiním socialistům žádné křivdy, když pravím, že jen tolik, a nic více o náboženství nesmýšlejí z nich ani nejlepší, poznáváme z toho, že na sjezdě, který se konal od 14. do 20. října 1891 v městě Erfurtě, žádali socialisté mezi jiným výslovně následující: „Náboženství budiž prohlášeno za věc soukromou. Buďtež odstraněny zákonem všeliké náklady z veřejných prostředků k účelům církevním a náboženským. Společnosti církevní a náboženské, tedy církev katolická, všecka vyznání protestantská a jiná buďtež pokládány za soukromá sdružení – tedy na příklad jako jsou rozličné zpěvácké spolky, jednoty sokolské, hasičské a podobné, – které spravují své záležitosti zcela samostatně.“ Ostatně žádný socialista toho nepopírá a také se nestydí za to, že dle jejich učení jest náboženství jen věcí soukromou každého člověka, nýbrž spíše se za to stydí, že všichni socialisté nezavrhují náboženství úplně.

2. Co třeba souditi o takovém náhledu, že náboženství jest každého člověka věcí soukromou, a že není povinností veřejnou, kterouž mají konati, hájiti a podporovati nejen jednotlivci a soukromé společnosti, nýbrž také celé státy? Kdyby bylo náboženství věcí každého člověka jen soukromou, pak by musilo býti zcela lhostejno nejen pro člověka, nýbrž i pro Boha, jestli člověk náboženství má, nebo nemá žádné. Kdyby bylo náboženství věcí soukromou, proč pak si Bůh vybral v starém zákoně celý jeden národ, aby ho vychoval a jím dal spasení celému lidstvu? Kdyby bylo náboženství věcí soukromou, jak by byl mohl přikazovati Bůh v starém zákoně, že Mu má sloužiti celý národ, a že má na určité dny přicházeti do Jerusalema a to s obětí každý dospělý Israelita? Kdyby bylo náboženství věcí soukromou a nebylo povinností celých národů, jak by byl mohl Kristus naříditi apoštolům, aby kázali evangelium všem lidem, aby učili všecky národy? Kdyby na náboženství tak málo záleželo, nebo jen tolik záleželo, jako záleží na hudbě a zpěvu, proč by byl Bůh věnoval tolik péče, aby se pravé náboženství v pokolení lidském udrželo, a když pokleslo, aby opět bylo obnoveno? Toto všecko by bylo zbytečné a nerozumné.

Avšak poněvadž socialisté na Krista, na Boha, na zákon starý a na zákon nový nic nedají, poněvadž tímto vším pohrdají: odkazuji je na pohany. Nechť nahlédnou do dějin vzdělaných národů pohanských, nechť se tážou Řeků a Římanů, nechť se tážou i svých předků, ať jsou kterékoliv národnosti: všichni jim odpovědí, že i pohané považovali náboženství za povinnost nejen lidí jednotlivých, nýbrž celých národů a že i pohané uznávali, že nemají bohy ctíti a jim přinášeti oběti jen lidé jednotliví, nýbrž celí národové. A nemůže býti jinak.

Vždyť zdravý rozum praví každému člověku, že jest celé pokolení lidské jedna rodina, která má jednoho společného Otce, a že nemůže býti ponecháno člověku na vůli, chce-li tohoto Otce ctíti nebo nechce. Kdo tvrdí doopravdy, že jest náboženství věcí soukromou každého člověka, nebo že má za takou býti prohlášeno, ten nevyhnutelně musí uznati, že není přesvědčen o tom, že jest Bůh, a že všichni závisíme ve všem na Bohu. Kdo uznává, že jest Bůh, musí uznati, že Ho nejsou povinni ctíti jen lidé jednotlivci, nýbrž že Ho jest povinna ctíti celá společnost jako společnost. Z té příčiny nemá a nesmí býti žádný stát lhostejným k tomu, zdaž jeho poddaní náboženství mají nebo nemají, nýbrž dle svého Božského poslání má poddané ku náboženství povzbuzovati; má také náboženství proti různým nájezdům hájiti, a má pečovati o to, aby poddaní již od mládí k náboženství vedeni byli; má tudíž dále náležitě trestati i ty, kteří lid od této nejdůležitější a nejsvětější povinnosti odvracejí, činíce náboženství nebo jeho zřízení směšným, nebo kterýmkoliv spůsobem lid od náboženství odvracejí. Také nezřídka, jak dějiny dokazují, i panovníci světští volali, aby lidu vráceno bylo náboženství; při čemž ovšem třeba s politováním připomenouti, že tak nečinili v dobách dobrých, nýbrž v dobách zlých, když jim hrozila buď jistá záhuba, nebo když vyvázli z velikého nebezpečenství.

Tak poznáváme, že se i tato základní věta socialismu, že má býti náboženství prohlášeno za věc každého člověka soukromou, tak příčí zákonu Božímu, zákonům lidským a zdravému rozumu, jako se tomu všemu příčí požadavek, aby byl odstraněn majetek soukromý. Vidíme tudíž, že se sype také druhý pilíř, na kterém spočívá povětrný zámek sociálních demokratů čili socialistů, z čehož můžeme vším právem uzavírati, že socialismus správný není.

3. A může socialismus dospěti ku svému cíli? Nelze cíl tento podceňovati, nýbrž naopak, běží-li socialistům hlavně o to, aby zmírnili nebo docela odstranili bídu ve společnosti lidské, třeba říci, že jejich účel jest krásný a vznešený. Avšak právě proto, že jest vznešený, jest také těžký; z té příčiny mu jest tím více potřebí pomoci a požehnání Božího. Žalmista Páně volá: „Nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo pracují, kteříž stavějí jej. Nebude-li Hospodin ostříhati města, nadarmo bdí, kdož ostříhá ho.“(126, 1). Chce tím naznačiti jednotlivými příklady tu obecnou pravdu, že bez Boha jest všecka práce a všecko namáhání marné. Také shledáváme tuto pravdu tak zřetelně vyjádřenou hojným rybolovem, o kterém mluví dnešní svaté evangelium. Dokud pracovali apoštolé bez Pána Ježíše, bez Boha, nepřinesla jim jejich práce žádného užitku; jakmile však počali pracovati ve jménu Božím, z rozkazu Ježíše Krista, ulovili ryb množství nesmírné. Proto nás i naši předkové napomínají krásnými průpovídkami k tomu, abychom pracovali s Bohem, poněvadž, prací bez Boha nic nedokážeme. Tak známo jest dojista všem přísloví: „Bez Božího požehnání marné naše namáhání.“ a jiné: „S Bohem počni každé dílo, podaří se ti až milo.“ a opět: „Bez Boha ani přes práh noha.“ Jak důtklivě nám toto vše připomíná, že bez Boha nemůžeme vykonati dobrého nic! Také dokazují dějiny jak posvátné tak světské, že silní lidé pracujíce bez Boha, ničeho nedokázali, a naopak lidé slabí, pracujíce s Bohem, vykonali díla až podivu hodná. Upozorňuji na nerovný boj obra Goliáše s mládenečkem slabým, Davidem. Goliáš byl silák ohromný, také byl opatřen zbraní, nad kterouž nebylo, a kterou pro její velikost a tíži nemohl kromě něho vládnouti nikdo. David naopak byl mládenec malý a slabý, jeho zbraní byla pouhá hůl a prak s kamínky. A hle zvítězil David, a padl Goliáš, poněvadž David bojoval s Bohem, Goliáš bez Boha. A takových dokladů shledáváme mnoho.

Vím dobře, že toto vše nic neplatí u socialistů. Ti se tomu všemu asi s útrpností nebo s politováním vysmějou. Proto se odvolávám proti nim na pohany. Když bratří Romulus a Remus vystavěli město Řím, a když chtěli věděti, jak je mají pojmenovati, tázali se bohů. Když Řekům táhnoucím proti Troji vanul vítr nepříznivý, obětovali bohům, aby bozi dali vítr příznivý. A celý život těchto dvou národů, z pohanstva nejvzdělanějších, byl proniknut náboženstvím. „A Jove principium“, to jest: S nejvyšším bohem Jupiterem začínejme díla svá, bylo pravidlem Římanů. A kdykoliv buď oni nebo Řekové chtěli důležitější věci podnikati, tázali se bohů. A to neplatí jen onich, nýbrž to platí o národech pohanských všech. Z té příčiny Cicero, tedy opět pohan, že není kromě člověka na zemi jiné bytosti živé, která by měla nějakou známost o Bohu. Má tedy Cicero poznání Boha za podstatnou známku, kterou se liší člověk od zvířete. A proto pokračuje dále takto: „Není národa tak nevzdělaného a tak divokého, který, byť i neznal, jaké bohy má ctíti, by nevěděl, že má bohy ctíti.“ Proto jiný velmi učený pohan, Řek Plato píše, že neznalost pravého Boha jest nejhorší rána morová pro všecky státy, a že kdo podvrací náboženství, podvrací základ veškeré společnosti. Z těchto slov zejména poznáváme, že žádný stát, pokud jest pamětliv svého božského poslání, nemůže prohlásiti náboženství za věc soukromou, nýbrž že je naopak musí hájiti. A poslyšme ještě moudrého Plutarcha, který zcela pravdivě mluví takto: „Snáze jest vystavěti město ve vzduchu, než založiti stát bez náboženství.“ Z toho vidíme, že i pohané byli přesvědčeni o tom, že bez Boha nelze dokonalého nic provésti. A nyní suďme tedy o socialismu, který chce dílo tak veliké vykonati bez Boha!

Zajisté, že každý uzná, že postup od pohanství ku křesťanství byl pokrok; byť i člověk byl proti křesťanství sebe více zaujat: musí uznati, že křesťanství lidstvo zdokonalilo; kdo toho uznati nechce, nechť se podívá na ty ubohé národy pohanské, kteří křesťanství dosud nepřijali. A socialismus radí, aby se lidstvo tohoto křesťanství vzdalo, nebo považovalo je za věc soukromou a tak chce tudíž lidstvo přivésti do horšího stavu, než bylo pohanství. To není pokrok, nýbrž to jest pravé a skutečné zpátečnictví.

Ostatně, že socialisté díla svého provésti nemohou, dokazují jejich dějiny. Již jsem se zmínil o malém státě, který byl dle jejich zásad zřízen, o Ikarii v Americe, která zahynula. A proč osada tato, které se z počátku tak dobře dařilo, nevydržela déle než asi padesát roků? Odpovídám: Z té příčiny, že nešetřila náboženství, že se náboženství považovalo za věc vedlejší. Vychování dítek dálo se bez veškerého náboženství. Proto vyrostli synové a dcery tohoto malého státu vzdorovití, neuctiví, neposlušní, kteří chtěli být tak svobodní, aby nad nimi nemohl vládnouti nikdo. Chtěli býti dle zásady pronesené všichni rovni, všichni stejně bohatí a chudí, stejně mocní, stejně vzdělaní a učení; a to jest naprosto nemožno. Kde se nevštěpuje lidem od mládí poznání Boha a úcta k Bohu, tam není ani kázně, ani bázně, nýbrž tam jest blízký úpadek. Proto dobře řekl jeden znamenitý státník století XVI., že nic nedokazuje tak zřetelně, že se stát blíží ku svému úpadku, jako to, když počne pohrdati náboženstvím. – Ano bez náboženství nelze provésti dobré dílo ani malé, proto tím méně bez něho lze provésti dílo veliké. – A dejme tomu, že by se socialistům podařilo provésti dílo jejich; jistě by potom dlouho nevytrvalo, nýbrž co nejdříve by se opět rozpadlo, a bylo by jistě ve společnosti lidské hůře, než jest nyní. V tom případě by dílo jejich některým lidem prospělo na nějaký čas pro život pozemský snad poněkud, pro život věčný by však nemělo ceny pražádné; poněvadž vše, co podniká člověk bez Boha, pro život věčný ceny nemá.

Proto slyšíce o hnutí, které jest ve společnosti lidské patrno téměř všude, a čtouce, co jeho strůjcové lidstvu slibují: pamatujme, že jejich snahy k dobrému cíli lidstvo nepřivedou, poněvadž ho k němu vůbec ani přivésti nemohou. Bůh volá v Písmě svatém: „Mnou králové kralují, a ustanovitelé zákona spravedlivé věci nařizují; mnou knížata panují, a mocní usuzují spravedlnosti.“(Přísl. 8, 15–16). Této pravdy nevyvrátí nikdo. Kdo proti ní bojuje, bojuje proti Bohu, a kdo bez ní chce provésti jakékoliv dílo dobré, neprovede ničeho. Učiní snad ve světě značný rozruch, do kterého strhne a nešťastnými učiní mnohé, ale na zelenou louku nepřivede nikoho. Tak smýšlejme o pokusech socialistů sami, tak o nich poučujme i své bližní. Sami pak konejme své veškeré práce s Bohem; pak bude Bůh naší práci žehnati, a požehnání Boží jest do jista nejlepším prostředkem ve všech nesnázích; toho udílejž nám vždy Bůh! Amen.

Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 394

Zpracoval: Jakub Albert