Nejstarší svědectví o
monarchickém zřízení Církve (1946)
Ze slov a vystupování apoštolů [jak nám je zachovalo Písmo sv.] je zřejmé, že si byli
vědomi toho, že svou moc, duchovní moc, přijali od Krista, a také vidíme, že ji
s naprostou samozřejmostí odevzdávali svým nástupcům. Heiler doznává: „Dvanáct
apoštolů se objevuje všude v dějinách apoštolských jako nositelé božské
autority. Kolem nich se seskupuje obec Páně, oni nesou obec a ne naopak.“
Apoštolové tak chápali svůj celek jako
autoritativní uzavřené těleso, že se scházejí k volbě dvanáctého, který by měl
doplniti uprázdněné místo Jidášovo (Sk. ap. 1, 15). Ustanovování jáhnů se sice
účastní celá obec, ale apoštolové autoritativně rozhodují a uskutečňují
rozhodnutí (Sk. ap. 6, 1–6). I starší jsou ustanovováni od apoštolů u
jednotlivých obcí (Sk. ap. 14, 22).
Sv. Pavel a sv. Barnabáš dávali všude pevnou
organisaci v obcích, které založili. Všude ustanovovali „starší“ (Sk. ap. 14,
22). Starší byli ustanovováni od apoštolů, a jim také zůstali podřízení (Sk.
ap. 15, 36). V své řeči v Miletu označuje sv. Pavel „starší“ přímo za pastýře
lidu. (20, 28): „Mějte pozor na sebe i na všecko stádce, v kterém Duch sv.
ustanovil vás dohlížiteli, abyste spravovali církev Boží…“
Sv. Pavel je sám přesvědčen o své moci a autoritě,
že je božského původu i platnosti. Nezávisí na obci. Nikomu z obce není
odpovědný. Nikomu nemusí skládat účty, protože nebyl ustanoven lidmi, nýbrž
Ježíšem Kristem (Gal. 1, 1). Prohlašuje se za úředního služebníka (1 Kor. 4, 1)
a vyslance Kristova (2 Kor. 5, 20). Od Krista obdržel milost apoštolátu, aby ke
cti jeho jména podrobil víře všechny národy (Řím. 1, 5). Proto je přesvědčen,
že jeho autorita má božskou platnost. Jím mluví Kristus a jeho slovo je Božím
slovem (2 Kor. 5, 20; 13, 3; 1 Thes. 2, 13). Touto mocí pořádá sv. Pavel
směrodatně křesťanské obce. Ve vědomí této moci kárá a trestá ty, kteří se
vzpírají jeho autoritě. Svou autoritou a se svou autoritou posílá Timothea do Soluně a do Korintu a přeje
si, aby ho věřící přijali jako jeho samého (1 Thes. 3, 2; 1 Kor. 4, 17).
Podobně posílá Tita. Ani jeho
neposílá jako soukromá osoba soukromou osobu, nýbrž jako autorita autoritu nebo
zástupce své autority.
Sv. Jakub se zmiňuje o starších jako nositelích
posvěcující moci (5, 14).
Sv. Petr napomíná starší, aby pásli svěřené stádo
v nezištné a příkladné lásce. Tak se jim dostane koruny od nejvyššího
pastýře. Srovnává pastýře Ježíše Krista s pastýřským úřadem starších. I zde se
jeví pastýřská moc, pravomoc starších, jako moc sloužící (1 Petr 5, 1). Církev
je podle slov sv. Petra stádce Kristovo. Pasou je v Kristově jménu ti, kteří
byli Petrem a apoštoly určeni za představené obce. Opět se objevuje známý obraz
pasení stáda, který vyjadřuje význam a poslání hierarchie s její mocí
posvěcující, učící i řídící.
Nejenom hierarchický princip je Kristova původu, nýbrž i jeho trojí
členění, vyjádřené dnes slovy biskup, kněz, jáhen. Skutky apoštolské, starší listy sv. Pavla, list sv. Jakuba i první list
sv. Petra mluví o starších obce. Zevrubněji se touto otázkou zabývají t. zv.
pastýřské listy sv. Pavla. Za života apoštolů ustupovala do pozadí veškerá jiná
autorita. I to můžeme nebo musíme připustiti, že činnost osvícených,
charismatických osobností někdy zastiňovala úřední autoritu místní. Pokud
apoštolově žili, vykonávali si sami nejvyšší autoritu, třebaže si již
ustanovili nástupce ve starších a biskupech. Až teprve po smrti mnohých, asi po
roce 67, nastupují biskupové jako samostatní vedoucí Církve. Nastupují po
apoštolech a zastupují je v jejich úkolech. Zřetelně je to viděti v Jerusalemě,
kde je hlavou sv. Jakub, třebaže neslul „biskupem“. S vlastním biskupským,
monarchickým zřízením se setkáváme velmi zřetelně ve Zjevení sv. Jana, napsaném
kolem r. 95; mluví se tam o vyslancích, andělech. Velmi to připomíná obdobné
slovo vyslanec-apoštol. Mluví o andělech sedmi církví. Z celého textu je
viděti, že to jsou skuteční mužové, kteří byli Kristem určeni. Nejmenuje je
apoštoly, protože to je vyhrazeno prvním vyslancům Kristovým. Dává jim však
jméno podobné: anděl, posel. Byli posláni, aby řídili obec, a proto jsou
odpovědni za její náboženský a mravní stav. Jsou vyslanci, zástupci Boží.
Sv. Jan ve třetím listu (psaném kolem roku 100)
[píše] stížnost na nějakého Diotrefesa, že nepřijímá cizí bratry a vylučuje
z obce ty, kteří tak činí. V něm vidíme zřetelný typ monarchického správce
obce. Sv. Jan ho nekárá za to, že si počíná jako samostatný správce obce, nýbrž
že si počíná jako špatný správce obce, protože zneužívá své moci a dopouští se
násilí.
Didaché jest nejstarší mimobiblická památka
starocírkevní. Byla napsána v Sýrii, Palestině nebo v Egyptě. Z ní se dovídáme
o biskupech a diákonech. Vedle nich působili cestující kazatelé. Didaché mluví
o biskupech, ačkoliv se blíže nevyjadřuje o jejich postavení nebo moci a
činnosti. Z toho se ale nedá nic namítati proti monarchické hierarchii.
Sv. Klement, biskup římský, píše roku 96 list do
Korintu, kde vypukl odboj proti duchovním představeným obce. Napomíná Korinťany
k poslušné podřízenosti k presbyterům, protože jejich úřad je božského původu.
Mluví o presbyterech jako o trvalém božském zřízení. Je pravda, že se nezmiňuje
o biskupském úřadu. Smíme z toho vyvozovati, že ho nejstarší Církev
neznala? Sv. Klement chce zabezpečiti v Korintě římské hierarchické zřízení, a
v Římě hierarchicko-monarchické zřízení v této době již jistě bylo. On sám
byl jeho svědek a zástupce. Klement srovnává novozákonní kněžstvo s kněžstvem
starozákonním. Proto také měl jistě na mysli i nejvyššího kněze, jaký byl ve
St. Zákoně.
Sv. Ignác, stařičký biskup, píše na své strastiplné
cestě do Říma, kde má býti předhozen šelmám, sedm listů, jejichž pravost byla
najisto prokázána. Listy dokazují svým obsahem, že mezi rokem 107–115 měly
křesťanské obce pevné monarchické zřízení s biskupem spravujícím obec.
Poznáváme trojdílnou hierarchickou ústavu nejstarší Církve: biskupové,
presbyterium a jáhnové. Pro sv. Ignáce je toto trojdílné rozdělení křesťanské
obce a uznání této trojdílnosti něčím podstatným. Kde je odloučení obce od
biskupa, presbyteria a jáhnů, nemožno mluviti o Církvi (Trallským 3, 1). Proto
jsou biskupové postaveni až na hranice země. Symbol jejich jednoty jest
Eucharistie: „Jest jen jedno tělo Pána našeho Ježíše Krista a pouze jeden kalich
ke spojení s jeho krví, jen jeden oltář, jako pouze jeden biskup ve spojení s
presbyteriem a jáhny“. Tak čteme v listě Filadelfským, 4. Sv. Ignác mluví o
monarchickém zřízení a řízení Církve jako o něčem samozřejmém, co nemusí
dokazovati. Sám již toto zřízení v Církvi našel. I označení hierarchických
stupňů: biskup, starší, jáhen, objevují se u něho bez výkladu a úvodu jako věc
obecně známá, přijatá a samozřejmá. Ostatně Eusebius o něm potvrzuje, že byl
žákem apoštola Jana a jeho přímých učedníků a také druhým biskupem
v Antiochii (Historia Ecclesiae III, 22). Když vytrpěl velký vyznavač Boží
sv. Ignác mučednictví v Římě, posílá sv.
Polykarp, biskup ze Smyrny, list Filippským, který dokazuje původnost
Ignácova listu Filadelfským. I sv. Polykarp mluví o starších a jáhnech,
nezmiňuje se však o nějaké monarchické hlavě.
Sv. Justin zmiňuje o „předsedovi bratří“. Předseda
říká eucharistické modlitby a poučuje obec. Zná také jáhny, kteří rozdávají
přítomným „pokrm“ a nepřítomným jej donášejí (Apologia I, 65, 67).
Hermův „Pastýř“, psaný kolem poloviny druhého století,
sleduje praktické potřeby. Proto se pouze poznámkou dotýká, ale přece jen
dotýká předsedy a pastýře Církve (Similitudo IX, 31, 5) Zná biskupy, učitele a
jáhny (l. c. Visio III, 5. 1) O biskupech ví, že mají prokazovati stále služby
vdovám a potřebným. Také je tu stručná zmínka o monarchickém římském biskupu
Klementovi.
Sv. Ireneus dokazuje, že nezměněné podání apoštolské
je zaručeno nepřetržitou posloupností biskupů, jak máme dokázáno v odstavcích o
hierarchickém zřízení Církve. Praví doslova: „Můžeme vypočítati od apoštolů
ustanovené biskupy jednotlivých církví a jejich nástupce až do dnešních dnů.“
(Adversus haereses III, 3) Aby byl stručný, zmiňuje se pouze o římské církvi, s
níž „pro její vynikající přednosti se musí každá církev shodovati“. Proto
vypočítává seznam římských biskupů od Lina až po Eleutheria. O Linovi praví, že
jemu odevzdali úřad apoštolové. I u Eleutheria poznamenává, že zastává svůj
úřad jako dvanáctý po apoštolech. Jestliže se sv. Polykarp v listu Filippským nezmiňuje o biskupovi při
vypočítávání hierarchických stupňů, jeho přímý žák sv. Ireneus nazývá ho biskupem
ve Smyrně, ustanoveným od apoštolů.
Eusebius zachoval svědectví Dionysiovo. Dionysios, biskup korintský, psal r.
170 listy rozličným obcím, obsahu duchovního, povzbuzujícího. V těchto listech
příležitostně jmenuje zástupce hierarchického zřízení církevního z konce II.
Století po Kr. Dočítáme se, že Dionysios Areopagita byl prvním biskupem
athénským. V době Dionysiově byl biskupem v Athénách Quadratus. Dionysios
mluví o Soterovi jako biskupovi římském, zná také monarchického biskupa na
Krétě a v Pontu (Hist. Ecel. IV 30, II 28, IV 31). Z téhož Eusebia
víme, že koncem II. století povstávají boje proti úzkoprse přísným montanistům
a spory o dobu slavení velikonočních svátků, a že biskupové vystupují
autoritativně jednotlivě i společně i na sněmech. Eusebius uvádí vedle toho
seznamy biskupů v Jerusalemě, Antiochii, Alexandrii a Římě.
Kronika z Arbely je objemem malý, obsahem neobyčejně
důležitý doklad církevních dějin syrské oblasti. Kronika vypravuje, že prvním
biskupem arbelským byl Pekidhâ, kterého vysvětil sám apoštol Addai (Tadeáš).
Působil deset let. Když Pekidhâ zemřel, sousední biskup Mâzrâ vysvětil jako
jeho nástupce Semsona. Tím získáváme i z této církevní oblasti nový zaručený
doklad o existenci monarchického hierarchického zřízení již ve II. století.
Rovněž máme touto kronikou potvrzeno, že monarchický biskup patřil ve II.
století k podstatě obce.
Všechna tato uvedená svědectví spolehlivě
dokazují, že koncem II. století nacházíme hierarchické zřízení Církve již jako
vžité a všude že se setkáváme s monarchickými, obcí uznávanými biskupy.
Zdroj: P. Silvestr Braito O. P., Církev, 1946, str. 90–100
Zpracoval: Jakub Albert