Věrnost čemu? (2013)
Úvodník z The Recusant č. 7 květen/červen 2013
Milí
čtenáři,
jeden
či dva z vás píší, že jsou poněkud zaraženi úvodníkem z minulého
měsíce. To je zcela v pořádku, je to dobře a je to správné: situace je
šokující, je tedy v pořádku, že jste trochu šokováni. Jestliže však psaní,
tisk a šíření tohoto zpravodaje vůbec slouží nějakému účelu, musí to být tomu,
že se nebojí zabývat dokonce i nejhroznějšími důsledky reality, jíž nyní čelíme.
Jen
tím, že si přiznáme situaci, se jí pak můžeme rozumně a čestně začít zabývat. A
ačkoliv je realita krutá a výhled zdánlivě bezútěšný, měli bychom být Našemu
Pánu opravdu vděční za to, že nás umístil do této doby, protože je skutečně
ctí, že nám byla dána taková příležitost ukázat Mu, jak věrní a pevní
v Jeho službě umíme být, a jak pevně se budeme držet Jeho učení bez ohledu
na to, kdo jej vydává všanc a odporuje mu.
Největší
světci z minulosti toužili být naživu v této době, aby byli svědky
těchto strastí a potíží. Náš Pán si vybral vás. Ostatní mohou být v klidu,
The Recusant nezmění svůj postoj na
základě toho, co chtějí lidé slyšet – to by nás nečinilo o nic lepšími než
„nové a vylepšené FSSPX“ biskupa Fellayho. Ne, to na čem záleží, je poselství,
nikoliv posel.
Tvrzení
pronesené v úvodníku z minulého měsíce je to, že si nemůžeme dovolit
být sentimentální kvůli pouhé organizaci. Nevíme, kdy a jak zase budeme
vyděděnci, dříve či později se to však stane a proto bychom se na to měli začít
připravovat teď, přinejmenším duševně, ne-li také materiálně. Poselstvím
úvodníku z minulého měsíce, které zde opakuji, bylo, že se musíme snažit
příliš nelpět na tom, co je lidské (na organizaci, která se nazývá „FSSPX“)
s rizikem, že ztratíme to, co je skutečně nejcennější (celá, nezředěná
katolická Víra!). Znamenalo by to zahodit rodinné stříbro, jen abychom lépe
ocenili dřevěnou krabičku, v níž bylo přechováváno!
Nejsme
věrní FSSPX, ale Tradici!
Když tyto dvě věci byly synonymem, na rozlišování se mohlo na okamžik
zapomenout. Zapomínáme na to ale na vlastní riziko a nyní, když se mezi nimi
otevřela mezera, je čas si připomenout, o čem celý tento smysl pozemského
duchovního boje má být. V dřívějších dobách vážené osobnosti v FSSPX
příliš často považovaly Bratrstvo za cíl sám o sobě. Vzpomínám si na
biskupa Fellayho, abych dal jeden příklad, jak se následně po jednom obřadu
svěcení vychloubal, z kolika kněží se nyní Bratrstvo skládá. Asi ve stejné době
webové stránky Německého distriktu přinesly článek se všemi druhy grafů a
výsečových diagramů s počty kněží a seminaristů atd. a porovnávající FSSPX
s jinými řeholními řády v Církvi (Např. „Misie FSSPX je větší než Mission Etrangers de Paris, ale menší
než jezuitů.“ atd.) – což vše prozrazuje velice alarmující způsob myšlení. Je
to stejný způsob myšlení, který vedl k tomu, že webové stránky Amerického
distriktu nám říkají, že laici nemají žádné právo vědět o vnitřních
záležitostech FSSPX, protože FSSPX je řeholním řádem, do něhož my laici
nepatříme. Jakýkoliv vůdce FSSPX, který toto tvrdí, nepřímo připouští, že vnímá
Bratrstvo tak, jako že se nijak neliší od dnešních jezuitů, dominikánů nebo
anglické kongregace benediktínů. P. Pfeiffer je jako vždy naprosto trefný, když
popisuje, že institucionální pýcha FSSPX se podobá oslu ze Zeleného čtvrtka,
který v žertovné básni G.K. Chestertona věří, že davy lidí kladou palmové
ratolesti a volají „Hosanna“ kvůli němu („Kdybych jen mohl ze svých zad
dostat ten protivný těžký náklad!“). Existuje-li věc, na níž by FSSPX nemělo
být hrdé, jsou to jeho výsledky jakožto lidské organizace – čas od času bylo
špatně vedené a nevýkonné a v nejlepších časech vždy mělo příchuť
„podomácku vyrobeného“. A přesto, protože mělo, praktikovalo a bránilo celou
katolickou Víru a Tradici, Bůh mu žehnal, navzdory jeho lidským slabostem. Dnes
se děje to, že vedení se zbavuje toho, na čem záleží (nekompromisní obrany
Tradice) kvůli jásavé vyhlídce v té části, na níž nezáleží (lidská instituce).
Důkaz toho lze vidět v přemrštěné oficialitě, s jakou malý dům ve
Švýcarsku jedná se svými kněžími: „oficiální deklarace“, „vyjasnění“, „tiskové
prohlášení“ atd. se vyskytují hojně, každý oficiální zpravodaj musí projít
cenzurou, pouze DICI [oficiální tisková agentura FSSXP – pozn. překl.] má
dovoleno říkat cokoliv o Římu atd. Nesouhlasíme s kýmkoliv, kdo by jen trochu dokazoval,
že takováto oficialita, sebestředné chování nebo kněžská pýcha byly
institucionalizované v době arcibiskupa Lefebvra nebo v FSSPX
z 80. let 20. století.
Nový
seminář FSSPX ve Virginii, jehož výstavba se již rozběhla, je asi
nejočividnějším příkladem této institucionální pýchy. Projekt, který má stát 25
milionů dolarů a má být vybudován na zelené louce na opačné straně USA než je
Winona [dosavadní seminář FSSPX – pozn. překl.]. Webové stránky semináře
otevřeně připouští, že se utratily peníze na „profesionální kampaně na
získávání finančních prostředků“, které zahrnují propagační video, které byste
museli vidět, abyste uvěřili: je delší než osm minut a přesto zde není jediná
zmínka o arcibiskupu Lefebvrovi, Druhém vatikánském koncilu, nové mši, krizi v Církvi,
tradici nebo tradicionalismu – vskutku nic, co by jej odlišovalo od FSSP nebo i
konzervativního koncilního semináře! Jen mnoho neurčitých řečí o „spiritualitě
a tichu“ atd. Když byl biskup Fellay nedávno přítomen položení základního
kamene, řekl přítomným, že důvodem pro výstavbu tak obřího semináře bylo, že mu
200 diecézních biskupů slíbilo, že když bude FSSPX Římem regularizováno, budou
mu posílat své seminaristy, aby je vychovávalo FSSPX. Člověk neví, jestli se
smát nebo brečet. Je možné, že by tomu biskup Fellay opravdu mohl věřit? Kdo je
těch 200 koncilních biskupů, jak se jmenují, ze kterých diecézí jsou? Jestliže učinili
opravdový příslib, proč to neřeknou otevřeně, a když jsme u toho, proč už seminaristy
neposílají do amerického semináře FSSP? Ať se již podaří nebo nepodaří najít
pro nový seminář FSSPX nakonec dobré využití, bude ve Virginii trvalým
pomníkem, naprosto doslova vytesaným do kamene, k pýše a pošetilosti
„tradicionalistů“, kteří zabloudili, protože vkládají svou důvěru v lidi a
nikoliv v Boha.
Závěrečným
a ještě nešťastnějším aspektem této pýchy v naší „instituci“ je počet
pohoršujících incidentů, kdy se kněží FSSPX cítí oprávnění odmítnout Svaté
přijímání těm, se kterými nesouhlasí. Již nejde o zcela ojedinělou raritu,
nejposlednější příklady pocházejí z Austrálie, kde skupině lidí bylo
řečeno, že jim bude odmítnuto Svaté přijímání kvůli „zločinu“, že navštívili mši
složenou P. Pfeifferem při jeho cestě po této zemi na konci dubna. Jaké je
ospravedlnění pro takovou zlovolnost?
Nu, přinejmenším při jedné příležitosti byla jako důvod předložena „neposlušnost“!
Je skoro neuvěřitelné, že taková věc vůbec mohla přijít na mysl knězi, který je
sám neposlušný a jehož celý apoštolát je založen na (opodstatněné)
neposlušnosti k místnímu ordináři! A přesto mohou nyní věřící za zločin
„neposlušnosti“ k FSSPX očekávat drsné následky. Ještě jednou, instituce
se stala cílem sama o sobě a katolická Víra už není nejdůležitější.
V takovém
případě si FSSPX jako instituce dle mého názoru již nezasluhuje naší podporu.
Jednotliví kněží si samozřejmě jistě naši podporu zasluhují, zasluhují si ji
však takovým způsobem, nakolik jim vlastně pomáháme dosáhnout svůj skutečný
cíl, (např. učit pravdu, opravovat omyl, varovat své stádo před nebezpečím
kompromisu). Na druhou stranu, „podpora“, která dovoluje knězi zůstávat
pohodlně nerozhodnutým v této hodině krize nebo odkládat jakékoliv tvrdé
rozhodnutí, je špatným druhem podpory. Za takovou vám při svém osobním soudu
nepoděkuje.
Co
váš místní kněz FSSPX, milí čtenáři? Souhlasí s biskupem Fellayem, že nová
mše byla „legitimně promulgována“? Pokud ne, jak to víte: řekl to, a pokud ne,
pak proč ne? Co s tím zamýšlí udělat – chce zůstat na dobu neurčitou
poslušný k lidem, jejichž učení je v rozporu s jeho vlastním
přesvědčením? Pokud k věci doposud nic neřekl a veřejně se nevymezil tak
ani tak, třeba bude mít zájem vysvětlit vám, jak si zasluhuje vaší pokračující
podporu, když se vyhýbá tomu, aby udělal to, v čem jej podporujete, že má činit?
Nechceme kněze, kteří jsou proti Druhému vatikánskému koncilu a nové mši jen tajně:
to nestačí! Takových je tu a tam již celkem dost, v diecézích,
v koncilních strukturách, klášterech a ve společenstvích Ecclesia Dei. Potřeba
jsou kněží, kteří jsou otevřeně proti tomu! Kněží, kteří otevřeně
odsoudí novou mši jako nelegitimní, nový Kodex kanonického práva jako jed a
„magisterium“ posledních padesáti let jako neslučitelné s Tradicí. Potřeba
jsou kněží, kteří budou varovat stádo před nebezpečími menzingenského nového
způsobu myšlení a nového směřování. To si zasluhuje naší podporu.
Asi
je pravý čas si připomenout, co přesně je problémem, a proč ti z nás,
kteří chtěli být nejvěrnějšími tradičními katolíky v FSSPX, mohou být nyní
ze strany FSSPX označováni nálepkou pyšných, hříšných rebelů.
Problém
není s potížisty, rebely, nespokojenci, s „těmi, kterým se nikdy
nezavděčíš“, s „ultrapravicovými infiltrátory“, skrytými sedesvakantisty,
otevřenými sedesvakantisty, obyvateli kontinentální Evropy vs. Anglosasy,
osobními střety mezi laiky nebo se „špatným vlivem“ biskupa Williamsona.
Problémem není „nebezpečí rozštěpení“, ani to, že Řím nebyl upřímný ve svém
jednání s biskupem Fellayem. Problémem dokonce není ani „ztráta důvěry
v autoritu [tj. „ve mě“], jak biskup Fellay jednou, nepříliš dávno,
tvrdil, ačkoliv je pravda, že ke ztrátě důvěry v autoritu skutečně došlo.
Problémem je to, co tuto ztrátu zapříčinilo. A co ztrátu zapříčinilo? Biskup
Fellay a jeho suita odpadli od Tradice. A protože je generálním představeným,
tak když nic neuděláme a nic neřekneme, necháme se jím vlastně vést mimo
Tradici a zpět ke konciliarismu. Je to odvěký problém být neposlušný, abych
zůstal v pravdě.
Krize
Církve se v malém odráží v krizi v FSSPX. Věřím, že jsme nyní
v podobném období jako [Církev] zhruba v roce 1971. Revoluce je nyní
nepopiratelnou skutečností a je pevně a neochvějně ukotvena, v opozičním
táboře však jsou názory rozdělené v otázce, jak reagovat. Existuje pár
kněží, kteří otevřeně vzdorují revoluci tím, že slouží „ilegální“ mše
v obývacích pokojích, garážích, pronajatých sálech atd., pronášejí jasná,
plamenná kázání a cestují mnoho kilometrů s misionářským zápalem. Mnozí
věřící tyto mše navštěvují, když se naskytne příležitost, navzdory hrozbám ze
shora, které zmiňují slova jako „neposlušnost“, „schizma“ atd. Mnozí jiní
duchovní, kteří jsou osobně proti revoluci, nicméně odmítají třebas jen zvážit
opuštění své farnosti (kde jsou posledních 20 nebo 30 let), aby se připojili k
„neposlušným“ kněžím. Omluvy pro to jsou různé a často „prozíravé“, nakonec
však přetrvává podezření z méně záslužných motivů na jejich straně
(apatie, strach z budoucnosti, přilnutí k materiálnímu pohodlí atd.).
Tito kněží samozřejmě nadále slouží starou mši, nadále věří a vyučují tutéž
nauku; musí si teď jen dávat trochu pozor, aby se nedostali do potíží se svým
novým biskupem, který je poněkud modernista. Věci nejsou tak snadné a
přímočaré, jako když byli prvně vysvěceni; dnes musíte dávat pozor na to, co
říkáte!
Nu,
milý čtenáři, bohužel víme, jak ten příběh končí! Neposlušní, ti se špatnou
pověstí, ti, kteří jsou trošku potrhlí a na něž jejich „počestnější“ kolegové
pohlížejí spatra, jsou nakonec těmi jedinými, kteří vytrvají. Každý, jehož
postoj byl někde mezi, zmizí během jedné generace, stejně jako mariánští kněží
[myšleno Mariánské kněžské hnutí – pozn. překl.] nebo takzvaní „církevní
papeženci“ v alžbětinské Anglii [myšleni angličtí katolíci, kteří se vnějškem
přizpůsobili protestantské církvi, ale vnitřně zůstali katolíky – pozn. překl].
Mohli odmítat jezuity, jejichž jasné, pevné kázání a neposlušná, ilegální mešní
centra mohla znamenat riziko, že katolíci budou mít špatné jméno. Dříve či
později však ilegální mešní centra byla tím jediným, co zůstalo. Ti ostatní
byli, nevyhnutelnou logikou věci, abych parafrázoval arcibiskupa Lefebvra,
donuceni podlehnout a byli zničeni. Ať to nejsme my!
Zdroj:
The Recusant
Překlad:
D. Grof
