Čím
jméno Ježíš překonalo a překoná svět (1903)
Na den nejsvětějšího
jména Ježíš
Obsah: Doby jsou nyní
vážné, počet upřímných katolíků roste, ale také nepřátelé s tím větší smělostí
a odvahou vystupují; tu těší a pomáhá Nejsvětější jméno Ježíš; neboť jako
přemohlo svět tak ho přemůže opět. Čím jméno Ježíš překonalo a překoná svět? 1.
Světlem, to jest učením; proto i my neumělých učme; 2. teplem, to jest láskou a
milostí; proto i my bližního milujme, a přijímejme rádi svaté svátosti, abychom
jimi nabývali milosti a rozmnožili ji v sobě. Tak zakusíme blažené účinky jména
Ježíš na sobě a uzříme je také na jiných.
Není
jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom měli spaseni býti.
(Sk. ap. 4, 12)
Jsou zajisté nyní doby
vážné a velmi pozoruhodné pro svatou církev. Když jen pozorujeme svou milou
vlast, vidíme, že se dějí nyní věci zvláštní, kterých dříve nebývalo.
Katolických křesťanů, kteří se chtějí hlásiti a také hlásí k nejsvětějšímu
jménu Ježíš, přibývá. Vždyť roste denně počet spolků, které se nazývají veřejně
katolickými, a z nichž přemnohé takovými opravdu jsou. V mnohých osadách dosti
malých jest takový spolek, a v jiných se o zřízení jeho pracuje. Kdyby snad i
nebylo vše v těchto spolcích tak v pořádku, jak býti má, tolik jest jisto, že
ty spolky vystupují veřejně jako katolické, že se v nich o pravdách katolických
mluví, a že zejména o slavnostech a o jiných příležitostech členové jejich ku
Kristu Pánu viditelně se hlásí.
Avšak nelze popříti, že
jako se na mnohých místech vědomí katolické utěšeně probouzí, tak také mnozí
nepřátelé Kristovi vystupují nyní tím směleji, neohroženě, a abych pravdu řekl,
drzeji než jindy, aby to dobré, které se jeví na mnohých místech, ihned v
zárodku potlačili, aby jenom zůstalo při starém, aby nevládl Kristus, nýbrž
zůstala vláda knížete tohoto světa neztenčena. Nelze se tomu diviti; neboť
kníže ten jest velice chytrý a prohnaný, jest také na Krista Pána velice
žárlivý a o to, co získal, velice bojácný; proto když jen poněkud tuší, že
vláda jeho by seslabena byla, sbírá znovu síly své, aby nic neztratil, nýbrž
pokud jen možno získal.
Tak poznáváme, že v
dobách nynějších počíná se více různiti pšenice od koukolu, dobré od zlého,
přátelé Kristovi od Jeho nepřátel, světlo od temnoty. Úplné rozlišení těchto
stran se ovšem nestane zde nikdy, to ponecháno jest až do doby žní, to jest do
dne posledního soudu, kde sám Kristus Pán jako soudce svými služebníky, anděly,
rozdělí své stádo na dobro a na vždy, postaví ovce na pravici, aby jim dal za
odměnu život věčný, kozly pak na levici, aby jim oznámil a také dal dle jejich
zásluhy trest věčný.
Když tedy může se díti
nyní jen zřetelnější rozlišování přátel a nepřátel Kristových a ne úplné
oddělení, a když rozlišování to děje se tak, že nepřátelé mnohdy sbírají tím
větší síly a nezřídka opravdu vítězí, jest důležitá otázka, co nám jest činiti,
abychom přispěli ku pravému pokroku a prospěchu učení Ježíše Krista v lidstvu,
a abychom zmařili úsilí nepřátel Kristových, aby nejen nic neztratili, nýbrž
naopak zvítězili.
Prostředek, kterého se
máme chopiti, a kterým dojdeme žádoucího cíle udává nám dnešní slavnost ještě a
o ní zejména slova svátého apoštola Petra, která pronesl ku knížatům lidu a
starším v Jerusalemě, kteří chtěli křesťanství zničiti hned v jeho zárodku,
když řekl: „Není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom měli
spaseni býti.“ Ano v tom boji, který nyní jest, není jiné účinnější zbraně nad
Nejsvětější jméno Ježíš. Tímto jménem přemohl Bůh již jednou svět, tím ho
přemůže dojista opět, a dokáže, že marno jest bojovati proti Hospodinu a proti
Pomazanému jeho. (Žalm 2, 2). Naší povinností pak jest, abychom jen dle svých
sil každý na svém místě s Bohem, bojujícím tímto jménem nejsvětějším proti svým
nepřátelům, spolupůsobili. Jest nám tudíž potřebí věděti, jak si máme počínati.
Uvažujme tudíž ku svému vzdělání a pokud možno i ku prospěchu svých mnohých
chybujících bratří o otázce, čím jméno Ježíš překonalo a čím tudíž také překoná
svět?
Pane Ježíši Kriste! jenž
jsi řekl: Proste, a bude vám dáno, vyslyš našich proseb a dej nám opravdu
poznati, jak máme Tvého jména nejsvětějšího užívati, abychom ke cti a slávě Tvé
a ku spasení svému i svých bližních překonávali touto zbraní mocné nepřátele
Tvé!
Že nejsvětější jméno
Ježíš jest zbraň velmi mocná, o tom nás ubezpečuje Kristus Pán sám. Vždyť řekl
sám, že budou Jeho věrní ve jménu Jeho ďábly vymítati, novými jazyky mluviti,
že budou hady bráti, a kdyby co jedovatého pili, neuškodí jim; ano že budou na
nemocné ruce vzkládati, a ti že se dobře míti budou. (Mar. 16, 17–18). Takových
účinků mnohých a velikých nepřičítá Pán žádnému jinému jménu; a proto není pod
nebem jména mocnějšího a zbraně proti nepřátelům spasení lepší a vydatnější.
Jest ovšem nevyhnutelně potřebí této zbraně mocné a výborné užívati dobře. Jako
nepostačí žádnému vojínu jenom dobrý meč a zbraň vůbec, nýbrž jest nevyhnutelně
potřebí, aby této zbraně také dobře užíval, tak jest také s nejsvětějším jménem
Ježíš. A proto učme se od Pána Ježíše samého užívati této zbraně dobře. Jak jí
tedy užíval On, čím překonával své nepřátele, svět, On sám?
1. Úhlavní nepřítel
Kristův jest dojista ďábel, a tohoto ďábla nazval Kristus Pán sám knížetem
temnosti. Proto první důležitá podmínka, abychom nejsvětějšího jména Ježíš
dobře užili, jest, abychom za příkladem Ježíše Krista šířili světlo. Jak
ochotně, jak namáhavě, jak obětavě a jak vytrvale šířil toto světlo Kristus Pán
sám! Světlo to jest, Jeho přesvaté učení, kteréž není Jeho, nýbrž jak sám řekl,
Otcovo, tedy pravé učení Boží, moudrost, jak praví svatý apoštol Pavel, ne
tohoto světa, nýbrž moudrost Boží. Kristus Pán učil slovem, učil příkladem, od
svého nejútlejšího mládí až do svého na nebe vstoupení, ano Kristus Pán učí až
dosud a bude učiti až do skonání světa svou svatou církví; neboť řekl apoštolům
a jejich nástupcům: „Já s vámi jsem po všecky dny až do skonání světa.“ Svatí
Otcové a učitelé církevní praví, že učitelskou stolicí Kristovou byly jesle, do
kterých Ho přesvatá Jeho matka položila, ale že jí také byl kříž, na který Ho
přibili Jeho nepřátelé. A tento Kristus Pán učil opravdu již v jeslích, když
ještě nemluvil, a učil na kříži, když již mluviti přestal. Jak hlásal mocně v
jesličkách, že nemáme toužiti po statcích tohoto světa, a jak mocně volal s
kříže, jak hrozné neštěstí jest hřích! A dobu mezi narozením v Betlemě a smrtí
na Golgotě vyplňovalo celých 33 roků, z nichž obzvláště poslední tři popisují
svatí evangelisté, a z nichž patrno jest, že Pán Ježíš považoval skutečně za
svůj pokrm hlásati vůli Otce svého nebeského čili učiti
A jako učil Kristus Pán
sám a tak šířil světlo svaté v temnostech, tak přikázal také činiti svým
apoštolům: „Jdouce do veškerého světa, učte všecky národy, kažte evangelium
všemu stvoření,“ toť byl rozkaz Jeho poslední; a apoštolé také tak učinili. A
tážeme-li se, čemu učili, co kázali, jak zejména povinnost svou mezi židy a
pohany začínali, dosvědčuje kniha Skutků apoštolských a dokazují dějiny církevní,
že všude začínali kázati ve jménu Ježíše Krista. A jako Kristus svým neúnavným
kázáním a učením získal srdce mnohých, tak působilo později i Jeho nejsvětější
jméno; apoštolům učícím ve jménu tom uvěřili mnozí, zanechali židovství nebo
pohanství a stali se křesťany. Jak činili apoštolé, tak činili také jejich
nástupcové, biskupové a kněží; a církev svatá dobře vědouc, že nejsvětější
jméno Ježíš překonalo svět tím, že Pán Ježíš učil, nařizuje všem duchovním
správcům, aby slovo Boží pilně a srozumitelně věřícím hlásali, aby tak toto
světlo pravé v pokolení lidském nehaslo, nýbrž své blahodárné ovoce a účinky v
srdcích věřících i nevěřících přinášelo čím dále tím hojnější.
A proto, chceme-li i my
přispěti k tomu, aby nejsvětější jméno Ježíš překonalo nepřátele své nynější,
jest naší povinností, abychom také učili. Já mám tak činiti ze své povinnosti
kněžské, vy pak máte tak činiti ze své povinnosti křesťanské. Abychom ale tak
činiti mohli, jest přede vším potřebí, abychom to světlo znali dobře sami. Já se
snažím, abych vám slovo to hlásal správně a vaším potřebám a okolnostem
přiměřeně; vy pak přičiňte se, abyste slovo to ochotně a rádi poslouchali a ve
svých potřebách života vezdejšího jak duchovních tak tělesných dobře ho užili.
Z té příčiny žádám přede vším vás, rodičové a hospodářové křesťanští, buďte
pamětlivi svých povinností k nejsvětějšímu jménu Ježíš přede vším sami;
přicházejte na kázání a na křesťanská cvičení pilně sami nejen pro sebe, nýbrž
i proto, abyste dávali svým svěřeným příklad dobrý. Nemyslete, že snad kázaní a
křesťanská cvičení pro vás již nejsou; jak snadno člověk to, co dobře věděl,
zapomíná; a mimo to žijete všichni, ani jediného a jediné nevyjímaje, v
takových okolnostech, že vám jest posily a útěchy slova Božího častěji potřebí;
a konečně pamatujte, že máte dávati nejen příklad dobrý, nýbrž že vaší
povinností jest dbáti o to, aby vaši svěřenci, ať to jsou dítky nebo dělníci
nebo služebníci, slovo Boží pilně poslouchali. Proto jich máte napomínati, po
případě i kárati, kdyby tak nečinili. A jak byste mohli někoho napomínati a
kárati proto, co byste sami nečinili? Vy máte svých domácích dle možnosti a
potřeby docela sami poučovati; a jak byste mohli tuto svou svatou povinnost
plniti, kdybyste učení Páně sami neznali dobře?
Ale v té příčině jest mou
povinností, upozorniti vás na jednu věc právě za našich dob velice důležitou.
Nyní se mnoho čte, a lidé přemnozí velmi rádi čtou. Ale jakých knih, jakých
novin, jakých spisů se často dostává do rukou jejich? Takových, které
nevykládají, nehájí, nedokazují učení Pána Ježíše; nýbrž takových, které toto
učení hanobí, které podvracejí mravnost v jejích základech, a které jsou
záhubou nejen lidí jednotlivých, nýbrž celých rodin, mnohdy i celých osad a
měst. Zkušenost dokazuje, že v mnohých osadách převládal duch zbožnosti; ale
někdo tam zavlekl protináboženské noviny a s nimi i spisy jiné, a ponenáhlu
počnou mizeti zbožná mysl a dobré mravy, a místo Krista Pána a Jeho
Nejsvětějšího jména počne v takové osadě vládnouti z počátku vlažnost a
netečnost k Němu, a později se dostaví docela zřejmý odboj a pohrdání.
Jste tu opět vy, rodičové
křesťanští! Starejte se, aby se dětem vašim nedostávalo do rukou novin a spisů
špatných, nýbrž vždy jen dobrých; a abyste neučili jen slovem, nýbrž, za
příkladem Ježíše Krista také skutkem, varujte se špatných spisů přede vším také
sami.
2. Druhý prostředek,
kterým Nejsvětější jméno Ježíš překonalo svět a překoná ho opět, jest láska a
milost. V pravdě nikdo nikdy tak nemiloval Boha a lidí jako Pán Ježíš. Celý
Jeho život pozemský není nic jiného než nepřetržitá řada důkazů lásky k Bohu a
k bližnímu. Řekl jsem, že Pán Ježíš tak pilně a neúnavně lidi vyučoval. Proč to
činil? Zajisté proto, aby lidí poučil o Bohu, o jejich cíli a o prostředcích,
kterými by tohoto cíle dosáhli. Ano, účelem vyučování Pána Ježíše byla čest a
sláva Boží a blaženost a spokojenost lidí. Slyšeli jsme o vánocích nedávno
prozpěvovati anděle nebeské na luzích betlemských: „Sláva na výsostech Bohu a
na zemi pokoj lidem dobré vůle!“ A andělé ti dobře zpívali a pravdu zpívali.
Kristus Pán se narodil a vůbec na svět přišel pro oslavu Boha a pro naše
spasení. Jestli však proto na svět vůbec přišel, také proto vyučoval, čili
hlavní pohnutkou vyučování Páně byla láska, k Bohu a láska k nám. A touto
láskou překonal svět.
Pozorujme jen Pána
Ježíše, jak tuto lásku dokazuje! Z lásky k Bohu tolik se modlí, z lásky k Bohu
tolik pracuje, z této lásky tolik trpí, z této lásky také na kříži umírá. A
jako toto vše činí z lásky k Bohu, tak to i činí z lásky k bližnímu. A jak
miloval Pán i lidi lásky Jeho nehodné, poznáváme z Jeho chování se ku hříšníkům
a k nepřátelům. Viděl-li na hříšnících jen poněkud, že chtějí a budou činiti
pokání, jak ochotně a jak často opakoval slova: „Doufej synu, doufej dcero,
odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“ – A můžeme právem tvrditi o těch lidech,
kterým Pán prokázal tolik dobrodiní i zázraky, že byli všichni bez hříchů?
Zajisté že nikoliv. Kolik nehodných bylo v těch tisících, které zázračně
nasytil! A když Ho nepřátelé zlobou svou až na kříž přivedli, a když se z
hříšného svého díla ďábelsky radovali, Kristus nepronáší slov hněvu, tím méně
msty, nýbrž volá k nebeskému Otci: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
Tak Kristus Pán dokazoval svou lásku, kterouž zahříval mnohdy i srdce velmi studená
a ledová, a tak přemáhalo Jeho nejsvětější jméno svět.
Ale Kristus Pán připravil
lidstvu ještě jiné mnohem vzácnější a dokonalejší teplo. Kristus Pán nám získal
a dal milost Boží. On za nás na kříži zemřel; tímto skutkem nejdokonalejší
lásky a touto neskončené dokonalou obětí, přinesenou Otci nebeskému za nás,
učinil dosti za všecky naše hříchy a povzbudil Boha Otce, aby nám opět dal a
dával ty milosti, které jsme ztratili hříchem. Ano Kristus Pán ustanovil oběť
nekrvavou, při které se ona oběť krvavá, na kříži vykonaná, nekrvavým spůsobem
obnovuje, a tak se nám z té oběti dostává milosti.
Dobrota a láska Krista
Pána k nám šla ještě dále. Syn Boží ustanovil docela sedm zvláštních nástrojů
nebo prostředků, kterými se milost Boží jako hojnými průplavy na nás řine,
abychom jí buď nabyli, nebo v sobě ji rozmnožili; jest to sedm svatých svátostí
A touto milostí překonalo
nejsvětější jméno Ježíš svět nejdokonaleji. Vždyť milost ta působí v člověku
nejen tolik, že nemá více hříchů, a že tudíž není v moci ďáblově, nýbrž že jest
docela účastným přirozenosti Božské, že jest synem Božím. To jsou účinky
milosti Boží posvěcující. A milost Boží skutková, když za ni upřímně prosíme,
působí v nás to, že dobře poznáváme, co jest dobré a co jest zlé, že chceme
činiti jen dobré a varovati se opravdu zlého, ano ona v nás působí, abychom
toto vše také provedli. Jest pak mimo to ještě zvláštní milost, dar setrvání v
dobrém až dokonce, kterým Nejsvětější jméno Páně ve svých věrných působí i to,
že se dlouho hříchu varují, dlouho všecky náklonnosti a pokušení přemáhají,
mnoho dobrých skutků konají a konečně docela jako přátelé Boží umírají. To jest
vítězství Nejsvětějšího jména Ježíš nejdokonalejší. Tím zachráněn jest člověk
na vždy, a ďábel vzhledem na tohoto člověka překonán také na vždy.
A jak činil Kristus Pán,
tak musíme činiti také my, chceme-li, abychom přispěli k vítězství Jeho
Nejsvětějšího jména. I my musíme Boha nade všecko milovati, a proto z lásky k
Bohu nejen dobré nýbrž i zlé trpělivě pro Boha snášeti. Dále musíme i bližního
svého milovati, a proto i jeho chyby trpělivě snášeti; schvalovati jich ovšem
nesmíme, ale nesmíme také nikdy pro chybu pohrdati chybujícím člověkem.
A právě v těchto
příčinách chybují přemnozí lidé i ti, kteří chtějí býti řádnými katolickými
křesťany, a kteří se k tomu jménu veřejně hlásí. Jsou katolickými křesťany
potud, pokud nemusí nic trpěti; jakmile však mají jen sebe menší nepříjemnost
snášeti, ihned se svého nejlepšího předsevzetí vzdávají. Když pak nepřátelé
svaté víry vidí tuto jejich nestálost a slabost, neposmívají se jim nýbrž i
víře samé; a lidé takoví nepomáhají ku vítězství Nejsvětějšího jména Ježíš,
nýbrž spíše pomáhají k Jeho potupení a zahanbení.
A jak jest to s láskou k
bližnímu? Mnozí horliví a ku všemu dobrému ochotní katoličtí křesťané jsou ku
svým podřízeným hrozně krutí, neústupní, nemilosrdní, hrubí; k chybujícím
bratřím jsou nemilosrdní, pro sebe nepatrnější chybu nepohrdají chybou nýbrž
chybujícím člověkem; a tak ani ti neslouží ku vítězství Nejsvětějšího jména Kristova,
nýbrž činí spíše toto jméno před nepřáteli nenáviděným.
A jak se chovají mnozí
katoličtí křesťané vzhledem na milost Boží a vzhledem na její prostředky, svaté
svátosti? Jsou katolíky, nestydí se za to jméno, nechovají se zle k jiným, ale
chovají se ukrutně sami k sobě. Ku přijímání svatých svátostí jsou lhostejní, a
z hříchů proti Bohu si mnoho nečiní. Nezřídka jest slýchati, že katoličtí
křesťané, kteří se snad i dosti modlí, do kostela chodí, snad jsou i členy
katolických spolků, sotva přijdou domů ze svých pobožností nebo ze schůzí,
hrozně proklínají nebo nečistě a neslušně mluví nebo jinak to dobré, které
postavili, svými hříchy ihned boří.
Jiní mají za to, že jest
dosti na tom, když přijímají jen jednou za rok svaté svátosti, a že jich
vícekráte ani přijmouti nesmí, ačkoliv duše jejich jest suchá jako poušť, a ač
by měli po milosti Boží toužiti se žalmistou Páně, jako touží jelen po pramenu
vody živé. Ani takoví katolíci nepomáhají ku vítězství Nejsvětějšího jména
Páně, nýbrž činí toto jméno Nejsvětější před světem směšným i oni.
Nejednejme tak,
nejmilejší, my. Žádnému z nás není nebo aspoň nemá a nesmí býti Nejsvětější
jméno Ježíš lhostejným; všichni se máme přičiniti, abychom k Jeho vítězství nad
světem pomáhali. Proto snažme se učení Ježíše Krista čím dále tím lépe
poznávati, vyučujme o něm každý dle svého povolání a dle okolností, ve kterých
žijeme, také jiných. Milujme Boha nade všecko, proto nám nebudiž obtížno
snášeti pro Něho i potupení; milujme ale také bližního jako sebe samého, proto
snášejme i jeho chyby trpělivě, nabádajíce ho k dobrému se vší láskou, ale
pomáhejme mu také dle možnosti v jeho bídě. Obzvláště pak pamatujme na milost
Boží, abychom jí hříchem v sobě neničili, nýbrž dobrými skutky a svatými
svátostmi ji v sobě rozmnožovali. Když tak budeme činiti, pak zakusíme
blahodárné účinky Nejsvětějšího jména Ježíš na sobě, uzříme je však také na
svých bližních. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 121
Zpracoval: Jakub
Albert
