Zmatení
jazyků bylo pravé zjevení Boží (1903)
Neděle devítník
Obsah: Bůh volal ku práci
lidi v dobách rozličných pravidelně rozličně; volání Boží jest zjevení. Také
zmatení jazyků a rozdělení pokolení lidského v národy jest zjevení. 1. Zmatení
jazyků a rozdělení pokolení lidského jest událost skutečná; dokazuje to písmo
svaté i pověsti národů pohanských; 2. jest to skutek Boží; 3. ku zachování
pravého náboženství; proto 4. pravé zjevení Boží. – Ctěme všecky národy a všecky
jazyky, svůj však přede vším.
Jdětež
i vy na vinici mou. (Mat. 20, 4).
Každý do jista ví, že
hospodářem, o kterémž jest řeč ve svatém evangeliu, třeba rozuměti Boha,
dělníky pak lidi, správcem vinice Krista Pána, vinicí život pozemský a večerem,
kdy správce mzdu vyplácel, poslední soud. Hledíme-li takto správně na svaté
evangelium, poznáváme, že dělníků Bohem povolaných jest nesmírné množství; jsou
to všichni lidé od prvního Adama až do posledního člověka, který se narodí před
druhým příchodem Krista Pána. A jako onen hospodář volal dělníky v dobách
rozličných, tak činí také Bůh s lidmi. Někteří zde žijí jen krátce, pracují jen
hodinu, snad ani ne celou; jiní žijí dlouze, rozpomeňme se jen na svaté
patriarchy, kteří žili mnoho set let; a všem se má dostati za odměnu jednoho
peníze, jedné blaženosti věčné, která ovšem vzhledem na všecky záleží v patření
na téhož jednoho Boha, ale poněvadž tohoto jednoho Boha nevidí všichni stejně
dokonale, není vzhledem na všecky stejně veliká.
Volal pak Bůh lidi jak
jednotlivé, tak celé národy ku práci na své vinici v dobách rozličných
rozličně. S prvními rodiči obcoval bezprostředně, pak lidi poučoval dílem sám,
dílem posílaje k nim anděly nebo jiné lidi, mimo to učil je také rozličnými
událostmi. Již jsme takovou jednu událost velmi důležitou pozorovali, Bůh jí
promluvil k celému pokolení lidskému, promluviv k němu dříve mužem jedním; byla
to potopa. Po potopě povolal ku práci na své vinici obzvláště Noema, z něhož
vzešlo nové pokolení lidské, které opět celé povoláno bylo ku práci na vinici
Páně. Avšak pokolení to nepracovalo, jak chtěl Bůh; proto k němu promluvil Bůh jinou
událostí velice důležitou, volaje i tou všecky ku práci; jest to zmatení jazyků
a rozdělení pokolení lidského na rozličné národy. Také tento skutek Boží byl
zvláštní povolání celého lidstva ku práci na vinici, a poněvadž jím Bůh poučil
lidstvo o náboženství, nebo vykonal ho, aby uchoval v lidstvu pravé
náboženství, bylo toto povolání na vinici Boží pravé zjevení Boží.
Uvažujme tedy dnes o
zmatení jazyků a rozdělení pokolení lidského na rozličné národy a to tak,
abychom poznali, že to bylo pravé zjevení Boží.
1. Když Noe vyšel se svou
rodinou z korábu, obětoval nejprve Bohu na poděkování za tak veliké dobrodiní
oběť zápalnou. Líbila se Bohu oběť tato. A jako dal v ráji zákon prvním
rodičům, tak dal také zákon Noemovi, kterýž byl po Adamovi druhým praotcem
lidstva. Zejména přikázal, aby lidé žili ve spořádané společnosti, to jest, aby
nebyli bez představených; zakázal výslovně rouhání a klanění se modlám, zakázal
požívání krve, ač dovolil požívání masa; zakázal přísně vraždu a nařídil, že
kdyby se jí někdo dopustil, má býti potrestán smrtí. To vše přikázal proto,
poněvadž jest nejvyšší Pán.
Avšak ačkoliv přikázání
ta byla jasná, a ačkoliv synové Noemovi dobře viděli, jak hrozně Bůh ztrestal
hřích potopou, přece sotva vyšli z korábu, dopustil se Chám velikého hříchu
proti otci svému. Za to nad ním, vlastně nad jeho synem Kananem, pronesl Noe
hrozné zlořečení, a nad druhými dvěma syny, kteří s Chámem nesouhlasili, nýbrž
naopak uctivě se k otci zachovali, blahořečení.
Ale nepravost rostla v
pokolení lidském hrozně. Zejména se připomíná jako velmi mocný, ale také jako
velmi hříšný, Nemrod, syn Chusův, který vládl ve čtyřech městech. I zmocnila se
lidstva časem taková pýcha, že chtěli zvěčniti památku svou, a že nechtěli se
rozejíti; a na znamení této své toužené jednoty počali stavěti město a v něm
věž, která by sahala až do nebe. Písmo svaté výslovně praví, že řekli: „Pojďte,
učiňme sobě město a věž, jejíž by vrch dosahoval k nebi, a oslavme jméno své,
dříve než se rozdělíme po všech zemích.“ Nadělali pak cihel a pálili je ohněm,
a měli cihly místo kamení a klí, zvláštní pryskyřici, místo vápna. – Připomínám
tato slova výslovně z té příčiny, aby bylo zřejmo, že pokolení lidské hned na
svém počátku nebylo nevědomé a nezkušené. Písmo svaté připomíná již o
Tubalkainovi, jenž byl ze sedmého pokolení po Adamovi, že byl kovář a řemeslník
všelikého díla z mědi a ze železa. Také uvážíme-li, jak důkladné dílo byl koráb
Noemův, jest nám vyznati, že tu byli již řemeslníci velmi dovední a spolehliví.
Zde tedy při stavění města a věže, která měla sahati až do nebe, poznáváme, že
byli lidé dovednými staviteli.
Avšak poněvadž tito
stavitelé chtěli dokázati svým dílem hroznou pýchu, a poněvadž dojista
poskvrněni byli mnohými nepravostmi jinými, promluvil nad nimi Bůh takto: „Hle
jeden jest lid, a jeden všem jazyk; a počali dělati toto, aniž přestanou od
myšlení svých, dokavadž jich skutkem nenaplní. Pojďtež tedy, sestupme a zmaťme
tam jazyk jejich, aby žádný nerozuměl hlasu bližního svého. A tak rozdělil je
Hospodin z toho místa po všech zemích, i přestali stavěti město. A proto
nazváno jest jméno jeho Babel, že tam zmaten jest jazyk vší země; a odtud
rozptýlil je Hospodin po všech krajinách.“ (I. Mojž. 11, 1–9). – Tak vypravuje
písmo svaté zmatení jazyků a rozdělení pokolení lidského na rozličné národy.
Lidé chtěli stavěti z
pýchy město a věž až do nebe, aby byly známkou a upomínkou na jednotu jejich;
stalo se to na místě, kteréž nazváno bylo Babel, to jest zmatení. Pýcha tato se
Bohu nelíbila. Proto vypravuje Mojžíš o Bohu po spůsobu lidském, že řekl: Dosud
lidé mluví řečí jen jednou, proto jsou pohromadě, proto mohou vykonati dílo tak
veliké; avšak pojďme a zmaťme jejich jazyky, aby si nerozuměli, aby se museli
rozejíti, a tak od svého pošetilého díla ustali.
Z toho poznáváme, že až
do té doby mluvili všichni lidé řečí jednou, a že jako Bůh vštípil řeč hned
prvnímu člověku, tak Bůh jest původcem jazyků ostatních. Ze slov Hospodinových
poznáváme velmi důležitou pravdu věroučnou. Praví: „Pojďmež, sestupme a zmaťme
jazyk jejich.“ Ke komu tu mluví Bůh? Koho vyzývá, aby šel? K otázce té odpovídá
svatý Jan Zlatoústý, an praví: „Viz, prosím, jak hlas Otcův volá Syna a Ducha
svátého. Neboť kdyby byl mluvil jen k jednomu, byl by řekl: „Pojď a sestupme;“
poněvadž však řekl: „Pojďte,“ jest to řeč jednoho ke dvěma, kteří mu jsou ctí
rovni.“ Tedy svatý Jan Zlatoústý dokazuje z těchto slov tajemství Nejsvětější Trojice.
A má dojista pravdu. Třeba nevysvítala ze slov: „Pojďte, sestupme,“ přesně
Trojice, tolik musíme uznati, že slovy těmi, jakož i slovy při stvoření
člověka: „Učiňme člověka k obrazu a podobenství svému,“ naznačeno, že ačkoliv
jest jeden Bůh, jest více Božských osob. Tak poznáváme, že Bůh ponenáhlu
lidstvo nepoučoval jen o takových pravdách, které můžeme pochopiti rozumem,
nýbrž i o takových, které hranice našeho rozumu překračují, a které se nazývali
tajemstvími.
Avšak vraťme se k
události zmatení jazyků a ku rozdělení pokolení lidského na rozličné národy a
rozptýlení jich do všech končin země. Jest to vše, co jsem připomenul, událost
skutečná? Není to snad nějaká báchorka? Že vše jest událost skutečná, za to nám
ručí Mojžíš, který tuto událost připomíná. Kdybychom i nepovažovali vypravování
Mojžíšovo za slova Ducha svatého, což by ovšem byla veliká chyba, tolik víry
přece Mojžíšovi dáti musíme, jako každému spisovateli jinému. Mojžíš pak nikde
ani nepatrnějším slovem nenaznačuje, že by, vyspravuje událost tuto, básnil
nebo docela blouznil. Vším právem tudíž tvrdíme: Stavění věže babylonské, zmatení
jazyků a rozdělení pokolení lidského na rozličné národy jest skutečná událost
dějepisná
Potvrzují nás v tom také
pověsti rozličných národů pohanských; neboť ani tato událost, která byla
praotcům známa ze zkušenosti, kterou, abych tak řekl, sami prodělali, nepřišla
v zapomenutí, nýbrž otcové o ní vypravovali synům, ti zase svým synům, při čemž
ovšem na některých místech pravda původní různým spůsobem znetvořena byla,
ačkoliv i v těch různých pověstech jádro pravdy zůstalo.
Tak vstupme nejprve na
ono místo, kde se událost tato stala, do Babylonie. Starý Babylon byl až do
Alexandra Velikého hlavním městem celé Asie, nyní z něho jsou ovšem zříceniny.
Ale v těch zříceninách právě v dobách nejnovějších nalezeny byly věci
podivuhodné, které zprávu Mojžíšovu nevyvracejí, aniž ji činí pochybnou, nýbrž
způsobem až podivuhodným potvrzují.
Pod troskami starého
Babylonu na pravém břehu řeky Eufratu nalezeny byly zříceniny ohromné budovy
zvané Birs Nimrud. Od pradávna se domnívali učenci, že asi zde byla ona ohromná
věž, nazvaná Babylonská. Když zříceniny tyto byly náležitě prozkoumány,
shledáno na zvláštních nápisech, napsaných tak zvaným klínovým písmem, že
místo, kde jsou tyto mohutné zříceniny, slově Borsippa, to jest zmatení jazyků.
Mimo to nalezen byl v těchto zříceninách zvláštní hliněný válec, na kterémž
napsáno jest taktéž písmem klínovým, že Nabuchodonosor věž nebo pyramidu
Boisippu obnovil, ano že ji opatřil špičatou střechou, když tato pyramida před
42 pokoleními od starého krále byla založena, ale nedokončena, poněvadž byly
zmatení jazykové, a poněvadž bylo celé dílo zemětřesením a blesky pobořeno. –
Kdož by v těchto slovech neviděl ozvěnu vypravování Mojžíšova, a kdož by tudíž
z těchto slov nepoznával, že stavění věže babylonské, zmatení jazyků a
následující rozdělení pokolení lidského v rozličné národy, jsou skutečné
události dějepisné?
Mluvím zde o písmu
klínovém. Od prvního počátku snažili se lidé vyjadřovati své myšlenky nejen
slovy, nýbrž také písmem. Písmo to u rozličných národů a v rozličných dobách
bylo rozličné. Původně znázorňovali rozličné myšlenky obrazy, které naznačovaly
celé myšlenky; tak povstaly tak zvané hieroglyfy Egyptské; později měli
jednotlivé znaky nebo obrázky pro jednotlivá slova; a konečně vynalezeno písmo
pro jednotlivé písmeny; a k tomuto druhu písma náleží písmo klínové, které svým
původem sahá dle některých do doby asi 2000 let před Kristem, dle jiných do
doby stavění věže Babylonské. Slove klínovým proto, že se užívá známky hlavně v
podobě klínu ku naznačení rozličných písmen. Tato písmena byla buď klínem do měkké
cihly vtlačena a pak cihla teprve vypálena, nebo byla tato znamení do skal
vytesána. To písmo bylo obyčejné ve staré říši Perské, a proto poznáváme, že
nápisy psané tímto písmem pocházejí z dob velmi starých.
A jako jest poznamenána
zmínka o stavbě věže Babylonské a o zmatení jazyků na onom hliněném válci, tak
jest také poznamenána od nejstarších dějepisců, kteří o oněch krajinách píší. V
jedné takovéto pověsti čteme následující: „Někteří praví, že první lidé,
spolehajíce se na svou velikost a sílu a pohrdajíce bohy, a domnívajíce se, že
jsou lepší, než oni, počali stavěti velikou věž tam, kde jest nyní Babylón.
Byli by dospěli až k nebesům, ale tu přišli bohům ku pomoci větrové, a zřítili
celou budovu. Zříceniny ty nazvaly Babylonem. Až do té doby mluvil všichni
jedním jazykem, ale od té doby byly řeči různé a to z vůle Boží.“ Jiný
spisovatel poznamenal událost tuto takto: „Sibylla čili věštkyně praví, že
mluvili všichni lidé jednou řečí, a že stavěli vysokou věž, aby vstoupili až do
nebe. Ale bohové rozedmuli větry a srazili lidi a dali každému jinou řeč, ze
kteréž příčiny místo to nazváno Babylonem, to jest zmatením.“
A pověst ta nebyla jen v
Babylonii, nýbrž ve všech končinách světa. Tak v Arménii vypravovali ji takto:
„Od bohů pochází silné pokolení obru nesmírně velikých. Ti plní pýchy a vzdoru
pojali úmysl, stavěti věž. Ale když stavěli, rozmetl vítr po vůli Boží ohromnou
stavbu a rozhodil mezi lidi rozličná slova, čímž počalo mezi lidmi rozdělení a
lidé si nerozuměli.“ – A v podstatě podobné zprávy shledáváme v zemích jiných:
v Persii, v Indii, v Číně a jinde.
Z toho ze všeho
uzavíráme, že málo která událost jest tak dějepisně jista a dokázána, jako
stavění věže Babylonské, zmatení jazyků a rozptýlení pokolení lidského do všech
končin světa čili rozdělení na rozličné národy.
2. A nyní uvažujme dále,
kdo asi jazyk pokolení lidského zmátl, čili různé řeči zavedl, a tak pokolení
lidské rozdělil na různé národy. Město a věž začali lidé ovšem stavěti sami z
vůle své. Tak učí jak písmo svaté, tak také všecky pověsti. Rovněž souhlasí
tyto všecky památky v tom, že lidé počali stavěti město i věž z pýchy. Podobně
také souhlasí tato všecka podání v tom, že řeč lidí zmátl, čili stávající dosud
jednu na více rozdělil Bůh. Písmo svaté praví tak výslovně, ano přičítá toto
dílo jako dílo Boží vnější celé Nejsvětější Trojici. Zprávy pohanské přičítají
toto dílo bohům, a zvou jim ku pomoci větry. Nelze se tomu diviti, poněvadž
pohané dosadili vůbec místo jednoho Boha pravého mnoho bohů nepravých. Rovněž
přičítají Bohu nebo bohům také rozdělení pokolení lidského v národy a
rozptýlení jich z jednoho místa na strany různé.
Ostatně rozum sám musí uznati,
že dílo tak veliké mohl vykonati jen Bůh. Uvažujme jen, jak se vše stalo. Lidé
viděli, že jich jest mnoho, že tedy na jednom místě zůstati nemohou; proto, než
se rozejdou, snaží se vystavěti veliké město a vysokou věž, která by sahala
hodně vysoko, přehnaně se praví, až do nebe, aby je tato věž z daleka
pamatovala, že jsou jedno, a aby se snad i u této věže občas scházeli na
znamení jednoty. Touha po jednotě a snaha, míti nějaké znamení a nějaký střed
jednoty, nebyla by nic zlého, na pohled nic hříšného. Avšak lidé ti nechtěli
býti jedním k dobrému, nýbrž ku konání zlého, k pýše, k odboji proti Bohu.
Proto rozdělení lidstva nevyšlo z lidí, kteří právě toužili po jednotě; nýbrž
mohlo vyjíti jenom z toho, kdo má nad lidmi a to nade všemi moc, a to jest Bůh.
Mimo to; řeč všech lidí změniti nemůže nikdo jiný než Bůh. Proto zmatení jazyků
a tímto zmatením také podmíněné rozdělení lidstva na rozličné národy mohl
vykonati jediný Bůh; jest tedy zmatení jazyků a rozdělení pokolení lidského na
rozličné národy skutek Boží.
3. Avšak proč Bůh toto
vše vykonal? Nelze popříti, že v době, kdy Bůh tak veliký skutek vykonal v
celém lidstvu, byl hřích v lidech rozšířen velice. Ten hřích právě Bůh trestal.
Lidé spojili se v jednotu proti Bohu, v pýše chtěli dokázati, že si sami
postačí, ano že jsou tak mocní, a silní, že proti nim nikdo ničeho nezmůže, a
prostředkem, který je měl v této jednotě udržeti, byla jedna řeč, a znamením,
které jim mělo tuto jednotu stále na paměti udržovati, měla býti vysoká věž.
Proto Bůh překazil onu pásku, která je spojovala, způsobil, že byly řeči různé,
tak že si lidé navzájem nerozuměli, a tím také zmařil snahu lidí, stavěti věž,
a tudíž také překazil provedení znamení této jednoty. Bylo tedy zmatení jazyků
trestem za hřích a prostředkem ku předejití hříchům novým a proto také k
udržení lidí, pokud to za tehdejších okolností možno bylo, v pravém
náboženství. Lidí takových, kteří by na Boha pravého dbali, tehdáž asi mnoho
nebylo. Avšak Bůh dobře věděl, že když uzří tito dobří, byť jich bylo sebe
méně, toto patrné a hrozné zasáhnutí Boží do dějin lidstva, že se od ostatních
oddělí, a že v pravém náboženství setrvají.
4. Bylo tudíž zmatení
jazyků a jím podmíněné rozdělení pokolení lidského na rozličné národy čin Boží
ku potrestání hříchu a k udržení pravého náboženství v pokolení lidském, čili
pravé zjevení Boží. Také když se po tomto zmatení lidé rozešli do rozličných
končin světa a tak vytvořili rozličné národy od sebe řečí a zvyky rozdělené,
nehrozilo tak blízké nebezpečenství zkázy všeobecné. Jest-li se pokazí národové
někteří, byla odůvodněna naděje, že se nepokazí úplně všichni, nýbrž že aspoň v
některém zůstanou někteří spravedliví, byť jich i bylo sebe méně, kteří pak
jako semeno drahé a vzácné budou šířiti učení pravé ve spoustách hříšníků. –Budoucnost
to dokázala. Zůstal věrným Hospodinu aspoň Abraham, a ten putuje z rozkazu
Božího z místa na místo a buduje na rozličných místech mezi národy různými
kamenné oltáře, na kterýchž přinášíval oběti Bohu pravému, pamatoval jak svým
učením a počínáním, tak oltáři, které na oněch místech jako památky zanechal,
na Boha pravého a tím také na jediné pravé náboženství.
Ze své úvahy o zmatení
jazyků a rozdělení pokolení lidského na rozličné národy poznáváme, že původcem
různých řečí jakož i různých národů jest Bůh sám. Jedno i druhé jest přímým
činem Božím. Jak mocným nám jest to povzbuzením, abychom si všech jazyků a
všech národů jako ustanovení Božích vážili a netupili z nich žádného. Avšak
poněvadž jsme přece vyšli z lidu svého, a poněvadž náš jazyk mateřský jest nám
prostředkem nejbližším, kterým své vědomosti obohacujeme, a kterým se jako lidé
žíti učíme, kterým své radosti i zármutky svým bratřím oznamujeme a žalujeme,
máme si svého národa a svého jazyka vážiti přede vším. Staré a zlaté jest
pravidlo: „Úctu dej cizině, ale lásku vlasti.“ Kéž by všichni lidé dle toho
pravidla svatého jednali! Jak mnoho nepřátelství a hříchů by přestalo! Jednejme
tak aspoň my; pak zachováme přes veškeré nespravedlnosti jiných nejen duši svou
od hříchů nenávisti a nepřátelství neporušenou, nýbrž zachováme také vzácný
poklad své národnosti a svého mateřského jazyka v srdci svém neznesvěcený
lehkomyslností a pohrdáním, a tak budeme jednati dle příkazu svatého apoštola,
že máme býti ke všem dobrými, obzvláště pak ku svým domácím. (I. Tim. 5, 8)
Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 165
Zpracoval: Jakub
Albert
