Na
svátek Nejsvětější Rodiny Páně (1903)
Jak má a jak může každý
člověk za příkladem svaté rodiny přispěti ku společnému rodinnému blahu
Obsah: Národové se
skládají ze zemí, ty z měst a vesnic, ty z rodin, a rodiny z jednotlivců;
budou-li tito míti na paměti pravé blaho, musí býti blažení celí národové. Jak
má a jak může každý člověk za příkladem svaté rodiny přispěti ku společnému
blahu rodinnému? 1. Otcové dobrým příkladem křesťanského života, 2. matky
pobožností a šetrností, 3. dítky poslušností a vděčností. – Čiňte tak všichni!
Jak
dobré jest to, a jak utěšené, když přibývají bratři v jednotě.
(Žalm 132, 1).
Nelze popříti, že lidé
téměř všude naříkají; svírá mnohé hlad, bída, nedostatek; na mnohých místech
různice, sváry a nepřátelství; bojují proti sobě jednotlivci, obce, strany v
obcích, národové. A přece jako téměř všichni a jednotliví naříkají, že jest
zle, tak všichni a jednotliví mohou a mají přispěti k tomu, aby bylo lépe,
dobře. Vždyť celí národové skládají se z částí, které obývají jednotlivé země;
jednotlivé země, skládají se z měst a vesnic; jednotlivá města a vesnice
složena jsou z rodin, a jednotlivé rodiny skládají se ze členů, čili z
jednotlivých lidí. Kdyby tedy byli opravdu dobří lidé jednotliví, musily by
nevyhnutelně dobrými býti i ty skupiny, ať se jmenují jakkoliv, které
jednotliví lidé tvoří, a pak by nevyhnutelně musilo býti dobře celým národům.
Nebude dojista nikdo z
nás tak nesmyslným a bezcitným, aby se odvážil tvrditi, že není povinností
každého člověka pracovati také o blaho svých bližních, a že se má starati jen o
sebe. Jest pravda, že pravidlem křesťanské lásky dobře spořádané jest, že má
člověk pečovati nejprve o sebe; ale totéž učení Kristovo praví: „Milovati budeš
bližního svého jako sebe samého; a co chceš, aby ti jiní činili, to i ty čiň
jim, a co nechceš, aby ti jiní činili, toho ani ty nečiň jim.“ Má tedy člověk
přede vším pečovati o čest a slávu Boží, ale hned potom také o blaho nejen své,
nýbrž i svého bližního. A kdyby tak učinil každý člověk, odpadly by jistě přemnohé,
ano můžeme říci všecky stezky a nářky, které tak často slýcháme, o nichž se tak
mnoho také píše, a k jichž odstranění různí udávají různé prostředky.
Toto všecko měl na
paměti nynější svatý Otec Lev XIII., když tak důtklivě a tak vřele odporučuje
úctu přesvaté Rodiny Nazaretské, jíž po jeho nařízení jest zasvěcena neděle
třetí po Zjevení Páně, jako jest neděle druhá zasvěcena Nejsvětějšímu Jménu
Ježíš; to měl také svátý Otec na paměti, když tak vroucně odporučuje také
jednoty svaté Rodiny a její obrazy. Mají katoličtí křesťané častěji pamatovati
na tuto rodinu přesvatou, mají se na ni dle svého stavu jednotliví členové
dívati a jejich příkladem k dobrému se povzbuzovati. Účelem pak toho všeho má
býti, aby tak lidé jednotliví přispěli ku zdokonalení celých rodin a proto i
vesnic, měst, zemí, říší, národů.
Uvažujme tedy, jak
možno tento úmysl provésti, čili jak má a jak může každý člověk za příkladem
svaté rodiny přispěti ku společnému blahu rodinnému.
V jednom městě otec,
nevěda si již rady, co má činiti se synem, který ho různým spůsobem
pronásledoval, šel konečně k soudci a prosil ho, aby si dal syna zavolati, a
aby mu domluvil. Avšak soudce nejen že žádosti jeho nevyhověl, nýbrž docela ho
odbyl slovy: „Jak jste si syna vychoval, takového jej nyní máte; kdybyste ho
byl lépe vychovával, nebyl byste se na něm dočkal toho všeho, co na něho
žalujete; proto klidíte jenom to, co jste si sám nasil.“ Ačkoliv slova tato
nejsou pravdiva vzhledem na všecky otce a syny, přece obecně lidé uznávají a
zkušenost to také dokazuje, že rodiče, hlavně otec, mají veliký vliv na své
dítky; opravdu přečasto jsou dítky takové, jakými je rodiče učinili. Vždycky to
ovšem pravda není; nebo jako není žádné pravidlo bez výminky, tak není ani
toto. Vždyť se velmi často stává, že rodičové dobří mají dítky nezdárné, a
naopak dítky rodičů nepořádných bývají někdy spořádány, ano i to dokazuje
zkušenost, že dítky týchž rodičů, kterým se tedy dostalo stejného vychování,
nebývají všecky stejné, nýbrž některé dobré, pořádné, jiné zlé, nepořádné.
Avšak ačkoliv jest
pravda, že nemohou vždycky rodiče za dítky, přece také pravda jest, že mají
rodičové všichni vésti k dobrému dítky všecky, byť se i dílo jejich pro
nezdárnost dětí nedařilo.
1. Jest to na prvním
místě otec. Otec jest hlavou rodiny, za takového platí, jako takový bude jednou
od Pána Boha souzen. On tudíž má na celou rodinu vliv největší, on také může za
příkladem svatého Josefa ku blahu své celé rodiny a proto i celé obce, ve které
žije, a národa, ku kterému náleží, přispěti nejvíce. Jak toto své důležité
poslání v rodině vykoná? Správným křesťanským životem.
Těmto slovům
nerozumějte, otcové křesťanští, snad tak, že by měl otec jenom se modliti,
chrám Páně navštěvovati, k různým katolickým spolkům a jednotám se přihlásiti;
nýbrž slovům těm rozumějte tak, že se má otec za všech okolností a při všech
svých pracích, utrpeních, zábavách, zármutcích říditi zákonem Ježíše Krista a
Jeho svaté církve. Připomínám tuto obecnou povinnost jako hlavní povinnost otce
a ne matky ani dítek, ač i ti po křesťansku žíti mají, z té příčiny, že
přede vším otec musí žádati ode všech členů rodiny poslušnost. Žádá-li jí od
členů své rodiny, a jestli ji také právem od ní očekává, musí nejprve všem
zřetelně dokazovati, že jest sám poslušen svého Otce nebeského a své duchovní
matky svaté církve. Otec, který lehkomyslně nebo zlomyslně bezohledně,
kterékoliv přikázaní Boží nebo církevní přestupuje, dokazuje viditelně sám svou
neposlušnost; a jak potom může žádati a jak se může domáhati poslušnosti od
jiných? Může k ní ovšem donutiti hrozbami, domluvami, snad i tresty; ale zač
stojí takováto poslušnost vynucená, která plní rozkazy jen na oko, když jest
viděna, ale potají beze svědků páchá nepravosti, jak jen může!? Mimo to; nechť
se nikdo nemýlí, že snad dítky, byť i byly sebe menší, nesoudí. Soudí, a to
velmi často zcela správně. A proto zdaž se již v tom útlém srdci často nehlásí
ku právu otázka: „Když otec neposlouchá a nechce poslouchati Boha a církve, o
kterýchž se v náboženství učíme, že jich máme poslouchati všichni, jak pak může
chtíti, abychom my poslouchali jeho?“ – Mimo to zdaž se takový otec nemusí
hanbiti sám za sebe? Zdaž mu velmi často nemusí činiti výčitky jeho svědomí, a
to trpké, ježto sám musí uznati, že od svých podřízených žádá toho, co Bohu a
církvi odpírá sám?
Proto, otcové
křesťanští, přičiňte se, abyste dávali celým svým domácnostem dobrý příklad
pravým, spořádaným životem křesťanským. Tím posloužíte velice sobě, poněvadž
budete čím dále tím milejšími Bohu, tím prospějete také svým domácím všem, poněvadž
je budete nejlépe a nejvydatněji nabádati, aby žili život milý Bohu; a kdyby
všichni lidé žili tak, jak Bůh chce, kdyby se vždy a ve všem chovali tak, aby
se líbili Bohu, věřte mi, že by bylo mnohem lépe na světě lidem všem.
2. Obracím se nyní k
vám, matky a manželky křesťanské! Vzorem vaším má býti Maria Panna Matka Boží,
a bude-li vaším vzorem opravdu, budete-li se Jí čím dále tím více přibližovati,
budete čím dále tím více oblažovati jak sebe tak také celé své rodiny.
Následujte Jejího příkladu hlavně ve zbožnosti a v šetrnosti. Zbožnosti jest
potřebí obzvláště vám; neboť vaše povolání a postavení žádá velmi často mnoho
trpělivosti, obětavosti, sebezapření, síly a statečnosti. A k tomu ke všemu
jest potřebí pomoci Boží, kterou dává Bůh těm, kteří Ho za ni prosí. Kdybyste i
byly zámožné a kdyby se zdálo, že vám snad z požadavků pozemských neschází nic,
i tu jest vám potřebí zbožnosti. Zkušenost dokazuje, že nezřídka rodiny zámožné
zchudly náhle, ruka Páně se jich dotkla právě tu, když se toho nejméně nadály.
A že v neštěstí oči manžela i dítek hlavně jsou obráceny na matku, a že
manželce jest potřebí duchapřítomnosti obzvláště tu, když muž jest snad
neštěstím hnán k zoufalství, o tom dojista nepochybuje nikdo. Proto
nezanedbávejte modliteb nikdy, netrpte toho také, aby kdokoliv z vašich rodin
choval se jako nerozumné zvíře, nespínaje rukou svých k modlitbě téměř nikdy;
přijímejte rády a často svaté svátosti a navštěvujte chrám Páně pilně a zbožně,
dobře vědouce, že tu u trůnu Spasitelova a u nohou té Matky bolestné, která
stála pod křížem svého Syna, Spasitele světa, kyne vám útěcha, pomoc a posila v
dobách vašeho života nejtrapnějších, a že nebudete-li se moci dovolati rady a
pomoci nikde, zde se jí dovoláte, když ne jinak, aspoň tak, že vám bude kříž váš
mnohem snesitelnější.
Druhá pak ctnost, ve
které máte vynikati samy a ku které máte naváděti také jiných, jest šetrnost a
s ní spojená pracovitost. I v těchto ctnostech vynikala Matka Páně a vybízí vás
tudíž také k ochotnému následování. Nelze popříti, že nedostatek v domácnosti
činí smutnými a mnohdy velice nespokojenými všecky členy rodiny. Jisto jest
také, že ovšem nemůže se každému dostati všeho tak, jak by si snad přál. Rovněž
pravda jest, že o potřeby vezdejší v každé rodině má se starati v první řadě
otec, hlava rodiny. Ale jisto také jest, že matka a manželka mnoho může
přispěti k tomuto, abych tak řekl, rodinnému blahobytu a spokojenosti,
nebo nedostatku a nespokojenosti, a to přede vším šetrností, pro kterou
nerozhazuje zbytečně to, co má, a pracovitostí, kterou se má i rozmnožiti to,
co má. Matka Páně pocházela z rodiny královské, a byla chudobná. Manžel Její
byl chudým řemeslníkem, tesařem. Avšak přes to, že byla z rodiny tak vznešené,
prací svých přesvatých rukou opatřovala také toho, čeho bylo potřebí ku výživě
Její i svatého Josefa i Krista Pána.
Proto, manželky
křesťanské, konejte pilně práce své; nestyďte se za to, že snad ruce vaše
nejsou dosti jemné, nýbrž že jsou upracované, není vám to k necti, nýbrž ku
cti; a v tom smyslu také vychovávejte dítky své. Zacházejte také se vším, co
vám svěřeno jest na různé potřeby, šetrně; oděv váš i vám svěřených dítek budiž
vždy vašemu stavu a povolání přiměřený a raději jednodušší než nádhernější.
Učte i svých dítek zacházeti se vším šetrně; když si tak zvyknou za mládí,
ponesou si tuto šetrnost jednou z domu jako vzácný podíl, a přesvědčí se ony,
přesvědčíte se často i vy sami, že šetrnost ta stojí za mnoho set i tisíc,
kterých jste jim v hotovosti dáti nemohly, které jste jim ale opravdu daly.
3. Jako mohou a mají ku
blahu rodinnému a tak i celého lidstva přispěti otcové a matky, tak mají
učiniti také dítky. Přispějí k tomu hlavně dvěma ctnostmi, které jsou jejich
stáří nejpřiměřenější, a proti kterýmž se bohužel velmi často prohřešují a tak
rodičům svým připravují zármutek, samy na sebe pak volají kletbu Boží. A tyto
ctnosti jsou poslušnost a vděčnost.
Že neposlušnost dítek
kalí na mnohých místech radost a spokojenost jak dětí, tak rodičů, toho jsou
zajisté doklady mnohé. Jak může býti v srdci svém pokojný a klidný syn, který
má jen poněkud srdce citlivé, musí-li si sám dáti to nehezké, ba ohavné
vysvědčení, že rodičům svým vzdoruje, že jich rozkazů a rady nedbá, že jedná
vždy jen podle svého, ano že se snad rodičům docela posmívá? Jak nemůže cítiti
trpké výčitky svého svědomí dcera, která matku svou neposlušností a
vzdorovitostí trápí, a která jen poněkud pamatuje na slova písma svatého,
kterých nesmaže ani nevyvrátí nikdo: „Požehnání otcovo staví domy, ale kletba
matčina vyvrací je ze základů?“ A jak jest rodičům takových neposlušných synů a
vzdorovitých dcer? V takové rodině bývají hádky na denním pořádku, tam
nepřebývá Bůh, nýbrž taková rodina jest opravdu hnízdem ďáblovým, a tam nemůže
býti a není dobře, byť i rodina ta byla sebe bohatší. – Naopak kde otec a matka
rozumně poroučí a dospělým dětem moudře radí, kde synové a dcery otce i matky
poslouchají, tam se naplňují slova žalmisty Páně, že všichni bydlí v takové
rodině v jednotě, tam jest také pobyt dobrý a utěšený. V takové rodině mnohem
snáze snášejí i utrpení od jiných, nouzi a nedostatek, navštívení Boží jsou jim
snesitelnějšími, poněvadž jich nikdo nikdy nenese sám, nýbrž jako se dělí o
radost navzájem, tak se dělí také o zármutek, a proto na nikoho z nich nepadá
celý se svou celou váhou a tíží, nýbrž každému se z něho dostává jen části.
A přidruží-li se k této
poslušnosti ještě vděčnost, ó jak milo jest pak v rodině této! Rodiče neradi
jsou bez dítek svých, dítkám nikde není tak blaze jako doma, členové takové
rodiny si navzájem postačují, nehledají společností cizích, a proto nepřinášejí
do domů svých ani nákazy ze společností zkažených a zlých. Synové a dcery
rodičům svým vděční mohou také s důvěrou očekávati, že se na nich naplní krásné
zaslíbení přikázaní čtvrtého: Abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
Proto rodičové
křesťanští, i vy synové a dcery, pamatujte na své povinnosti, které máte k sobě
navzájem. Máte si navzájem pomáhati ku společnému blahu, a toho dokážete
konáním těch ctností, které jsem naznačil. Snad mnozí máte doma obraz svaté
rodiny Nazaretské. Vidíte na něm svatého Josefa, starostlivého otce, o němž
praví samo písmo svaté, že byl muž spravedlivý, to jest všemi ctnostmi
ozdobený, vzor pravého katolického křesťana; vidíte na něm blahoslavenou Matku
Páně, Pannu Marii, vzor pobožnosti a pracovitosti; vidíte tam také Pána Ježíše,
o kterémž svaté evangelium připomíná, že ačkoliv jest pravý Syn Boží, byl přece
svým rodičům poddán, a jest tudíž vzorem poslušnosti a vděčnosti. Proto
kdykoliv na ten obraz pohlédnete nebo se naň jenom upomenete, rozpomeňte se
také na ctnosti, kterým se z něho máte učiti a ve kterých máte každý vzor svůj
následovati. Když tak učiníte, přispějete každý dle sil svých ku blahu té
rodiny, ve které vás postavil Bůh, a tím také ku blahu celého lidstva. Amen.
Zdroj:
P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 136
