O
navštěvování nové mše (2014)
Často jsme dotazováni,
zda mají katolíci povinnost navštěvovat novou mši, jestliže poblíž není žádná
latinská mše, či nikoliv.
Naším přístupem
k této otázce bude prostá aplikace principů katolické nauky v této věci,
která je bohužel realitou pro velký počet katolíků.
Zvažme následující
principy:
I.
Zákon modlitby je zákonem víry (lex orandi, lex credendi) – papež sv. Pius V.
Učí nás to, že bohoslužba
člověka musí odpovídat jeho víře, a jestliže bohoslužba člověka je
v rozporu s jeho vírou, nakonec to vyústí ve změnu víry člověka. Tato
skutečnost se nám jasně ukazuje na protestantech v Anglii, kteří se
snažili přesvědčit sebe sama, že jejich zničení římské liturgie a její
nahrazení liturgií v národním jazyce zaměřenou na člověka, není nijak
odlišné od římské liturgie. Přesto je to vlastně ve skutečnosti vedlo (spolu
s mnoha dalšími faktory, které přispěly) k popření katolické nauky
prostřednictvím mnoha omylů dobře zakomponovaných do jejich liturgie. Dnešní
změny, které jsou běžné v nové mši, však ztělesňují tytéž protestantské
nauky, a proto, bude-li člověk každý týden vystaven této neuctivé formě
bohoslužby, tj. např. využívání laiků k rozdávání Svatého přijímání,
přijímání na ruku, kázání, která často nejsou v souladu s tím, co
Církev učí, ministrantkám atd., navštěvování takových mší bude určitě mít vliv
na jeho názory. Katolíci, kteří jsou tomu vystaveni každý týden, riskují, že
ztratí kontakt s pravou Vírou a riskují úplnou ztrátu víry jako se to
stalo u mnoha katolíků.
II.
Nikdo není vázán nesnesitelným
Neočekává se, že katolíci
budou navštěvovat mši, když by to znamenalo podílet se na svatokrádeži. Morální
teologie nám říká, že v takových případech, kdy čelíme svatokrádeži nebo
kdy je náš duchovní prospěch v nebezpečí, přestávají platit obvyklé
závazky vůči zákonu. Je to známé jako zákon vážné nouze.
III.
Při konsekraci při mši „člověk nesmí používat pochybnou materii nebo formu“
(P. Herbert Jone OFM, Moral
Theology, str. 308)
Je jasné, že
z početných nezávislých studií o nové mši (např. Rama P. Coomaraswamy,
M.D. „The Problems with the New Mass“, vydané v Tan Press), vyplývají značné důvody, aby katolíci měli vážné obavy
ohledně platnosti nové mše zvláště, když se slouží v národních jazycích. Dosti
často se improvizuje u slov proměňování a tak se mše stává neplatnou (i když
jsou překlady platné). Když existují vážné pochyby, zda člověk navštěvuje
platnou mši nebo ne, je lepší mýlit se v zájmu opatrnosti a úplně se vyhnout
Novus Ordo. Morální teologie a kanonické právo mají opatření pro takové
situace:
-
Kánon 1248, 2 [nového Kodexu kanonického
práva z roku 1983] říká, že ti, kteří kvůli nesnázím nebo morální
nemožnosti nemohou naplnit povinnost ohledně mše, se mohou modlit doma; „sami,
nebo v rodině nebo ve společenství rodin“.
-
Kánon 1323 říká, že žádnému trestu
nepodléhá ten, kdo porušil zákon, když jednal v závažné nesnázi nebo dokonce
donucen vážným strachem.
Morální nemožnost může
být ve zkratce definována tak, že věříte, že je v dané situaci špatné takto
jednat (tj. navštěvovat Novus Ordo).
Jestliže shledáte, že se
Novus Ordo přibližuje příležitosti ke hříchu nebo svatokrádeži, nebo je
nebezpečím pro vaši spiritualitu – jste v situaci, kdy nemůžete konat (tj.
nemůžete navštěvovat Novus Ordo).
***
Citáty morálních teologů:
Jone-Adelman (anglický
překlad 1961):
„Jakýkoliv přiměřeně
závažný důvod, jako je strádání nebo tělesná či duchovní újma sebe nebo
druhého, postačuje k tomu, aby člověka omluvil z účasti na mši
svaté.“ Jone-Adelman podává rozličné příklady včetně příkladu „těch, kteří mají
dlouhou cestu do kostela“. Duchovní újma by zahrnovala i heretická kázání, a to
dokonce i na mši, která by jinak byla dobrá. Jistě tedy neexistuje povinnost
navštěvovat Novus Ordo.
Prummer (1955) cituje sv.
Alfonse následovně:
„Jakýkoliv případ, který
je přiměřeně závažný, omlouvá z [dodržení] předpisu – konkrétně jakýkoliv
důvod, který zahrnuje nějaké značné nesnáze nebo újmu duševní či tělesnou buď
sobě samému, nebo druhému.“
Z toho by měly být
jasné jisté věci. Za prvé, povinnost není absolutní. Za druhé, povinnost
přestává existovat, když by způsobila „nesnáze“ nebo újmu, která je považována
za přiměřeně vážnou. Takové okolnosti zahrnují duchovní strádání, peněžní
ztrátu, dokonce i zbytečnou hanbu. Jedním příkladem, který Jone-Adelman dává,
je příklad těhotné neprovdané dívky – ta může nejít na nedělní mši, aby se
vyhnula utrpení hanby.
Mimo to by se mělo
zmínit, že v případě pochyb ohledně platnosti svátostí, mají katolíci
POVINNOST se zdržet. To jest, jestliže má člověk pochybnosti ohledně platnosti
Novus Ordo, nemůže se ho pod hrozbou hříchu účastnit. To učí všichni morální
teologové, stejně jako učí výše citovanou nauku týkající se nedělní povinnosti.
III.
Špatný zákon NENÍ vůbec zákonem, ale porušením zákona.
– papež Lev XIII. Libertas Praestantissimum
Zákon je „rozhodnutí
rozumu, které směřuje k obecnému dobru. Nakolik se odchyluje od správného uvažování,
je nazýváno nespravedlivým zákonem. V takovém případě to není vůbec žádný
zákon, ale spíše druh násilí.“
Církevní právo je částí
lidského práva, zatímco Boží právo je neměnné a z Boha samého. Každé
závazné nařízení, které představený nebo pán vydá svým podřízeným, je příkazem;
příkaz však je zákonem pouze tehdy, když je společenství uložen pro dosažení
obecného blaha.
Musíme však mít na paměti,
že moc Církve a její hierarchie může být pouze „k povznesení a ne na zkázu“ (II
Kor 13:10) Kristovy Církve.
„Nebylť nástupcům
Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval,
vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako
sklad víry svatě střežili a věrně vykládali.“ (První vatikánský koncil)
Vyvstane-li případ,
v němž by poslušnost vůči zákonu poškozovala obecné blaho, neměl by se
uposlechnout.
Sv. Tomáš říká, že: Je-li to možné, máme se utéct ke svým
představeným, aby nás od zákona dispensovali. Avšak v situaci nutnosti je
člověku automaticky prominut: Nutnost není poddána zákonu. – Summa teologická
II Ot. 96, A6
Mějme na paměti, že
církevní zákony přestávají zavazovat:
- KDYŽ
EXISTUJE POCHYBNOST
„Existuje-li právní
pochybnost, zákony, včetně zákonů zneplatňujících nebo stanovujících
nezpůsobilost, nezavazují,...“ (Kodex kanonického práva z roku 1917, kánon
15; Kodex kanonického práva z roku 1983, kánon 14)
- KDYŽ
JE NELZE DODRŽET (fyzicky nebo morálně)
„Žádný pozitivní zákon
nezavazuje, existuje-li závažná nesnáze.“
(Kodex kanonického práva z roku 1917, kánon 2205; Kodex kanonického
práva z roku 1983, kánon 1323, 4)
Takováto závažná nesnáze
zcela jistě existuje, když by dodržení zákona bylo škodlivé pro duše, protože
„spása duší musí být vždy nejvyšším zákonem v Církvi“. (Kodex kanonického práva z roku
1983, kánon 1752)
V.
Spása duší je nejvyšším zákonem
Novus Ordo uvádí naše
duše v nebezpečí, a proto nezavazuje, protože spása duší je nejvyšším
zákonem (Kodex kanonického práva z roku 1983, kánon 1752).
Stačí se jen podívat na
jakoukoliv statistiku, která nám ukáže, jak mnoho lidí již Církev od zavedení
nové mše opustilo, nebo jak mnoho katolíků již nevěří v církevní nauku
v důsledku mylné formy bohoslužby zavedené v Církvi.
Nová mše je na újmu
obecnému dobru. To je jasné komukoliv, kdo pozoroval tyto smutné změny
v Církvi posledních 30 let. Poslušnost je tudíž v tomto případě
nezákonná. (srovnej papež Lev XIII., Libertas)
Ti, kteří jsou si jistí,
že nová mše může být na újmu jejich duchovnímu prospěchu, jsou morálně i
kanonicky zproštěni povinnosti účasti na mši. (kánon 1248, 1323)
Proto jsou katolíci
v souladu s naukou Církve povinováni se Novus Ordo vyvarovat.
VI.
Katolíci mají právo na skutečně katolické svátosti
Kánon 214 připouští
„právo“ katolíků na „bohoslužbu podle předpisů vlastního obřadu, schváleného
zákonnými pastýři Církve“. Obřadem [latinských] katolíků je tradiční římský
ritus, který byl zcela jistě schvalován „zákonnými pastýři Církve“, od raných
dob až do současnosti, zvláště pak papežem sv. Piem V. v Quo Primum
(1570).
Nadto je nepopiratelným
faktem, že „nová liturgie odráží novou eklesiologii, zatímco stará odráží jinou
eklesiologii“ zcela cizí katolické Církvi. (kardinál Benelli, Christian Order,
říjen 1978)
Závěr
Z výše řečeného se
zdá jasné, že Novus Ordo uvádí naše duše v nebezpečí a nezavazuje, protože
do sebe přebírá škodlivé prvky (protestantské a heretické představy a
praktiky), které v každé době napadaly katolickou víru a způsobovaly
ničení mše. Když se sv. Robert Bellarmin zmiňoval o církvích heretických sekt
své doby, říkal, že: „Když vstoupíme do zdobených a čistých bazilik,
zkrášlených kříži, posvátnými obrazy, oltáři a hořícími lampami, máme zcela
snadno představu zbožnosti. Když však na druhou stranu vstoupíme do chrámů
heretiků, kde není nic kromě křesla pro kázání a dřevěného stolu pro přípravu
jídla, cítíme, že vstupujeme do světské síně a ne do Božího domu.“ (Octava
Controversia Generalis, liber II, Controversia Quinta, caput XXXI) Ještě dávno
před tím královská rada během protestantské reformace v Anglii, aby
zničila víru věřících v katolické pojetí mše, deklarovala: „Všechny oltáře
mají být zničeny. Má být používán dřevěný stůl. Podoba stolu odvede prosté lidi
od pověrečných názorů papeženské mše k správnému užití večeře Páně;
protože oltář se používá k obětování; použití stolu má sloužit lidem, aby
u něj jedli“. (Works of Thomas Cranmer, sv. 2, str. 524)
Dle pohledu Hilaire
Belloca (jednoho z největších katolických historiků 20. století) na
protestantskou reformaci byla největším rozdílem mezi reformovanou církví (tj.
anglikánskou) a Církví katolickou prostě mše. Ve své Knize o Cranmerovi a
protestantské reformaci napsal: „jak čas plynul, stále více se věci měnily na boj
mezi dvěma oponenty – těmi, kteří by zachovali nedotčenou skvělou strukturu
staré víry, její liturgii a mravy a uznání nauky – a těmi, kteří by vystavěli
něco zcela nového a odlišného, aby to jednalo proti ní, aby ji to zbavilo
trůnu, aby to zaujalo její místo. A nová mše byla testem.“ – Hilaire Belloc,
Cranmer, USA, 1931, str. 60-61
Herbert E. Hall ve své
knize (která má Imprimatur i Nihil Obstat) „Catholic and Roman“, publikované
v roce 1918 (str. 83) napsal: „Kdyby za reformace neexistoval žádný
rozchod s minulostí, proč by zde byla nová liturgie a misál? A proč by se
strhávaly oltáře, znesvěcovaly svatyně, ničily kláštery a vykořeňoval řeholní
život a obecně rušily všechny ty věci a praktiky, pro něž pokrokoví členové
High Church [skupina v anglikánské sektě, která zdůrazňuje katolické
tradice – pozn. překl.] zasvěcují své životy, aby je tak horlivě oživovali?“
Tatáž slova se mohou bez
váhání aplikovat na pokoncilní reformu, která vyústila v zavedení nové
mše.
Adrian Fortescue
(největší liturgik 20. století) tvrdí, že mše latinského ritu „sahá bez
podstatné změny zpět až do doby, kdy se vyvinula z úplně nejstarší
liturgie. Je stále prodchnutá tou liturgií doby, kdy světu vládl Caesar.
Konečným výsledkem našeho bádání je, že navzdory nevyjasněným problémům,
navzdory pozdějším změnám, neexistuje v křesťanství jiný ritus tak
ctihodný jako je náš.“ (Fortescue, Adrian; The Mass, London, 1917, str. 213).
Proto se jí „nikdo neodvážil dotknout s výjimkou nevýznamných detailů“.
(tamtéž str. 213)
Z pohledu katolické
nauky a historie Církve „je jasné, že Novus Ordo již nemá v úmyslu
prezentovat víru, jak ji učil Tridentský koncil. Přesto je katolické svědomí
touto vírou navždy vázáno. Opravdový katolík je tedy počínaje promulgací Nového
mešního řádu postaven před tragickou nutnost volby.“ (kardinál Ottaviani a
Bacci, Stručný kritický rozbor nového mešního řádu) A jako katolíci nechápeme,
jak by si někdo mohl vybrat cokoliv jiného než mši, kterou jsme obdrželi od
apoštolů a apoštolové od Krista.
Nová mše je stěží katolickou
mší a tak nemůže být povinná nebo dostačující pro [splnění] něčí nedělní
povinnosti. Katolíky musí být vnímána jako jakékoliv jiné nekatolické rity a
tudíž ji člověk NEMUSÍ navštěvovat, stejně jako by nenavštěvoval jakýkoliv jiný
nekatolický ritus.
Zdroj: Catholic Apologetics
Překlad: D.
Grof
