K vnější
teologické kvalifikaci Druhého vatikánského koncilu (2013)
„Celý
svět zaúpěl a žasnul, když shledal, že je ariánským.“
29. června 2013 –
Svátek apoštolů sv. Petra a sv. Pavla
Poznámka
překladatele k terminologii tohoto článku: Kvality víry a stupě dogmatické jistoty se vzájemně různě kombinují,
tím vznikají teologické kvalifikace. Jejich opakem (odsouzením omylů) jsou
teologické cenzury.
Arnaldo
Xavier da Silveira
-
Pro toto souhrnné hodnocení Druhého vatikánského koncilu vykládám koncept
„vnější“ teologické kvalifikace a termín „heretizující“.
-
Věřící mají povinnost varovat se nejen
hereze, ale „varovat se také omylů, které více méně vedou k herezi“. (Pius
XII., Humani Generis)
-
V koncilním dokumentu, který
nenaplňuje podmínky pro neomylnost, definované Prvním vatikánským koncilem, se může
nacházet omyl.
1.
Zatímco se v posledních letech
rozvinuly rozsáhlé studie Druhého vatikánského koncilu v upomínce padesátého
výročí jeho zahájení, několik otázek, které s ním souvisí, zůstává stále
otevřeno. Jednou takovou otázkou je teologická kvalifikace jeho dokumentů, tj.
stanovení odborných pojmů, které indikují míru, do jaké se přibližují nebo
vzdalují katolické Tradici. Když analyzuji tuto otázku za pomoci čistě osobních
termínů, proberu také jiné aspekty koncilu, které se dnes zdají být relevantní.
2.
Nakolik je to možné, vyvaruji se zde akademických
standardů, protože jsme si jistý, že není nutné demonstrovat něco, co je již
čtenářům, na něž konkrétně cílím – katolíkům s tradiční formací, kteří
jsou spojeni s debatou ohledně Druhého vatikánského koncilu – zřejmé. Pro
velmi omezené účely tohoto článku by vstupovat do nejjemnějších detailů a
snažit se za pomoci univerzitních metod dokazovat něco již dokázaného znamenalo
odklánět pozornost k okrajovým bodům a otevírat oblast čistě
spekulativních debat a nadbytečné učenosti. V každém případě chci zmínit
věroučné rozbory významného teologa Msgr. Brunera Gherardiniho a monumentální
historické dílo prof. Roberta De Matteie a zvláště rozbory z jeho knihy
publikované v několika jazycích katolického světa a již klasické Druhý vatikánský koncil – nepsané dějiny.
Tyto studie jsou jistě dobře známé katolickým věřícím, jimž jsou tyto poznámky
adresovány.
3.
Z tohoto pohledu v první kapitole stanovuji představu
ohledně „vnější“ teologické kvalifikace textu a termínu „heretizující“, protože
jakákoliv nepřesnost nebo pojmová nejasnost by v tomto ohledu mohla ubrat
na vážnosti úvahám níže. V druhé
kapitole komentuji nedávný článek kardinála Kaspera, který je důležitý pro
pochopení současného stavu výzkumu Druhého vatikánského koncilu. V třetí kapitole ukazuji, že navzdory machinacím
koncilních vůdců, jak se vypořádat s věroučnými námitkami tradicionalistů,
zastávají rozumní autoři názor, že v konečných textech zůstaly závažné
odchylky, které všechny vedou k tomu, že Druhému vatikánskému koncilu dávají
vnější teologickou kvalifikaci „heretizující“. A v závěru si dovoluji adresovat papeži Františkovi naléhavou,
zdvořilou a bolestnou žádost.
KAPITOLA I – Stanovení pojmů
„vnější“ a „heretizující“
4.
Jak bylo zmíněno v oddíle 1, člověk
teologicky kvalifikuje tvrzení nebo text tak, že na něj aplikuje odborné pojmy,
které indikují míru, do jaké se přibližuje nebo vzdaluje pravidlům Víry. „Teologická
potvrzení“ určují blízkost výroku a Víry, takže člověk může zastávat pouhý
teologický názor, pravděpodobné nebo jisté tvrzení, pravdu Víry atd. „Teologické
cenzury“ indikují stupeň a směr, v němž se výrok odchyluje od neporušené
nauky; například může být pohoršlivý, troufalý, s nádechem hereze,
nakloněný herezi nebo nakonec heretický.
5.
Teologická
kvalifikace je „vnitřní“, když se zabývá tvrzením nebo
textem jako takovým, tj. když striktně posuzuje jeho slova a doslovný smysl a
dává mu tak potvrzení nebo konkrétní teologickou cenzuru.
6.
Teologická
kvalifikace je „vnější“, když nezvažuje tvrzení nebo text
jako takový, ale spíše z hlediska jiných faktorů vnějších k jeho
doslovnému vyjádření. Proto například dnes není potřeba analyzovat slova,
kterými Lev XIII. prohlásil anglikánská svěcení za neplatná, abychom věděli, že
toto prohlášení je církevní Vírou a abychom je jako takové vnějškově
kvalifikovali; stačí si ověřit, že to bylo morálně jednomyslné učení dobrých
učitelů po více než jedno století. Další příklad: dokonce i když teolog na
základě vnitřních důvodů chápe, že výnosy římských kongregací s sebou jako
takové nesou neomylnost, nemůže tomuto tvrzení přiřadit větší hodnotu než hodnotu
svého dohadu a osobního názoru, protože to renomovaní učitelé nepovažují za
teologicky jisté.
7.
Když se vnějškově kvalifikuje tvrzení,
text, koncilní dokument nebo Druhý vatikánský koncil jako celek, je nutné
přesně stanovit, který „vnější“ prvek se bere jako základ pro kvalifikování.
Takovým faktorem může být to, co říkají velcí autoři, a takovéto kritérium zde
přijímám. Mohlo by to však být i jiné kritérium jako například „dění“, které
obklopovalo koncil. Ujasněme si, že v tomto článku zvažujeme pouze vnější
teologickou kvalifikaci Druhého vatikánského koncilu a jeho dokumentů jako
celku nebo jeho částí v závislosti na tom, co k tématu napsala
většina nebo takřka všichni protimodernističtí autoři.
8.
Protože je předmětem této studie vnější kvalifikace dokumentů Druhého
vatikánského koncilu, jakékoliv postřehy o vnitřní teologické kvalifikaci
jeho textů, jako je postřeh, který se nachází v bodě 34-h, by měly být
chápány jako podružné ve vztahu k hlavnímu předmětu a bez vlivu na to, co
obsahuje.
9.
Jako všeobecné pravidlo se předpokládá,
že teolog nebude chtít, aby druzí museli přijmout výrok, který pokládá vnitřně
za správný, který však není za takový považován vnějšně. Toto pravidlo platí
pro kněze ve vztahu k jeho penitentovi ve zpovědnici a stejně tak pro
naukové debaty a pro praktický katolický život. Je však nutné mít na mysli, že
abychom vyhodnotili vnější shodu autorů v názoru na nauku, nebudeme
promýšlet teology, kteří jsou známí tím, že se sami distancují od katolické
ortodoxie. Proto skutečnost, že známý progresivistický teolog popřel nauku o
transsubstanciaci a o biologickém panenství Panny Marie, nečiní tyto nauky vnějškově
nejistými.
Ke konceptům „heretický“ a
„heretizující“
10.
Striktní
interpretace heretických textů – Vyhlášení dogmatu platného
pro věřící musí být jasné a prosté pochyb a nejistot; musí být jisté a
zaručené, jak obratně vysvětluje jezuitský teolog P. Sisto Cartechini: „Aby šlo
o neomylnou definici, tj. dogma, je nutné, aby byla věc předložena tak, aby
vyjadřovala absolutní jistotu. Bez této jistoty by definice měla pouze
charakter pravděpodobnosti; lidský rozum by zůstal nejistý a neschopný přidržet
se jí s bezpodmínečnou vírou, jakou vyžaduje dogma“ (Dall´Opinione al Domma, Řím, 1953). Podobně i obvinění
z hereze musí také mít striktně explicitní základ a nikoliv široký, obdobný
či obecný základ. Aby mohlo být tvrzení formálně nazváno heretickým, musí přímo
a naprosto odporovat pravdě Víry definované mimořádným papežským či koncilním
Magisteriem nebo neomylným řádným Magisteriem. Jestliže tento protiklad není
striktní, máme text blízký herezi, s nádechem hereze, podezřelý
z hereze, nakloněný herezi nebo si zasluhující teologickou cenzuru, nemáme
však korektně řečeno heretický text.
11.
Neologismy
končící na „-ící“ – Do západních jazyků se zavedlo mnoho
slov končících na -ící, zvláště
v posledním století. V dnešní portugalštině [resp. češtině – pozn.
překl.] se počítač „inicializuje“; hovoří se o „levicizující“, „socializující“
nebo „liberalizující“ politice; jednání může být „protestantizující“ nebo
modernizující; člověk může být „obtěžující“ někoho nepřiměřenou kritikou,
„eternalizující“ problém, „vizualizující“ projekt. Ve všech těchto vyjádřeních koncovka
–ící a její odvozeniny s sebou
nesou dojem sklonu k určitému cíli, vývoj věcí a idejí k jistému
závěru, pohyb určitým i když ne zcela vyjádřeným směrem. Jeden příklad by měl
stačit: „levicizující“ nebo k levici se klonící krok nenese s sebou
výslovně a zjevně levicové základy; není to skutečně levicové, ale vede to
přímo či nepřímo doleva, třebaže skoro nepovšimnutým a možná i podprahovým
způsobem.
12.
Koncept heretizujícího
zahrnuje všechny teologické cenzury s výjimkou hereze. Autoři poukazují na
mnohé z nich na otevřené škále, tj. připouštějící možnost typů neuváděných
v příručkách. Tvrzení tak může být kvalifikováno jako blížící se herezi,
nakloněné herezi, podezřelé z hereze, s nádechem hereze, pohoršlivé,
nerozvážné, pro zbožné uši odpudivé atd. Jak jsem řekl, nebudu se zde snažit
aplikovat tu či onu klasickou teologickou cenzuru na každou pasáž koncilu, ale
budu svou analýzu soustředit na obecný pojem heretizující.
13.
Nejen
hereze je v protikladu k neporušené nauce. Nechť
je naprosto jasné, že katoličtí věřící odmítnou nejen heretické tvrzení, ale i
každé, které si zasluhuje nějakou teologickou cenzuru, jakkoliv mírná může být.
Ve větším či menším rozsahu všechny stupně teologické cenzury zahrnují
přinejmenším nějakou opozici vůči katolické nauce a tudíž nějakou heterodoxii.
Protože něco, neortodoxního [nepravověrného] je tím, co vzdaluje od neporušené
nauky, vztahuje se tento termín na celý rozsah odchylek ve věcech víry.
Samozřejmě čím přísnější je cenzura, kterou si teologický text zasluhuje, tím
větší je stupeň odporu, s jakým bychom jej měli přijímat. Například
dokonce ani tvrzení urážlivé pro zbožné uši nemůže být ve svědomí jednotlivým
věřícím přijímáno či schvalováno. Podobně texty zasluhující si celý široký rozsah
cenzur, ale nespadající pod herezi také nemohou být přijímány, protože jsou do
určité míry neortodoxní. Jak prohlašuje Pius XII.: „někteří...ignorují, jako by
tu nebyla povinnost zavazující všechny věřící...varovat se omylů, které více
méně vedou k herezi“ (Humani Generis,
12. srpna 1950, č. 17).
KAPITOLA II – Nedávný článek
kardinála Kaspera
14.
Mezi posledními studiemi a prohlášeními
o Druhém vatikánském koncilu si níže vybírám článek kardinála Waltera Kaspera.
Zdůrazním v něm pasáže, které jsou relevantní pro vnější teologickou
kvalifikaci dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Článek také představuje
jiná vzácná odhalení o koncilu, která však nebudu rozebírat, protože nemám
v úmyslu shrnout kardinálův článek, ale jen zdůraznit některé body vztahující
se ke konkrétní otázce, o níž teď pojednávám.
Historický článek o
Druhém vatikánském koncilu
15.
Vloni 12. dubna publikoval L´Osservatore Romano článek kardinála Waltera
Kaspera s názvem „Koncil stále probíhá“ o interpretaci a přijetí Druhého
vatikánského koncilu. Autor se narodil v roce 1933 v Německu, kde
studoval filozofii a teologii. Byl asistentem Hanse Künga, zvláštním sekretářem
mimořádné synody biskupů v roce 1985 a členem Mezinárodní teologické
komise. Jan Pavel II. jej v roce 1989 jmenoval biskupem Rottenburgu-Stuttgartu,
v roce 2001 kardinálem a předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů, což
byl post, který si zachoval i za papeže Benedikta XVI., který byl jeho kolegou
jakožto profesor teologie. V roce 2010 byla přijata jeho rezignace
vzhledem k věkovému omezení.
16.
V tomto článku kardinál Kasper tvrdí, že
velká většina koncilních otců přijala optimismus aggiornamenta Jana XXIII. a „snažila
se vyhovět požadavkům biblických, liturgických, patristických, pastoračních a
ekumenických hnutí obnovy, která vyvstala mezi dvěma světovými válkami, otevřít
novou stránku v historii s judaismem, plnou pocitů křivd, a vstoupit
do dialogu s moderní kulturou.“ Říká: „Byl to modernizační projekt, který nebyl, ani nemohl být modernismem.“
Mělo by se hned od začátku poznamenat, že vnějškově to dle studií, na něž jsme
odkazovali, modernismus skutečně byl. Všimněte si také, že tato hnutí mezi
dvěma světovými válkami jsou nouvelle
théologie zavrženou Piem XII., protože tato zamýšlí „zcela reformovat teologii“ a „zeslabit
významy dogmat co nejvíce,“a „snadno
přechází od pohrdání a přehlížení scholastické teologie k pohrdání a
přehlížení církevního Magisteria“. (Humani Generis, 10, 13,17)
17.
Článek však pokračuje: „vlivná menšina tvrdošíjně vzdorovala tomuto
pokusu většiny. Nástupce Jana XXIII., Pavel VI., byl v zásadě na straně
většiny, snažil se však zainteresovat i menšinu a v souladu se starobylou
tradicí se snažil získat souhlas s koncilními dokumenty, pokud to jen bylo
možné, na základě konsenzu... Uspěl, ale zaplatil za to jistou cenu. Na mnoha
místech museli [koncilní otcové] nalézt kompromisní formulace, v nichž
jsou často postoje většiny umístěny hned vedle postojů menšiny, koncipovaných
tak, aby je ohraničovaly. Koncilní texty samotné tedy mají velký potenciál ke
střetu, otevírají dveře k selektivnímu přijímání jedním či druhým směrem.“
Všimněte si od počátku mimořádné důležitosti tohoto tvrzení: „velký potenciál ke konfliktu“
v koncilních textech, které obsahují postoje zmíněné většiny vedle postojů
menšiny. V oddílu 32 níže se nacházejí některé postřehy o konceptech
většiny a menšiny podle kardinála Kaspera.
18.
Článek dále podává zprávu o napětí,
odlišných názorech a rozmanitých výkladech, které vzcházejí z těchto
„kompromisních formulací“ přijatých v koncilních dokumentech. Nepřímo to
poukazuje na reakce arcibiskupa Lefebvra a dalších, kteří vzdorovali těmto
novým směrnicím „částečně kvůli
teologickým důvodům a částečně proto, že někteří byli nostalgičtí po
posvátnosti a estetice ritu, který se do té doby užíval“ (viz níže, oddíl
34-d). Říká se tím, že „v kontextu dějin
Církve považují někteří kritici Druhý vatikánský koncil za skandál a největší
pohromu za poslední dobu.“ Ukazuje
to, jak se papeži snažili rozšířit oficiální směrnice vytyčené
v koncilních dokumentech: „oficiální
přijetí nezůstalo statické, ale do určité míry šlo až za koncil;“ „liturgická reforma byla prvním oficiálním
krokem přijetí: bylo to především zavedení nového misálu.“ A prohlašuje, že „v mnoha ohledech toto vše pozitivně proměnilo tvář Církve navenek i
uvnitř.“ Poukazuje na to, že „ve
skutečnosti byl v prvních dvou desetiletích po koncilu vidět hromadný
odchod mnoha kněží a řeholníků a rozklad církevní praxe v mnoha sférách
spolu s protestními hnutími kněží, řeholníků a laiků. Papež Pavel VI.
hovořil o „ďábelském dýmu“, který nějakou trhlinou vniknul do chrámu Božího.“
19.
Mělo
by se tedy poznamenat, že kardinál Kasper výslovně uznává, že to, co na koncilu
převážilo, bylo směřování „hnutí
obnovy...která vyvstala mezi dvěma světovými válkami“ – tudíž, že převážila
nouvelle théologie – a předkládá
některé působivé detaily. Nezúčastněnému a objektivnímu pozorovateli sám tento
článek umožňuje rozpoznat, že si Druhý vatikánský koncil zasluhuje vážnou
teologickou cenzuru, protože je sloučením tradiční nauky s již zavrženými
novotami, což představuje „velký potenciál ke střetu“.
Některá kardinálova
tvrzení nejsou nová
20.
Nijak se nezveličuje novota toho, co
kardinál Kasper říká v tomto článku z 12.4.2013 v L´Osservatore Romano. Důležitost tohoto
textu vyniká kvůli svému autorovi, historické a naukové hutnosti svého obsahu a
novinám, které jej publikovaly. Mnoho dalších studií však také odkrylo a
diskutovalo události v téže linii, jako je ta v jeho článku. Zde jich
několik je:
21.
Prof. Roberto de Mattei, autor podrobné
studie o Druhém vatikánském koncilu a nejautoritativnější katolický historik
naší doby, řekl: „Požadavky
„jakobínského“ křídla (abych se vyjádřil v termínech Francouzské revoluce)
byly odmítnuty menšinou konzervativní opozice, která se pomalu organizovala. Dokumentům
se nepodařilo naplnit očekávání nejtroufalejších progresivistů a je to jen díky
kompromisům dosaženým in extremis, že dnes papež může říci, že by dnes
dokumenty měly být čteny ve světle Tradice.“ (Catolicismo, březen 2011, str.
31)
22.
Otec jezuita Joao Batista Libanio se
narodil v roce 1932 v Belo Horizonte v Brazílii. Studoval
v Brazílii, Německu a v Římě. Byl spojen s liberální teologií a
publikoval mnoho knih a článků. V roce 2005 napsal: „Pavel VI. se rozhodl, že koncilní texty budou schváleny pouze velkou
většinou. Nikterak se nechtěl vzdát myšlenky, že existují opoziční frakce, a že
dokumenty znamenají vítězství jedné nad druhou. Měly Církvi a světu
manifestovat, že pramení ze splynutí srdcí a myslí. Tato volba je u kořene
lingvistických kompromisů, které umožnily různé interpretace po koncilu,
založené na doslovném textu.“ (Contextualizacao do Concílio Vaticano II e seu
desenvolvimento, Unisinos 2005, odst. „Paulo VI optara...“)
23.
P. René Laurentin se narodil ve Francii
v roce 1917. Byl renomovaným mariologem, profesorem a hostoval jako
přednášející na různých evropských a amerických univerzitách, byl peritus na koncilu, o němž publikoval
několik prací. V roce 1966 napsal, že v Druhém vatikánském koncilu „Byla dvojznačnost pěstována tu a onde jako
cesta ven z neoddělitelných protikladů. Dal by se předložit celý seznam
termínů, které zahrnují protikladné tendence, protože mohly být oběma stranami
vnímány jako fotografické hříčky, v nichž můžete vidět dvě odlišné postavy
v jednom obraze v závislosti na úhlu, pod kterým se díváte.
Z tohoto důvodu Druhý vatikánský koncil vyvolal a nadále bude vyvolávat
mnoho kontroverzí.“ (L´ enjeu et le bilan du Concile – Bilan de la quatriéme
session, Seuil, Paříž, 1966, str. 357).
KAPITOLA III – Kontroverzní texty a
heretizující povaha celku
24.
Existují
v dokumentech Druhého vatikánského koncilu naukové odchylky? Protimodernisti
se ohledně této věci krátce po koncilu rozdělili. Někteří v nich
viděli fundamentální chyby, jiní nezašli tak daleko; někteří byli ohledně této
otázky nerozhodní nebo se jí vyhýbali, zatímco mnozí koncilní texty plně
přijali. A jak vysvětlíme v bodě č. 40, existovali tací, kteří prosazovali
mylný princip, přijímaný jistou tradiční teologickou školou, že papeži a
koncily se ve svém učení nemohou mýlit, dokonce ani když podmínky stanovené pro
neomylnost Prvním vatikánským koncilem nejsou naplněny; a na základě toho to a priori a údajně z důvodu Víry
chápou tak, že v Druhém vatikánském koncilu nemůže být nic nepřijatelného.
Stejným rozdělením se vyznačují protimodernistické kruhy dodneška.
25.
Objektivní
smysl textů – Těm, kteří objektivně zkoumají
tvrzení protimodernistických autorů ohledně koncilních dokumentů za posledních
padesát let je hned jasné, že zmíněná různost chápání nepochází pouze
z odlišných pravidel hermeneutiky, ale ze skutečnosti, že mnohé pasáže
Druhého vatikánského koncilu vyhovují různým a dokonce i protikladným
výkladům. To je také jasné v článku kardinála Kaspera. A je to natolik
pravdivé, že sami modernisti si z těchto textů odvozují, cokoliv chtějí.
Quodammodos koncilních textů
26.
Léta
jsem před, během a po Druhém vatikánském koncilu
velmi těsně pracoval s Antoniem de Castro Mayerem (1904-1991), který byl
od roku 1948 do roku 1981 biskupem Campos ve státě Rio de Janeiro. Nyní,
více než dvacet let po jeho smrti, tímto zanechávám svědectví dějinám ohledně
některých jeho názorů týkajících se koncilu a ohledně jeho zmatení toho rázu,
že tváří v tvář převládajícímu modernismu přijal postoj inspirovaný sv.
Atanášem. Nehodí se analyzovat zde kontroverzní postoje, které Jeho Excelence
nakonec přijala, protože v tomto článku zamýšlím pouze vyložit některé
aspekty Druhého vatikánského koncilu.
27.
„Quodammodos“
- Biskup Antonio de Castro Mayer obracel naší pozornost k restriktivním
vyjádřením, která vždy doprovázela naukové novoty v koncilních textech.
Ukazoval, že ve všech pasážích obsahujících nebo šířících myšlenky nepřátelské
katolické nauce, bylo slovo nebo fráze, které zeslabovaly jejich doslovný smysl.
Mohlo to být latinské příslovce quodammodo,
v češtině „nějak“, nebo jeho synonymum či obdobná parafráze, nebo nějaká
literární figura, která podobným způsobem dala nepřijatelnému textu náznak
nepřesnosti, vágnosti či zmatenosti, a která by někomu umožnila tvrdit, že tato
pasáž doslovně a formálně neobsahuje omyl či herezi. A opačně, mohl to být
dvojznačný nebo podezřelý termín, který omezoval smysl pravověrného tvrzení.
V každém případě, co vždy charakterizovalo to, co zde nazývám „quodammodos“ je, že vysvětlovanou nauku
učinili matoucí tím, že smísili pravdu s omylem.
28.
Tři
jednoduché příklady ukazují, z čeho tato sémantická
machinace podle tehdejšího biskupa Campos sestávala:
- Číslo
22 v Gaudium et Spes říká: „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem
[quodammodo] spojil s každým
člověkem, on sám, Boží Syn.“ Vyjádření „jistým způsobem“ zde
představuje nádech vágnosti a nepřesnosti, která ztěžuje možné obvinění
z modernistického panteismu, jímž by se Náš Pán hypostaticky
sjednotil s každým člověkem.
- Číslo
9 v Lumen Gentium říká, že
Kristova Církev „subsistuje“ v
katolické Církvi. V této pasáži „subsistit
in“ hraje roli quodammodo
tím, že činí zmateným a dvojznačným dogma, že katolická Církev je jedinou
Kristovou Církví, protože „subsistit
in“ neboli „uskutečňuje se v“
by mohlo být interpretováno jako „quodammodo
est“ – „nějak je“ nebo dokonce prostě jako „je“.
- Lumen Gentium,
které obsahuje nepřijatelnou pasáž o biskupské kolegialitě, bylo
publikováno s oficiální „předmluvou“ (Nota Previa) nedostatečně omezující heterodoxní smysl tohoto
textu. Tato poznámka tudíž hrála roli quodammodo.
29.
Někteří protimodernisti již
v podstatě v minulosti kritizovali operaci quodammodos. S ohledem na slova kardinála Kaspera se vyjasňuje,
že tato operace byla naplánována jako trik k obelstění „neústupné opozice“ „vlivné menšiny“ obhájců správné nauky. Nijak to nemělo vyhovět
požadavkům tradicionalistů, jak byli tehdy nazýváni, ale mělo je to mazaně
obelstít pomocí triku quodammodos.
Nezamýšlíme zde zkoumat úmysly koncilních vůdců – soudit je bude Bůh – nemůžeme
však nepoznamenat, prostě a objektivně, že tato pomůcka byla realizována
systematickým a plánovitým způsobem.
30.
Při vnějším zvážení této věci, ať se
neříká, že tyto sémantické machinace daly těmto pasážím pravověrný smysl. To se
naprosto nestalo. Převládající postoj protimodernistických autorů naznačuje, že
tyto machinace pouze zmírnily nebo zmátly smysl modernizujících textů, aby
zabránily tomu, že budou [tyto texty] kvalifikovány doslova a formálně jako
heretické. Kardinál Kasper nyní říká, že Pavel VI. byl schopen „zapojit“ tradicionalistickou menšinu a „zaplatil za to cenu“ „kompromisními formulacemi“, v nichž
„jsou postoje většiny umístěny hned vedle
postojů menšiny a naplánované tak, aby je ohraničovaly“. Tím se vyjasňuje,
že, držíme-li se vnějšího zhodnocení, toto omezení neučinilo diskutované texty
pravověrnými, ale oslabilo jejich smysl a odstranilo nebo zabránilo vážnějším
teologickým cenzurám a předešlo zdravým reakcím, které mohly vyvstat.
31.
Lstivé
a nečestné praktiky – V knize Rýn se vlévá do Tibery (v češtině vydalo nakladatelství Michael
s.a., Frýdek Místek, 2007 – pozn. překl.), otec Ralph Wiltgen, S.W.D. vypráví,
že již během druhého sezení koncilu řekl otec Schillebeeckx expertovi
teologické komise, že se cítí naštvaný, když vidí, že konkrétní schéma přijalo
umírněně liberální stanovisko, zatímco on osobně upřednostňoval krajně
liberální pohled. Expert prý odpověděl: „Vyjadřujeme
se diplomatickým způsobem, ale po koncilu si z textu vyvodíme závěry,
které jsou v něm vyjádřeny nepřímo.“ Otec Schillebeeckx údajně nazval
tuto taktiku „neloajální“. Když by člověk parafrázoval rčení francouzského
dramatika Corneilleho (Polyeucte, 1,
scéna 1) „ce qu´il ne peut de force, il
l´entreprend de ruse“ („co nemůže
učinit silou, pokouší se učinit lstí“) řekl by: co modernisti nemohli
dosáhnout silou teologické argumentace, podařilo se jim částečně získat
lstivostí.
32.
V článku kardinála Kaspera člověk
čte, že většina biskupů přijala „optimismus
aggiornamenta“. Tato myšlenka nedokáže vyjádřit celou realitu. Mnozí
z té většiny měli hluboce tradiční kořeny, což je skutečnost, která se
ukázala před zahájením koncilu a na jeho prvním sezení, například
v peticích za definování mariánských dogmat a za odsouzení komunismu.
Pozoruhodné chování Coetus
Internationalis Patrum, jehož biskupové spolu s dalšími během koncilu
povstali proti naukovým odchylkám, které se prosazovaly, zapříčinili to, co zde
nazývám quodammodos operací, jak to
potvrdil kardinál Kasper. Kdyby tehdy se rodící protiprogresivistická reakce
neochladla a tzv. tradicionalisti pochopili, že v nově navržených textech
zůstaly vážné naukové odchylky, mohl se zformovat konzervativní proud
s dostatkem členů a dostatečnou významností, aby přehradil cestu vítěznému
modernismu. Protože si toho byli progresivisti vědomi, nepochybně se obávali
opozice tradicionalistické menšiny, ale ještě více se strachovali o to, aby
zabránili probuzení a nečekané horlivosti pro víru u těch konzervativních
biskupů, kteří zůstávali zticha nebo byli omráčeni beztvarou většinou.
33.
Uvážím-li
výše zmíněné výroky, říkám:
·
že
početné a solidní protimodernistické studie za poslední půlstoletí dobře známé
po světě a zvláště mezi katolíky zapálenými pro Víru prokazují existenci
závažných naukových odchylek v pasážích Druhého vatikánského koncilu;
·
že
několik lidí kvalifikuje tyto odchylky jako formální hereze, ale prakticky
všechny tyto studie naznačují, že jsou [tyto odchylky] urážlivé ke katolické
Víře;
·
že
všechny tyto odchylky jsou vnímány jako směřující k modernistické nákaze;
·
že
proto považuji za správné a navrhuji, in
sede doctrinaria [na naukovém základě], aby byl Druhý vatikánský koncil
vnějškově kvalifikován jako „heretizující“.
34.
Detailněji vysvětlím různá témata oněch tvrzení
z předešlého oddílu:
a.
Ve
vztahu k tomu, co se tam říká – obsah dovozený
v oddíle 33 by měl být chápán ve smyslu odpovídajícím všemu ostatnímu
vyloženému v tomto článku.
b.
Říkám
a znovu opakuji, že tvrzení níže činím striktně svým jménem, nechť je však
jasné, že tak činím jistě a nikoliv jen jako subjektivní dojem – a přejímám
plnou odpovědnost za to, co zde říkám.
c.
Početné
a solidní protimodernistické studie za poslední půlstoletí prokazují existenci
závažných naukových odchylek v pasážích Druhého vatikánského koncilu
– Pro účely tohoto článku zde neberu v potaz modernistické práce, které
nemohou být vnímány jako opravdu katolické.
d.
Takové
studie jsou dobře známé po světě a zvláště mezi katolíky zapálenými pro Víru
– Není potřeba zmiňovat tyto početné a brilantní studie, protože jsou široce
známé, zvláště mezi katolíky zapálenými pro katolickou Tradici. Jakákoliv
skutečná analýza koncilních textů, kterou bych měl v tomto bodě napsat, by
byla jen jednou další navíc a nic by neznamenala například pro vysoce
postavenou římskou autoritu, která nedávno přesvědčovala lefebvristy, aby
složili své zbraně, a dovolávala se toliko křesťanské lásky, která sjednocuje,
jako by tento problém nezahrnoval závažné věci Víry. Všimněte si, že tento
postoj připomíná „nostalgii“ (oddíl 18 výše), kterou kardinál Kasper nejspíš
vnímá čistě jako sentimentální důvod, který vede mnohé k nepřijetí
koncilu.
e.
Několik
studií kvalifikuje tyto odchylky jako formální hereze, ale prakticky všechny
tyto studie naznačují, že jsou [tyto odchylky] urážlivé vůči katolické Víře
– Člověk v seriózních protimodernistických dílech zřídka nalezne, že by
koncilní dokumenty byly doslova obviněny z hereze. Obecně text viní
z toho, že je neslučitelný s katolickou naukou, což je obvinění,
které se také hodí na tvrzení blízká herezi, nakloněná herezi a také na ta,
která jsou náchylná k méně závažným námitkám, a která tak spadají pod
obecnou cenzuru, že jsou heretizující.
f.
Všechny
výše zmíněné odchylky jsou také vnímány, jako že směřují k modernistické nákaze
– To se také ve studiích o koncilu, na něž se odkazujeme, a které se šíří bez
jakýchkoliv akademických odkazů, stává zcela zřejmým.
g.
Proto,
in sede doctrinaria, považuji za
správné a navrhuji jako nutné a naléhavé aby byl Druhý
vatikánský koncil označen vnější teologickou cenzurou, jakou si zasluhuje, a
mám při tomto záměru na paměti způsob práce popsaný kardinálem Kasperem, který
vytváří nepoctivou a zmatečnou manipulaci, která musí být demaskována.
h.
Nechť
je Druhý vatikánský koncil kvalifikován jako „heretizující“
– Ačkoliv zde o vnější teologické kvalifikaci koncilu pojednávám pouze ex professo, musím zběžně říci, že ve
vnitřní analýze chápu, že quodammodos
učinily nepřijatelné texty tak kluzkými, že žádný nelze s nutnou jistotou
formálně kvalifikovat jako heretický. O tom možná brzy napíšu.
35.
„Abyssus abyssum invocat“
– V heretizujících pasážích Druhého vatikánského koncilu vidí
protimodernisti propasti, které vyvolávají propasti. Poznamenávají, že
modernost přitahuje současného člověka a dokonce i většinu katolíků
materialismem, sekularismem, desakralizací všech věcí, ztrátou pojmu hříchu,
pekla atd. V teorii nové koncilní nauky vybízejí toho, kdo je studuje, aby
přijal moderní myšlení a přidal se k relativistickému světu současných
intelektuálů. V praxi se postoje koncilu, nazývané „duch koncilu“ – jak je
prezentují media bez účinné opozice ze strany církevních autorit – všechny pojí
s novým pojetím světa a novou, libertariánskou morálkou neslučitelnou se
Zjevením. K tomu, co řečení autoři prohlašují, stačí jeden jediný příklad:
jestliže jsou všechna náboženství dobrá a spasí duše, proč přijímat katolické
zásady v sexuálních záležitostech, které mnohá nekřesťanská nebo tzv.
křesťanská náboženství považují za zastaralá a odmítají je?
36.
Co
je dobré a správné – Podle týchž protimodernistických
autorů evidentně ne všechny pasáže Druhého vatikánského koncilu stojí za
teologickou cenzuru, tím spíše, že znovu potvrzují dříve definovaná dogmata a
nesčetné principy katolické nauky. Kupodivu však dokonce i tyto pravdy jsou
v koncilních dokumentech převážně formulovány nikoliv ve scholastických termínech,
ale v modernizujícím se jazyce a kontextech. Je zvláště důležité
zdůraznit, že tito autoři naznačují za nepřijatelné všechny specifické naukové
novoty v tzv. aggiornamentu
Druhého vatikánského koncilu.
Obdoba toho, co se
stane s novou mší
37.
K nepřijetí
[mešního] řádu z roku 1969 – V Úvahách o „Ordo Missae“ Pavla VI.
uveřejněných v roce 1970 (viz webové stránky Bonum Certamen)
jsem se zdržel toho, abych ukázal teologickou cenzuru, jakou bych přiřadil
každé pasáži. Přiřazení specifické cenzury každému textu by vykonalo jen málo
k jeho vyjasnění a namísto toho by to mohlo vznést pochyby a nekonečné
debaty, akademicky možná opodstatněné, ale v praxi únavné a neužitečné.
Prohlásil jsem tedy jen obecně, jak to činím i dnes, že [mešní] řád Pavla VI.
neměl být katolickými věřícími přijat.
38.
K významu
tohoto nepřijetí – Ve skutečnosti jsem tehdy napsal, že „Se zřetelem na úvahy, které byly
prezentovány, je člověk přinucen k závěru, že nová mše nemůže být přijata...
Je nutné dobře vyjasnit, že výhrady, které jsme vyjádřili a které se týkají
rozličných témat nové mše, nemají všechny stejnou důležitost. V průběhu
naší studie jsme se vždy snažili vyjádřit význam a přesný rozsah každé
připomínky, kterou jsme učinili ohledně „Ordo“ z roku 1969. Když se však
všechny tyto úvahy vezmou dohromady, sbíhají se jedním směrem, s tím
výsledkem, že nové mešní texty si obecně zasluhují dokonce závažnější výhrady, než když se vezme každá
část sama o sobě.. Ptáme se sami sebe.. do jaké míry nám... princip autority,
dle nejryzejší katolické nauky, ukládá za povinnost přijmout nebo odmítnout
novou mešní liturgii. A na základě těchto předpokladů jsme nuceni dojít
k závěru, že pro lásku k Církvi a k Víře, kterou jsme obdrželi
od svých předků, máme povinnost říci non possumus.“ (Úvahy, str. 168)
39.
Dnes,
stejně jako u toho, co jsem napsal o nové mši, a omezím-li se na vnější
hodnocení, říkám, že Druhý vatikánský koncil nemůže být katolickými věřícími
přijat. A dodávám, že koncilní dokumenty, a tudíž koncil sám, si zasluhují
vnější teologickou kvalifikaci „heretizující“.
40.
K nemožnosti
omylu v koncilních dokumentech – Během Druhého
vatikánského koncilu a brzy po něm bylo mnoho protimodernistů, dokonce i
koncilních otců a vysoce respektovaných doktorů, přinuceno ptát se, zda by měli
bezpodmínečně přijmout dokumenty promulgované koncilem. Tato otázka svědomí
se stala velice znepokojivou hlavně kvůli přemrštěné představě o
neomylnosti Církve obhajované jistou teologickou školou, podle níž papežské či
koncilní učení nemohlo nikdy obsahovat omyl, i když nenaplňovalo požadavky na
neomylnost stanovené Vatikánem. Dokonce i dnes existují tací, kteří zastávají
tuto mylnou tezi, již jsem nazval „monolitickou neomylností“ (viz článek Monolitická
neomylnost a neshody mezi antiprogresivisty). Postupně však mezi
teology věrnými Tradici krystalizuje protikladná nauka založená na odporu sv.
Pavla vůči sv. Petrovi a na důležitých historických a teologických argumentech.
ZÁVĚR – Synovská výzva
k Nejvyššímu pontifikovi
41.
Zde hovořím in sede stricte doctrinaria [striktně na doktrinálním základě]
a navrhuji a předkládám učencům v tomto oboru a zvláště autoritám Svatého
stolce myšlenky, které považuji za nutné vyhlásit dnes na obranu Víry. A znovu
opakuji, že hovořím výhradně ve svém vlastním jménu, nemám žádný mandát činit
tak za jakýkoliv subjekt nebo jednotlivé katolíky. Úvahy, které činím, mají
pouze sílu fakt, předpokladů, na nichž je zakládám a argumentů, které jsem
vyložil.
42.
Vzhledem k výše řečenému činím
uctivou a synovskou výzvu papeži Františkovi, aby pochopil, že praví
protimodernisti jsou jeho nejvěrnějšími stoupenci a přejí si přijmout jeho
nauky a mandát ve všem; nedovolte však, aby jim bylo nařizováno, jak se to dlouho
děje, činit věci, které katolické svědomí nemůže přijmout, protože odporují
Pravdě, Tradici a stálé nauce. Ať se jim neříká, bez nuancí učiněných
scholastikou, že může existovat spása mimo Církev. Ať se neučí, že
protestantismus je odlišný a přijatelný způsob, jak žít křesťanství. Ať nejsou
ztotožňováni s muslimskými fundamentalisty. Ať se netoleruje, aby kardinál
arcibiskup Havany zůstával spolupracovníkem komunistického režimu, který
zotročuje Kubu. Ležím tváří k zemi u nohou Panny Marie, Auxilium Christianorum, a žádám nástupce
svatého Petra, aby zarazil intriky zosnované prefektem Kongregace pro nauku
Víry označovat jako heretiky protimodernisty, kteří mají dobře podložené a
závažné výhrady vůči koncilu vnějškově umožňujícímu, aby byl kvalifikován jako
heretizující.
Překlad:
D. Grof
