K vnější teologické kvalifikaci Druhého vatikánského koncilu (2013)

 

K vnější teologické kvalifikaci Druhého vatikánského koncilu (2013)

„Celý svět zaúpěl a žasnul, když shledal, že je ariánským.“

29. června 2013 – Svátek apoštolů sv. Petra a sv. Pavla

Poznámka překladatele k terminologii tohoto článku: Kvality víry a stupě dogmatické jistoty se vzájemně různě kombinují, tím vznikají teologické kvalifikace. Jejich opakem (odsouzením omylů) jsou teologické cenzury.

 

Arnaldo Xavier da Silveira

-          Pro toto souhrnné hodnocení Druhého vatikánského koncilu vykládám koncept „vnější“ teologické kvalifikace a termín „heretizující“.

-          Věřící mají povinnost varovat se nejen hereze, ale „varovat se také omylů, které více méně vedou k herezi“. (Pius XII., Humani Generis)

-          V koncilním dokumentu, který nenaplňuje podmínky pro neomylnost, definované Prvním vatikánským koncilem, se může nacházet omyl.

 

1.      Zatímco se v posledních letech rozvinuly rozsáhlé studie Druhého vatikánského koncilu v upomínce padesátého výročí jeho zahájení, několik otázek, které s ním souvisí, zůstává stále otevřeno. Jednou takovou otázkou je teologická kvalifikace jeho dokumentů, tj. stanovení odborných pojmů, které indikují míru, do jaké se přibližují nebo vzdalují katolické Tradici. Když analyzuji tuto otázku za pomoci čistě osobních termínů, proberu také jiné aspekty koncilu, které se dnes zdají být relevantní.

2.      Nakolik je to možné, vyvaruji se zde akademických standardů, protože jsme si jistý, že není nutné demonstrovat něco, co je již čtenářům, na něž konkrétně cílím – katolíkům s tradiční formací, kteří jsou spojeni s debatou ohledně Druhého vatikánského koncilu – zřejmé. Pro velmi omezené účely tohoto článku by vstupovat do nejjemnějších detailů a snažit se za pomoci univerzitních metod dokazovat něco již dokázaného znamenalo odklánět pozornost k okrajovým bodům a otevírat oblast čistě spekulativních debat a nadbytečné učenosti. V každém případě chci zmínit věroučné rozbory významného teologa Msgr. Brunera Gherardiniho a monumentální historické dílo prof. Roberta De Matteie a zvláště rozbory z jeho knihy publikované v několika jazycích katolického světa a již klasické Druhý vatikánský koncil – nepsané dějiny. Tyto studie jsou jistě dobře známé katolickým věřícím, jimž jsou tyto poznámky adresovány.

3.      Z tohoto pohledu v první kapitole stanovuji představu ohledně „vnější“ teologické kvalifikace textu a termínu „heretizující“, protože jakákoliv nepřesnost nebo pojmová nejasnost by v tomto ohledu mohla ubrat na vážnosti úvahám níže. V druhé kapitole komentuji nedávný článek kardinála Kaspera, který je důležitý pro pochopení současného stavu výzkumu Druhého vatikánského koncilu. V třetí kapitole ukazuji, že navzdory machinacím koncilních vůdců, jak se vypořádat s věroučnými námitkami tradicionalistů, zastávají rozumní autoři názor, že v konečných textech zůstaly závažné odchylky, které všechny vedou k tomu, že Druhému vatikánskému koncilu dávají vnější teologickou kvalifikaci „heretizující“. A v závěru si dovoluji adresovat papeži Františkovi naléhavou, zdvořilou a bolestnou žádost.

KAPITOLA I – Stanovení pojmů „vnější“ a „heretizující“

4.      Jak bylo zmíněno v oddíle 1, člověk teologicky kvalifikuje tvrzení nebo text tak, že na něj aplikuje odborné pojmy, které indikují míru, do jaké se přibližuje nebo vzdaluje pravidlům Víry. „Teologická potvrzení“ určují blízkost výroku a Víry, takže člověk může zastávat pouhý teologický názor, pravděpodobné nebo jisté tvrzení, pravdu Víry atd. „Teologické cenzury“ indikují stupeň a směr, v němž se výrok odchyluje od neporušené nauky; například může být pohoršlivý, troufalý, s nádechem hereze, nakloněný herezi nebo nakonec heretický.

5.      Teologická kvalifikace je „vnitřní“, když se zabývá tvrzením nebo textem jako takovým, tj. když striktně posuzuje jeho slova a doslovný smysl a dává mu tak potvrzení nebo konkrétní teologickou cenzuru.

6.      Teologická kvalifikace je „vnější“, když nezvažuje tvrzení nebo text jako takový, ale spíše z hlediska jiných faktorů vnějších k jeho doslovnému vyjádření. Proto například dnes není potřeba analyzovat slova, kterými Lev XIII. prohlásil anglikánská svěcení za neplatná, abychom věděli, že toto prohlášení je církevní Vírou a abychom je jako takové vnějškově kvalifikovali; stačí si ověřit, že to bylo morálně jednomyslné učení dobrých učitelů po více než jedno století. Další příklad: dokonce i když teolog na základě vnitřních důvodů chápe, že výnosy římských kongregací s sebou jako takové nesou neomylnost, nemůže tomuto tvrzení přiřadit větší hodnotu než hodnotu svého dohadu a osobního názoru, protože to renomovaní učitelé nepovažují za teologicky jisté.

7.      Když se vnějškově kvalifikuje tvrzení, text, koncilní dokument nebo Druhý vatikánský koncil jako celek, je nutné přesně stanovit, který „vnější“ prvek se bere jako základ pro kvalifikování. Takovým faktorem může být to, co říkají velcí autoři, a takovéto kritérium zde přijímám. Mohlo by to však být i jiné kritérium jako například „dění“, které obklopovalo koncil. Ujasněme si, že v tomto článku zvažujeme pouze vnější teologickou kvalifikaci Druhého vatikánského koncilu a jeho dokumentů jako celku nebo jeho částí v závislosti na tom, co k tématu napsala většina nebo takřka všichni protimodernističtí autoři.

8.      Protože je předmětem této studie vnější kvalifikace dokumentů Druhého vatikánského koncilu, jakékoliv postřehy o vnitřní teologické kvalifikaci jeho textů, jako je postřeh, který se nachází v bodě 34-h, by měly být chápány jako podružné ve vztahu k hlavnímu předmětu a bez vlivu na to, co obsahuje.

9.      Jako všeobecné pravidlo se předpokládá, že teolog nebude chtít, aby druzí museli přijmout výrok, který pokládá vnitřně za správný, který však není za takový považován vnějšně. Toto pravidlo platí pro kněze ve vztahu k jeho penitentovi ve zpovědnici a stejně tak pro naukové debaty a pro praktický katolický život. Je však nutné mít na mysli, že abychom vyhodnotili vnější shodu autorů v názoru na nauku, nebudeme promýšlet teology, kteří jsou známí tím, že se sami distancují od katolické ortodoxie. Proto skutečnost, že známý progresivistický teolog popřel nauku o transsubstanciaci a o biologickém panenství Panny Marie, nečiní tyto nauky vnějškově nejistými.

Ke konceptům „heretický“ a „heretizující“

10.  Striktní interpretace heretických textů – Vyhlášení dogmatu platného pro věřící musí být jasné a prosté pochyb a nejistot; musí být jisté a zaručené, jak obratně vysvětluje jezuitský teolog P. Sisto Cartechini: „Aby šlo o neomylnou definici, tj. dogma, je nutné, aby byla věc předložena tak, aby vyjadřovala absolutní jistotu. Bez této jistoty by definice měla pouze charakter pravděpodobnosti; lidský rozum by zůstal nejistý a neschopný přidržet se jí s bezpodmínečnou vírou, jakou vyžaduje dogma“ (Dall´Opinione al Domma, Řím, 1953). Podobně i obvinění z hereze musí také mít striktně explicitní základ a nikoliv široký, obdobný či obecný základ. Aby mohlo být tvrzení formálně nazváno heretickým, musí přímo a naprosto odporovat pravdě Víry definované mimořádným papežským či koncilním Magisteriem nebo neomylným řádným Magisteriem. Jestliže tento protiklad není striktní, máme text blízký herezi, s nádechem hereze, podezřelý z hereze, nakloněný herezi nebo si zasluhující teologickou cenzuru, nemáme však korektně řečeno heretický text.

11.  Neologismy končící na „-ící“ – Do západních jazyků se zavedlo mnoho slov končících na  -ící, zvláště v posledním století. V dnešní portugalštině [resp. češtině – pozn. překl.] se počítač „inicializuje“; hovoří se o „levicizující“, „socializující“ nebo „liberalizující“ politice; jednání může být „protestantizující“ nebo modernizující; člověk může být „obtěžující“ někoho nepřiměřenou kritikou, „eternalizující“ problém, „vizualizující“ projekt. Ve všech těchto vyjádřeních koncovka –ící a její odvozeniny s sebou nesou dojem sklonu k určitému cíli, vývoj věcí a idejí k jistému závěru, pohyb určitým i když ne zcela vyjádřeným směrem. Jeden příklad by měl stačit: „levicizující“ nebo k levici se klonící krok nenese s sebou výslovně a zjevně levicové základy; není to skutečně levicové, ale vede to přímo či nepřímo doleva, třebaže skoro nepovšimnutým a možná i podprahovým způsobem.

12.   Koncept heretizujícího zahrnuje všechny teologické cenzury s výjimkou hereze. Autoři poukazují na mnohé z nich na otevřené škále, tj. připouštějící možnost typů neuváděných v příručkách. Tvrzení tak může být kvalifikováno jako blížící se herezi, nakloněné herezi, podezřelé z hereze, s nádechem hereze, pohoršlivé, nerozvážné, pro zbožné uši odpudivé atd. Jak jsem řekl, nebudu se zde snažit aplikovat tu či onu klasickou teologickou cenzuru na každou pasáž koncilu, ale budu svou analýzu soustředit na obecný pojem heretizující.

13.  Nejen hereze je v protikladu k neporušené nauce. Nechť je naprosto jasné, že katoličtí věřící odmítnou nejen heretické tvrzení, ale i každé, které si zasluhuje nějakou teologickou cenzuru, jakkoliv mírná může být. Ve větším či menším rozsahu všechny stupně teologické cenzury zahrnují přinejmenším nějakou opozici vůči katolické nauce a tudíž nějakou heterodoxii. Protože něco, neortodoxního [nepravověrného] je tím, co vzdaluje od neporušené nauky, vztahuje se tento termín na celý rozsah odchylek ve věcech víry. Samozřejmě čím přísnější je cenzura, kterou si teologický text zasluhuje, tím větší je stupeň odporu, s jakým bychom jej měli přijímat. Například dokonce ani tvrzení urážlivé pro zbožné uši nemůže být ve svědomí jednotlivým věřícím přijímáno či schvalováno. Podobně texty zasluhující si celý široký rozsah cenzur, ale nespadající pod herezi také nemohou být přijímány, protože jsou do určité míry neortodoxní. Jak prohlašuje Pius XII.: „někteří...ignorují, jako by tu nebyla povinnost zavazující všechny věřící...varovat se omylů, které více méně vedou k herezi“ (Humani Generis, 12. srpna 1950, č. 17).

KAPITOLA II – Nedávný článek kardinála Kaspera

14.  Mezi posledními studiemi a prohlášeními o Druhém vatikánském koncilu si níže vybírám článek kardinála Waltera Kaspera. Zdůrazním v něm pasáže, které jsou relevantní pro vnější teologickou kvalifikaci dokumentů Druhého vatikánského koncilu. Článek také představuje jiná vzácná odhalení o koncilu, která však nebudu rozebírat, protože nemám v úmyslu shrnout kardinálův článek, ale jen zdůraznit některé body vztahující se ke konkrétní otázce, o níž teď pojednávám.

Historický článek o Druhém vatikánském koncilu

15.  Vloni 12. dubna publikoval L´Osservatore Romano článek kardinála Waltera Kaspera s názvem „Koncil stále probíhá“ o interpretaci a přijetí Druhého vatikánského koncilu. Autor se narodil v roce 1933 v Německu, kde studoval filozofii a teologii. Byl asistentem Hanse Künga, zvláštním sekretářem mimořádné synody biskupů v roce 1985 a členem Mezinárodní teologické komise. Jan Pavel II. jej v roce 1989 jmenoval biskupem Rottenburgu-Stuttgartu, v roce 2001 kardinálem a předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů, což byl post, který si zachoval i za papeže Benedikta XVI., který byl jeho kolegou jakožto profesor teologie. V roce 2010 byla přijata jeho rezignace vzhledem k věkovému omezení.

16.   V tomto článku kardinál Kasper tvrdí, že velká většina koncilních otců přijala optimismus aggiornamenta Jana XXIII. a „snažila se vyhovět požadavkům biblických, liturgických, patristických, pastoračních a ekumenických hnutí obnovy, která vyvstala mezi dvěma světovými válkami, otevřít novou stránku v historii s judaismem, plnou pocitů křivd, a vstoupit do dialogu s moderní kulturou.“ Říká: „Byl to modernizační projekt, který nebyl, ani nemohl být modernismem.“ Mělo by se hned od začátku poznamenat, že vnějškově to dle studií, na něž jsme odkazovali, modernismus skutečně byl. Všimněte si také, že tato hnutí mezi dvěma světovými válkami jsou nouvelle théologie zavrženou Piem XII., protože tato zamýšlí „zcela reformovat teologii“ a „zeslabit významy dogmat co nejvíce,“a „snadno přechází od pohrdání a přehlížení scholastické teologie k pohrdání a přehlížení církevního Magisteria“. (Humani Generis, 10, 13,17)

17.  Článek však pokračuje: „vlivná menšina tvrdošíjně vzdorovala tomuto pokusu většiny. Nástupce Jana XXIII., Pavel VI., byl v zásadě na straně většiny, snažil se však zainteresovat i menšinu a v souladu se starobylou tradicí se snažil získat souhlas s koncilními dokumenty, pokud to jen bylo možné, na základě konsenzu... Uspěl, ale zaplatil za to jistou cenu. Na mnoha místech museli [koncilní otcové] nalézt kompromisní formulace, v nichž jsou často postoje většiny umístěny hned vedle postojů menšiny, koncipovaných tak, aby je ohraničovaly. Koncilní texty samotné tedy mají velký potenciál ke střetu, otevírají dveře k selektivnímu přijímání jedním či druhým směrem.“ Všimněte si od počátku mimořádné důležitosti tohoto tvrzení: „velký potenciál ke konfliktu“ v koncilních textech, které obsahují postoje zmíněné většiny vedle postojů menšiny. V oddílu 32 níže se nacházejí některé postřehy o konceptech většiny a menšiny podle kardinála Kaspera.

18.  Článek dále podává zprávu o napětí, odlišných názorech a rozmanitých výkladech, které vzcházejí z těchto „kompromisních formulací“ přijatých v koncilních dokumentech. Nepřímo to poukazuje na reakce arcibiskupa Lefebvra a dalších, kteří vzdorovali těmto novým směrnicím „částečně kvůli teologickým důvodům a částečně proto, že někteří byli nostalgičtí po posvátnosti a estetice ritu, který se do té doby užíval“ (viz níže, oddíl 34-d). Říká se tím, že „v kontextu dějin Církve považují někteří kritici Druhý vatikánský koncil za skandál a největší pohromu za poslední dobu.“  Ukazuje to, jak se papeži snažili rozšířit oficiální směrnice vytyčené v koncilních dokumentech: „oficiální přijetí nezůstalo statické, ale do určité míry šlo až za koncil;“ „liturgická reforma byla prvním oficiálním krokem přijetí: bylo to především zavedení nového misálu.“  A prohlašuje, že „v mnoha ohledech toto vše pozitivně proměnilo tvář Církve navenek i uvnitř.“ Poukazuje na to, že „ve skutečnosti byl v prvních dvou desetiletích po koncilu vidět hromadný odchod mnoha kněží a řeholníků a rozklad církevní praxe v mnoha sférách spolu s protestními hnutími kněží, řeholníků a laiků. Papež Pavel VI. hovořil o „ďábelském dýmu“, který nějakou trhlinou vniknul do chrámu Božího.“

19.   Mělo by se tedy poznamenat, že kardinál Kasper výslovně uznává, že to, co na koncilu převážilo, bylo směřování „hnutí obnovy...která vyvstala mezi dvěma světovými válkami“ – tudíž, že převážila nouvelle théologie – a předkládá některé působivé detaily. Nezúčastněnému a objektivnímu pozorovateli sám tento článek umožňuje rozpoznat, že si Druhý vatikánský koncil zasluhuje vážnou teologickou cenzuru, protože je sloučením tradiční nauky s již zavrženými novotami, což představuje „velký potenciál ke střetu“.

Některá kardinálova tvrzení nejsou nová

20.  Nijak se nezveličuje novota toho, co kardinál Kasper říká v tomto článku z 12.4.2013 v L´Osservatore Romano. Důležitost tohoto textu vyniká kvůli svému autorovi, historické a naukové hutnosti svého obsahu a novinám, které jej publikovaly. Mnoho dalších studií však také odkrylo a diskutovalo události v téže linii, jako je ta v jeho článku. Zde jich několik je:

21.  Prof. Roberto de Mattei, autor podrobné studie o Druhém vatikánském koncilu a nejautoritativnější katolický historik naší doby, řekl: „Požadavky „jakobínského“ křídla (abych se vyjádřil v termínech Francouzské revoluce) byly odmítnuty menšinou konzervativní opozice, která se pomalu organizovala. Dokumentům se nepodařilo naplnit očekávání nejtroufalejších progresivistů a je to jen díky kompromisům dosaženým in extremis, že dnes papež může říci, že by dnes dokumenty měly být čteny ve světle Tradice.“ (Catolicismo, březen 2011, str. 31)

22.  Otec jezuita Joao Batista Libanio se narodil v roce 1932 v Belo Horizonte v Brazílii. Studoval v Brazílii, Německu a v Římě. Byl spojen s liberální teologií a publikoval mnoho knih a článků. V roce 2005 napsal: „Pavel VI. se rozhodl, že koncilní texty budou schváleny pouze velkou většinou. Nikterak se nechtěl vzdát myšlenky, že existují opoziční frakce, a že dokumenty znamenají vítězství jedné nad druhou. Měly Církvi a světu manifestovat, že pramení ze splynutí srdcí a myslí. Tato volba je u kořene lingvistických kompromisů, které umožnily různé interpretace po koncilu, založené na doslovném textu.“ (Contextualizacao do Concílio Vaticano II e seu desenvolvimento, Unisinos 2005, odst. „Paulo VI optara...“)

http://www.jblibanio.com.br/modules/mastop_publish/?tac=102

23.  P. René Laurentin se narodil ve Francii v roce 1917. Byl renomovaným mariologem, profesorem a hostoval jako přednášející na různých evropských a amerických univerzitách, byl peritus na koncilu, o němž publikoval několik prací. V roce 1966 napsal, že v Druhém vatikánském koncilu „Byla dvojznačnost pěstována tu a onde jako cesta ven z neoddělitelných protikladů. Dal by se předložit celý seznam termínů, které zahrnují protikladné tendence, protože mohly být oběma stranami vnímány jako fotografické hříčky, v nichž můžete vidět dvě odlišné postavy v jednom obraze v závislosti na úhlu, pod kterým se díváte. Z tohoto důvodu Druhý vatikánský koncil vyvolal a nadále bude vyvolávat mnoho kontroverzí.“ (L´ enjeu et le bilan du Concile – Bilan de la quatriéme session, Seuil, Paříž, 1966, str. 357).

KAPITOLA III – Kontroverzní texty a heretizující povaha celku

24.  Existují v dokumentech Druhého vatikánského koncilu naukové odchylky? Protimodernisti  se ohledně této věci krátce po koncilu rozdělili. Někteří v nich viděli fundamentální chyby, jiní nezašli tak daleko; někteří byli ohledně této otázky nerozhodní nebo se jí vyhýbali, zatímco mnozí koncilní texty plně přijali. A jak vysvětlíme v bodě č. 40, existovali tací, kteří prosazovali mylný princip, přijímaný jistou tradiční teologickou školou, že papeži a koncily se ve svém učení nemohou mýlit, dokonce ani když podmínky stanovené pro neomylnost Prvním vatikánským koncilem nejsou naplněny; a na základě toho to a priori a údajně z důvodu Víry chápou tak, že v Druhém vatikánském koncilu nemůže být nic nepřijatelného. Stejným rozdělením se vyznačují protimodernistické kruhy dodneška.

25.  Objektivní smysl textů – Těm, kteří objektivně zkoumají tvrzení protimodernistických autorů ohledně koncilních dokumentů za posledních padesát let je hned jasné, že zmíněná různost chápání nepochází pouze z odlišných pravidel hermeneutiky, ale ze skutečnosti, že mnohé pasáže Druhého vatikánského koncilu vyhovují různým a dokonce i protikladným výkladům. To je také jasné v článku kardinála Kaspera. A je to natolik pravdivé, že sami modernisti si z těchto textů odvozují, cokoliv chtějí.

Quodammodos koncilních textů

26.  Léta jsem před, během a po Druhém vatikánském koncilu velmi těsně pracoval s Antoniem de Castro Mayerem (1904-1991), který byl od roku 1948 do roku 1981 biskupem Campos ve státě Rio de Janeiro. Nyní, více než dvacet let po jeho smrti, tímto zanechávám svědectví dějinám ohledně některých jeho názorů týkajících se koncilu a ohledně jeho zmatení toho rázu, že tváří v tvář převládajícímu modernismu přijal postoj inspirovaný sv. Atanášem. Nehodí se analyzovat zde kontroverzní postoje, které Jeho Excelence nakonec přijala, protože v tomto článku zamýšlím pouze vyložit některé aspekty Druhého vatikánského koncilu.

27.  „Quodammodos“ - Biskup Antonio de Castro Mayer obracel naší pozornost k restriktivním vyjádřením, která vždy doprovázela naukové novoty v koncilních textech. Ukazoval, že ve všech pasážích obsahujících nebo šířících myšlenky nepřátelské katolické nauce, bylo slovo nebo fráze, které zeslabovaly jejich doslovný smysl. Mohlo to být latinské příslovce quodammodo, v češtině „nějak“, nebo jeho synonymum či obdobná parafráze, nebo nějaká literární figura, která podobným způsobem dala nepřijatelnému textu náznak nepřesnosti, vágnosti či zmatenosti, a která by někomu umožnila tvrdit, že tato pasáž doslovně a formálně neobsahuje omyl či herezi. A opačně, mohl to být dvojznačný nebo podezřelý termín, který omezoval smysl pravověrného tvrzení. V každém případě, co vždy charakterizovalo to, co zde nazývám „quodammodos“ je, že vysvětlovanou nauku učinili matoucí tím, že smísili pravdu s omylem.

28.  Tři jednoduché příklady ukazují, z čeho tato sémantická machinace podle tehdejšího biskupa Campos sestávala:

1. Číslo 22 v Gaudium et Spes říká: „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem [quodammodo] spojil s každým člověkem, on sám, Boží Syn.“ Vyjádření „jistým způsobem“ zde představuje nádech vágnosti a nepřesnosti, která ztěžuje možné obvinění z modernistického panteismu, jímž by se Náš Pán hypostaticky sjednotil s každým člověkem.
2. Číslo 9 v Lumen Gentium říká, že Kristova Církev „subsistuje“ v katolické Církvi. V této pasáži „subsistit in“ hraje roli quodammodo tím, že činí zmateným a dvojznačným dogma, že katolická Církev je jedinou Kristovou Církví, protože „subsistit in“ neboli „uskutečňuje se v“ by mohlo být interpretováno jako „quodammodo est“ – „nějak je“ nebo dokonce prostě jako „je“.
3. Lumen Gentium, které obsahuje nepřijatelnou pasáž o biskupské kolegialitě, bylo publikováno s oficiální „předmluvou“ (Nota Previa) nedostatečně omezující heterodoxní smysl tohoto textu. Tato poznámka tudíž hrála roli quodammodo.

29.  Někteří protimodernisti již v podstatě v minulosti kritizovali operaci quodammodos. S ohledem na slova kardinála Kaspera se vyjasňuje, že tato operace byla naplánována jako trik k obelstění „neústupné opozice“ „vlivné menšiny“ obhájců správné nauky. Nijak to nemělo vyhovět požadavkům tradicionalistů, jak byli tehdy nazýváni, ale mělo je to mazaně obelstít pomocí triku quodammodos. Nezamýšlíme zde zkoumat úmysly koncilních vůdců – soudit je bude Bůh – nemůžeme však nepoznamenat, prostě a objektivně, že tato pomůcka byla realizována systematickým a plánovitým způsobem.

30.  Při vnějším zvážení této věci, ať se neříká, že tyto sémantické machinace daly těmto pasážím pravověrný smysl. To se naprosto nestalo. Převládající postoj protimodernistických autorů naznačuje, že tyto machinace pouze zmírnily nebo zmátly smysl modernizujících textů, aby zabránily tomu, že budou [tyto texty] kvalifikovány doslova a formálně jako heretické. Kardinál Kasper nyní říká, že Pavel VI. byl schopen „zapojit“ tradicionalistickou menšinu a „zaplatil za to cenu“ „kompromisními formulacemi“, v nichž „jsou postoje většiny umístěny hned vedle postojů menšiny a naplánované tak, aby je ohraničovaly“. Tím se vyjasňuje, že, držíme-li se vnějšího zhodnocení, toto omezení neučinilo diskutované texty pravověrnými, ale oslabilo jejich smysl a odstranilo nebo zabránilo vážnějším teologickým cenzurám a předešlo zdravým reakcím, které mohly vyvstat.

31.  Lstivé a nečestné praktiky – V knize Rýn se vlévá do Tibery (v češtině vydalo nakladatelství Michael s.a., Frýdek Místek, 2007 – pozn. překl.), otec Ralph Wiltgen, S.W.D. vypráví, že již během druhého sezení koncilu řekl otec Schillebeeckx expertovi teologické komise, že se cítí naštvaný, když vidí, že konkrétní schéma přijalo umírněně liberální stanovisko, zatímco on osobně upřednostňoval krajně liberální pohled. Expert prý odpověděl: „Vyjadřujeme se diplomatickým způsobem, ale po koncilu si z textu vyvodíme závěry, které jsou v něm vyjádřeny nepřímo.“ Otec Schillebeeckx údajně nazval tuto taktiku „neloajální“. Když by člověk parafrázoval rčení francouzského dramatika Corneilleho (Polyeucte, 1, scéna 1) „ce qu´il ne peut de force, il l´entreprend de ruse“ („co nemůže učinit silou, pokouší se učinit lstí“) řekl by: co modernisti nemohli dosáhnout silou teologické argumentace, podařilo se jim částečně získat lstivostí.

32.  V článku kardinála Kaspera člověk čte, že většina biskupů přijala „optimismus aggiornamenta“. Tato myšlenka nedokáže vyjádřit celou realitu. Mnozí z té většiny měli hluboce tradiční kořeny, což je skutečnost, která se ukázala před zahájením koncilu a na jeho prvním sezení, například v peticích za definování mariánských dogmat a za odsouzení komunismu. Pozoruhodné chování Coetus Internationalis Patrum, jehož biskupové spolu s dalšími během koncilu povstali proti naukovým odchylkám, které se prosazovaly, zapříčinili to, co zde nazývám quodammodos operací, jak to potvrdil kardinál Kasper. Kdyby tehdy se rodící protiprogresivistická reakce neochladla a tzv. tradicionalisti pochopili, že v nově navržených textech zůstaly vážné naukové odchylky, mohl se zformovat konzervativní proud s dostatkem členů a dostatečnou významností, aby přehradil cestu vítěznému modernismu. Protože si toho byli progresivisti vědomi, nepochybně se obávali opozice tradicionalistické menšiny, ale ještě více se strachovali o to, aby zabránili probuzení a nečekané horlivosti pro víru u těch konzervativních biskupů, kteří zůstávali zticha nebo byli omráčeni beztvarou většinou.

33.  Uvážím-li výše zmíněné výroky, říkám:

·         že početné a solidní protimodernistické studie za poslední půlstoletí dobře známé po světě a zvláště mezi katolíky zapálenými pro Víru prokazují existenci závažných naukových odchylek v pasážích Druhého vatikánského koncilu;

·         že několik lidí kvalifikuje tyto odchylky jako formální hereze, ale prakticky všechny tyto studie naznačují, že jsou [tyto odchylky] urážlivé ke katolické Víře;

·         že všechny tyto odchylky jsou vnímány jako směřující k modernistické nákaze;

·         že proto považuji za správné a navrhuji, in sede doctrinaria [na naukovém základě], aby byl Druhý vatikánský koncil vnějškově kvalifikován jako „heretizující“.

34.  Detailněji vysvětlím různá témata oněch tvrzení z předešlého oddílu:

a.       Ve vztahu k tomu, co se tam říká – obsah dovozený v oddíle 33 by měl být chápán ve smyslu odpovídajícím všemu ostatnímu vyloženému v tomto článku.

b.      Říkám a znovu opakuji, že tvrzení níže činím striktně svým jménem, nechť je však jasné, že tak činím jistě a nikoliv jen jako subjektivní dojem – a přejímám plnou odpovědnost za to, co zde říkám.

c.       Početné a solidní protimodernistické studie za poslední půlstoletí prokazují existenci závažných naukových odchylek v pasážích Druhého vatikánského koncilu – Pro účely tohoto článku zde neberu v potaz modernistické práce, které nemohou být vnímány jako opravdu katolické.

d.      Takové studie jsou dobře známé po světě a zvláště mezi katolíky zapálenými pro Víru – Není potřeba zmiňovat tyto početné a brilantní studie, protože jsou široce známé, zvláště mezi katolíky zapálenými pro katolickou Tradici. Jakákoliv skutečná analýza koncilních textů, kterou bych měl v tomto bodě napsat, by byla jen jednou další navíc a nic by neznamenala například pro vysoce postavenou římskou autoritu, která nedávno přesvědčovala lefebvristy, aby složili své zbraně, a dovolávala se toliko křesťanské lásky, která sjednocuje, jako by tento problém nezahrnoval závažné věci Víry. Všimněte si, že tento postoj připomíná „nostalgii“ (oddíl 18 výše), kterou kardinál Kasper nejspíš vnímá čistě jako sentimentální důvod, který vede mnohé k nepřijetí koncilu.

e.       Několik studií kvalifikuje tyto odchylky jako formální hereze, ale prakticky všechny tyto studie naznačují, že jsou [tyto odchylky] urážlivé vůči katolické Víře – Člověk v seriózních protimodernistických dílech zřídka nalezne, že by koncilní dokumenty byly doslova obviněny z hereze. Obecně text viní z toho, že je neslučitelný s katolickou naukou, což je obvinění, které se také hodí na tvrzení blízká herezi, nakloněná herezi a také na ta, která jsou náchylná k méně závažným námitkám, a která tak spadají pod obecnou cenzuru, že jsou heretizující.

f.       Všechny výše zmíněné odchylky jsou také vnímány, jako že směřují k modernistické nákaze – To se také ve studiích o koncilu, na něž se odkazujeme, a které se šíří bez jakýchkoliv akademických odkazů, stává zcela zřejmým.

g.      Proto, in sede doctrinaria, považuji za správné a navrhuji jako nutné a naléhavé aby byl Druhý vatikánský koncil označen vnější teologickou cenzurou, jakou si zasluhuje, a mám při tomto záměru na paměti způsob práce popsaný kardinálem Kasperem, který vytváří nepoctivou a zmatečnou manipulaci, která musí být demaskována.

h.      Nechť je Druhý vatikánský koncil kvalifikován jako „heretizující“ – Ačkoliv zde o vnější teologické kvalifikaci koncilu pojednávám pouze ex professo, musím zběžně říci, že ve vnitřní analýze chápu, že quodammodos učinily nepřijatelné texty tak kluzkými, že žádný nelze s nutnou jistotou formálně kvalifikovat jako heretický. O tom možná brzy napíšu.

35.  „Abyssus abyssum invocat“ – V heretizujících pasážích Druhého vatikánského koncilu vidí protimodernisti propasti, které vyvolávají propasti. Poznamenávají, že modernost přitahuje současného člověka a dokonce i většinu katolíků materialismem, sekularismem, desakralizací všech věcí, ztrátou pojmu hříchu, pekla atd. V teorii nové koncilní nauky vybízejí toho, kdo je studuje, aby přijal moderní myšlení a přidal se k relativistickému světu současných intelektuálů. V praxi se postoje koncilu, nazývané „duch koncilu“ – jak je prezentují media bez účinné opozice ze strany církevních autorit – všechny pojí s novým pojetím světa a novou, libertariánskou morálkou neslučitelnou se Zjevením. K tomu, co řečení autoři prohlašují, stačí jeden jediný příklad: jestliže jsou všechna náboženství dobrá a spasí duše, proč přijímat katolické zásady v sexuálních záležitostech, které mnohá nekřesťanská nebo tzv. křesťanská náboženství považují za zastaralá a odmítají je?

36.  Co je dobré a správné – Podle týchž protimodernistických autorů evidentně ne všechny pasáže Druhého vatikánského koncilu stojí za teologickou cenzuru, tím spíše, že znovu potvrzují dříve definovaná dogmata a nesčetné principy katolické nauky. Kupodivu však dokonce i tyto pravdy jsou v koncilních dokumentech převážně formulovány nikoliv ve scholastických termínech, ale v modernizujícím se jazyce a kontextech. Je zvláště důležité zdůraznit, že tito autoři naznačují za nepřijatelné všechny specifické naukové novoty v tzv. aggiornamentu Druhého vatikánského koncilu.

Obdoba toho, co se stane s novou mší

37.  K nepřijetí [mešního] řádu z roku 1969 – V Úvahách o „Ordo Missae“ Pavla VI. uveřejněných v roce 1970 (viz webové stránky Bonum Certamen) jsem se zdržel toho, abych ukázal teologickou cenzuru, jakou bych přiřadil každé pasáži. Přiřazení specifické cenzury každému textu by vykonalo jen málo k jeho vyjasnění a namísto toho by to mohlo vznést pochyby a nekonečné debaty, akademicky možná opodstatněné, ale v praxi únavné a neužitečné. Prohlásil jsem tedy jen obecně, jak to činím i dnes, že [mešní] řád Pavla VI. neměl být katolickými věřícími přijat.

38.  K významu tohoto nepřijetí – Ve skutečnosti jsem tehdy napsal, že „Se zřetelem na úvahy, které byly prezentovány, je člověk přinucen k závěru, že nová mše nemůže být přijata... Je nutné dobře vyjasnit, že výhrady, které jsme vyjádřili a které se týkají rozličných témat nové mše, nemají všechny stejnou důležitost. V průběhu naší studie jsme se vždy snažili vyjádřit význam a přesný rozsah každé připomínky, kterou jsme učinili ohledně „Ordo“ z roku 1969. Když se však všechny tyto úvahy vezmou dohromady, sbíhají se jedním směrem, s tím výsledkem, že nové mešní texty si obecně zasluhují dokonce  závažnější výhrady, než když se vezme každá část sama o sobě.. Ptáme se sami sebe.. do jaké míry nám... princip autority, dle nejryzejší katolické nauky, ukládá za povinnost přijmout nebo odmítnout novou mešní liturgii. A na základě těchto předpokladů jsme nuceni dojít k závěru, že pro lásku k Církvi a k Víře, kterou jsme obdrželi od svých předků, máme povinnost říci non possumus.“ (Úvahy, str. 168)

39.  Dnes, stejně jako u toho, co jsem napsal o nové mši, a omezím-li se na vnější hodnocení, říkám, že Druhý vatikánský koncil nemůže být katolickými věřícími přijat. A dodávám, že koncilní dokumenty, a tudíž koncil sám, si zasluhují vnější teologickou kvalifikaci „heretizující“.

40.  K nemožnosti omylu v koncilních dokumentech – Během Druhého vatikánského koncilu a brzy po něm bylo mnoho protimodernistů, dokonce i koncilních otců a vysoce respektovaných doktorů, přinuceno ptát se, zda by měli bezpodmínečně přijmout dokumenty promulgované koncilem. Tato otázka svědomí se stala velice znepokojivou hlavně kvůli přemrštěné představě o neomylnosti Církve obhajované jistou teologickou školou, podle níž papežské či koncilní učení nemohlo nikdy obsahovat omyl, i když nenaplňovalo požadavky na neomylnost stanovené Vatikánem. Dokonce i dnes existují tací, kteří zastávají tuto mylnou tezi, již jsem nazval „monolitickou neomylností“ (viz článek Monolitická neomylnost a neshody mezi antiprogresivisty). Postupně však mezi teology věrnými Tradici krystalizuje protikladná nauka založená na odporu sv. Pavla vůči sv. Petrovi a na důležitých historických a teologických argumentech.

ZÁVĚR – Synovská výzva k Nejvyššímu pontifikovi

41.   Zde hovořím in sede stricte doctrinaria [striktně na doktrinálním základě] a navrhuji a předkládám učencům v tomto oboru a zvláště autoritám Svatého stolce myšlenky, které považuji za nutné vyhlásit dnes na obranu Víry. A znovu opakuji, že hovořím výhradně ve svém vlastním jménu, nemám žádný mandát činit tak za jakýkoliv subjekt nebo jednotlivé katolíky. Úvahy, které činím, mají pouze sílu fakt, předpokladů, na nichž je zakládám a argumentů, které jsem vyložil.

42.  Vzhledem k výše řečenému činím uctivou a synovskou výzvu papeži Františkovi, aby pochopil, že praví protimodernisti jsou jeho nejvěrnějšími stoupenci a přejí si přijmout jeho nauky a mandát ve všem; nedovolte však, aby jim bylo nařizováno, jak se to dlouho děje, činit věci, které katolické svědomí nemůže přijmout, protože odporují Pravdě, Tradici a stálé nauce. Ať se jim neříká, bez nuancí učiněných scholastikou, že může existovat spása mimo Církev. Ať se neučí, že protestantismus je odlišný a přijatelný způsob, jak žít křesťanství. Ať nejsou ztotožňováni s muslimskými fundamentalisty. Ať se netoleruje, aby kardinál arcibiskup Havany zůstával spolupracovníkem komunistického režimu, který zotročuje Kubu. Ležím tváří k zemi u nohou Panny Marie, Auxilium Christianorum, a žádám nástupce svatého Petra, aby zarazil intriky zosnované prefektem Kongregace pro nauku Víry označovat jako heretiky protimodernisty, kteří mají dobře podložené a závažné výhrady vůči koncilu vnějškově umožňujícímu, aby byl kvalifikován jako heretizující.

Zdroj: Bonum Certamen

Překlad: D. Grof