(348)
15. března 2014
POLITIKA ODPORU I
V dnešním katastrofálním stavu Církve a světa jsou ve hře mezi jinými dva ústřední principy, jeden trvalý a primární, druhý dočasný a sekundární, oba jsou však ústřední. Jejich vzájemné působení by mělo být rozhodné jako vodítko pro naše činy.
Trvalým principem je, že „Bez víry se nelze líbiti Bohu“ (Žid. XI, 6). Je to proto, že všichni lidé přicházejí od Boha obdařeni svobodnou vůlí, jíž mají používat tak, aby mohli k Bohu jít, až umřou a těšit se na věky z blaženého patření na Boha. Tyto závazné podmínky naší pozemské existence znamenají nesmírně velkorysou Boží nabídku, vezmeme-li v potaz, jak relativně málo se žádá od nás (Iz. LXIV, 4). To nejmenší, co však můžeme udělat, pouhý počátek, je uznat jeho existenci. Vzhledem k tomu, jak dobré je jeho Stvoření všude kolem nás, je „neomluvitelné“ nepoznat jej (Řím I, 20) a proto je bez té nejzákladnější víry v něj nemožné se mu zalíbit.
Dočasným principem je, že Pastýř je bit a ovce se rozprchli (Zach. XIII, 7), což je text, který cituje Náš Pán v getsemanské zahradě (Mt. XXVI, 31). Po 4000 letech opakujícího se úpadku člověka vzal na sebe Bůh lidskou přirozenost, aby založil Církev a umožnil lidem spasit své duše v posledních 2000 letech existence lidí na této zemi. Po oněch prvních tisíc let byl tento úpadek vážně přerušen, ale po několika dalších staletích se opět dostal do bodu, že se samotní vůdci Boží Církve, papežové, u nichž bylo naplánováno, že na nich bude záviset, s Druhým vatikánským koncilem vážně infikovali tímto úpadkem. V důsledku čehož se pro lidi stalo mnohem obtížnějším pochopit, jak Bůh zamýšlel, aby spasili své duše.
Proto se na jednu stranu, objektivně řečeno, trvalé pravdy spásy ani o trochu nezměnily pádem koncilních papežů a musí se tyto pravdy zachovávat, mají-li být vůbec nějaké duše ještě spaseny. Bylo chloubou arcibiskupa Lefebvra prosazovat tyto pravdy proti padlým duchovním a světu, zatímco je hanbou jeho nástupců dělat s nimi kompromisy kvůli opětnému připojení se k těmto duchovním a jejich světu.
Na druhou stranu je, subjektivně řečeno, tato hanba zmírněna dočasným zastíněním těchto velkých pravd kvůli pádu papežů. Ani pro biskupy není snadné vidět přímo, když římský biskup vidí pokřiveně. Z toho vyplývá, že ti, kteří z milosti Boží – a ničeho jiného – vidí přímo, musí mít plné slitování s dušemi chycenými ne zcela svou vlastní vinou ve zmatení. Proto se mi zdá, že pokud je Jakub přesvědčen, že aby spasil svou duši, musí zůstat v Novocírkvi, nebudu mu dávat co proto, aby z ní odešel. Pokud je Klára přesvědčena, že neexistuje žádný vážný problém v Bratrstvu sv. Pia X., nemusím do ní neustále hučet, proč tam [ten problém] je. A pokud Jan nevidí jinou cestu, jak si udržet Víru, než být přesvědčen, že stolec v Římě je uprázdněný, nemusím jej přesvědčovat o ničem víc, než že takové přesvědčení není povinné.
Přesto vše musí někdo při tomto rozprchnutí ovcí zachovávat a zpřístupňovat jim objektivní Pravdu, jestliže to neučiní ubohé kameny (Luk. XIX, 40), protože na tomto přinejmenším hledání oné Pravdy závisí spása našich duší. Nechť ji však katolíci hledají se vším patřičným ohledem na slepotu svých spolu-ovcí, alespoň do té doby, dokud je Pastýř bit.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
