Jan
Pavel II. – Pochyby ohledně blahořečení (2011)
Poznámka překladatele: S blížícím se svatořečením Jana Pavla
II., které bude jen stěží možné považovat za takového rázu, aby splňovalo
všechny dřívější požadavky a pravidla požadovaná pro tento akt (viz např.
článek zde), předkládám tento krátký článek, který vznášel pochyby již ohledně aktu
blahořečení.
Výňatky z knihy P.
Patricka de La Rocque „Jan Pavel II.: Pochyby ohledně blahořečení“ (Angelus
Press)
7.5.2011
I.
Jan Pavel II. a ctnost víry (úvod ke kapitole I)
Hodnotíme-li heroické
ctnosti Jana Pavla II., dojdeme až ke zkoumání způsobu, jakým praktikoval
ctnost víry při výkonu své papežské služby. Je důležité určit, zda učinil vše
ve své moci – a v heroickém stupni – aby se ujistil, že: „Kristova církev jakožto strážkyně a
obhájkyně nauk, které jí byly svěřeny, nikdy tyto nauky nezměnila ani tím, že
by k nim něco přidala, ani tím, že by z nich něco ubrala, nýbrž
s patřičnou pozorností a veškerou moudrostí nakládá s naukami, které
pocházejí z pradávných dob a které hlásali církevní otcové. Církev se tedy
snaží tyto prastaré nauky upřesnit a vytříbit, aby tak nabyly na zřejmosti,
jasnosti a přesnosti. Tak tedy tyto nauky zachovávají svoji úplnost, celistvost
i charakteristiky, přičemž se rozvíjejí v linii, která přesně odpovídá
jejich vlastní povaze, vlastnímu smyslu i jejich původnímu zaměření.“ (1)
S tím zdaleka
nesouhlasíme a musíme prohlásit, že Jan Pavel II. konal jinak. V mnoha bodech a
opakovaně ve všech případech se jeho prohlášení ve věcech víry ve skutečnosti
ukázala jako dvojznačná a obojaká. Mimoto v několika oblastech
reinterpretoval jazyk víry, aby dal starým slovům nový význam. A tak je obtížné
říci, že ve své řádné nauce byl Jan Pavel II. heroickým strážcem a ochráncem
dogmat, která Církev uchovává v pokladu víry. Neobsadil se sám do role
průkopníka při hledání nových cest? Jak se nyní ukazuje, mnohá jeho tvrzení
při tomto hledání představují pro katolickou víru vážné otázky.
Aniž bychom si
nárokovali, že vytvoříme vyčerpávající seznam – což je úkol, který přesahuje
rozsah této práce – prostě poukážeme na některé vážné otázky vznesené učením
Jana Pavla II., které samy postačují pro přešetření jeho údajné
heroicity při praktikování víry. Při postupném probírání způsobu, jakým Jan
Pavel II. hovořil o míře Vykoupení, o křtu a hříchu, nemají následující řádky v
úmyslu omezit Jana Pavla II. na nesourodý systém, což by bylo nefér. Prostě jen
poukazují na vážné omyly, které jeho řádné učení sdělovalo – dokonce i když se stalo,
že se jinde tu a tam odvolával na opačnou pravdu.
II.
Jan Pavel II. a ctnost naděje (závěr kapitoly II)
Když Jan Pavel II.
opustil to, co nazýval božským rozměrem Vykoupení, distancoval se tím od
teologického rozměru naděje. Spíše než by se učinil poslem věčné blaženosti,
která je dobrou zprávou Evangelia, spíše než by si zvolil tento náhled na
věčnost jako své kriterium pro posuzování a vládnutí, vzal si Jan Pavel II. za
základní osu svého pontifikátu jinou naději. Tato naděje je zaměřená na to, co
on nazval lidským rozměrem Vykoupení, a má za svůj cíl vybudování civilizace
lásky a za svůj nástroj má modlitbu (považovanou za náboženský sentiment) – a
následkem toho světová náboženství (braná v úvahu ve své pluralitě) a
náboženskou svobodu. Jejím motivem je naděje v člověka.
Tato civilizace lásky,
jinak řečeno jednota lidské rodiny zde na zemi, byla jedinou hnací silou jeho
zásadních papežských rozhodnutí. Z tohoto důvodu chtěl Jan Pavel II.
s velmi odhodlaným osobním úmyslem shromáždit všechna světová náboženství
v Assisi, aby ocenil modlitbu každého z nich; z tohoto důvodu
pak neústupně rozvíjel, a často proti radám Kurie, to, co nazýval „duchem
Assisi“. Činil tak zvláště skrze stálou podporu, kterou dával sdružení „Národy
a náboženství“ komunity Sant´Egidio. Opět, byl to tentýž motiv, který byl dle
vlastního papežova doznání hlavním důvodem pro mnoho jeho cest; zmiňme
například jeho první cestu do Francie, jeho cesty do Polska, na Kubu, do Chile
či dokonce jeho návštěvu Indiánů v Cuilapanu atd. V tomtéž duchu
neváhal Jan Pavel II. nazvat „poutí“ – jinými slovy posvětit – jisté kroky,
které se soustředily pouze na člověka; například tak „putoval“ do Osvětimi,
k pomníku v Hirošimě nebo objevoval duchovní minulost Indie. Stejně
neústupně považoval za „pouť“ každý krok k míru učiněný v duchu
Assisi. Také vykonal „pouť“, kdy objevoval duchovní dědictví Luthera či „pouť“ ve
stopách Mahátmy Gándího. Opět v souladu s nadějí, která byla jeho
vlastní, papež nabídnul světu určité lidi jako vzory; ať již sdíleli ideál Jana
Pavla II. – pomyslete například na Mahátmu Gándího nebo Martina Luthera Kinga –
nebo ať již Jan Pavel II. jakoby zkomolil některé katolické postavy, aby je
prezentoval především pod oním zevnějškem. V souladu s tím by člověk
mohl zmínit například úmrtí Edithy Steinové nebo Maxmiliána Kolbeho nebo
dokonce postavu kardinála Wyszyńského. Značně také redefinoval samotný pojem
mučedníka, aby jej mohl vztáhnout na jakoukoliv osobu, která zemřela nikoliv
již kvůli nenávisti ke Kristu, ale kvůli nenávisti k člověku nebo
k náboženské svobodě. Považoval tak za mučedníky miliony lidí, kteří
zemřeli v koncentračních táborech jako oběti holokaustu či dokonce
Hirošimy, a při příležitosti Jubilejního roku 2000 tak ustavil ekumenickou
martyrologii.
Těchto několik
vybraných fakt ukazuje základní osu pontifikátu a naděje, která byla jeho
rámcem. Tato naděje, jež je vzdálená tomu, aby byla teologickou nadějí, která
jediná je hodna jména ctnost, je v mnoha ohledech v protikladu
k samotným základům té druhé zmíněné. Je vzdálená toho, aby byla
teologická ve svém cíli nebo svých prostředcích, tím méně pak ve své motivaci
nebo formální příčině. Jan Pavel II. věřil, že se spoléhá na teocentrickou
antropologii, a naopak si vzal za svůj základ životní imanenci, která byla
odsouzena papežem sv. Piem X. A tak taková naděje, která naprosto nemůže
uniknout odsouzení vznesenému prorokem Jeremiášem – „Proklet buď muž, který
doufá v člověka.“ (Jer. 17:5) – nemůže být prezentována jako příklad pro
křesťanský lid. V tomto smyslu by blahořečení Jana Pavla II. nepodpíralo ctnost
jako vzor, ale podporovalo by utopii.
III.
Jan Pavel II. a ctnost lásky (úvod ke kapitole III)
Papež Benedikt XIV.
[sic] ve svém pojednání o blahořečení a svatořečení vysvětluje, jaké znaky jsou
vyžadovány, aby bylo možné určit, že sluha Boží praktikoval lásku vůči bližnímu
heroickým způsobem. Heroická láska především předem předpokládá obecnou lásku a
ta je vyjádřena skrze skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Mezi skutky
duchovního milosrdenství zmiňujeme následující: napomínat ty, kteří se mýlí, a
přivádět je zpět na cestu spásy; pečovat o spásu duší a přát si pro tyto duše
prostředky spásy, které si prvně přejeme pro sebe. Heroická láska spočívá
v okamžitém konání těchto skutků, jednoduše a bez odporu, s radostí;
nikoliv jen někdy, ale často, i když okolnosti konání těchto skutků znesnadňují.
Pastorační služba Jana
Pavla II. nám nedovoluje objevit tento ryzí misionářský zápal. Jeho postoj
v kontextu ekumenického a mezináboženského dialogu, který je vzdálen lásce
projevující se ve skutcích duchovního milosrdenství, se ukazuje jako zcela
odlišný od chování, které projevil Náš Pán Ježíš Kristus: „A byť i byl Ježíš oproti zbloudilým a hříšníkům dobrotivým,
nešetřil přece jejich bludných názorů, třebaže byly poctivě míněny.“ (2) Jan
Pavel II. skutečně velmi často demonstroval svůj respekt k věroučným
bodům, v nichž byli jeho ekumeničtí partneři v rozporu
s katolickou vírou. Navíc dalek toho, aby jim připomínal ožehavou nutnost
držet se katolické víry, aby byli spaseni, často kladl poselství Církve pod
nádobu [srovnej Matouš 5:14-16 – pozn. překl.] nebo jej jinak překrucoval. Jeho
„láska“ proto nebyla z pravdy. Samotnou touto skutečností stála proti
obecné lásce.
Protože by
bylo časově náročné ilustrovat tato tvrzení v každém z mimocírkevních
vztahů Jana Pavla II., pojednáme zde pouze o příkladu vztahů s judaismem.
Tento příklad bude typický ze dvou důvodů: za prvé proto, že to byl jeden
z dialogů , který papež Wojtyla nejvíce rozvinul – asi kvůli své osobní
zkušenosti – a tím jeden z těch, k němuž vydával nejčastěji
prohlášení; a za druhé proto, že vztah judaismu k Písmu svatému usnadňuje
určení toho, zda, když vezmeme za základ Písmo svaté, tento zesnulý papež
praktikoval lásku pravdy nebo naopak postavil svou lampu pod nádobu.
Poznámky:
(1) Pius IX., Bula Ineffabilis Deus.
(2) Sv. Pius X., Apoštolský dopis Notre charge apostolique.
Překlad:
D. Grof
