Tradiční mše: oblečení a pravidla chování (2021)

Tradiční mše: oblečení a pravidla chování (2021)

Základní představu o tom, jak bychom se měli chovat v kostele, shrnul Druhý lyonský koncil v roce 1274:

Je případné, aby Ten, Jehož příbytek byl ustaven v pokoji, byl uctíván v pokoji a s patřičnou uctivostí. Do kostelů by se tedy mělo vstupovat pokorně a zbožně, chování uvnitř by mělo být klidné, mělo by těšit Boha a přinášet pokoj přihlížejícím, mělo by být nejen zdrojem poučení, ale i duchovním osvěžením. Ti, kteří se shromažďují v kostele, by měli se zvláštní úctou velebit ono Jméno, které je nade všechna jména... ...[Jméno] v němž musí být věřící spaseni, to jest Jméno Ježíše Krista, Který spasí Svůj lid od hříchů. Každý by měl naplnit to, co je pro všechny psáno, že při Jménu Ježíš by mělo pokleknout každé koleno, kdykoliv se bude [Jeho Jméno] připomínat, zvláště při posvátných tajemstvích mše, každý by měl ve svém srdci pokleknout, což může učinit i úklonou hlavy. V kostelech by posvátné slavení mělo zaujmout celé srdce a mysl, modlitbě by se měla věnovat veškerá pozornost.

Oblečení

Zdá se, že lidé nemají žádný problém s oblékáním na svatby, pohřby, oficiální večírky nebo schůzky – zdá se však, že si myslí, že oblékat se slavnostně na setkání s všemohoucím Bohem vyšlo z módy. Oblečení na mši však jednoduše prokazuje patřičnou úctu nejen k Bohu, ale i k ostatním kolem vás. Určitě to neznamená chlubit se vlastní parádou – mnoho lidí ani nemá slavnostní šaty. Někteří lidé také zajisté mohou navštěvovat mše – řekněme třeba v 17:30 – cestou domů z práce ze stavby. Fajn! Nikdy nedopusťte, abyste se kvůli okolnostem cítili v rozpacích nebo vás zdržely od svátostí! Člověk by si však vždy měl vzít oblečení, které je slušné, a je-li to možné, takové, aby všechny části byly odpovídající. A šaty by měly být čisté a nejlepší, jaké člověk má.

Níže jsou některé pokyny ohledně vhodného oblečení (které platí také pro jiné pobožnosti jako jsou eucharistická adorace nebo Božské officium apod.):

Šortky, mikiny a tepláky: Prostě ne.

Modré džíny: Pěkné tmavě modré džíny mohou „dostačovat“ (ale pouze „dostačovat“), zvláště se sakem, ale nejsou ideální. Pokud jsou však džíny vše, co máte, pak si prostě vezměte džíny!

Kravaty a saka: Jsou typické pro muže a jsou považovány za známku „dobrého oblečení“ mužů na Západě. Pokud nemáte žádný oblek nebo sako, pak přijďte v tom nejlepším, co máte, je-li to možné.

Pokrývky hlavy: Laičtí muži v kostele nikdy nenosí pokrývku hlavy (s výjimkou velmi zřídkavých obřadních důvodů u některých bratrstev a laických sdružení).

Na druhou stranu, ženy by si hlavu měly zakrývat a činily tak od počátků Církve. Pokrývky hlavy (mantily, šátky, kloboučky atd.) se nasazují před vstupem do kostela – přinejmenším před vstupem přímo do kostela, (nejsou nutné v chrámové předsíni) a odkládají se po opuštění kostela (nebo v chrámové předsíni). Více o pokrývkách hlavy zde. Některé farnosti a kaple mají k dispozici závoje k zapůjčení pro ženy, které je nemají.

Speciálně pro ženy: Stejně jako muži by si i ženy měly oblékat „nejlepší nedělní oblečení“, za které jsou na Západě obvykle považovány šaty nebo sukně. Pokud si vezmete šaty nebo sukni, dolní lemy by měly ve stoje a v sedě zakrývat kolena, měly byste mít zakrytá ramena (tzn. že „tílkové“ šaty a úzká ramínka nejsou v pořádku) a výstřihy by měly být decentní. Pokud nemáte šaty či sukni, pak si vezměte to nejlepší oblečení, které máte, je-li to možné.

Jen poznámka ke rtěnce: Pokud si ji dáváte, dejte dobrý pozor, aby při líbání svatých obrazů, soch, rukou kněze atd. nedošlo k jejich ušpinění. („Dívčí tip“: Použijte decentní nesmazatelnou rtěnku.)

Mobily: Vypněte je. Prostě je, prosím, vypněte. Nebo je alespoň nastavte na vibrace, pokud opravdu potřebujete vědět, jestli vám někdo nevolá. [Například jste-li lékař, který má příslužbu. – pozn. překl.]

Pravidla chování

• Tato věc se přímo netýká pravidel chování, ale chtěl bych zde poznamenat, že před Svatým přijímáním máte držet eucharistický půst, a že se máte zdržet Svatého přijímání, pokud jste ve stavu těžkého hříchu. Jestliže jste veřejný, nekající se hříšník, kněz má naprosté právo a povinnost nepodat vám Tělo Kristovo.
• Obecné chování v kostele a při mši by se mělo zakládat na těchto Pravdách:

• Ve svatostánku je přítomen Kristus. Respektujte proto sanktuárium jako nejposvátnější místo v kostele. Je to to nejposvátnější z posvátného.

• Při mši jsme u paty Kříže a jsme svědky znovuzpřítomnění Kalvárské oběti. Jak byste se chovali, kdybyste svými smysly mohli zjevně vidět Krista na Kříži, jak za vás prolévá Svou Krev? Jakou vděčnost a úctu byste ukázali? Podívejte se na mši očima víry a vězte, že příliš obecné zaměření na mši pouze nebo primárně jako na „slavnostní pokrm“ nebo „šťastné shromáždění“ není nikterak katolické a nereprezentuje Pravdu toho, co mše je.

• Pokud se nestydíte, pozdravte nově příchozí venku nebo v chrámové předsíni (NE v samotném kostele), když přicházejí nebo odcházejí. Dejte jim pocit, že jsou vítaní a naučte se jejich jména. Navažte s nimi oční kontakt, vřele jim potřeste rukou nebo je přátelsky poplácejte po zádech. Představte je po mši knězi, pokud se ještě neseznámili. Ukažte jim, že jsou vítáni, žádáni a že vstupují do Božího domu. Pokud jsou novými farníky, promluvte s nimi někdy o událostech a stycích ve vaší farnosti. Jestliže se po mši podává káva a koláče nebo něco podobného, pozvěte je! Dejte jim pocit, že se zde mohou cítit jako doma. (Na druhou stranu jsou samozřejmě někteří lidé samotáři nebo jsou před mší ponoření do rozjímání nebo jen prostě mají rádi, když mohou jít na mši a být sami. Použijte svou intuici a respektujte jejich přání – ale ani samotáři nikdy neublíží úsměv!)
• Pokud jste nováček, pochopte, že tradiční mše je radikálně odlišná zkušenost oproti nové mši. Je tichá a nábožná, nikoliv bouřlivá a zaměřená na setkávání se s ostatními a vzájemné zdravení. Nezaměňujte tichou úctu za „sobeckost“ – lidé zde jsou, aby se modlili, ne aby vytvářeli společenský klub (ačkoliv lze doufat, že bude vaše farnost pořádat i společenské události mimo bohoslužbu, včetně kávy po mši a setkání u občerstvení).
• Když vstupujete do kostela, pokřižujte se svěcenou vodou a poděkujte Bohu za milost, kterou vám dal při křtu.
• Když se dostanete k lavici, poklekněte směrem ke svatostánku v sanktuáriu, než si sednete.
• V kostele zachovávejte posvátné ticho. Vyvarujte se zbytečného hovoru a nezbytný hovor veďte tichým šeptem. Kostel je mnohem posvátnější než knihovna, viďte?
• Snažte se být, prosím, na mši včas! Není pochyb, že někdy si nemůžeme pomoct – auto se porouchá, miminko potřebuje přebalit, budík nefunguje – ale chronické pozdní příchody na mši jsou nevychované a rušivé.
• Zpověď: Jdete-li ke zpovědi bezprostředně před mší, dejte knězi vědět, kolik lidí je v řadě ke zpovědi za vámi. Pokud máte mimořádně dlouhou zpověď a za vámi je mnoho lidí a brzy má začít mše, zmiňujte pouze těžké hříchy a pokud máte pouze lehké hříchy, odsuňte svou zpověď na později. Pokud se nedostane ke zpovědi, nepřijímejte Svaté přijímání, pokud máte těžký hřích.

Když je někdo ve zpovědnici, udržujte si od ní velmi velký odstup. Je velmi, velmi nezdvořilé – velmi nezdvořilé – stát poblíž zpovědnice, když jí používá někdo jiný. (Jestliže musím projít kolem zpovědnice a je v ní někdo s knězem, vždy si dávám ruku na ucho, které je na straně k ní. Není to proto, že by člověk zaslechl, co se děje ve zpovědnici – alespoň já jsem nikdy nic nezaslechl – ale pomáhá to dávat ostatním signál, že zpovědnice je velmi bezpečné, soukromé místo a že všichni katolíci jej za takové musí respektovat.)

• Děti: Děti si někdy nemohou pomoct, aby nedělaly trochu hluku při mši – je to však obvykle ten druh hluku, který my katolíci rádi slyšíme (co je lepšího než noví katolíci, zvláště ti malí?). Jestliže je však vaše dítě nezvladatelné nebo vyrušuje natolik, že to lidi rozptyluje, nebo ostatní pořádně neslyší či nemohou rozjímat, vezměte jej do chrámové předsíně, „technické místnosti“ nebo ven. Pamatujte také na to, že hluk, který je přijatelný pro vás jako rodiče, může být jedna věc, protože jste zvyklí své děti slyšet a jejich hluk berete jako normální, ale druzí mohou stejný hluk shledávat jako velmi rušivý. A nenechte, prosím, své děti kopat do zadní části lavice nebo se otáčet a civět na lidi za sebou.

Uvědomte si, že děti, které nedosáhly věku rozumu (7 let) nemají povinnost účasti na mši, takže i když je mimořádně chvályhodné brát děti na mši svatou všech časů, je také v pořádku nechat je doma, jestliže je to jednodušší, nebo jestliže jsou některého dne zvláště rozmrzelé nebo divoké.

Nejlepší asi je, pokud si manželé s malými kojenci a velmi malými batolaty, je-li to možné, sednou v zadní části kostela a na konec lavice, takže pokud budou muset odcházet kvůli péči o děti, nebudou při odchodu rušit. Děti, které jsou dost staré, aby trochu udržely pozornost, by však spíše měly sedět vepředu, aby měly lepší výhled na to, co kněz a ministranti dělají. To jim nejen pomůže poznávat mši, ale udrží to jejich pozornost, takže budou méně netrpělivé. Děti, které jsou dost staré, aby četly, by měly mít dětský misál a sledovat jej.

Podporujte pozornost svých dětí při mši tím, že je budete učit, předem se jich ptát na otázky, říkat jim, co mají sledovat. Například se jich můžete zeptat, kolikrát kněz dělá znamení kříže během mše a nechat je to počítat, nebo na které straně oltáře kněz recituje epištolu, kdy se zvoní na zvonek, jak často se deklamuje „Dominus vobiscum“ a „Et cum spiritu tuo“, nebo aby určily, který je jejich oblíbený zpěv a co slova v něm znamenají atd. Požádejte je, aby sledovaly věci, jež nám pomáhají poznat, jaké je liturgické období, například přítomnost nebo absenci aleluja nebo gloria, použité liturgické barvy atd.

Nebo ať naslouchají kázání kněze a čtením z Evangelia a pak vám je při občerstvení po mši nebo při obědě zopakují. Zeptejte se jich, co slyšely během kázání a čtení z Evangelia, co to znamená, co si myslí o tom, co slyšely, na co by se chtěly zeptat, nebo aby nakreslily příběh z dnešního Evangelia atd. Veďte však tyto rozhovory zábavně a zajímavě. Nechceme, aby byla „Církev“ vnímána jako práce nebo nuda a dítě by se ani nemělo cítit jako při výslechu.

• V kostele nežvýkejte žvýkačku a nenoste tam jídlo nebo pití. Jedinými výjimkami jsou diskrétní kojení nebo podání lahvičky kojenci (nebo samozřejmě zřídkavý zdravotní stav nouze jako například podání vody člověku, který omdlel atd. Pravá láska překoná všechny zákony a zákon existuje, aby sloužil lásce.).
• Nikdy z žádného důvodu v kostele netleskejte.
• Nemodlete se při bohoslužbě v pozici orantu [tj. v pozici s rozepjatýma zdviženýma rukama – pozn. překl.]. Ačkoliv je to starobylá, přirozená a nádherná modlitební pozice – jako když dítě vztahuje ruce k Otci – a ačkoliv je často vídaná mezi laiky na Novus Ordo mši, je to při patřičně sloužené mši pozice vyhrazená pro kněze. V pozici orantu se dle libosti modlete doma.
• Držení za ruce během modlitby Otče náš: Toto není tradičně katolická praxe. Je v pořádku, když se držíte za ruce s rodinou nebo přáteli, se kterými jste přišli, nechytejte však za ruce cizí lidi ani neskákejte přes lavice a neběhejte v uličce, abyste nalezli něčí ruku, jako tomu je při Novus Ordo ritu.
• Při offertoriu (úplně první části mše věřících) probíhá sbírka. Připravte si svůj dar předem, než jdete do kostela, ať jej můžete právě v tuto chvíli snadno vyjmout. Výběrčí se bude pohybovat odpředu kostela dozadu, pryč od oltáře. Kolik dáte, je na vašem úsudku. Nejsme vázáni nařízeními Starého zákona, dávat desátky, ale jsme vázáni poučením Církve, že máme obecný příkaz podporovat Církev.
• Pokud nejdete ke Svatému přijímání, zvedněte se z pokleku a udělejte místo lidem, aby před vámi mohli procházet do fronty, je-li to nutné.
• Poté, co přijmete Svátost oltářní, nežvýkejte ji jako kousek masa, nechte ji v ústech rozplynout a pak ji polkněte. Při přijímání neodpovídáte „amen“ jako při Novus Ordo, ani neděláte žádné gesto kromě toho, že se pokřižujete.
• Po přijetí Svátosti oltářní „střezte své oči“. Zpět na místo jděte s očima upřenýma před sebe na podlahu. Nejobvyklejší je po přijetí Svátosti oltářní odcházet s rukama v „modlitebním gestu“ – sepnuté dlaně na úrovni hrudi s prsty směřujícími nahoru. Když se vrátíte zpět do lavice, je obvyklé po Svatém přijímání klečet.

Před i po Svatém přijímání „střezte své oči“ a nesledujte lidi, jak se vrací na své místo. Ačkoliv nás Eucharistie sjednocuje do jednoho Těla, je to paradoxně velmi intimní chvíle, která vyžaduje nesmírnou vděčnost a individuální rozjímání (můžete vidět lidi, jak si pro pocit soukromí rukama nebo závojem zakrývají tvář).

• Mše skutečně neskončila, dokud kněz neopustil oltář. Neměli byste se vytrácet už po Svatém přijímání.
• Když je čas odejít (tj. poté, co kněz sestoupil od oltáře a opustil budovu), obecně platí, že jako první odcházejí ti z prvních lavic („první dovnitř, první ven“). Tento pořádek by se měl zachovávat, protože když opouštíme lavici, opět poklekáme – a neměli bychom poklekat proti někomu, kdo jde uličkou proti nám a blokovat tak východ.
• Když vycházíte z lavice, abyste opustili kostel, znovu poklekněte čelem ke svatostánku. Někteří katolíci se znovu žehnají svěcenou vodou, když odcházejí z kostela (což je zcela v pořádku, jde o zbožný zvyk, který však nemá žádný vztah k žehnání při vstupu do kostela, jež má historické kořeny).
• Nekatoličtí hosté: Jestliže vezmete na mši nekatolického hosta, vysvětlete mu předem smysl mše, její části, co má očekávat atd. A rozhodně mu, než do kostela dorazíte, s láskou vysvětlete, proč nemůže jít ke Svatému přijímání. Ujistěte ho, že je zde nanejvýš vítaný a že jsme rádi, že je s námi, ale že my katolíci víme, že zdánlivě „pouhý chléb a víno“ je [po proměňování] skutečně Tělem, Krví, Duší a Božstvím Krista. Řekněte mu, že i když to tak nevnímá, my věříme, že by jedl a pil sám sobě odsouzení – 1 Kor. 11:29 – a že bychom byli naprosto nedbalí, kdybychom mu dovolili přijmout Svátost oltářní, aniž by rozpoznával Tělo Kristovo. Vysvětlete mu, že i kdyby tomu věřil, tak ani katolíci, kteří nejsou ve stavu milosti, a mladí západní katolíci, kteří nebyli na první Svaté přijímání náležitě připraveni, nemohou přijmout Svátost oltářní. Není to tedy nic osobního.

...a pokud v reálnou Přítomnost Krista ve Svátosti oltářní věří, poučte jej o zbytku katolické nauky a naveďte ho k obrácení!

• Zdržte se odsudků: Nesuďte ty, kteří přicházejí na mši a nemají znalosti o správném oblečení a pravidlech chování (mluvím zde o těch, kteří mají dobrou vůli, ale jsou jen neznalí, nikoliv o veřejných, trvalých a nekajících se hříšnících, kteří mši používají pro politické účely, kteří jsou záměrně neuctiví apod. Ale i u posledně zmíněných skupin se máme zdržet osobních soudů a máme je milovat v Pravdě, i když soudíme jejich činy a chráníme svou Církev).

Jemně, s láskou a především dobrým příkladem poučte ty, kteří jsou v Církvi noví. V ideálním případě budou mít kostely a kaple sepsána základní očekávání někde v chrámové předsíni, ve farním zpravodaji, na letácích v kostelních lavicích apod. V každém případě však nevraživé pohledy a obviňující tón, jímž počastujete nováčka, nejsou žádané. Mnohem křesťanštější – a efektivnější – je prosté: „Á, jste zde nový! Vítejte! Je skvělé, že jste tu! Zde je pár informací, které vám pomohou se ve farnosti cítit dobře. Pokud máte nějaké otázky, prosím, ptejte se!“ – a to vše zabalené do vroucího a upřímného úsměvu.

Namísto toho, že hodíte závoj na ženu bez něj a podíváte se na ní jako na vtěleného ďábla, se na ni široce usmějte a řekněte: „Ó, sestro, vy nemáte závoj? Zde je jeden hezký pro vás!“, nebo nějak podobně (za předpokladu, že mluvíte upřímně). Pokud nepochopí, prostě si hleďte svého a nechte kněze, ať si s tím poradí po svém.

A nakonec, nemějte automaticky za to, že špatně oblečený člověk má nějaké lepší oblečení nebo že mu okolnosti umožňovaly obléct se lépe (možná byl v čekárně v nemocnici celou noc, kdo ví? Nic vám po tom není!). Přestože jsme Bohu povinováni tím nejlepším, mše není módní přehlídkou a my se zcela míjíme křesťanským poselstvím, jestliže jsme jako „obílené hroby, které zevně se jeví (lidem) úhlednými, uvnitř však jsou plny kostí umrlčích a všeliké nečistoty“ – a když soudíme druhé lidi, aniž bychom znali jejich situaci, a chováme se jako bychom byli svatější než farizejové.

Zdroj: Fish Eaters

Překlad: D. Grof