Komentář Eleison DCCXXXVIII – Milosrdný trest? (2021)
(738)
4. září 2021
MILOSRDNÝ TREST?
Tyto „Komentáře“ často zmiňují bezprostředně hrozící Trest, dokonce i „déšť ohně“, jímž rozhněvaný Bůh postihne hříšné lidstvo. Přesto se katolíci od Církve vždy učili o mimořádném milosrdenství všemohoucího Boha, o nejvyšší milosrdnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Podívejte se například na úžasná zjevení o Jeho milosrdenství, jež dostala sestra Josefa Menéndez ve 20. letech 20. století v jednom francouzském klášteře a popsala je ve své knize „Cesta Božské lásky“. Pověz světu, řekl Náš Pán této sestře, že toužím po tom odpustit všem jakýkoliv hřích, který kdy spáchali, pokud se jen ke Mně obrátí s důvěrou v Mé milosrdenství. V jednu chvíli seznala Jeho milosrdenství tak extrémní, že jí musel říct: „Ano, sestro, napiš, co jsem ti právě řekl, napiš to!“ Pak může vyvstat otázka, jak může tak milosrdného Boha napadnout, že postihne lidstvo „deštěm ohně“, před nímž nás varovala Naše Paní z Akity z Japonska v roce 1973.
Pro katolické liberály, kteří ztratili chápání velkých pravd Víry, je tento problém neřešitelný. Pokud Bůh existuje, je pro ně takovým měkkým starým páprdou (promiň mi, Pane Bože!), který by nikdy nikoho za nic nepotrestal, takže pokud existuje peklo, pak je v podstatě prázdné, snad s výjimkou Kaina a Jidáše Iškariotského (a Adolfa Hitlera). Na druhou stranu pro katolíky, kteří stále opatrují svůj starý katechismus s jeho starobylými pravdami, je řešení jasné – když budu žít v souladu s těmito starobylými pravdami, pochopím, proč je pro milosrdného Boha zcela normální potrestat – a to docela přísně – hříšné lidi.
Například Bůh existuje a od Něj pocházíme my všichni lidé, protože individuálně stvořil naši spirituální duši, která dává život našemu hmotnému tělu, a po smrti máme jít k Němu, do Jeho úžasného nebe, díky tomu, že jsme v Něj uvěřili, milovali Jej, sloužili Mu a poslouchali Jej po dobu svého krátkého života na zemi. Vzhledem k množství darů, jimiž nás během našeho krátkého života zahrnuje, to není z Jeho strany bezdůvodné nebo nespravedlivé. Bezprostředně po něm však začíná věčný život, který v nebi nebo v pekle trvá navždy, podle toho, jak jsme Jeho darů užili.
Jestliže jsme tedy Boha tady dole milovali, budeme se s Ním těšit věčné blaženosti v Jeho nebi. Jestliže jsme se zde dole Bohu vzpírali, budeme snášet věčná muka bez Něj v pekle, které stvořil pro zatvrzelé hříšníky a padlé anděly (Mt. XXV, 41). Ať v nebi, nebo v pekle, další život po smrti bude pro každého člověka, který žil, trvat navždy. Proto je život člověka na zemi – dokonce i když trvá 80 nebo 100 let – tak krátký jako závan větru, zatímco jeho život po smrti je určitým způsobem tak věčný, jako je Bůh sám. Ve kterém životě je pak důležitější být šťastný? Samozřejmě v tom dalším životě. Cožpak se Augustin nemodlil: „Pane, ztrestej mě, jak jen chceš v tomto životě, jen když mě nebudeš muset potrestat v tom dalším!“?
Problémem je, že kvůli selhání Adama a Evy mohou být od samého počátku lidstva pokušení postavit se v tomto životě Bohu – zvláště pokušení pýchy a smyslnosti – tak lákavá, že si lidé spíše zvolí snadnější cestu do pekla než cestu do nebe (Mt. VII, 13–14). Co pak tedy Bůh musí udělat, aby přesto lidem pomohl k tomu, aby si zvolili nebe, což po nich Jeho láska bez výjimky chce (I Tim. II, 4)? Má moc všechny je přinutit zvolit si Jeho cestu, to by však zničilo celý záměr, se kterým je stvořil, protože pak by Jeho nebe bylo v podstatě zaplněno roboty. Bůh tedy upřednostňuje seznámit vrozené svědomí všech lidí s Desaterem přikázání, a jestliže se lidé přesto dotknou zakázaného ovoce, potrestat je tím či oním způsobem, aby si znovu zvolili nebe.
Mohou se však ty nejtěžší tresty v tomto životě rovnat věčným pekelným mukám? Ani zdaleka! Jak kruté pak jsou nejkrutější tresty v tomto životě, pokud mi jen pomohou zůstat na správné cestě, abych se mohl těšit věčnému životu? Pokud si jen zvolím přetrpět je správným způsobem a pochopím, že pocházejí z Boží lásky, pak v podstatě vůbec nejsou kruté.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
