Co s utrpením? (1947)
Zbavit člověka utrpení předčasnou smrtí, („aby se chudák netrápil“) znamená znehodnotit jeho život i jeho smrt.
Jsou lidé, kterým je utrpení vším. Učí je všemu a je takřka jejich jediným zjevením. Utrpení je obrátilo, utrpení je zdokonalilo, utrpení bude jejich slávou. Budou asi svatí. Tito lidé poznali, že utrpení ztratilo svou beznadějnost a ponurost od chvíle kalvárské Oběti; že už není trestem, ale vyvolením. Je naším vstupem do stínu utrpení a smrti Ježíšovy. Přibližuje nás našemu Vykupiteli. Činí z nás jeho spolupracovníky; jeho pravou podobu. Urychluje příchod jeho Království.
Je utrpení tragické a slavné, které lidi obdivují. Je utrpení ukryté a neznámé: Věrnost, které musí být obětovány třeba všechny plány; vytrvalost v povolání, i když je nám sebe hůř v duši. Je utrpení ubohé a nevkusné: Zklamání a urážka; vleklá nemoc; pokušení nízká a odporná. Takové bylo také utrpení Ježíšovo: Plivance na rozbité tváři a roje hmyzu, nahota rozpjatá na šibenici a páchnoucí hnisajícími ranami; to všechno nepůsobilo krasocitně.
Naše století je stoletím zbabělců. Upíšou se třeba ďáblu, jen když se vyhnou bolesti. Nepřipodobňujme se tomuto světu. Nezapomínejme, že utrpení je tím, co má v našem životě opravdovou cenu; pro nás i pro Boží Království.
Náš život má smysl potud, pokud je pokračováním života Ježíšova; pokud je náš život s ním zajedno tak, jako je zajedno ratolest s kmenem; pokud jsme naroubováni v jeho Ranách. Pascal upozorňuje na 20. hlavu Janova evangelia: „Nedotýkej se mne“ a „Vlož prst v místo hřebů a ruku v Ránu Srdce“. Tato dvě místa nás upozorňují, že po Vzkříšení se smíme dotýkat jen Ran. Zde na zemi nemůžeme mít podíl s Pánem leč v utrpení.
Zdroj: Serafinský prapor, ročník 26, číslo 1, 1. prosince 1947, str. 10–11
Zpracoval: D. Grof
