Papež Pius XII.: Mravní omezení lékařského výzkumu a léčby (1952)
Poznámka REX!: Následující překlad prezentuje nejvýznamnější části projevu papeže Pia XII. na Prvním mezinárodním kongresu histopatologie nervového systému 14. září 1952.
***
...
2. Nečekejte, že s vámi budeme diskutovat lékařské otázky, kterými se zabýváte. Ty jsou vaším oborem. Během posledních několika dní jste získali celkový pohled na rozsáhlou oblast výzkumu a na svou práci. Nyní chceme s ohledem na přání, které jste vyjádřili, obrátit vaši pozornost k omezením v této oblasti – nikoliv omezením lékařských možností, omezením teoretického a praktického lékařského poznání, ale k omezením mravních práv a povinností.
...
5. Abychom odůvodnili mravnost nových postupů, nových pokusů a metod výzkumu a lékařské léčby, musíme mít na paměti tři hlavní zásady:
1) Zájmy lékařské vědy.
2) Zájmy jednotlivých pacientů, kteří mají být léčeni.
3) Zájmy společenství, „bonum commune“ [obecné dobro].
...
8. To však neznamená, že všechny metody, nebo každá jednotlivá metoda, k níž se dospělo vědeckým a technickým výzkumem, poskytují mravní záruku. Kromě toho neplatí, že se každá metoda stává přípustnou proto, že zvyšuje a prohlubuje naše poznání. Někdy se stane, že nějakou metodu nelze použít bez poškození práv druhých nebo bez porušení nějakého mravního pravidla absolutního významu. V takovém případě není taková metoda mravně přípustná, i když člověk oprávněně předpokládá prohloubení poznání a jde mu o něj. Proč ne? Protože věda není nejvyšší hodnotou, jíž by všechny ostatní třídy hodnot – nebo v témže hodnotovém řádu všechny jednotlivé hodnoty – měly být podřízeny. Věda sama, jakož i její výzkum a výdobytky, proto musí být zasazena do hodnotového řádu. Zde existují dobře definovaná omezení, která nemůže překročit ani lékařská věda, aniž by porušila vyšší mravní zásady. Důvěrný vztah mezi lékařem a pacientem, osobní právo pacienta na život jeho těla i duše v jejich psychické i mravní neporušenosti jsou jen některými z mnoha hodnot nadřazených vědeckému zájmu. Tento bod dále objasníme.
...
12. Na prvním místě se musí předpokládat, že lékař, jako soukromá osoba, nemůže přijmout žádné opatření ani provést žádný krok bez souhlasu pacienta. Lékař nemá žádná jiná práva nebo moc nad pacientem, než ta, která mu pacient výslovně, nepřímo či mlčky poskytne. Pokud jde o pacienta, ten nemůže propůjčit práva, která nemá. V této diskuzi je rozhodným bodem mravní přípustnost práva, kterým pacient ohledně sebe musí disponovat [tj. činit rozhodnutí ohledně sebe].
13. Pokud jde o pacienta, ten není absolutním pánem nad sebou, svým tělem či duší. Nemůže tudíž volně disponovat sám sebou, jak se mu zachce. Ani důvod, pro který jedná, není sám o sobě dostačující ani určující. Pacient je vázán na imanentní teleologii stanovenou přirozeností. Má právo, které je omezené vrozenou konečností, užívat vlohy a síly své lidské přirozenosti. Protože je uživatelem, nikoliv držitelem, nemá neomezenou moc zničit či zmrzačit své tělo a jeho funkce. Nicméně na základě zásady celistvosti a na základě svého práva užívat schopnosti svého organismu jako celku může pacient umožnit zničení nebo zmrzačení jednotlivých částí, a to v rozsahu nezbytném pro dobro jeho bytí jako celku. Může tak učinit, aby zajistil existenci svého bytí a aby se vyhnul vážným a trvalým poškozením, nebo je dal do pořádku, pokud se jim jinak nelze vyhnout či je dát do pořádku.
14. Pacient tedy nemá právo propůjčit svou fyzickou či psychickou celistvost lékařským experimentům či výzkumu, pokud mají za následek vážnou újmu, zmrzačení, poranění nebo rizika.
15. Kromě toho musí člověk při výkonu práva disponovat sám sebou, svými vlohami a svými orgány dodržovat hierarchii hodnotových řádů – nebo v rámci jednoho hodnotového řádu hierarchii jednotlivých práv – pokud to morální pravidla vyžadují. A tak na sobě například člověk nemůže vykonat nebo nechat lékaře vykonat úkony fyzické nebo somatické povahy, jež nepochybně tiší těžké fyzické nebo psychické zatížení či nemohoucnost, která však zároveň způsobují trvalé zrušení nebo značné a trvalé omezení jeho svobody, tj. jeho lidské osobnosti v její typické a charakteristické funkci. Takový akt degraduje člověka na úroveň bytosti reagující pouze získanými reflexy nebo jako živý automat. Mravní zákon takové převrácení hodnot neumožňuje. Zde stanovuje svá omezení vůči „lékařským zájmům pacienta“.
...
18. Dosud jsme mluvili přímo o pacientovi, nikoliv o lékaři. Vysvětlili jsme, v jakém bodě se osobní právo pacienta disponovat sám sebou, svým rozumem, svým tělem, svými vlohami, orgány a funkcemi setkává s mravním omezením. Zároveň jsme odpověděli na otázku: Kde se pro lékaře nachází mravní omezení ve výzkumu a použití nových metod a postupů v „zájmu pacienta“? Toto omezení je stejné jako omezení u pacienta. Je to omezení stanovené úsudkem zdravého rozumu, který je dán požadavky přirozeného mravního zákona, jenž se odvozuje z přirozené teleologie vepsané v člověku a z měřítka hodnot vyjádřených povahou věcí. Toto omezení je stejné pro lékaře jako pro pacienta proto, že, jak jsme již řekli, lékař jako soukromý jedinec disponuje pouze právy, jež mu dal pacient, a proto, že pacient může dát pouze to, co sám má.
19. To, co zde říkáme, se musí vztáhnout i na zákonné zástupce lidí neschopných se o sebe a své záležitosti postarat: dětí, které nedosáhly věku rozumu, rozumově zaostalé a duševně choré lidi. Tito zákonní zástupci zmocnění osobním rozhodnutím nebo prostřednictvím veřejné autority, nemají žádná jiná práva nad tělem a životem těch, jež zastupují, než by tito lidé sami měli, kdyby byli způsobilí. A tato práva mají ve stejném rozsahu. Nemohou tudíž dát lékaři povolení disponovat jimi mimo tato omezení.
...
22. Nicméně se potřetí vracíme k této otázce: Existuje nějaké mravní omezení pro „lékařské zájmy společenství“, pokud jde o obsah a rozsah? Existuje u každého vážného lékařského případu „úplná pravomoc“ nad živým člověkem? Vytváří to zábrany, které jsou stále platné v zájmu vědy či jednotlivce? Nebo jinak řečeno: Může veřejná autorita, na níž spočívá zodpovědnost za obecné dobro, dát lékaři moc experimentovat na jedinci v zájmu vědy a společenství, aby se objevily a nalezly nové metody a postupy, když tyto experimenty porušují právo jednotlivce disponovat sám sebou? Může veřejná autorita v zájmu společenství skutečně omezit nebo dokonce potlačit právo jednotlivce nad jeho tělem a životem, nad jeho tělesnou a psychickou neporušeností?
23. Abychom předešli námitce, máme za to, že je to otázka seriózního výzkumu, poctivé snahy podporovat lékařskou teorii a praxi, nikoliv otázka manipulace sloužící jako vědecká záminka k zamaskování jiných cílů a jejich dosažení nehledě na následky.
24. Pokud jde o tuto otázku, mnozí lidé měli a ještě i dnes mají názor, že odpověď musí být kladná. Aby svému přesvědčení dodali váhu, citují skutečnost, že jednotlivec je podřízen společenství, že dobro jednotlivce musí ustoupit obecnému dobru a být mu obětováno. Dodávají, že obětování jednotlivce pro účely výzkumu a vědeckého zkoumání je z dlouhodobého hlediska ku prospěchu jednotlivce.
25. Velké poválečné procesy [tj. procesy po druhé světové válce] vynesly na světlo děsivé množství dokumentů svědčících o oběti jednotlivce v „lékařském zájmu společenství“. V záznamech z těchto procesů lze nalézt svědectví a zprávy, které ukazují, jak se souhlasem a někdy i z formálního nařízení veřejné autority, jistá výzkumná centra systematicky vyžadovala, aby se jí k lékařským pokusům poskytovali lidé z koncentračních táborů. Člověk zjišťuje, jak byli do takových center dodáváni – tolik mužů, tolik žen, tolik lidí pro ten či onen pokus. Existují zprávy o provádění a výsledcích takových pokusů, o subjektivních i objektivních příznacích pozorovaných během různých fází pokusů. Člověk nemůže tyto zprávy číst bez pocitu hlubokého soucitu s oběťmi, z nichž mnohé zemřely, a bez toho, že by byl vyděšený z takové úchylky lidského rozumu a srdce. Můžeme však také dodat, že ti, kteří byli zodpovědní za tyto otřesné činy, neudělali nic víc, než že kladně odpověděli na otázku, kterou jsme si položili, a přijali praktické důsledky svého souhlasu.
26. Je v tomto bodě zájem jedince podřízen lékařským zájmům společenství, nebo je to snad v dobré víře překročení nejzákladnějších požadavků přirozeného zákona, překročení, které žádný lékařský výzkum nepřipouští?
...
28. Vzhledem k tomu, že ve výše zmíněných případech spočívá mravní ospravedlnění těchto pokusů na mandátu veřejné autority a tudíž na podřízení jedince společenství, podřízení prospěchu jednotlivce obecnému prospěchu, zakládá se na mylné definici této zásady. Je nutné poznamenat, že člověku v jeho osobním bytí není v konečném důsledku nařízeno být užitečným pro společenství. Naopak, společenství existuje pro člověka.
29. Společenství je skvělým prostředkem, jímž Bůh a příroda zamýšlí regulovat výměnu vzájemných potřeb a pomoct každému člověku plně rozvíjet jeho osobnost dle jeho individuálních a sociálních schopností. Společenství považované za celek, není fyzickou jednotou existující sama o sobě, a jeho jednotliví členové nejsou jeho nedílnou součástí. Fyzický organismus živých bytostí, rostlin, zvířat nebo člověka považovaný za celek, má jednotu, která existuje sama o sobě. Každá část, například ruka, noha, srdce, oko je nedílnou součástí určenou celým svým bytím k tomu, aby byla zasazena do celého organismu. Mimo tento organismus nemá ze své podstaty žádný smysl, žádnou finalitu. Je zcela absorbována celým organismem, s nímž je spojena.
30. U mravního společenství a u každého organismu čistě mravní povahy jde o zcela odlišný příběh. Zde celek nemá žádnou jednotu, která by existovala sama o sobě, ale má jednoduchou jednotu finality a jednání. Ve společenství jsou jedinci pouze spolupracovníky a nástroji k dosažení společného cíle.
31. Co z toho plyne, pokud jde o fyzický organismus? Pán a uživatel tohoto organismu s existující jednotou může v rámci své přirozené finality přímo a bezprostředně disponovat nedílnými částmi, údy a orgány. Může také tak často a do té míry, jak to celek vyžaduje, zasáhnout, aby paralyzoval, zničil, zmrzačil a oddělil tyto části. Ale naopak, když má celek pouze jednotu finality a jednání, jeho hlava – v tomto případě veřejný orgán – nepochybně má přímou autoritu a právo klást požadavky na činnosti částí, ale v žádném případě nemůže disponovat jejich fyzickým bytím. Každý přímý útok na jejich podstatu skutečně představuje zneužití pravomoci autority.
32. Lékařské pokusy – což je téma, které zde diskutujeme – bezprostředně a přímo působí na fyzické bytí celku nebo několika orgánů lidského organismu. Ale vzhledem k zásadě, kterou jsme citovali, nemá veřejná autorita v této oblasti žádnou moc. Proto ji nemůže předat výzkumníkům a lékařům. Lékař však musí dostat povolení do státu, když působí na organismus jednotlivce v „zájmu společenství“. Protože pak nejedná jako soukromý jednotlivec, ale jako zmocněnec veřejné moci. Ta však nemůže delegovat právo, které nemá, s výjimkou již zmíněného případu, kdy vystupuje jako zástupce, [nebo] jako zákonný zástupce nezletilého, dokud sám nemůže rozhodovat, [nebo] mentálně zaostalého či blázna.
33. Dokonce ani, když jde o otázku popravy odsouzeného člověka, stát nedisponuje právem na život jedince. V tomto případě je veřejné moci vyhrazeno zbavit odsouzeného požitku života na odčinění jeho zločinu, když se svým zločinem již sám připravil o své právo žít.
36. Naším záměrem bylo obrátit vaši pozornost k určitým principům deontologie, které určují omezení a hranice výzkumu a provádění pokusů, pokud jde o nové lékařské metody, jež mají být bezprostředně aplikovány na živé lidi.
37. V oblasti vaší vědy je zjevným zákonem, že aplikaci nových metod na živé lidi musí předcházet výzkum na mrtvých tělech nebo modelová studie a pokusy na zvířatech. Někdy je však takový postup z praktického hlediska nemožný, nedostačující nebo neproveditelný. V tom případě se lékařský výzkum pokusí pracovat na svém bezprostředním objektu, živém člověku, v zájmu vědy, v zájmu pacienta a v zájmu společenství. Takový postup se nemá odmítat bez další úvahy. Musíte se však zastavit u omezení, která stanovují mravní zásady, jež jsme vysvětlili.
38. Není pochyb o tom, že před vydáním morálního povolení k využití nových metod, nelze žádat, aby bylo vyloučeno jakékoliv nebezpečí a riziko. To by překračovalo lidské možnosti, paralyzovalo veškerý seriózní vědecký výzkum a velmi často by to bylo ke škodě pacienta. V takovém případě musí být zvážení nebezpečí ponecháno úsudku osvědčeného a kompetentního lékaře. Jak však naše vysvětlení ukázalo, existuje stupeň nebezpečí, který morálka nemůže dovolit. V diskutabilních případech, když selhaly již známé prostředky, se může stát, že stále nedostatečně vyzkoušená nová metoda nabízí spolu s velmi nebezpečnými prvky i nezanedbatelnou možnost úspěchu. Pokud dá pacient svůj souhlas, je použití předmětného postupu přípustné. Takovýto způsob jednání však nemůže být obhajován jako norma pro jednání v obvyklých případech.
....
Zdroj: Papal Encyclicals Online
Překlad: D. Grof
