Krvavý pot
(1935)
Jaroslav Durych
Křesťané nemohou žíti na světě v pokoji, a ten
pokoj, o který se prosí v modlitbě Beránku Boží, není pokojem tohoto
světa. Pokoje tohoto světa nepožívá ani Bůh, který neustále putuje
z vyhnanství do vyhnanství, vždy o něco dříve, než si může na některém místě
odpočinouti, neboť všude Ho ďábel vyslídí a pronásleduje, a ďábel je nepřítel
nekonečně vytrvalý a zavilý. S ďáblem není možné ani chvilkové příměří,
není žádných pravidel boje, ďábel nezná rytířských zákonů a rytířské cti, neboť
jako býval kdysi jedním z nejvyšších a nejjasnějších, samým Světlonošem,
tak nyní jest ohavou, jejíž mrzkost nemůže obsáhnouti žádná lidská představa.
Ač jeho zbraně jsou strašlivé a jeho umění bojovné znamenité, přece bojuje
s nepředstavitelnou zbabělostí, přepadá svou kořist nejraději nahou,
spící, v mrákotách, ve stavu, kdy je nejméně schopna obrany; vyhýbá se
pokud možno boji tváří v tvář; je-li přece poražen či aspoň odražen a
nemůže-li ztracené bojiště vyplenit, aspoň je znečistí. Chová se jako tvor,
který nemůže nic ztratit, poněvadž všecko již ztratil, především čest. Mstí se
za útrpnost, kterou vzbuzuje při veškeré své moci. Mstí se Bohu, na Něhož
plije, do Něhož kope.
Nemohou tedy ani křesťané žíti na světě v pokoji
a pokoj světský byl by znamením velikého nebezpečí pro křesťanstvo, neboť kde
je Bůh, tam chodí i ďábel a kdyby ďábel přistal přicházeti, bylo by to známkou,
že tam již není Boha, ďábel ovšem též často čeká, až jeho kořist doroste a
dozraje. To se stává v životě jednotlivců i v životě národů.
Požívá-li některý jednotlivec, některá rodina, některý národ třebas
několikaletého pokoje, nutno předpokládati, že ďábel čeká až bude větší a
bohatší úroda a že si pak tím více dá záležeti, aby tuto úrodu rozchvátil nebo
zničil. Proto ti, kteří zůstávají třebas i mnohá léta ušetřeni větších úkladů
ďáblových mají vlastně očekávati tím větší bouři a tím větší nebezpečí, zvláště
když ďábel často čeká až na děti jako na kořist největší, aby pak jediným
úderem porazil několik generací.
Tato válka je věčná a neplatí pro ni žádné mírové
snahy. S ďáblem nemůže býti smíru ani míru. To si mají uvědomit všichni
křesťané, aby nepodlehli klamu. Naše časná práce je neustále ohrožována, žádná
pojišťovna, žádná koalice, žádné zřízení mezinárodní nemůže zaručiti jakous
takous bezpečnost, neboť způsoby boje ďáblova jsou tak mnohé, že na podrobná
opatření síly celého světa nestačí. Jediným platným příkazem opatrnosti je ten,
abychom byli připraveni na všecko, tedy především na to, že můžeme ztratiti
všecko, úplně všecko, co je časné, tedy jmění, čest světskou, svobodu i život,
a že tedy máme hájiti na prvním místě svou víru. Ztratíme-li všecko a víru-li
zachováme, zvítězili jsme.
V našem prostředí, kde tolik věcí je popleteno,
nutno jednou ukázati na to, že právě ta cesta, která téměř zcela zarostla trním
a bodláčím, je jedinou cestou skutečné záchrany. Když před lety kdosi vydal
heslo, že nepotřebujeme mučedníků, netušilo se, kolik zla způsobí toto zdánlivě
rozumné heslo. Na činný život náboženský se teď pohlíží jako na přepjatost lidí
podezřelých, kteří, nemohouce se jinak uplatniti, chtějí jenom kaliti vodu. A
to má za následek pokračující vzrůst vlažnosti a zbabělosti ve věcech víry. I
když bylo a jest vždy nutno brániti lidem, aby se nedopouštěli neuvážených
zbrklostí, ke kterým bývají puzeni spíše temperamentem a ješitností než
moudrostí víry, přece jen nelze dosti znova a znova zdůrazňovati, že hlavním
úkolem křesťanů jest, aby byli vždy připraveni k hrdinské oběti, bez
zbrklosti ovšem, ale zato pevně a rozhodně. Výsledek toho hesla, že
nepotřebujeme mučedníků, je pak ten, že už pouhé pomyšlení na oběti, kterých
žádá nebo může žádati víra, vzbuzuje v přemnohých katolících odpor tak
neodolatelný, že jsou ochotni spíše k jakémukoliv sebe nebezpečnějšímu
kompromisu s tímto světem, než by připustili, že tento zákon víry může
celou svou tíží dopadnouti v nečekané chvíli také na ně. Ovšem, někdo
staví dům, jiný si ještě neuložil peníze v bezpečí, jiný chce vdáti dceru,
jiný čeká, až syn ujme živnost, každý by se rád nejprve dočkal zabezpečení
výsledků své práce, a pak, pak už by se snad také nebránil položiti hlavu na
špalek. Ale takto se počítati nedá. Hodina může udeřiti právě ve chvíli, kdy se
to nejméně hodí, třebas cestou do lázní, třebas večer před svatbou, třebas
uprostřed porodních bolestí. Nevíme, kdy, ale máme býti připraveni a tato
příprava má býti obsahem všeho našeho duchovního života, obsahem modliteb,
kázání, promluv, výchovy dětí. Jen tak můžeme býti silni, jen tak můžeme
doufati, že budeme bojovati statečně a že třebas v poslední chvíli
s pomocí Boží zvítězíme nejen nad ďáblem, nýbrž i nad světem.
Jen z popletenosti je možno, že se u nás jak se
patří nectí hrdinské oběti víry, o nichž v posledních letech tak často
čteme. Tisk se vzmůže jen na protesty z jakési zdánlivé povinné
poslušnosti, a o věcech, o kterých by se mělo rozjímat na kolenou, mluví se a
píše s politickým rozhořčením.
Máme na mysli krvavé oběti, které v posledním
čase přinesli pro víru katolíci v Mexiku a ve Španělsku. Věřící katolík
vidí v takové oběti vzrůst slávy Boží. V dřívějších stoletích se
došlé zprávy o smrti mučedníků pro víru oslavovaly děkovnými bohoslužbami a
slavnostním procesím. Tehdy ovšem katolíci, i když žili životem třebas i velice
světáckým, byli přístupni doteku Ducha a poznali, že mučedníků pro víru nelze
litovat, nýbrž že se sluší spíše jim závidět jejich slávu a že v každém
případě je nutno je ctíti a oslavovati. Což nedávná krveprolití v severním
Španělsku a všecka ohavná zvěrstva mexické vlády neslouží přímo slávě Církve a
slávě Krista Ukřižovaného? Což nemáme býti pyšni na ty biskupy, kněze,
řeholníky a jeptišky, štvané s místa na místo, vězněné, bité, mučené a
zabíjené? Což ty ztýrané a zmučené děti nedosáhly za živa nejvyššího
vyznamenání a nejvyššího šlechtictví, které může uděliti jen Kristus sám? Jak
ohavná je tu každá sentimentalita na místě, kde prsa se mají dmouti pýchou nad
tím, jak živý, mocný a krásný je strom Církve, ke které máme čest patřiti, a
jak skvělé ovoce vydává. Naše srdce má býti s nimi a v nich,
v našich srdcích má býti pro ně připraven příbytek nejprvnější, oni jsou
naším vzorem, předvojem, nadějí a pýchou, oni nám ukazují a usnadňují cestu.
Litovati jich může jen ten, kdo v Boha nevěří a kdo jich následovati
nechce, kdo hledá vytáčky a záludy, kdo chce jen slovy obalamutit Boha i sebe.
Ne, to není příležitost k rozhořčení a protestům,
jako nelze protestovati proti tomu, že Kristus se potí krví. Nedívá se na vás
Kristus s lahodným obličejem, jaký je na krucifixech, vypurelovaných od
zlatníků a stojících v salonech jemnostpánů, nýbrž Kristus se svou pravou
tváří zkrvácenou, pošpiněnou a poplivanou. A ptá se jednoho každého z nás:
Půjdeš za mnou?
Zdroj: Na hlubinu,
ročník X, číslo 1
Zpracoval: D. Grof
