Trvalé předpisy (2018)

Trvalé předpisy (2018)

Kázání P. Martina Fuchse v Praze 11. února 2018

Neděle druhá po Devítníku

***

Drazí věřící!

Na počátku postního období bych rád obrátil vaši pozornost k některým povinnostem, které musí každý člen katolické Církve znát, ale od Druhého vatikánského koncilu jsou stále více zapomínány.

Musím poukázat na to, že to nejsou jen doporučení, ale povinnosti, i když se o ně dnes většina katolíků nestará.

Svěcení dne Páně

Univerzální zákon Církve ukládá všem věřícím povinnost navštěvovat nedělní bohoslužby a mši svatou o [zasvěcených] svátcích a vyhýbat se služebné práci v těchto dnech. Světit den Páně je závažná povinnost.

V současnosti nemůžeme uposlechnout tento zákon dle kanonického práva, protože nemáme navštěvovat novou mši. Máme však navštěvovat tridentský ritus tak často, jak můžeme, nebo se modlit alespoň doma, jestliže nemáme žádnou jinou možnost.

Bohužel svěcení dne Páně je těžce ohrožováno i nekatolickými zákony a mnoho lidí je nuceno v těchto dnech pracovat bez nutné potřeby a je jim zabráněno navštěvovat mši svatou.

Neděle je dnem Páně, neděle je stínem štěstí nebe. Proto se lidé oblékají do lepších šatů a mají lepší jídla než v pracovních dnech.

Velikonoční Svaté přijímání

Každý věřící, který dosáhl věku rozumu, má povinnost vyzpovídat se ze všech smrtelných hříchů alespoň jednou za rok a přijmout Svaté přijímání v čase Velikonoc. Velikonoční období se liší zemi od země, místo od místa, ale normálně by tato povinnost měla být splněna mezi Popeleční středou a Slavností Nejsvětější Trojice. (Čtvrtý lateránský koncil, 1215)

Půst újmy a půst zdrženlivosti

Při půstu újmy je dovoleno se najíst pouze jednou tak, že můžete říct: Najedl jsem se dostatečně. Při půstu zdrženlivosti vám není dovoleno jíst maso.

Popeleční středa a Velký pátek jsou dny postu újmy i zdrženlivosti. (Kánon 1251, CIC 1917)

Všechny pátky roku – s výjimkou pátků, na něž připadne zasvěcený svátek jako například Vánoce – jsou dny postu zdrženlivosti.

Všichni věřící jsou povinni se postit ve věku 18 až 60 let.

A všichni věřící mají povinnost zdrženlivosti od 14 let do konce života. (Kánon 1252)

Svátost manželství

„Manželství je zákonná smlouva mezi mužem a ženou pro nerozdělitelné a nerozlučné společenství života.“ (Římský katechismus II/8)

Ježíš Kristus učinil z této smlouvy svátost; prostředek, jímž dává svatou milost manželům.

Tato smlouva je platná, když byla uzavřena před katolickým knězem a dvěma svědky, a byla-li uzavřena svobodně bez rozlučující manželské překážky.

Nejsou-li tyto podmínky splněny, svátost je neplatná.

Pouhý civilní sňatek není svátostí. Člověk, který žije v takovém manželství, musí být považován za veřejného hříšníka. Nemůže přijímat další svátosti.

Katolíci mohou uzavřít platný sňatek – i když si vezmou nekatolíka – ale pouze před zákonem zmocněným knězem, nikoliv před nekatolickým duchovním!

Manželská smlouva „ratum et consummatum“, což znamená platně uzavřená a následně dovršená manželským stykem, může vypršet pouze smrtí.

Během manželského života nemůže žádná ze smluvních stran uzavřít jinou manželskou smlouvu, i když civilní soud uznal rozvod. Nové manželství je možné jedině, jestliže byl před církevním soudem předložen důkaz, že první manželství bylo od počátku neplatné.

Katolíci, kteří odmítají svátost manželskou a kteří chtějí žít v konkubinátu nebo kteří uzavřou novou manželskou smlouvu před civilní autoritou, žijí ve smrtelném hříchu.

Jsou Církví potrestáni následujícími tresty:

1. Jsou vyloučeni z přijímání svátostí. V nebezpečí života mohou přijmout svátosti za předpokladu, že před Církví uspořádají své vztahy. Jestliže se nemohou vzít kvůli již existujícímu manželství, musí slíbit, že ukončí svůj nepřípustný vztah.
2. Nemohou být kmotrem nebo kmotrou u příležitosti křtu nebo biřmování.
3. Nemohou být pohřbeni katolickým knězem a i veřejný pohřební obřad je zakázán, jestliže neprojevili známky lítosti. Tato lítost musí být vyjádřena nápravou jejich manželského vztahu – nebo, není-li to možné, kvůli existující manželské smlouvě, musí dát písemný slib před dvěma svědky, že ukončí svůj nepřípustný vztah.

Katolická Církev nedovoluje svým věřícím kvůli nebezpečí pro jejich víru vzít si nekatolíka nebo odpadlíka. Takové sňatky povoluje pouze ze závažných důvodů a pouze pod podmínkou, že nekatolický partner slíbí smlouvou katolickému partnerovi, že ten může svobodně žít svou víru a že může pokřtít a vzdělávat všechny jejich děti v katolické víře.

Rodiče mají povinnost pokřtít a vzdělávat své děti v katolické víře.

Všichni věřící by měli považovat za nezaslouženou velikou milost Našeho Pána, že patří do katolické Církve. Opustit Církev nebo ztratit víru jsou nejtěžší hříchy.

Člověk je katolickou Církví exkomunikován jestliže:

• uzavřel sňatek před nekatolickým duchovním.
• nepokřtí a nevzdělává své děti v katolické víře.
• se provinil potratem nebo se provinil tím, že doporučoval potrat nebo vykonal potrat jako lékař nebo sestra.
  Křesťanská smrt
  Je Božím a církevním přikázáním, aby všichni věřící, kteří dosáhli věku rozumu, přijali Svaté přijímání v nebezpečí života.
  Dokonce i děti mohou a měly by přijmout Svaté přijímání, jestliže umí rozlišit Svaté přijímání od prostého jídla.
  Příbuzní vážně nemocné osoby mají velkou odpovědnost povolat kněze, aby poskytl nezbytné svátosti.
  Člověk, který je v nebezpečí života kvůli svému věku nebo nemoci, by měl přijmout poslední pomazání.
  Náš Pán zavedl tuto svátost, aby posílil naši duši a skrze naši duši také naše tělo. Kvůli věku nebo nemoci naše duše slábne. Musí dostat novou sílu. A když má duše novou sílu, ovlivňuje to také tělo. Proto si často uvědomujeme, že se někdo dostal z nebezpečí života a uzdravil se.
  Ale poslední pomazání nám pomáhá – a to je zvláštní svátostná milost – bojovat i proti ďáblovým pokušením.
  Tato svátost je završením svátosti pokání, podobně jako biřmování je završením svátosti křtu.
  Poslední pomazání odstraňuje vše, co je stále přítomno po zpovědi, všechny všední hříchy, všechny tresty a všechny náklonnosti ke hříchu.
  Povolejte tradičního kněze, protože po Druhém vatikánském koncilu je tato svátost často poskytována s olejem jiné rostliny, nikoliv s olivovým olejem. To činí tuto svátost přinejmenším pochybnou.
  Pohřeb v katolické Církvi
  Jen ti, kteří zemřeli smířeni s katolickou Církví, mohou mít pohřeb, který ona poskytuje.
  Dle starého kanonického práva musí být tento pohřeb odmítnut následujícím lidem:

1. Všem, kteří se veřejně zřekli katolické víry a kteří se přidali k nekatolickým náboženstvím, jako jsou adventisté, luteráni, svědci Jehovovy atd.
2. Všem, kteří patří do sekty svobodných zednářů nebo jakékoliv jiné skupiny zakázané katolickou Církví.
3. Všem, kteří spáchali sebevraždu, pokud tak neučinili v duševní poruše.
4. Všem, kteří si ústně nebo smluvně sjednali zpopelnění svého těla, pokud tuto úmluvu nezrušili před dvěma svědky nebo vlastnoručně psaným prohlášením.
5. Všem, kteří žili veřejně ve hříchu. Za veřejné hříšníky jsou považováni ti, kteří nechodili na nedělní bohoslužby a nepřijímali svaté svátosti, nebo kteří odmítli svátosti před smrtí.
   Navíc i ti, kteří uzavřeli sňatek před civilní autoritou nebo před nekatolickým duchovním, nebo kteří žili v konkubinátu. Pokud však přijali svaté svátosti nebo alespoň povolali kněze, mohou mít katolický pohřeb, protože projevili lítost.
   Drazí věřící,
   všichni věřící byli před posledním koncilem o těchto předpisech a zákonech katolické Církve informováni. Vyjadřují a chrání katolickou víru!
   Řiďme se jimi a předávejme je těm, kteří je neznají. Opravdu milujeme druhé lidi, jestliže je vedeme k Ježíši Kristu. Amen.
   Překlad: D. Grof