Bp. Thomas Aquinas: Rozhovory s arcibiskupem Lefebvrem (2018)

Bp. Thomas Aquinas: Rozhovory s arcibiskupem Lefebvrem (2018)

4. ledna 2018

Bp. Thomas Aquinas

Bylo to v roce 1975, kdy jsem se setkal s arcibiskupem Lefebvrem poprvé. Přijel do našeho kláštera Sainte Marie-Madeleine v Bédouinu na jihu Francie, aby udělil nižší svěcení dvěma našim bratrům, bratru Jeanu de Bellevillovi a bratru Josephu Vannierovi. Arcibiskupovo kázání mě zasáhlo svým klidem. Vyzařovalo pokoj, stejný pokoj, jaký je mottem Benediktinů a který, jak se zdálo, měl on více než kdokoliv z nás.

Tento obřad nezůstal bez povšimnutí ze strany modernistů, kteří nám neodpustili. To, že jsme přijali arcibiskupa Lefebvra, dovolili mu udělovat svěcení našim studentům, vyžadovalo exemplární potrestání. Přijel nás navštívit generální představený naší kongregace, oblečený v obleku a s kravatou, jak to moderní doba vyžadovala. Kravata může být dílem mé představivosti, ale oblek si pamatuji docela dobře. Na závěr této návštěvy jsme byli vyloučeni z benediktinského řádu. Popravdě to byl arcibiskup Lefebvre, který byl cílem, nebo lépe, byl to Náš Pán, jehož pronásledovali.

V roce 1976 jsem slyšel arcibiskupa Lefebvra kázat v Écône na počátku onoho památného léta. Památného kvůli závažnosti událostí, jež poznamenaly Bratrstvo sv. Pia X. a Církev během těch heroických dnů. Když se novináři zeptali arcibiskupa Lefebvra na jeho postoj, odpověděl prostě: „Až budu stát před svým Soudcem, nechci, aby řekl: I ty jsi nechal ničit mou Církev.“

Ale teprve v roce 1984 jsem se s arcibiskupem Lefebvrem seznámil osobně. Byl jsem již knězem a byl jsem poslán do Écône, abych završil svá studia a odpočnul si.

Využil jsem výhodu arcibiskupovy přítomnosti a mohl jsem jej vídat častěji. Jeho otcovská laskavost usnadnila konverzaci, a protože jsem si vypěstoval zvyk zaznamenávat naše rozhovory po každém setkání, použiji nyní své poznámky, abych napsal tyto řádky.

V úterý 6. listopadu 1984 ke mně arcibiskup Lefebvre hovořil o ekumenismu:

Jestliže nejsou jiná náboženství dílem ďábla, pak není žádný důvod je odmítat, není žádný důvod bojovat proti nim. Všechna náboženství, s výjimkou katolické Víry, však jsou díly, která nepocházejí od Boha. „Kdo není se mnou, je proti mně.“, říká Náš Pán (Matouš 12:30). Všechna náboženství, s výjimkou katolického náboženství, jsou díly ďábla, Jakékoliv umenšování této pravdy spolupůsobí ke ztrátě duší. Tato hereze je natolik rozšířená, že dokonce i naši věřící plně neunikají jejímu vlivu. Myslím si, že čelíme skutečné herezi. Smýšlím jako biskup Antonio de Castro Mayer, ale doposud jsem to nechtěl říkat veřejně.

12. března 1985 mi arcibiskup Lefebvre povídal o dohodě s Římem. Jsem přesvědčen, že arcibiskup Lefebvre toto téma otevřel kvůli Domu Gérardovi, který v té době usiloval o arcibiskupovu podporu v tom, co chtěl udělat. Dom Gérard později řekl, že je možné souhlasit s kardinálem Ratzingerem a že arcibiskup Lefebvre není dostatečně otevřený. I tak usiloval Dom Gérard o arcibiskupovo schválení, bez nějž by nezískal souhlas tradicionalistických věřících.

Podrobit se lidem, kteří nemají plnost katolické Víry? Podrobit se lidem, kteří vyhlašují principy protikladné k principům Církve? Buď budeme znovu nuceni se odtrhnout a situace bude horší než předtím, nebo budeme nepostřehnutelně vedeni k umenšení a ztrátě Víry.

Ještě je tu jedna možnost. Velmi obtížný život kvůli častému kontaktu s lidmi, kteří nemají katolickou Víru, vedoucí k dezorientaci a umenšení bojového ducha u věřících.

To vedlo arcibiskupa Lefebvra k tomu, že hovořil o biskupských svěceních:

Čekal jsem tak dlouho, jak to bylo možné, aby mě Bůh v této věci osvítil. V Římě se pohřbívají pod dalšími a dalšími omyly. Věřím, že je nutné zachovat kontinuitu katolického kněžství. Čekal jsem na potvrzení tohoto závazku. Zdá se mi, že jej mám stále více potvrzen. Liberalismus je hereze. Nechtěl jsem to doteď říkat. Neuměli jsme si představit, že by se kdy papež dostal do tohoto bodu. Není kvůli tomu již papežem? Nemyslím si, že to můžeme prohlásit. Je to něco, co jsme si nikdy neuměli představit.

A vracel se zpět k otázce dohody:

Náš současný postoj nám dovoluje zůstat spojení ve Víře. Všichni ti, kteří chtěli kompromis s modernisty, se odchýlili. Myslím, že se jim nesmíme podrobit. Jsem velmi ostražitý. Přemýšlením o tom jsem strávil noci. Nejsme to my, kdo musí něco podepsat. Oni musí podepsat záruku, že přijmou nauku Církve. Oni chtějí naše podrobení, ale nedávají nám nauku.

Dobrý závěr. Podrobení se? Ano, ale s naukou. Bez zjevené Pravdy, bez Tradice, o tom není žádných pochyb, protože by to byla sebevražda Víry a ztráta věčného života.

30. března 1985 v sobotu o Pašijovém týdnu při konverzaci s učiteli semináře v Écône pronesl arcibiskup Lefebvre některé zajímavé postřehy týkající se vlády.

Namísto Spojených národů by měl Vatikán podporovat jednotu katolických států. Existovala doba, po válce, kdy existovali katoličtí vůdci v Evropě: Salazar v Portugalsku, Franco ve Španělsku, De Valéra v Irsku, Alphonsini v Itálii, Cotty ve Francii a Adenauer v Německu, který navzdory tomu, že nebyl katolík, zastával několik katolických zásad.

Když arcibiskup Lefebvre hovořil o Salazarovi, řekl nám, že si tento velký portugalský prezident stěžoval na biskupy ve své zemi:

Potřebujeme reformovat univerzity, ale biskupové mi nepomáhají, zdá se, že nevidí důležitost toho. Ale jak bez toho získáme skutečně katolickou generaci?

Když arcibiskup téhož dne, nebo nedlouho poté, komentoval iluzi některých, kteří stále věřili v kompromis, řekl:

Pan „ten a ten“ je vždy dvojznačný. Chce, abychom učinili kompromis. Není-li mše heretická, je pravověrná, říká pan „ten a ten“. Jakže? Co všechny ty nuance a stupně mezi herezí a pravověrností?

A hovořil o biskupech, kteří usilují o zavedení této atmosféry dvojznačnosti:

Snaží se propagovat indultní mši (1), ale s cílem, aby přiměli věřící přijít do styku s novou mší a naukou Druhého vatikánského koncilu.

14. května 1985 mi arcibiskup Lefebvre ve své kanceláři povídal o koncilu:

Žijí lež. Možná nevědomky. Objektivně však žijí lež. Na koncilu řekli: „Koncil je pastorační.“ Sám papež řekl: „Koncil je pastorační a nikoliv dogmatický.“ Nyní se jej však snaží vnutit jako by to byl dogmatický koncil.

Na svatodušní pondělí k nám arcibiskup Lefebvre hovořil o exerciciích, které nám měl kázat v Le Barroux. V té době byly vztahy mezi Domem Gérardem a arcibiskupem velmi napjaté kvůli dohodě, kterou chtěl Dom Gérard uzavřít s Římem.

Jsem velmi v rozpacích, velmi znepokojený, [řekl arcibiskup Lefebvre], bojím se, že slova nevyjdou z mých úst.

Dojemné vyznání, které ukazuje, že ačkoliv byl arcibiskup Lefebvre bojovník, nebyl necitlivý a bylo po něj obtížné čelit jistým situacím. I tak však přijel do kláštera a kázal v roce 1985 každoroční exercicie.

Exercicie byly další příležitostí hovořit s arcibiskupem. Otázka biskupských svěcení se stávala stále významnější.

Musím vysvětit biskupa? Zdráhám se to učinit, [řekl], ale najděte mi jediného biskupa, který má seminář, kde se předkládá katolická formace, aniž by byla poznamenána modernismem. Myslím, že když nic neudělám, Náš Pán mě po mé smrti vyplísní a řekne mi: „Máš biskupské znamení, měl jsi býval zajistit kontinuitu katolického kněžství.“

Jindy předložil arcibiskup Lefebvre další důvod pro svěcení, důvod, který se mi zdál být rozhodující, a který jsem si podržel v paměti:

Kdyby byl Řím schopný formovat katolické kněze, neměl bych žádný důvod světit bez povolení Říma. Řím toho však již není schopný.

Stávalo se nezbytným vysvětit nové biskupy. Arcibiskup Lefebvre však čekal ještě další dva roky, což je důkaz jeho uvážlivosti. Možná chtěl také připravit kněze a věřící na tento nutný čin, jehož se někteří báli.

Když jsem byl v lednu 1986 na návštěvě v Écône, chopil jsem se příležitosti vidět arcibiskupa. Mezi jiným mi řekl:

Papež ohlásil setkání všech náboženství v Assisi. Setkání všech náboženství! Jakého Boha budou vzývat? Nevidím žádného jiného než Velkého architekta! To celé je zednářská idea. Jsem přesvědčen, že budou odezvy. Itálie. Assisi. To vše je ještě příliš katolické. Mohli požádat o méně katolické místo. Možná Jeruzalém.

Chopil jsem se pak příležitosti zeptat se arcibiskupa Lefebvra na podstatu nauky Svatého Otce:

Že neexistuje žádná pravda. Že se pravda vyvíjí. Co se počítá, je život.

To je ale podstata modernismu, řekl jsem.

Oni jsou modernisté [řekl arcibiskup]. Ratzinger a papež jsou modernisté. Je to z tohoto důvodu, že nechápou nic z toho, oč žádáme. Říkají: „Ale co je s tím vším špatně?“ Z tohoto důvodu byli vybráni. Kvůli svému nepřesnému duchu. Nikdy by tato místa nebyla obsazena někým se scholastickým duchem, jasným a průzračným duchem. Ne. To oni nechtějí.

Je to svobodné zednářství, které vede Vatikán. Kardinál Gagnon to sám řekl. Ti, kteří zabírají hlavni pozice, nejsou nutně zednáři, ale zednáři jsou rozmístěni tak, že mohou všemu vládnout.

Na konci roku 1986 jsme byli Dom Joseph Vannier a já posláni prohlédnout si kus země, který nám byl nabídnut k založení nového kláštera v Brazílii. Než jsme odjeli z Evropy, jeli jsme do Écône, abychom se rozloučili s arcibiskupem Lefebvrem. Tehdy s námi mluvil o kresbě ohledně Assisi, kterou chtěl šířit, aby varoval věřící o závažnosti tohoto ekumenického setkání. Ukázal nám dva neupravené exempláře. Jeden byl od seminaristy a od jedné sestry Bratrstva. Ten od seminaristy byl lepší, ale ten od sestry byl uctivější. Arcibiskup vybral ten od sestry. Nechtěl karikaturu. Prostě jen chtěl skrze obrázky vysvětlit závažnost hříchu v Assisi. Před odjezdem jsem ujistil arcibiskupa naší neomezenou podporou ideje oněch obrázků.

Obrázek vpravo: Papež: Já jsem Jan Pavel II., ekumenický papež. Ježíš: Je mi líto, tady je jen jedno náboženství. Jděte se porozhlédnout jinam. Ďábel: Hej, příteli, ekumenikové tudy! „Neboť všichni bohové pohanů jsou démoni.“ (Ž 95)

 

Když jsme odjeli do Jižní Ameriky, naším prvním krokem byla návštěva semináře Bratrstva sv. Pia X. v Argentině. Arcibiskup Lefebvre a biskup de Castro Mayer se tam onoho roku setkali ke svěcením, při nichž dva kněží z Campos, důstojný pán Hélio Rosa a důstojný pán José Paulo Vieira, jakož i důstojný pán Alvaro Calderon a několik dalších kněží Bratrstva sv. Pia X. obdrželi kněžské svěcení.

Když jsme se setkali s arcibiskupem Lefebvrem, opět nám říkal o Assisi a komentoval odezvy, jaké tato známá kresba způsobila:

Byl jsem tou reakcí překvapen. Něco jsem očekával, ale ne tak velkou reakci. Je to lekce katechismu. Totéž můžeme říct o všech hříších. V nebi není žádný ekumenik, jako v nebi není žádný rozvod. V nebi není nikdo ve stavu smrtelného hříchu.

Prosím Boha, aby byla tato kresba předána do rukou papeže a aby se vzbudil a řekl: „Kam přijdu, když budu takto pokračovat?“ Papež musí spasit svou duši!

Pozval vůdce falešných náboženství, aby se modlili ve svých omylech. Je to pozvání, aby zůstali v omylu. Je to přijetí těchto omylů.

Potom jsem řekl, že vše, co je potřeba, je aby tancoval s ďáblem. Zdá se, že tak papež již učinil a tančil na rockovou hudbu, se štólou, uprostřed mladých dívek v Austrálii. Někteří jsou tím pohoršeni více než kvůli Assisi. Je to nedostatek ducha víry. Assisi je závažnější. Je to více teologické.

Setkání, které se odehrálo večer předtím, bylo ještě horší. Slova prince z Edinburghu byla rouhavá.

Tento princ, manžel anglické královny, řekl, že je nutné ukončit toto pohoršení, které nyní trvá dva tisíce let, toho muže, který řekl: „Já jsem Cesta, Pravda i Život.“ (Jan 14:6) Co jiného bychom mohli očekávat, když zveme všechny ty heretiky, schizmatiky a nevěřící, aby se projevovali?

Když znovu mluvil o svěceních, řekl arcibiskup Lefebvre:

Z teologického pohledu nevidí biskup de Castro Mayer žádný problém, myslíme si však, že je lepší trochu počkat.

Co se týče papeže, dodal:

Pokud jde o to říct, že papež není papežem, nedokážu to říct. Ale teologové se v této věci neshodnou. Do této debaty nechci vstupovat. Nezdá se mi to dost jasné. Dávám přednost tomu říct, že je veřejný hříšník. Koncil rozhodne po jeho smrti, zda byl či nebyl papežem.

Pak s námi hovořil o kardinálovi Villotovi:

Villot lhal Pavlu VI. a řekl mu, že jsem přiměl seminaristy podepsat dokument proti papeži. Když jsem se mohl vidět s Pavlem VI., Villot zuřil. Požadoval, aby byl rozhovoru přítomen Benelli. Svatý Otec se mnou mluvil o tomto proslulém dokumentu, který jsem údajně přiměl seminaristy podepsat. Jasně jsem Pavlu VI. řekl, že nic takového neexistuje. Potom kardinál Benelli v Oservatore Romano popřel, že jsme tuto věc probírali. Jsou to darebáci. Nemají ani nejzákladnější čest.

Villot všechno zorganizoval. Řekl, že v rozmezí šesti měsíců již Bratrstvo nebude existovat. Přišla kanonická vizitace do Écône, povolání do Říma, rozhovor s Garronem, Tabérou, Wrightem a vše, co následovalo. Horší než Sověti: ani zdání soudu. Řekl jsem to Janu Pavlu II. Usmíval se. On je taky darebák.

Když arcibiskup Lefebvre hovořil o Montinim a Piu XII., řekl:

Na počátku koncilu jsem byl informován o Montiniho příběhu: „Promoveatur ut amoveatur.“ [Budiž povýšen, aby byl odstraněn.] (2). A v den Montiniho vysvěcení Pius XII. pronesl oslavnou řeč. Jak strašlivý zvyk! Dokonce i Pius XII. (3)

Pak přišla léta založení [brazilského kláštera] Santa Cruz, během nichž nám arcibiskup Lefebvre pomáhal svými cennými radami. Mé svědomí bylo znepokojeno liturgickými reformami zavedenými do mše Domem Gérardem. Nebyla to ještě nová mše, ale již to nebyl misál Jana XXIII. z roku 1962. Sestávaly z několika obměn zavedených Pavlem VI. a samotným Domem Gérardem. Tehdy jsem napsal arcibiskupu Lefebvrovi, který mi, ačkoliv nesouhlasil s Domem Gérardem, radil udržovat dobré vztahy s klášterem v Le Barroux ve Francii. Můžeme skrze to vidět, že byl velmi smířlivý. Když odporoval Svatému Otci, bylo to proto, že opravdu neexistovalo žádné jiné řešení.

Dobré vztahy s naším klášterem ve Francii však neměly trvat dlouho. Dom Gérard uzavřel po svěceních dohodu, která vydala naše kláštery pod autoritu modernistů.

Tehdy mi arcibiskup Lefebvre poslal dopis datovaný 18. srpna 1988, v němž napsal:

Jak jsem litoval, že jste odjel před událostmi v Le Barroux. (4)

(Vrátil jsem se do Brazílie před rozhodnutím, nebo alespoň před zveřejněním dohody mezi Domem Gérardem a Římem. Bylo tak snadnější promyslet si situaci způsobenou nešťastným rozhodnutím Doma Gérarda.)

Otec Tam se nabídl, že vás navštíví při svém návratu z Mexika a předá vám tento dopis.

Ve svém prohlášení Dom Gérard shrnuje vše, co mu dali, a přijímá to, že se vydal pod poslušnost modernistického Říma, který zůstává v podstatě protitradicionalistický, což bylo důvodem mého distancování se.

Zároveň si chce zachovat přátelství a pomoc tradicionalistů, což je nemyslitelné. Nazývá nás „odporujícími“.

Varoval jsem ho, ale jeho rozhodnutí již bylo učiněno před dlouhou dobou a nechtěl se nechat přesvědčit.

Důsledky jsou nyní nevyhnutelné. Již nebudeme mít žádný kontakt s Le Barroux a budeme varovat své věřící, aby nepodporovali dílo, které je nyní v rukách našich nepřátel, nepřátel Našeho Pána a jeho Univerzální vlády.

Sestry Benediktinky jsou rozrušeny. Přijeli za mnou. A já jsem jim poradil jako vám: zachovejte si svou svobodu a odmítněte jakoukoliv dohodu s modernistickým Římem.

Dom Gérard používá všechny argumenty, aby uspal ty, kteří vzdorují […].

Měl byste se setkat s otcem Laurentem a tím argentinským otcem (5) a také s vašimi novici […].

Vy tři s novici z Campos můžete pokračovat a ustavit klášter nezávislý na Římu. Nesmíte váhat vyhlásit to veřejně. Bůh vám požehná.

A po nějaké době byste mohli znovu vybudovat klášter ve Francii, dostalo by se vám pomoci a měli byste povolání.

Dom Gérard zabil své dílo.

Otec Tam vám řekne to, co jsem nenapsal. Modlím se k Naší Paní, aby vám pomohla při vaší obraně cti jejího Božského Syna.

Kéž Bůh žehná vám i vašemu klášteru.

Takto arcibiskup Lefebvre viděl situaci. Řídili jsme se jeho radou. Učinili jsme veřejné prohlášení a oddělili jsme se od Doma Gérarda. Toto prohlášení jsme učinili s pomocí otců Fernanda Rifana a Tama, jakož i s pomocí pana Juila Fleichmana, tatínka otce Laurenta. Arcibiskup Lefebvre chtěl, aby bylo toto prohlášení známé mezi mnichy v Le Barroux, aby mohli sesadit Doma Gérarda, kdyby se nechtěl rozejít s Římem.

Svěcení vnesla nový život do tradice, [napsal arcibiskup]. Věřící jsou šťastní. Proto je sběhnutí Doma Gérarda tvrdě kritizováno a nikdo jej nenásleduje s výjimkou několika tradicionalistů. (6)

Po svěceních a událostech, které rychle následovaly, se arcibiskup Lefebvre musel vypořádat s Morellovou aférou v Argentině. To mu však nezabránilo, aby nás dále doprovázel svou otcovskou péčí.

Nejen, že nám pomáhal on, ale také Campos a zvláště otec Rifan. Byl to však hlavně biskup Antonio de Castro Mayer, jeho přítel a jeho bratr v episkopátu, koho měl na srdci.

Zastihují mě zprávy z Brazílie, [napsal biskupovi de Castro Mayerovi], týkající se vašeho slábnoucího zdraví! Je Boží volání blízko? Tato myšlenka mě naplňuje hlubokým zármutkem. V jaké osamělosti zůstanu bez svého staršího bratra v episkopátu, bez příkladného bojovníka za čest Ježíše Krista, bez svého věrného a jediného přítele v příšerné pustině koncilní církve! (7)

Arcibiskup Lefebvre a biskup de Castro Mayer měli odejít takřka současně, v roce 1991, a zanechali za sebou příklad své víry a svého bojového ducha, jejž získali v Římě během svých seminárních let poblíž hrobky hlavy apoštolů.

Kéž nám jejich heroické ctnosti a jejich zásluhy získají milost věrnosti v tomtéž boji, který vedli, a o němž arcibiskup Lefebvre řekl: „Připravte se na dlouhý boj.“

Když si připomínáme tato slova, můžeme pouze opakovat tato další slova, která měl tak často na svých rtech a která v nás všech zachovávala bojovného ducha: „Musíme pokračovat.“

+ Thomas Aquinas OSB

 

Poznámky

1) Indult v roce 1984 slavit mši sv. Pia V., dovolený papežem Janem Pavlem II. ale s omezením: neodmítat mši Pavla VI. Závěr: indult pouze pro ty, kteří neměli dostatečně silnou pohnutku využívat jej. Ve skutečnosti, jak poukazuje arcibiskup Lefebvre, měl tento indult za cíl přivyknout kněze a věřící na dvě mše a tímto způsobem je přimět přijmout novou mši, jako v případě biskupa Fernanda Rifana a všech dalších.

2) „Budiž povýšen, aby byl odstraněn.“

3) Montini byl státním sekretářem Pia XII. Zradil Svatého otce a byl propuštěn. Papež jej však učinil milánským arcibiskupem a pronesl o tomto špatném sluhovi pochvalné kázání.

4) Vrátil jsem se do Brazílie před závěrem, nebo přinejmenším před zveřejněním dohody mezi Domem Gérardem a Římem.

5) Otec Juan de La Cruz

6) Dopis z 2. září 1988

7) Dopis ze 4. prosince 1990

Zdroj: Tradidi

Překlad: D. Grof