Historická obžaloba (2016)

 

Historická obžaloba (2016)

Recenze knihy Antonia Socciho „La Profezia Finale“

Christopher A. Ferrara

21. března 2016

 

Předmluva

Znovu a znovu šokuje italský katolický a veřejně známý intelektuál Antonio Socci italský „střední proud“ výbušnými odhaleními, která v „tradicionalistických“ a „fatimistických“ kruzích potvrzují diagnózu současné krize v Církvi. Na rozdíl od tolika svých kolegů katolických komentátorů se Socci nevyhýbá publikování toho, co intelektuální poctivost vyžaduje s ohledem na naší situaci. Proto publikoval svou knihu Fourth Secret of Fatima (Čtvrté fatimské tajemství), která přímo před oči veřejnosti, odkud jednoduše nezmizí, předložila silné důkazy o selhání Vatikánu při odkrytí celého třetího tajemství. Podobně jeho kniha Non é Francesco (Není to František, což je slovní hříčka odkazující na název italské populární písničky) se nebojácně staví pohromě současného pontifikátu, i když člověk nesouhlasí se Socciho pochybnými argumenty proti platnosti volby kardinála Bergoglia (jež od té doby zjevně nesdílí ani sám Socci).

Nyní přichází kniha La Profezia Finale (Poslední proroctví), která se skládá především z otevřeného dopisu Františkovi, který následuje po úvodním přezkoumání schválených mariánských zjevení a jiných proroctví, zvláště fatimského poselství a nedílného třetího tajemství, která se sbíhají a „naznačují, že naše doba je dobou takřka apokalyptického bodu zlomu“.

Protože se tato kniha doposud objevila pouze v italštině a možná nikdy nespatříme anglické vydání – překlady zde jsou moje – zdá se vhodné recenzovat knihu spíše jako exkurzi textu než jako pouhý souhrnný popis. To, co povyšuje knihu do statutu historického dokumentu, je onen otevřený dopis Františkovi. Setkáváme se zde s textem, v němž kypí stěží skrývaný, ale zcela odůvodněný vztek nad zhoubnými účinky toho, co Socci otituloval jako „bergoglianismus“ – směsice lidové zbožnosti, levicové ideologie, pohrdání vůči striktnímu lnutí k tradičním naukám a církevní kázni, a kult osobnosti podněcovaný a udržovaný masmédii, jež mají radost z papeže, u nějž, jak píše Socci, se zdá, že se „pustil do útoku na Církev“, spíše než do její obrany vůči útočníkům.

Název otevřeného dopisu „Strašlivá odpovědnost před Bohem“, udává tón pro to, co je ostrou obžalobou tohoto celého pontifikátu, který se, právě kvůli svému pociťovanému nepřátelství vůči Tradici, těší „nesnesitelnému a všeobecnému vychvalování ze strany médií, především všech laicistů a nepřátel Krista, kteří, pokud jde o vás, propagují skutečný kult osobnosti“. (str. 92)

František, říká Socci, prosazuje omyl „čistého“ křesťanství (když cituje Andrease Hoffera), „jistý druh ´superkřesťanství´, který se prohlašuje za „lepší než Ježíš Kristus sám“, protože zastává názor, že „již nestačí milovat hříšníka... Je nutné milovat dokonce i hřích (str. 98).“ Nikoliv bez důvodu byla ironicky titulovaná „Synoda o rodině“ široce znevažována jako „Sin-Noda“ [slovní hříčka ve smyslu „přitakání hříchu“ – pozn. překl.] a „Synoda proti rodině“. A skutečně, když píšu tento článek, katolický svět s hrůzou očekává dvousetstránkovou „Apoštolskou exhortaci“, která může uskutečnit to, co se Synodě nepovedlo schválit navzdory jejímu očividnému manipulování ze strany Františka a jeho plamennému odsuzování „rigoristů“ a „farizeů“ mezi synodními otci: připuštění veřejných cizoložníků ve druhém nebo dokonce třetím „manželství“ ke Svatému přijímání a větší „akceptaci“ těch, kteří žijí v partnerském soužití bez sňatku a dokonce i v „homosexuálních svazcích“.

Stručně řečeno, Socci tvrdí, že František se angažuje při „odstranění vnějšího nepřítele a vytvoření vnitřního nepřítele“ – nikoliv modernistů, ale obránců Víry ve vší její celistvosti, jež František zpravidla paroduje a zesměšňuje jako „rigoristy a fundamentalisty (str. 99)“. Socci vznáší obžalobu, že uprostřed „diktatury relativismu“, nad níž bědoval Benedikt XVI., která „se nyní na Západě upevnila“, jsou katolíci, kteří ji odporují, „biti holí a vytlačováni z nejvyššího vrcholku Církve na okraj: Vámi [zvýraznění, zde i dále, autor článku]. 

Přestože Církev čelí v duchovní oblasti apokalyptickému obratu událostí, František zveřejnil encykliku o ekologii, která se vyjadřuje k „třídění odpadu a zneužívání plastových lahví a klimatizace“. Socci se ptá: „Jste si jist, že toto je odpověď, kterou by měl Kristův náměstek dát na skutečně apokalyptickou duchovní krizi...?“

Pod řadou titulků, jež reprezentují rozličné aspekty bergogliánského programu, podává Socci výčet detailů pro svou obžalobu.

Bergogliánské zmatení

Pod titulkem „Zmatení“ se Socci zmiňuje o bezprecedentní povaze „Jubilejního roku milosrdenství“, prvního Jubilejního roku v historii Církve, který „nezahrnuje připomínku Ježíšova pozemského života... [a] oslavuje jen církevní událost: padesát let od Druhého vatikánského koncilu (str. 108).“

Milosrdenství, píše Socci, „nebylo vynalezeno v roce 2013,“ ale tato událost – se svými tisíci „dveřmi milosrdenství“ a bez jasných požadavků pro získání plnomocných odpustků, se zdá (cituji Sandra Magistera) naznačovat „naprosté zrušení hříchu, již bez jakéhokoliv náznaku o prominutí následného zbytku trestu. Slovo ´trest´ je dalším ze slov, která vymizela (str. 113).“  Dokonce i požadavek na pokání a obrácení je „odsunut stranou, protože vy – jak jste to řekl veřejně – nechcete kohokoliv obracet a považujete proselytismus za nesmysl.“

Socci cituje Františkovu homilii z 8. prosince 2015, kde prohlásil, jak špatné je tvrdit o Bohu, „že hříšníci jsou potrestáni Jeho soudem, aniž by se místo toho upřednostňovalo, že je jim prominuto skrze Jeho milosrdenství.“ Budí to dojem, že Bůh „a priori prominul vše a že ani není nutné napravit svůj život.“ Socci poznamenává, že sám Náš Pán si stěžoval na tento „strašlivý sebeklam“ ve vnitřní promluvě zaznamenané sv. Brigitou Švédskou, kde říká, že základy Církve ve Víře byly podkopány, „protože každý ve mě věří a hlásá milosrdenství, nikdo však nehlásá a nevěří, že jsem spravedlivý soudce... Nenechám nepotrestán nejmenší hřích, ani nenechám bez odměny nejmenší dobro.“

Socci se ptá: „Proč však váš pontifikát nabral tento směr?“ Zbytek otevřeného dopisu představuje důkazy, o nichž věří, že jsou odpovědí na tuto otázku, přičemž tato odpověď by nemohla být výbušnější:

„...namísto, abyste potíral omyly (a jisté chybující), začal jste potírat Církev... Připomněl bych vám, že Církev je nevěstou Kristovou, pro niž byl ukřižován. A služebník, který od Krále obdržel úkol hájit pro tempore Jeho nevěstu, ji nemůže na veřejném fóru pokořovat a chovat se k ní jako k neposlušnému dítěti... Je nutné pokleknout před Pánem, ne před novinami“. (str. 119-120)

Podvratná synoda

Pod titulkem „Ohromení“ upírá Socci své pohledy na bouřlivou synodu, kterou správně popisuje jako „smrtelný útok na rodinu a na Svátost oltářní, který byl systematicky... veden na vatikánském setkání,“ „pomáhal dva roky při vyvracení stálého Magisteria Církve“ a byl „prosazován tím, který by měl být strážcem a obráncem této nauky (str. 126).“

Socci cituje postřehy kardinála Pella, že synoda byla „teologickou válkou, v níž nerozlučitelnost manželství byla jako vlajka, která měl být ukořistěna, v „bitvě mezi tím, co zbývá z křesťanství v Evropě, a agresivním novopohanstvím. Všichni nepřátelé křesťanství chtějí, aby Církev v tomto bodě kapitulovala.

Ale, píše Socci, zatímco František „měl býval vést odpor proti silám, které chtěly kapitulaci Církve, místo toho vás každý – s čím dál silnějšími důkazy a silou – viděl vést revoluční frakci“ (str. 126-127). A tak mohl Ross Douthat z New York Times napsat: „v tuto chvíli je prvním konspirátorem sám papež“. Není divu, poznamenává Socci se znechucením, že dokonce i časopis Newsweek na obálce inzeroval příběh pod názvem „Je papež katolík?“ – což je otázka, která „nebyla nikdy vznesena vůči vašim předchůdcům a jíž by žádný katolík nikdy dříve nevznesl. S vámi se však nacházíme před papežem, který, jak o tom podal zprávu proslulý laicistický deník [La Repubblica], doslova prohlásil, že ´katolický Bůh neexistuje´“. Ve stejném stylu The American Spectator Františka zobrazil „sedícího na bouracím závaží, které drtí budovu [kostelní věže] na prach“ (str. 124).

Meteorologický papež?

Pod titulkem „Klimatická posedlost“ dává Socci do kontrastu apokalyptický úpadek ve víře a mravech na Západě s papežovou nevysvětlitelnou posedlostí domnělou „klimatologickou apokalypsou“. Socciho otázka je zničující: „Má Církev opravdu potřebu klimatologického a meteorologického papeže? (str. 131)“ Socci poznamenává, že neexistuje „žádná vědecká jistota, která nepopiratelně dokazuje, že dnes existuje katastrofální změna klimatu a že ji lze připsat lidské aktivitě“ a směrem k Františkovi prohlašuje:

„Přesto vy, Svatý otče, který jste vždy chladný a nezaujatý, pokud jde o dogma Církve, jste se nekriticky oddal absurdním ekologickým dogmatům ... a činíte pevné vyznání víry v tuto absurdní klimatickou ideologii... Je nepatřičné a směšné, že papež činí klima a životní prostředí (jimž věnoval svou první encykliku, kterou sepsal) jádrem svého hlásání... Pán neřekl: ´Obraťte se a věřte v globální oteplování´, ale spíše: ´Obraťte se a věřte v Evangelium. ´A nikdy nepřikázal: ´Třiďte svůj odpad´, ale spíše: ´Jděte a křtěte všechny národy´“ (str. 134).

Lvi a tygři a medvědi

Pod titulkem „Znepokojivé představení“ Socci odsuzuje nesmyslné a pohoršlivé světelné představení promítané na fasádu Svatopetrského chrámu při významném svátku Neposkvrněného početí. Představení s názvem Fiat Lux (Budiž světlo) bylo „zesměšňujícím zpochybněním a parodií Evangelia, naznačujícím akt Stvořitele a pak rozpoznávání Světla, jímž je Kristus, který přišel osvětlit temnotu.“

Tato podívaná přesycená obrazy zvířat, ale zcela postrádající byť i jen náznak křesťanské symboliky, představuje naprosté převrácení poselství Evangelia: „svět projektuje své světlo na Církev ponořenou v temnotě. A v tomto představení Církev dostává světlo světa (str. 138). A když byly obrazy ze světa promítány na baziliku, která stojí v centru Církve, světlo v jesličkách na Svatopetrském náměstí bylo zhašeno, protože „Ježíškovo světlo nikdy nesmí rušit vystoupení nového ekologického náboženství (str. 139).“

Zde Socci poukazuje na neskutečně trefnou pasáž Písma svatého z listu Římanům: „Pravili (o sobě), že jsou moudří, a stali se pošetilci. Zaměnili totiž slávu neporušitelného Boha za zobrazené podoby: porušitelného člověka, ptactva, čtvernožců a plazů.“ (Ř 1:22-23) A zde je další zničující hodnocení hozené k Františkovým nohám:

„Jak je však především možné, otče Bergoglio [odkaz na papežovu zálibu takto se představovat], že si nevšímáte jiných výjimečných záležitostí a nepoukazujete na ně, nebo alespoň ne se stejnou naléhavostí, jako na záležitosti klimatu? Apostaze celých národů od víry pravého Boha není dramatem, jež si zasluhuje vaše nejhorlivější apely? Válka proti rodině a proti životu? Opomíjení Krista a masakrování křesťanských komunit? Zdá se, že pouze životní prostředí a jiná témata náboženství politické korektnosti si zasluhují vaše zanícení.“

„Velký francouzský intelektuál Alan Finkielkraut, vás popsal jako „Nejvyššího pontifika světové novinářské ideologie.“ Mýlí se? Přehání?“

„V podstatě se ve „vaší“ Církvi zdá, že témata třídění odpadu a recyklování mají přednost před tragédií celých národů, které v průběhu několika let opustily víru. Bijete na poplach kvůli „globálnímu oteplování“, zatímco Církev dva tisíce let bila na poplach, co se týče pekelného ohně“ (str. 142).

Zde Socci začíná debatu o fatimském poselství a právě o jeho varováních o ztrátě duší v pekle na věčnost. Panna Maria Fatimská, píše Socci, „nepředstavila výpočty ekologů ohledně klimatu této planety, ale zapříčinila to, že malé děti viděly věčný pekelný oheň, a smutně jim řekla: ´Viděli jste peklo, kam jdou ubohé duše hříšníků. K jejich záchraně si Bůh přeje uvést do světa úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Mnoho duší jde do pekla, protože se za ně nemá kdo modlit a činit za ně oběti.´“

To je, pokračuje Socci, „skutečná tragédie, Svatý otče, věčné zatracení mnohých. Nikoliv –dovolíte-li – ztráta biodiverzity, nebo přinejmenším nikoliv pro nás křesťany. Přesto o tom nikdy nemluvíte. Spíše někdy takřka navozujete přesvědčení, že každý bude spasen, protože ´Bůh nezatracuje´.“ (str. 142-143)

Když Socci shrnuje své neskrývané pohrdání papežovým zaujetím pro globální oteplování spíše než pro věčný oheň, před nímž Naše Paní ve Fatimě přišla varovat svět, píše:

„Před duchovní katastrofou věčného zatracení mnohých, což přimělo Matku Boží přijít s naléhavostí na Zemi, shledávám přímo nepochopitelným, že se z větší části zaměstnáváte – jak jste učinil ve své encyklice Laudato si – biodiverzitou, osudem červů a malých plazů, jezer a zneužíváním plastikových lahví a klimatizace“ (str. 148).

Papež, který nemá rád katolíky?

Socciho obžaloba dále pokračuje k titulku „Útok na Víru“, což je narážka na nepřátele v rámci Církve od Druhého vatikánského koncilu, na jejichž podvratnou činnost si stěžoval (příliš málo a příliš pozdě) každý papež od koncilu včetně Benedikta XVI. Byl to Benedikt XVI., který (během mše při zahájení konkláve, které jej zvolilo) prohlásil, že mít dnes „jasnou a určitou víru“ je kritizováno jako „fundamentalismus“. Socci cituje toto svědectví a hází Františkovi k nohám řadu výzev:

„Vybízím vás, otče Bergoglio, abyste si znovu přečetl pozorně tato slova, protože dramaticky popisují, co se děje během vašeho pontifikátu. Ve skutečnosti jste to právě vy osobně, Svatý otče, kdo z ´fundamentalismu´ obviňuje ty, kteří mají jasnou a určitou víru a vydávají svědectví o své věrnosti katolické nauce...“

„Vy jste, což je podivné, přesvědčen, že nebezpečím pro Církev dnes jsou křesťané horliví ve své víře a ti kněží, kteří brání katolické vyznání. Ve svém Evangelii gaudium napadáte „některé, kteří sní o monolitické nauce“ a ty, kteří „užívají naprosto pravověrný jazyk“.

„Měli bychom tedy upřednostňovat ty, kteří jsou unášeni sem a tam každou ideologií a používají heretický jazyk? Zjevně ano, když vidíme, že je nikdy nenapadáte.“

„Ať si člověk vybere jakýkoliv den, takřka vždy shledá, že vy ve svém projevu napadáte ty, které nazýváte ´rigoristy´, ´rigidními´, tj. lidi s horlivou vírou, jež ztotožňujete se zákoníky a farizeji“ (str. 153-155).

Socci nemluví afektovaně, když se vyjadřuje k Františkovu známému a stálému uchylování se k falešným protikladům mezi milosrdenstvím a doktrinální přísností, a cituje jeden z nespočetných proslovů, v němž František prohlašuje, že tzv. „doktoři práva“, kteří znají dobře nauku, jsou odcizení Božímu milosrdenství. „Ale vy, Svatý otče,“ píše Socci:

„...byste měl překonat svou osobní zatrpklost vůči těm, kteří studovali; měl byste vědět, že v křesťanském horizontu je zcela absurdní stavět slitování proti Pravdě, protože obojí je vtěleno do téhož Ježíše Krista. A je také mylné stavět nauku proti pastoraci, protože by to znamenalo stavět Logos (nauku) proti Dobrému Pastýři (Pravdě, která se stala tělem): Ježíš je Logos (Pravda, která se stala tělem) a zároveň Dobrým Pastýřem“ (str. 159).

Socci se také zaměřuje na Františkovu oprávněně nechvalně proslulou řeč útočící na jeho konzervativní opozici v závěru Synody v roce 2016, kde pošpinil preláty, kteří vzdorovali tomu, aby jim do chřtánu nacpali předem sepsaný nepravověrný dokument Instrumentum laboris jako závěrečnou zprávu „Synody“. Jak František ve své „domluvě“ prohlásil, jeho oponenti měli:

„...uzavřená srdce, která se často skrývají i za nauku Církve, nebo za dobré úmysly, aby seděla na Mojžíšově stolci a soudila, někdy s povrchností a nadřazeností, obtížné případy a zraněné rodiny...“

„Skutečnými obhájci nauky nejsou ti, kteří obhajují literu, ale ducha; nikoliv ideu, ale člověka; nikoliv formulaci, ale bezúplatnou Boží lásku a lásku jeho odpuštění.“

Zde vidíme bůhví kolikátý příklad Františkovy záliby pro falešné protiklady: litera versus „duch“ nauky; idea versus člověk; „formulace“ versus Boží láska a jeho odpuštění. Mezi těmito koncepty však neexistuje vůbec žádná opozice, ve skutečnosti jsou neoddělitelné.

Socci už má za poslední tři roky dost tohoto druhu modernistické sofistiky a „pálí ze všech zbraní“:

„Když toto činíte, nemyslíte si, že jste diskvalifikoval své předchůdce a veškeré Magisterium Církve, abyste si potvrdil svůj striktně osobní koncept milosrdenství odlišný od nauky Církve?...“

„Evidentně i Ježíš by podle vás byl doktrinář, rigorista, ten, kdo obhajuje ideu namísto člověka.“

„Ve skutečnosti – kdybychom aplikovali vaše kritérium – museli bychom říct, že Ježíš by během vašeho pontifikátu nebyl přijat do semináře, protože byl nejfundamentalističtější ze všech, vlastně, nejen, že si byl jistý pravdou, ale prohlásil se za Pravdu, která se stala tělem (´Já jsem cesta, pravda a život.´ Jn 14:6)“

Katolický rozvod?

Další na řadě je pod titulkem „Neplatnost“ Františkův překvapivý útok na proces určování neplatnosti manželství, který František „zjednodušil“ novými kánony, které vymyslel v poloutajení, a aniž by konzultoval jakékoliv kompetentní vatikánské dikasterium. Celkovým výsledkem těchto dvou motu proprií zavádějících tyto „reformy, Mitis Iudex Jesus (pro západní církev) a Mitis et Misericors (pro východní církev), je, píše Socci, „úplné převrácení náhledu: již ne především obrana této svátosti (pro spásu duší), ale spíše usnadnění a rychlost získání anulace (str. 168)“.

Socci si všímá Františkova podivného trvání na pojmu „manželské selhání“ ve smyslu zhroucení ve vztazích, jež, jak se zdá, ztotožňuje se základem pro neplatnost (původní neexistenci) manželství. Jak si však Socci správně všímá, „existuje mnoho manželství, která selhala, ale jsou dokonale platná,“ zatímco na druhou stranu, „existuje mnoho ´neplatných´ manželství (tj. že neplatná byla od počátku), jež neselhala,“ pokud jde o osobní vztahy (str. 169). František svými „reformami“ udělal to, říká Socci, že schválil „zneužívání výroku o neplatnosti jakožto terapie pro páry v krizi“ a vytvořil tak to, co mnozí komentátoři nazvali „katolickým rozvodem“.

Celkovým výsledkem, uzavírá Socci, je „skutečná revoluce v dějinách Církve“. A vrcholnou ironií této revoluce je, že po ní nevolal dokonce ani kardinál Kasper, ale spíše ve své intervenci na konzistoři v únoru 2014 odmítnul právě „hypotézu velkodušného rozšíření procedury pro zneplatnění manželství,“ protože „by to vytvořilo nebezpečný dojem, že Církev postupuje nepoctivou cestou, aby připustila to, co jsou v realitě rozvody (str. 171).“

Je pak neuvěřitelné, že František překonal i Kaspera ve svém útoku na základy manželské svátosti. Jak jsem kdesi poznamenal, František ve svém vlastním motu propriu připouští nebezpečí toho, co udělal: „Neuniklo mi však, že zkrácená procedura může ohrozit princip nerozlučitelnosti manželství...“

Když se Socci znovu vrací k tématu Fatimy, připomíná nám, že sestra Lucie varovala kardinála Caffara v dopise tomuto prelátovi, že „Konečný střet mezi Pánem a vládou Satana bude ohledně manželství a rodiny.“ Socci zde naléhavě žádá Františka, aby zrušil svou neprozíravou reformu: „Vroucně doufám, že všechno odvoláte. Tak rychle, jak je to možné (str. 173)“

Důsledky liberalizace

Když Socci dosahuje vrcholu své dlouhé obžaloby, shazuje pod titulkem „Katastrofální rovnováha“ jednu „bombu“ za druhou, aby potvrdil, že František se jen pokouší přitáhnout duše tím, že zmírňuje údajnou přísnost Církve. Postačuje jen vylíčit Socciho výbušné poznámky:

-          „Nikdo nikdy nezastával názor, že aby se lidé přitáhli k Evangeliu, je nutné zříct se Evangelia nebo jej zneplatnit.“

-          „Z mnoha světců a velkých papežů, kteří evangelizovali národy a celé kontinenty, tak nikdy žádný nečinil tím, že rozřeďoval a zeslaboval nauku Víry.“

-          „My musíme být solí země a sůl pálí v ránách. Jako pravda. Musíme si vybrat: buď s Ním, nebo proti Němu. Buď spása, nebo zatracení.“

-          „Kdykoliv náboženská konfese sníží laťku, aby vyhověla světským zvyklostem nebo přitáhla stoupence, nařizuje svou vlastní sebevraždu.“ (str. 177-179)

Socci cituje studii renomovaného sociologa, jehož data potvrzují, že křesťanské náboženské konfese, jež se liberalizují, začínají okamžitě upadat, zatímco ty, které zachovávají své tradice nebo se k nim vracejí, vzkvétají, a že to je přesně to, co se stalo při liberalizaci katolické Církve v období po Druhém vatikánském koncilu.

V této spojitosti Socci prezentuje Františkovi „silně negativní fakta, týkající se vás osobně,“ a ukazující, že vychvalovaný „Františkův efekt“ opravdu znamenal stálý úpadek návštěvnosti papežských audiencí navzdory „vždy stále mocnější globální propagandistické mašinérii, která denně oslavuje a velebí [každé] vaše nejmenší gesto a mytologizuje jej více než jakoukoliv hvězdu.“ Ve skutečnosti navzdory mýtu, že Benedikt XVI. byl „chladný německý profesor, od nějž lidé cítili odstup, byl lid ve skutečnosti mnohem více přitahován Benediktem XVI.,“ jehož proslovy při audiencích byly navštěvovány o mnoho lépe. A i tak, když v protikladu k Františkovi, byla média vůči Benediktovi jednotně nepřátelská, „křesťanský lid zjevně, i když byl médii bombardován, rozpoznal autentický přízvuk, jejž jeho srdce očekávalo (str. 180-181).“

Stručně řečeno Socci uzavírá:

„Vaše poselství zjevně nejen nepřitahuje vzdálené, ale dokonce způsobuje to, že i blízcí prchají... Namísto toho hovoříte k elitě, která vás vychválila, a cítíte se jí utvrzen v jejích laicistických přesvědčeních. Vaše osobní popularita vyrostla až přes míru. Nazývají to ´Bergogliův efekt´ a věří, že zaujatý potlesk nevěřících a nekritická chvála médií opět naplní kostely.“

„Namísto toho, s fakty v ruce, můžeme říct, že na Církev Bergogliův efekt působí přesně opačně. Obsahová náplň vašeho magisteria vzdálila lid od náboženské praxe, spíše než že by jej k ní přitáhla“ (str. 181-182)

Aféra s františkánskými mnichy

Socci se dále zabývá případem Františkovy brutální perzekuce františkánský mnichů Neposkvrněné (FMN), rozdělených a zničených jím osobně jmenovaným „apoštolským komisařem“, aniž by byl kdy těmto obětem podán konkrétní důvod. Zde si Socci vzpomíná na šokující Františkovy poznámky během setkání s některými členy již zničených FMN, kde zároveň připouští, že schválil zničení FMN, ale i to, že FMN trpěli perzekucí ze strany „démona“ kvůli jejich oddanosti Panně Marii! Na jakého démona se František odvolává? Socci protestuje vůči Františkovi, že

„...jejich skutečným ´zločinem´ je, že jsou pravými křesťany, horlivými ve Víře; těmi, jež tvrdě popisujete jako ´fundamentalisty´, a kteří ve skutečnosti jen žijí autentické Evangelium. Drahý otče, změňte rozhodnutí, za nějž by vás Bůh jednoho dne mohl žádat skládat účet... Máte mnohé, kteří vám pochlebují, ale jen nemnozí mezi vašimi fanoušky se za vás modlí. Jistě se jen málokteří za vás modlí tolik jako františkánští mniši Neposkvrněné“ (str. 186).

Milostná aférka s luterány

Socci dále poznamenává, že František neprojevuje žádnou starost ohledně vnitřních nepřátel Církve, kteří, jak varoval sv. Pius X., pracují k podvrácení základů víry. A pak dále diskutuje, že, jak se zdá, František přesně naopak bere malý zřetel na věroučné odlišnosti mezi katolicismem a různými formami protestantismu.

Pod titulkem „V Lutherově domě“ Socci připomíná Františkovo pohoršlivé vystoupení v luteránském kostele v Římě při účasti na nedělním obřadu, během nějž deset minut odbíhal od tématu při odpovědi na otázku jedné ženy, proč nemůže luterán přijímat Svátost oltářní. Při tom charakterizoval katolické dogma o transsubstanciaci jako pouhou „interpretaci“ lišící se od názoru luteránů, až nakonec dosti zdrženlivě navrhnul té ženě, aby si „pohovořila s Pánem“ o tom, zda by měla přijmout Svátost oltářní od katolického kněze – což je svatokrádežný akt. „Neodvažuji se říct víc,“ řekl František, když již řekl až dost.

Socci poukazuje na Lutherovu jedovatou nenávist ke mši a ptá se Františka: „Jak je možné nebýt znepokojený? (str. 193)“ Dialog s luterány, píše, musí zahrnovat „vzájemnou srozumitelnost neodhazující do trnitého keře srdce katolické víry (str. 194).“ Zde Socci cituje to, co může být nejhroznější poznámkou, kterou kdy František učinil. František při oné příležitosti řekl luteránům:

„Konečná volba bude definitivní. A na jaké otázky se nás Pán toho dne zeptá: ´Chodil jsi na mši? Měl jsi dobrou katechezi?´ Ne, ty otázky se budou týkat chudých, protože chudoba je středem Evangelia.“

Socci připomíná Františkovi to, co by chápalo jakékoliv dobře informované dítě: nesmírnou hodnotu Svátosti oltářní, eucharistické adorace, a její záslužné přijímání v porovnání třeba i se spoustou dobrých děl pro chudé:

„Ale namísto toho vy, otče Bergoglio, zdá se, tvrdíte, že to, co se počítá, jsou humanitární přínosy, jež získáme svým aktivismem, svou ´službou´ chudým.“

„Mohlo by se to zdát jako pelagiánská idea. Ale – opakuji – nejúžasnější věcí je, že stavíte do protikladu „službu chudým“ a mši, což ji (spolu s katechezí) umenšuje takřka na něco nadbytečného“ (str. 197).

Socci cituje proslulý výrok padre Pia: „Bylo by pro svět lepší být bez slunce než být bez mše svaté.“, a konfrontuje Františka s důsledky jeho vlastních slov a činů v posledních třech letech včetně jeho podivného odmítnutí poklekat před Svátostí oltářní:

„Dovolte mi svěřit se vám, otče Bergoglio, že – celkově z vašich slov a gest – získává člověk dojem, že máte nějaký problém se Svátostí oltářní, a že skutečně nechápete její hodnotu a její reálnost.“

„Existuje tolik fakt a činů, které vyvolávají tuto pochybu. Nejočividnější ... je vaše rozhodnutí nepoklekat před Svátosti oltářní během proměňování při mši, ani před svatostánkem, ani během eucharistické adorace (navíc se neúčastníte procesí s Tělem Páně, jehož se vaši předchůdci vždy účastnili a poklekali) (str. 200).“

A přesto, poznamenává Socci, neměl František žádný problém poklekat, když jako arcibiskup Buenos Aires poklekl, aby přijal „vložení rukou na shromáždění letničního hnutí na stadionu Luna Park... Postačí, když řeknu, že vaše občasná bolest v kolenou, která se zdá vyvstávat pouze, když jste před Nejsvětější svátostí oltářní, se, kromě toho, že se zdá být dosti bizarní, nejeví být přijatelným vysvětlením (str. 201).“

Nevědomý jáchymista?

Tento zvláštní postoj ke Svátosti oltářní vede Socciho k tomu, aby vznesl tuto výzvu vůči Františkovi, týkající se jeho zjevné náklonnosti k protestantismu:

„...člověk má dojem, že za vaší zvláštní otevřeností vůči protestantskému světu a za vaším nepřátelstvím ke struktuře Církve – to jest k viditelné Církvi a její nauce, kterou by [protestanté] překonali nasloucháním Duchu Svatému – problikává jistý druh „Církve ducha“, toužebně očekávané v jistých tvrzeních, jež jste učinil na setkání s letničními křesťany v Casertě 28. července 2014... Jako by katolická Církev se svou věroučnou strukturou a hierarchií nahradila sama sebe stejným způsobem, jako Stará smlouva přešla na Novou smlouvu (a ten, kdo nadále brání nauku by byl... jako dávní zákoníci a farizeové)“ (str. 204-205).

Zde Socci vznáší ohromující obvinění, že František vykazuje „jistý druh umírněného jáchymismu“ – což je odkaz na Jáchyma z Fiore, pošetilého „vizionáře“ z 12. století, který si představoval přicházející nový věk Ducha Svatého, který by nahradil dokonce i Nový Zákon.

Další Honorius?

Socciho obžaloba dosahuje svého vrcholu (str. 207) s názorem, že František, který je papežem, jenž „prosazuje své vlastní ideje, může jít cestou jiného papeže, který činil totéž: Honoria (úřadoval 625-638), jenž byl posmrtně proklet ekumenickým koncilem – což byl rozsudek potvrzený jeho vlastním nástupcem Lvem II. – za pomoc a podporu šíření „monotheletistické“ hereze (popírající jakoukoliv lidskou vůli v Kristu). Socci vznáší proti Františkovi totéž odsouzení, jaké Lev II. vznesl proti Honoriovi: „Ti, kteří podnítili názor proti čistotě apoštolské tradice, jistě v den své smrti obdrželi věčné zatracení, [včetně] Honoria, který spíše než aby hasil plamen hereze, jak se na apoštolskou autoritu sluší, živil jej svým opomenutím.“

Vzdávání pocty diktátorům

Socci se blíží konci své obžaloby s palčivým popisem Františkovy návštěvy Kuby, kde neřekl nic o tyranii, pod níž [Kuba] trpí, zatímco odsoudil „boha peněz“ v kapitalistických zemích. Na rozdíl od Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kteří žádali o propuštění vězňů a setkali se s Fidelem Castrem na neutrální půdě (Jan Pavel II.) nebo jej přijali na apoštolské nunciatuře v Havaně (Benedikt XVI.), František nevznesl žádný požadavek vůči castrovskému režimu, Fidelovu režimu, ani režimu jeho bratra Raula, a vykonal učiněnou pouť do Fidelova domu, kde krvavý diktátor přijal papeže na audienci.

Socci vyjadřuje zcela patřičné zhnusení nad tím, že František přijal od Raula dárek v podobě krucifixu údajně vyrobeného z vesel „uprchlických“ veslařských člunů ze Středozemního moře – žádné veslařské čluny se [při putování imigrantů] nevyužívaly. František ale [zároveň] ignoroval 100 tisíc uprchlíků, kteří utonuli při pokusu uniknout z komunistického vězeňského státu bratří Castrů. Socci končí: „Toto jsou tyrani, jimž jste vzdal čest a kteří vám dali dar vašich ´migrantů´ (str. 214).“

Pošetilost „otevřených hranic“

Obžaloba pokračuje k titulku „Zdi“, kde Socci boří Františkovo demagogické trvání na „nediskriminačním otevření hranic, které by destabilizovalo národy, státy a systémy.“

Socci poukazuje na to, že nejen sv. Tomáš, ale i samo Písmo svaté obhajuje používání „zdí“ k ochraně celistvosti národů a lidí před invazí a škodlivými vlivy – vatikánské zdi jsou toho samy příkladem – a že moderní národní hranice není „zdí“, která by měla být odsuzována jako nekřesťanská.

Socci se ptá Františka: „Je možné, že nevnímáte jev tak makroskopický, jako je selhání asimilace? A nevidíte nevyřešený problém, který má islám s násilím, jak to vysvětlil Benedikt XVI. v Řezně? (str. 217).“

Shrnutí

Obžaloba končí pod titulkem „Chudí“, kde Socci, syn horníka, prohlašuje Františkovo neustálé mluvení o chudých za „nepřijatelné: protože tak činí způsobem, který je ideologický, demagogický a sociologický... Církev však nesní o instrumentalizaci chudých, o tom, že z nich učiní ideologicko-teologickou kategorii jako ona argentinská teologie osvobození, z níž vyplývá...“

Socci shrnuje celou svou obžalobu a píše:

„...první chudobou národů je neznat Krista... Toto je problém, Svatý otče. Je nutné hlásat lidem jediného, kdo je může spasit, protože to je to, co se opravdu počítá, jak neúnavně varuje Ježíš: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši?...“

„Měl byste tedy změnit celé směřování svého papežství: Namísto toho, abyste se zabýval odmítáním třídění [odpadů], budete bránit neporušenou katolickou nauku proti útokům ze strany světa a modernismu; namísto obsedantního bití na poplach kvůli klimatu, budete varovat lidstvo ohledně hrozby věčného zatracení, která nad námi visí; namísto encykliky o osudu červů a malých plazů, napíšete encykliku o pronásledovaných křesťanech a nenávisti světa vůči Spasiteli...“

„Jak řekl Vitorio Messori tehdejšímu kardinálu Ratzingerovi: ´Bez vize tajemství Církve, která je také nadpřirozená a ne pouze sociologická, ztrácí kristologie svůj odkaz na Boha: čistě lidská struktura končí tím, že odpovídá lidskému projektu. Evangelium se stává Ježíšovým projektem, projektem společenského osvobození, nebo jinými historickými projekty... které se zdají být náboženské pouze zevnějškem, ale v jádru jsou ateistické...“ (str. 224)

Závěrečná slova tohoto skutečně historického dokumentu jsou Socciho osobní prosbou k Františkovi, aby změnil svůj kurz než bude příliš pozdě:

„Nebojte se, že zklamete svět, který vám do nynějška nadšeně aplaudoval... Jediným strachem, který je třeba mít, je strach ze zklamání Boha...“

„Drahý papeži Františku, buďte jedním z našich pravých pastýřů na Kristově cestě, s papežem Benediktem, který vám pomáhá modlitbou a radou: pomozte také Církvi, dnes rozpačité a zmatené, aby obnovila cestu svého Spasitele a tak znovu zažehněte světlo, které umožní lidstvu neztratit se v pohromě násilí. A všichni svatí na nebi se za to modlí...“

František „maže med“

Krátce po zveřejnění knihy La Profezia Finale neobdržel Socci rukou psaný dopis od nikoho jiného než samotného Františka. Dopis adresovaný „drahému bratrovi“ nebyl nepodobný telefonickému hovoru, který František vedl s Mariem Palmarem, zesnulým spoluautorem jiné pronikavé kritiky tohoto pontifikátu, jež byla otevřeně nazvaná "Nemáme rádi tohoto papeže".  Podstata tohoto dopisu a telefonického hovoru byla tatáž: Oceňuji mou kritiku z vaší strany.

Člověku lze odpustit, že si pomyslí, že tak chytrý církevní politik jako František má možná na mysli trochu „mazání medu kolem pusy“ u svých nejefektivnějších a nejčtenějších kritiků. Dopis Soccimu (stejně jako telefonát Palmarovi) však vylučuje jakýkoliv dohad, že „tradicionalisté“ urážejí Víru, když publikují ostrou kritiku tohoto papeže. Sám František toto tvrzení vyvrací.

V každém případě Socci, ačkoliv nezůstal nedotčen touto osobní pozorností papeže, neustoupil ze své obžaloby ani o krok. Jeho poslední novinářský sloupek si stěžuje na ohromnou škodu, jakou „nová Bergogliova církev“ způsobuje „Církvi všech dob“ a hrozí, že bude „víc zničující než Luther“.

Závěrem se musí člověk zeptat: Kde jsou ti preláti, kteří když nepochybně vidí, co vidí Socci, vystoupí a postaví se s ním – a se zúčastněnými laiky po světě – do opozice vůči valící se vlně „bergoglianismu“, jevu v análech papežství nikdy nevídaného.

Ať již čtete italsky nebo ne, kupte si tuto knihu. Budete vlastníky kusu historie. A kéž Bůh žehná a ochraňuje jejího odvážného autora.

Zdroj: Catholic Family News

Překlad: D. Grof