Tři
proudy (2013)
Dom
Thomas Aquinas, OSB
V Tradici se od
jisté doby formují tři proudy.
První, věrný
arcibiskupu Lefebvrovi, nadále tvrdí: „Žádná praktická dohoda bez obrácení
Říma“. Je to hlas zdravého rozumu víry. S tímto proudem se v současnosti
špatně zachází, protože hovoří a hovoří, jak řekl sv. Pavel: „Víra v srdci
vede k spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.“ (Řím. 10:10-11)
Druhý proud hledá
údajné „nutné smíření“ s koncilní Církví. Tento přístup je
v protikladu k zdravému rozumu, v protikladu k pokynům
arcibiskupa Lefebvra a usnesením generální kapituly z roku 2006, která
zopakovala: „Žádná praktická dohoda bez obrácení Říma.“
Tento druhý proud
spočívá nikoliv v nauce, ale v diplomacii a zneužívání moci.
Diplomacie vzhledem k Římu; zneužívání moci vzhledem k dobrým kněžím, vyhrožování
a znepříjemňování života věřících, zbavených také svátostí.
Třetí proud se nachází
mezi prvními dvěma. Tento proud přemýšlí více jako první. Nevěří v ono
„nutné smíření“, čeká však a zůstává zticha. Tento postoj se odráží u mnoha
kněží a věřících; jsou sklíčení z toho, co se jim může stát. Jen Bůh ví o
dramatech v rodinách, ve společenstvích a u kněží. Věřící i kněží vědí
velmi dobře, že jestliže začnou mluvit proti politice Menzingenu, následky
budou kruté, jak jsme již viděli v Mexiku i jinde: věřící zbavení Svatého
přijímání, absoluce; kněží přemisťováni nebo omezeni na vynucené ticho...
Tento třetí proud má
však sklon vymizet. Lidé nalézají své místo v prvním proudu nebo
v druhém. Je to proto, že toto chování [odpovídající třetímu proudu] je ze
své podstaty nestálé, ačkoliv přinejmenším u věřících může přetrvat dlouhou dobu.
Katolické rodiny v Japonsku, pokud jde o jejich víru, mlčely po více než
dvě století. Někteří věřící možná chvíli budou zachovávat mlčení, když jim
hrozí, že budou připraveni o svátosti, školy atd..
Ale u kněží a zvláště u
biskupů má tento přístup tendenci velmi rychle vymizet a vyberou si buď první
postoj, nebo druhý. Biskup Tissier de Mallerais byl v prvním proudu, když
psal spolu se svými bratry biskupy dopis ze 7. dubna 2012 adresovaný generální
kapitule. Jeho názor byl soukromý, ale jeho myšlení bylo známé. Rychle poskytl
rozhovor Rivarolu a během rozhovorů
s několika kněžími neskrýval své smýšlení. Navzdory tomu zůstával jeho
postoj diskrétní.
Ale krůček po krůčku se
biskup Tissier posouval do třetího proudu, proudu nestálého mlčení, které
s sebou v současnosti nese velké nebezpečí. Nejen, že biskup Tissier mlčel
stále déle, ale radil také mlčet ostatním. „Když
pastýř mlčí, pes štěká,“ odpověděl hrdinný otec Chazal.
Vlk proniknul
do ohrady pro ovce. Musíme křičet. Biskup Tissier však mlčel. Proč? Protože
si myslí, že strategie biskupa Fellayho uspěla a nakonec nebyla tak špatná. Ale
ať hovoří sám. Toto je soukromý dopis z 11. března 2013. Biskup má svobodu
napravit své smýšlení, ale zde je, co napsal autorovi těchto řádků:
„Politikou
FSSPX vůči Římu do generální kapituly v roce 2006 včetně bylo čekat na
obrácení Říma dříve, než se bude usilovat o kanonickou strukturu. Tato politika
však byla v letech 2011-2012 biskupem Fellayem změněna po naprosté vzájemné
opozici, která se vyjevila po rozhovorech s Římem. Nemůžete očekávat úplné
obrácení Říma. Pak se biskup Fellay pokusil otestovat Řím ohledně naší kritiky
koncilu. Aby Řím přijal alespoň to, že kritizujeme koncil. Dalo se očekávat,
že Řím ustoupí. 13. června 2012 si však Řím (ústy kardinála Levady) zachoval
požadavek přijetí koncilu jakožto „učitelského“ (1). A biskup Fellay nic
nepodepsal a odmítnul to přijmout. Toť vše. Biskup Fellay nepodepsal nic a nic
se nestalo a my jsme nebyli „exkomunikováni“, jak nám hrozil kardinál
Levada. A Benedikt XVI. rezignoval, když viděl, že udělal „vše, co mohl“, aby
nás přivedl ke koncilu a ono to nefungovalo. Tak se věci mají.“
„Nebojujte tedy, drahý
otče, proti biskupu Fellaymu, protože nakonec ta strategie rozhodně uspěla:
aniž by cokoliv porušil, aniž by cokoliv zpřetrhal, udržuje vztah
s Římany, který může být vždy na doktrinálním základě znovuspuštěn
s novým papežem.“
„Politika
vždy doktrinální“
Jak můžeme vidět,
biskup Tissier se přibližuje biskupu Fellaymu. Můžete si pomyslet, že tak činí
s úmyslem zachránit Bratrstvo, udržet jej pohromadě a vrátit jej zpět na
cestu, aniž by jej narušil. To je chvályhodné přání, ale jeho dopady jsou
katastrofální. Je až příliš, aby se ohledně biskupa Fellayho řeklo, že „nakonec ta strategie rozhodně uspěla“.
Jestliže dohoda nebyla 13. června podepsána, bylo to v poslední minutě
díky manévru papeže a biskupa Fellayho, který nechtěl způsobit rozdělení uvnitř Bratrstva,
ani nová svěcení tradičních biskupů ze strany biskupa Tissiera. Je to odměna za
trestuhodnou politiku biskupa Fellayho.
Biskup Fellay změnil
rozhodnutí generální kapituly z roku 2006 a podněcoval dohodu s Římem
s nejednoznačnými pojmy. Řekl obludnosti, které jsme z úst
arcibiskupa Lefebvra nikdy neslyšeli, obludnosti, které mohou říci pouze
členové Ecclesia Dei...A to vše dokonce
předtím, než byla dohoda podepsána. Co udělá, jestliže v budoucnu
podepíše?
Má-li biskup Fellay
úspěšnou strategii, pak v tom, že umlčel veškerou vnitřní reakci
Bratrstva. Dokonce i biskup Tissier, tak nadaný a tak pevný při odkrývání
omylů, bludů současných papežů, nemá slov, pokud jde o obrat Bratrstva o 180
stupňů, co se týče rozhodnutí generální kapituly z roku 2006. Stejně mlčí
k scestným tvrzením biskupa Fellayho.
Někteří však říkají: cožpak tomu deklarace z 27. června neučinila konec? Co očekáváte, abyste
uznali, že Bratrstvo nezměnilo nic ze své nauky a ze své orientace?
Je pravda, že
přítomnost biskupa Tissiera u biskupa Fellayho může na první pohled
navozovat dojem, že věroučný základ, který biskup Fellay postrádá, bude
vykompenzován a že přijímání legitimnosti promulgace nové mše, přijímání nového
Kodexu [kanonického práva] atd., již nejsou na programu. V realitě se však
bojíme opaku, protože deklarace z 27. června si uchovala neurčitost ohledně
nové mše: nikde v ní není řečeno, že tato nebyla schválena v souladu
se zákonem. Co se týká ostatních bodů deklarace, vyžadují velice pozorné čtení
kvůli rozporným tvrzením biskupa Fellayho.
Budeme čekat a věřit
v návrat Bratrstva k orientaci arcibiskupa Lefebvra, protože dveře
k dohodě, aniž by předtím došlo k obrácení Říma, jsou zavřené.
Protože, jestliže byla strategie biskupa Fellayho dobrá, jak říká biskup
Tissier, může se tatáž strategie znovu spustit. Ne, dveře se ještě nezavřely.
Tím, že biskup Tissier souhlasí se strategií biskupa Fellayho (tj. „aby Řím
přijal alespoň to, že kritizujeme koncil“), říká, že již není proti praktické
dohodě bez dohody věroučné. Deklarace z 27. června to říká otevřeně ve
svém článku 11, v němž si znovu nárokuje pravomoc kritizovat omyly.
Chování Menzingenu, pokud jde o kněze, věřící a spřátelená společenství
potvrzuje, že generální rada Bratrstva pokračuje v tomto novém směřování.
Někteří říkají, že
Menzingen uznal, že se mýlil. To není pravda, právě naopak. Biskup Fellay
výslovně řekl, že nepřipouští, že by učinil chybu, ale že si nebyl vědom úmyslů
papeže. (francouzsky zde)
Kdyby biskup Fellay
litoval svého postoje, všem těm, kteří byli v FSSPX v poslední době
potrestáni a pronásledováni kvůli této krizi, by se poblahopřálo a byli by
znovu začleněni do Bratrstva.
To ale není vše. Je tu
nový jazyk generálního představeného, který prohlašuje, že [zhoubná] náboženská
svoboda je v textech Druhého vatikánského koncilu velice, velice omezená;
je zde jeho tvrzení o koncilu, jehož nauky, jak řekl, nejsou takové, jaké jsme
si mysleli (srovnej rozhovor CNS s biskupem Fellayem 11. května 2012); je
zde odpověď generální rady třem biskupům ze 14. dubna 2012. Člověk musí mít
toto všechno na paměti.
Očekáváme jednoznačné chování
ze strany Menzingenu, protože ve věcech víry neexistují žádná polovičatá
opatření. Ve věcech víry existují jen dvě sféry: sféra Našeho Pána a sféra jeho
nepřátel. Jestliže Jindřich V. nechtěl
korunu, protože by musel učinit kompromis s revolucí, ani my bychom neměli
činit kompromis s nepřáteli univerzální vlády Našeho Pána.
Říkáme, že
v lidských záležitostech nesmíme nikdy činit kompromis, jinak se nikdy nedočkáme
konce této krize. Na to s monsignorem Freppelem odpovídáme, že Bůh od nás
nepožaduje vítězství, ale boj. Podpírat lidské slabosti, ano. Všichni tak musí
činit. Přijímat však naukové kompromisy, to nemůžeme. Non possumus.
Kéž nám Naše Paní
přijde na pomoc. Ona má největší hrůzu z hříchu a omylu. Je to tato hrůza,
o níž prosíme, tato hrůza, která je vlastní Neposkvrněné. Nakonec Její
Neposkvrněné Srdce zvítězí a my s Ním, což je naší pevnou nadějí. Doufáme
nikoliv kvůli našemu přispění, protože víme, že si to nezasloužíme, ale pro
Její mateřskou dobrotu. Jak řekla sv. Terezie od Ježíška: „Proste, proste a On
to dá, nikoliv proto, že si to zasluhujete, ale proto, že On je dobrý.“
Pro dobrotu dobrého
Boha a Jí, která nám byla dána za naši Matku, se již odvažujeme doufat
v příslib úplného vítězství. „Nakonec Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí.“
Dom Thomas Aquinas
Poznámky:
(1)
Poznámka biskupa Tissier de Mallerais: A
Benedikt XVI. ve svém dopise biskupu Fellaymu z 30. června 2012
Zdroj: Syllabus
Překlad:
D. Grof
