Dollfuss:
rakouský vlastenec (2004)
Pocta Alice von
Hildebrand rakouskému kancléři zavražděnému nacisty.
(Recenze na knihu P.
Johannese Messnera; IHS Press,
2004)
Jedná se o upravenou
verzi předmluvy Alice von Hildebrand k výše zmíněné knize. Dr. Alice
Hildebrand je vdovou po velkém filozofovi Dietrichu von Hildebrand.
Poznámka autora blogu: Článek věnuji památce Engelberta Dollfusse
ve výroční den jeho smrti.
Žurnalistika má svou ironickou stránku. Jak často jsou dlouhé sloupky
věnovány nekrologům člověka, jehož jméno jen několik měsíců po jeho smrti bude
pohřbeno navždy. Toto měl s kousavým humorem na mysli Dostojevskij, když
v díle Výrostek napsal:
„...všichni tito talentovaní džentlmeni prostředního typu, kteří jsou někdy ve
svém životě přijímaní takřka jako géniové, zmizí z paměti docela náhle a
beze stopy, když zemřou.“
Na druhou stranu
existují někteří skutečně velcí lidé, kteří jsou během svého života tak
očerňováni nepřátelským tiskem, že dokonce i když se jejich jména, když zemřou
(nebo jsou zavražděni), objevují v titulcích, musí je dějiny „znovu
objevit“.
Jak vděční tedy musíme
být IHS Press za nové
publikování knihy Johannese Messnera o Engelbertu Dollfussovi. Napsal-li knihu
někdo, kdo znal rakouského kancléře – který byl později zavražděn nacisty – nutí
nás to uvědomit si, že tato oběť nacionálního socialismu si zaslouží být
postavena na piedestal jako jeden z velkých politických vůdců 20. století –
a možná jako jeden z nejlepších katolických státníků všech dob.
Proč by tedy jeho jméno
mělo být neznámé naprosté většině amerických a anglických občanů, kteří nemají
vůbec žádné sympatie k nacionálnímu socialismu a kteří by tedy měli chtít
poznat jednoho z jeho nejpozoruhodnějších odpůrců?
Zlo nacismu
Dollfuss byl jedním
z politických vůdců své doby, který s jedinečnou jasností viděl zlo
filozofie nacionálního socialismu a který se, navzdory slabosti své země, která
byla po první světové válce značně rozkouskovaná, stal novým Davidem, který se
postavil Goliášovi Adolfu Hitlerovi.
Z tohoto důvodu by
měla být tato kniha Johannese Messnera přijatá velice vděčně: dává čtenáři
skvělý náhled na to, kým tento muž byl, na jeho dobrotu a smysl pro
spravedlnost, či jeho hlubokou víru a jeho mučednictví. Díky P. Messnerovi tedy
historie nakonec učiní zadost Engelbertu Dollfussovi.
Je to kniha, která
fascinuje čtenáře. Je dobře přeložená, prezentuje přesně a jasně fakta. Nabízí
nespočet citací ze spisů a Dollfussových projevů a dopřává čtenáři, aby si sám
učinil závěry.
Měla by být vítaná nejen
kvůli své historické hodnotě, ale také proto, že dává lekci současným
státníkům: že člověk může být dobrým katolíkem a skvělým státníkem, a že být
katolickým státníkem znamená být někým, kdo nesobecky slouží své zemi, někým,
kdo není ambiciózní, někým, kdo si nechce naplnit svou vlastní kapsu, někým,
kdo nechce, aby se mu sloužilo, ale prostě chce sloužit.
Někteří političtí vůdci
jsou nenávidění, protože si zaslouží být nenáviděni. Někteří jsou nenávidění,
protože mají odvahu vzdorovat vůči Zeitgeist
– duchu času – a hlásat neohroženě pravdu, která je padlé přirozenosti člověka
nepříjemná.
Dollfuss byl velice
milován těmi, kteří chápali, že je jejich přítelem: jako katolík, jako rakouský
vlastenec, jako jeden „z nich“. Jeho velká dobrota a jeho politická prozíravost
musely spustit nenávist těch, kteří prosazovali zlé cíle: ať to byl nacionální
socialismus, komunismus nebo liberalismus.
Nikdo nemohl předvídat,
že tento talentovaný, malý muž Engelbert Dollfuss – narozený v rolnické
rodině, vychovaný ve venkovských podmínkách a uvyklý na těžkou zemědělskou
práci, oddaný své zemi, nejprve pokorně sloužící v armádě během první
světové války a poté se věnující skromné kariéře ve veřejné službě – bude
nakonec donucen okolnostmi povstat, aby se potýkal s jedněmi
z nejvíce rozhodujících výzev, kterým Rakousko čelilo na počátku
bouřlivých 30. let 20. století.
Když byl 4. března 1933
rozpuštěn rakouský parlament, Dollfuss, který již sloužil jako kancléř, viděl
s pozoruhodnou jasností, že voláním doby je vytvoření autoritativní vlády,
která jediná má šanci vzdorovat strašlivému nebezpečí vně svých hranic –
nacionálnímu socialismu – a násilné hrozbě uvnitř svých hranic – komunismu.
Hitler převzal moc
v Německu jen o 33 dní dříve a Dollfuss pochopil, že pouze silná, vnitřně
jednotná vláda založená na katolických zásadách by mohla pozvednout Kristův
prapor a vést duchovní válku proti nacistickému pohanství a ateismu sovětského
Ruska.
Smrtící nejednota
Od počátku roku 1933
bylo kancléři zjevné, že se bez ohledu na jeho náklonnost ke germánské civilizaci
a většímu Německu, stával berlínský nacismus rychle ještě další silou, která
přispívala ke smrtelné nejednotě zamořující zemi.
Rakouská politická scéna
rozdělená mezi stoupence nacismu, komunismu a liberalismu, z nichž
s posledními dvěma se již Dollfuss začal potýkat, vypadala jako by ji
nebylo možné lidskými prostředky napravit.
Bylo mnoho těch, kteří
se z nenávisti ke komunismu stali horlivými nacisty, a mnoho bylo těch,
kteří se z nenávisti k nacismu obrátili ke komunismu – většina
nepochopila, že tyto dva zdánlivě protikladné názory byly oživovány stejným
protikřesťanským étosem.
On však viděl, že jenom
filozofie založená na křesťanských zásadách a následující principy skvělé
encykliky Pia XI. Quadragesimo Anno
by mohla vystavět hráz na ochranu Rakouska.
Dollfuss, moderní David,
věděl, že bojuje s Goliášem, ale stejně jako člověk, který se měl stát
velkým králem svého lidu, vložil všechnu svou důvěru v Boha a použil
všechny prostředky, které měl k dispozici, k záchraně své země před
těžkými krizemi, jimž čelila během jeho krátkého kancléřství.
Nejtěžší z těchto
krizí byla pravděpodobně socialistická vzpoura z února 1934, během níž byl
Dollfuss přinucen zapojit armádu a několik stovek vojáků a agitátorů přišlo o
život.
Tragédii této situace
jen zhoršil zrádný způsob, kterým někteří z vůdčích katolíků včetně
filozofa Jacgquese Maritaina, který jen dva měsíce předtím vyjádřil mému
manželovi Dietrichovi svůj obdiv k Dollfussovi, očerňovali kancléře jako
toho, kdo šlapal po dělnících.
Chesterton
Chesterton však,
(nikoliv překvapivě) což mu slouží ke cti, viděl pravdu věci a Dollfussovy
kariéry. V eseji Konec příměří
ocenil Dollfusse jako „malého muže chudého a rolnického původu, který obklopen
tímto dávným instinktem onoho původu, se odhodlal zachránit zbytek římské
civilizace Německa.“
Můj manžel, stejně jako
Messner, znal kancléře Dollfusse osobně a byl inspirován jeho katolickým
státnictvím a naplněn hlubokým žalem, když byl kancléř zavražděn. Dietrich se
upřímně snažil udělat své při pomoci Dollfussově vládě, aby dosáhla své cíle, a
byl kancléřem osobně povzbuzován, aby svůj spisovatelský, vyučovací a
filozofický talent dal do služeb Rakouska.
Dollfuss podporoval
úsilí mého manžela založit časopis, který by napadal nacismus i komunismus
současně, což byl v těch dnech unikátní podnik.
Zatímco Dietrich chtěl
pro časopis jméno, které by zvláště zdůraznilo boj proti nacionálnímu
socialismu, Dollfussovi kolegové trvali na tom, aby byl časopis pojmenován
podle hlavní ideje „nového“ Rakouska.
To, že Dollfussova vláda
zaujala takový postoj ohledně důležitosti korporativistického ideálu, není
překvapivé, uvědomíme-li si kancléřovu vlastní oddanost středověkému dědictví
sociálního a korporativistického katolicismu, na němž chtěl stavět.
Z tohoto důvodu to
při svém prvním setkání s mým manželem komentoval: „Pro mě je boj proti
nacionálnímu socialismu v podstatě bojem na obranu křesťanského pojetí
světa. Zatímco Hitler chce oživit staré germánské pohanství, já chci oživit
křesťanský středověk“.
Na podporu této velké
ideje a z oddanosti k jejímu největšímu modernímu zastánci můj manžel
vytvořil své vlastní dílo o kancléři krátce po jeho smrti: Engelbert Dollfuss: Ein Katholicher Staatsman.
Kniha P. Messnera oproti
tomu zdůrazňuje klíčový cíl Engelberta Dollfusse: ustavit skutečně katolický
stát. Krátce před svým zavražděním Dollfuss řekl: „Není to moc nebo bohatství,
co přispěje ke štěstí národů, ale vnitřní pokoj, shoda a soulad mezi
jednotlivci. K tomu nepotřebujeme prázdnou zbožnost, ale zamýšlíme být
poctivými, čestnými a rozhodnými lidmi. Zamýšlíme stát se lepšími a
ušlechtilejšími lidmi v souladu s křesťanskými zásadami, a chovat se
tak ve vztahu ke svým bližním...“
„Rozumné státnictví,“
pokračoval, „je to, co podporuje a povzbuzuje náboženský život.“
Je pravděpodobné, že
kvůli těmto vysokým ideálům byla smrt, kterou Dollfuss zemřel – v přímém
důsledku jeho oddanosti těmto ideálům – smrtí mučedníka. O tomto mučednictví také
P. Messner pojednává s dojetím a citem. Jeho kniha by však neměla být
pouze příležitostí dozvědět se o obětech, bojích a smrti velkého katolického
vůdce. Musí být také povzbuzením napodobit jej ve všech činech našeho vlastního
života.
Překlad: D. Grof
