Velká polnice utichla (2025)
12. února 2025
Theo Howard
Jeho Excelence Richard Williamson odešel na věčnost 29. ledna 2025 ve 23:23 h. Utrpěl krvácení do mozku v pátek 24. ledna večer, kdy byl převezen do nemocnice. Své poslední dny strávil v klidném, ale zhoršujícím se stavu, obklopen duchovními i věřícími, kteří se u jeho lůžka neustále modlili za přímluvu blahoslavené Matky Boží, které byl celý svůj život tak oddaný, a které připisoval to, že jej ve dvaceti letech dovedla ke katolické víře.
Poprvé jsem se s biskupem Williamsonem setkal v květnu 2020 během tyranské reakce na pseudopandemii covidu v podobě „lockdownu“. Stejně jako miliony dalších katolíků, kteří byli po devět týdnů Svatého týdne a velikonočního období zavřeni doma a zbaveni svátostí, jsem prožíval velkou eucharistickou touhu. V době, kdy anglická hierarchie dobrovolně pro věřící uzavřela všechny farnosti, mě náhle napadlo vydat se do Broadstairs v Kentu, kde, jak jsem věděl, sídlí obzvlášť přímočarý a antiliberální biskup. S hlasem biskupa Williamsona, který připomínal hlas Jeremiáše, jsem se již seznámil díky jeho strhujícím internetovým kázáním a přednáškám o krizi Církve a katastrofě moderního světa. Možná v Broadstairs najdu pastýře ochotného podat mi uprostřed této vyprahlé pouště Nejsvětější svátost.
A tak jsem se jednoho krásného květnového rána, když vyšlo slunce, vymanil ze své izolace a vydal se po zcela prázdných silnicích do Broadstairs na pobřeží Kentu, kde se v roce 597 po Kr. vylodil svatý Augustin z Canterbury, aby přinesl Anglosasům Evangelium. Po úžasně tiché a klidné ranní mši svaté v kapli biskupa Williamsona – tichý křik racků venku se družil s cinkáním zvonku při sanctus během proměňování a s jemným vrzáním prken při pozdvihování – jsem se poprvé setkal s Jeho Excelencí. Když jsem se představil a zmínil jsem jednoho či dva společné přátele, můj bezprostřední dojem byl, že se jedná o mimořádně sympatického a realistického pastýře, velmi odlišného od toho, jak je vykreslován v sekulárním světě a ve světě Novus ordo, a mnohem přístupnějšího než většina ostatních církevních představitelů, které jsem poznal. Pak mi nabídl, abych se k němu a několika dalším věřícím připojil na snídani u jeho stolu. Očekával jsem, že bude mluvit s takovým zápalem a intenzitou, jakou jsem znal z jeho kázání, ale místo toho jsem zjistil, že mé očekávání je téměř zcela mylné. Jeho Excelence byl tichý a starostlivý. Vlastně většinu snídaně strávil tím, že se mě ptal na moje názory na současnou vládní tyranii a krizi Církve. Zjistil jsem tehdy, a mnohokrát se mi to od té doby potvrdilo, že je pozoruhodným posluchačem.
Během několika příštích měsíců jsem se stal součástí neformální skupiny převážně mladých mužů, kteří se kolem biskupa sdružovali uprostřed probíhající svátostné deprivace a zakázaného sdružování. Jak napsal S. D. Wright, my mladí muži jsme si biskupa téměř „osvojili“, když jsme se snažili projít zkouškami a strastmi naší napjaté společenské atmosféry. Není třeba dodávat, že biskup „prošel covidovým testem“, testem, kterým asi většina pastýřů bídně neprošla. Já a mnozí další na to nezapomeneme.
Biskup narušoval bezútěšnost restrikcí a stupňující se diskriminaci neočkovaných, pořádal řadu pravidelných přednášek nejen o víře, ale i o kulturních tématech, jako je Beethoven, Hamlet a Wagner. Biskup Williamson byl polyglot (hovořil pěti jazyky) a také nesmírně kulturní člověk, i když tomu nepřikládal váhu. E. Michael Jones mi řekl, že jednou navštívil biskupovu přednášku, na níž analyzoval Beethovenovu Pátou symfonii, kterou ilustroval vlastním provedením symfonie na klavír. Označil ji za jednu z nejskvělejších a nejjasnějších hudebních prezentací, jakou kdy viděl. Zřetelně si vzpomínám na jednu letní přednášku o hudbě a duši, kde s radostí zpaměti trylkoval celé úseky Haydnových a Beethovenových symfonií a Mozartových sonát, prokládané vlastním pronikavým komentářem. Jako duchovní byl možná především učitelem. Byl profesorem v německojazyčném semináři FSSPX v Zaitzkofenu a ve francouzskojazyčném semináři v Écône, poté se stal rektorem anglickojazyčného semináře ve Winoně a španělskojazyčného semináře v La Reja. Jeho přednášky byly obvykle dále ozřejmovány jeho proslulými schématy, která odrážela logiku a jasnost jeho myšlení.
V roce 2022 jsem měl tu čest, že jsem byl požádán vést s Jeho Excelencí rozhovor pro šestidílné biografické svědectví. Tato série rozhovorů pokrývala celý jeho život a odkrývala citlivou stránku biskupa, zvláště když mluvil o své úctě k Panně Marii, která se lidem mohla zdát nečekaná.
V protikladu k mnoha případům pomluv a překrucování, které o něm šířili ti, kdo ho vykreslovali jako „extrémistu“, jsem zjistil, že je laskavý a otevřený, i když samozřejmě stále nazývá věci pravými jmény a drží se učení zkušeného misionáře katolické víry, arcibiskupa Lefebvra, jak ho viděl on. Ti, kdo sledují tyto rozhovory nebo s biskupem strávili nějaký čas, vědí, že měl také neobyčejně ostrý a občas uličnický smysl pro humor. Vždy projevoval upřímný zájem o mě, mou práci a mou rodinu. Byl vznětlivé povahy, neustále kázal pokání a čtyři poslední věci a zároveň odsuzoval zlo moderního světa, byl celoživotním nepřítelem liberalismu a mluvil s přímou jasností a horlivostí, tolik potřebnou v potemnělém moderním světě. Ale jestliže byl lvem na kazatelně, byl beránkem ve zpovědnici. Tento pastýř s pověstí přísnosti byl jedním z nejmírnějších a nejpraktičtějších zpovědníků, jaké jsem kdy měl. Jako středověký klerik kázal oheň a síru a pak si šel se svým stádem vychutnat pivo. Vždycky byl štědrý a často všem v hospodě koupil pití.
Pro nekatolíky i mnohé katolíky mimo tradici je biskup Williamson nepochybně nejznámější tím, že v letech 2007–2008 zpochybnil nejsvatější věc talmudokracie po druhé světové válce. Ať už si o biskupových výrocích myslíme cokoliv, aféra Williamson velmi dobře vypovídá o věroučných prioritách pokoncilní církve. S jeho vyjádřením historického názoru se nakládalo podobně, jako se kdysi církevní autority chovaly k notorické a zatvrzelé herezi, v úplné podřízenosti protikřesťanskému liberálnímu režimu. Papež Benedikt XVI. naznačil, že by „exkomunikaci“ biskupa Williamsona nesňal, kdyby věděl, že biskup je „popírač holokaustu“, přičemž později hanebně a nesprávně prohlásil, že biskup Williamson „nikdy nebyl katolíkem ve vlastním slova smyslu“. (1) Mezitím se biskup Fellay – namísto toho, aby argumentoval tím, že narativy týkající se druhé světové války nejsou dogmatem Církve – připojil k vatikánskému státnímu sekretariátu a nařídil biskupu Williamsonovi, aby se papeži omluvil. Navzdory tomuto zjevně nespravedlivému zacházení jsem biskupa Williamsona ani jednou neslyšel, že by si stěžoval.
Každý, kdo by chtěl biskupa unáhleně odsoudit za „nenávist k Židům“, by si měl nejdřív přečíst církevní Otce, kázání sv. Jana Zlatoústého nebo traktát o synagoze jako nepříteli Církve od sv. Augustina, a zamyslet se nad tím, zda v otázce proradných Židů nezastává nekatolický postoj spíše pokoncilní církev než biskup Williamson.
Navzdory všeobecnému přesvědčení nebyl v roce 2012 vyloučen z FSSPX za „popírání holokaustu“, ale za opakovanou kritiku vedení Bratrstva pod biskupem Fellayem, kterého považoval za kompromisníka. Jeho hlavním tvrzením bylo, že vedení Bratrstva, které usiluje o nějakou formu uznání ze strany Vatikánu, opouští zásadu arcibiskupa Lefebvra o spolupráci s Římem – že by nemělo dojít k praktické dohodě bez věroučné shody, pokud jde o omyly, které se v Církvi šířily během Druhého vatikánského koncilu a po něm. Posouzení výhodnosti tohoto postoje přesahuje rámec tohoto článku.
Není všeobecně známé, že v letech před rokem 1988, kdy arcibiskup Lefebvre s Římem ještě vyjednával o biskupovi pro Tradici, bylo kardinálu Ratzingerovi jako preferovaná volba pro biskupské svěcení předloženo jméno a spis P. Richarda Williamsona. Právě tohoto muže si arcibiskup Lefebvre především vybral proto, aby udržoval a chránil tradiční katolické kněžství, k čemuž bylo jeho Bratrstvo vytvořeno. (2)
Podobně když francouzské filmové štáby navštěvovaly v 70. letech Écône a když Řím v roce 1976 poslal do semináře apoštolské vizitátory (kteří neblaze prosluli tím, že pohoršili seminaristy, když zpochybnili Vzkříšení, a vyprovokovali arcibiskupa Lefebvra k záchvatu svatého rozhořčení), byl to P. Williamson, kdo byl vybrán, aby je doprovázel. (3) V 10. letech 21. století kardinál Castrillón, prefekt Papežské komise Ecclesia Dei, nikdy nepopíral, že by ho upřednostňoval jako partnera pro rozhovory mezi Vatikánem a FSSPX. (4)
Ať už má čtenář na jeho vyhraněné názory a „kontroverzní činy“ jakýkoliv názor, je důležité si uvědomit, že za ně i za své chyby vždy mužně a nebojácně nesl plnou odpovědnost, místo aby se uchýlil k modu operandi mnoha dnešních vyšších církevních hodnostářů, kteří se schovávají za byrokracii a tisková prohlášení pro veřejnost. Ačkoliv byl silným zásadovým mužem, byl také smířlivější k lidem s odlišnými názory, než by se mohlo zdát, a osobně se přátelil s mnoha Novus ordo kněžími.
Jako charismatický kazatel měl dosah daleko za hranice většiny katolických biskupů, mimo jiné i k mnoha nekatolíkům. Opět na rozdíl od zbabělých kleriků, kteří si při setkání s jakýmikoliv rozzlobenými pravicovými mladými muži povytáhnou sutanu a přejdou na druhou stranu silnice, on uznával, že ti, kteří se dostali do zajetí „krajně pravicových“ ideologií, mají nesmrtelnou duši a potřebují slyšet Evangelium a nechat se přesvědčovat stejně jako kdokoliv jiný. Osobně jsem byl svědkem toho, jak takové mladé duše jemně opravoval a káral například za omyly darwinismu a zbožšťování rasy, přičemž je vždy směroval zpět ke Kristu.
Snad nejvíce ze všeho byl neúnavným obhájcem žaltáře Panny Marie a fatimského poselství. Když jsem ho na sklonku jeho života navštívil v nemocnici, byl v bezvědomí a zdánlivě nereagoval, ale přesto se občas drobně pohnul, zejména když na něj lidé promluvili. Říká se, že sluch je to poslední, co člověka opouští. Připojil jsem se ke skupině věřících, kteří se u jeho lůžka modlili svatý růženec. Ve chvíli, kdy jsme dokončili poslední modlitbu, se jeho ruka pohnula a on byl schopen s dopomocí udělat znamení kříže. Bylo to neuvěřitelně dojemné a jsem přesvědčen, že všechno slyšel. Modleme se, aby blahoslavená Matka vyslyšela naše modlitby a přimlouvala se za něj v hodině jeho smrti.
Kdybyste byli ze světa, svět by své miloval. Poněvadž však ze světa nejste, nýbrž já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (Jn 15:19)
„Bděte a modlete se. Patnáct tajemství denně. Bděte a modlete se.“ – biskup Richard Williamson
Fidelis Inveniatur
Poznámky
1) (Seewald, 2010) str. 121–2
2) (White, 2018) str. 166
3) (White, 2018) str. 166
4) (FARO Agency, 2025)
Zdroj: OnePeterFive
Překlad: D. Grof
