Mimo kterou církev? (1976)
Jean Madiran
Následující článek je výňatkem z knihy Michaela Daviese Apologia Pro Marcel Lefebvre – sv. 1, kap. 9. Původně ho v reakci na papežskou alokuci z 24. května 1976 napsal Jean Madiran a poprvé se objevil v Supplément-Voltigeur of Itinéraires z 15. června 1976.
***
Pavel VI. v alokuci na konzistoři 24. května 1976 několikrát jmenovitě zmiňuje arcibiskupa Lefebvra a zdá se, že ho vyčleňuje. A přesto není vyčleněný. Obviňuje arcibiskupa, že se „staví mimo Církev“. Ale kterou církev? Existují dvě. A Pavel VI. se nezřekl být papežem těchto dvou církví současně. Za těchto podmínek je „mimo Církev“ dvojznačné a nikoho to nevyčleňuje.
To, že nyní existují dvě církve a v čele obou stojí jeden a tentýž Pavel VI., není naše dílo, nevymýšlíme si to, ale pouze konstatujeme, jak se věci mají.
Mnoho biskupských sborů, které prohlašují, že jsou ve společenství s papežem, a které papež ze svého společenství neodmítá, jsou objektivně mimo katolické společenství.
Holandský biskupský sbor v oficiálním dokumentu výslovně zpochybnil, že byl náš Pán panensky počat, ale papež biskupy nevyzval, aby odvolali nebo rezignovali. Naopak v celém světě šíří svůj „Holandský katechismus“, který neobsahuje věci nutné ke spáse a který inspiruje všechny nové katechismy.
Francouzský biskupský sbor od roku 1969 podrobuje věřící falešnému učení, které má být „připomínkou víry“, že při mši „jde pouze o památku“. Žádné z našich protestů ani proseb ho nedokázaly přimět k tomu, aby se toho zřekl a vysvětlil to. Právě ve jménu koncilu, papeže a biskupů, kteří jsou s ním ve společenství, jsou nám nyní více než deset let vnucovány všechny diskuze a rozhodnutí, které zavádějí imanentní apostazi, trvalé sebezničení, kapitulaci před světem, kult člověka a otevření se komunismu, aniž by došlo k jejich účinnému odmítnutí. Nejedná se zde o nějakou hrstku okrajových disidentů, jak naznačuje papež ve své promluvě. O větší části skutečných držitelů apoštolské posloupnosti existuje pochybnost. Jsou legitimními držiteli? Ano, ale jsou také lháři, zběhy a podvodníky. Pavel VI. zůstává v jejich čele, aniž by se jich zřekl nebo je pokáral. Ponechává je ve svém společenství, předsedá i jejich církvi.
Arcibiskup Lefebvre se do současné situace nedostal svou chybou. Nic neinovoval, nic si nevymyslel, prostě jen zachovával a předával poklad, který přijal. Dodržel své křestní sliby, učení svého katechismu, mši svého svěcení, dogmata definovaná papeži a koncily, teologii a tradiční eklesiologii římské Církve. Jen svou existencí, samotným svým bytím, aniž by to chtěl, je tak svědkem krize, kterou nezpůsobil on, ale nejistý papež v čele dvou církví současně.
Kardinál Suenens v roce 1969 prohlásil: „Mohli bychom sestavit působivý seznam tezí, které se včera a předevčírem v Římě vyučovaly jako jediné pravdy (seules valables) a které koncilní otcové vyřadili. Hrozivá věroučná revoluce! Kardinál Suenens z toho má radost. Větší část skutečných držitelů apoštolské posloupnosti si o tom myslí a říká totéž, co kardinál Suenens. Ani on, ani oni nejsou odmítnuti. Pavel VI. zůstává v jejich čele a ponechává je ve svém společenství, v němž vyznávají, že se Církev včera a předevčírem mýlila. Kdo nebo co nám však u všech těchto bodů, kde učí, že se Církev mýlila, zaručí, že to nejsou oni, kdo se dnes mýlí a vedou nás na scestí?
Vůbec nepomáhá ujišťovat nás, že je koncil špatně vykládán a papež špatně chápán. Pokud se koncil neustále vykládá tak, jak se vykládá, je to s aktivním nebo pasivním souhlasem biskupů ve společenství s papežem. Takto se ustavuje koncilní církev, odlišná od katolické Církve. A žádný biskup, ať už byly jeho pokoncilní excesy jakkoliv skandální, nedostal od Pavla VI. tak přísné veřejné pokárání, jaké si vyhradil pouze pro arcibiskupa Lefebvra, a to z jediného důvodu, že arcibiskup zůstává neochvějně věrný katolickému náboženství, jakým bylo až do roku 1958.
Jestliže katolické náboženství, jaké bylo v roce 1958, kdy zemřel Pius XII., obsahovalo některé nepovinné, proměnlivé věci, které se (dejme tomu) v roce 1976 staly anachronickými, pak setrvání v nich nepředstavuje zločin. Anachronismus sám o sobě není nutně něčím, co vás staví „mimo Církev“. Budeme-li mluvit o anachronismu, čistém, prostém a neomezeném, pak se nachází v nových katechismech, z nichž byly vyškrtnuty věci nezbytné ke spáse; je ve mších v národním jazyce doprovázených marxistickými popěvky a erotickými tanci; je ve falšování Písma svatého, které vnucuje sbor biskupů, například když (francouzské) liturgické čtení hlásá, že „ke svatému životu je třeba se oženit“; je ve všech ostatních nechvalně známých věcech podobného druhu, z nichž žádná nebyla za posledních deset let ani odvolána viníky, ani odsouzena vyšší autoritou. V Církvi se skutečně dějí zločiny, ty právě zmíněné, ale jsou považovány za méně zločinné než zachovávání katolického náboženství takového, jaké bylo v roce 1958 v době úmrtí Pia XII.
To vše předpokládá nové náboženství, jiné církevní společenství, které je však dosazeno na řídící pozice církevní správy a chlubí se společenstvím s papežem Pavlem VI. a zároveň má, mírně řečeno, souhlas papeže Pavla.
Arcibiskup Lefebvre „mimo Církev“? Mimo právě zmíněnou určitě. Je však neuvěřitelné, že se člověk „dostává mimo“ katolickou Církev, aniž by se pohnul z místa, nebo když prostě zůstává v katolickém náboženství jaké bylo v době úmrtí Pia XII. v roce 1958.
Pod vedením Pavla VI. existují dvě církve. Pokud někdo nevidí, že existují dvě, a nevidí, že si jsou navzájem cizí, ani nevidí, že Pavel VI. doposud vede obě, pak to má nádech slepoty a v některých případech možná i nepřekonatelné slepoty. Ale pokud už to člověk vidí a nic neřekne, pak mlčení znamená spoluvinu na obrovské zrůdnosti.
Gustavo Corção v revue Itinéraires v listopadu 1975 a poté P. Bruckberger v L´Aurore 18. března 1976 v tisku poznamenali:
„Náboženská krize není taková jako ve 14. století, kdy jsme měli pro jednu Církev dva nebo tři papeže současně. Dnes se spíše jedná o jednoho papeže pro dvě církve, katolickou a pokoncilní.“
Patřit současně ke dvěma takovým protikladným církvím je však nemožné. Je to nemožné i pro papeže, a to ze samotné definice jeho úřadu. Pokud se Pavel VI. neodpoutá, dojde v důsledku toho k nevyhnutelnému výbuchu (choc en retour).“
Zdroj: The Catacombs
Překlad: D. Grof
