Rozloučení s „protivným knězem“ – pohřeb biskupa Richarda Williamsona (2025)
Na pontifikální zádušní mši za zesnulého biskupa Williamsona se sjeli věřící z celého světa.
27. února 2025
Foto použito se svolením archivu biskupa Williamsona.
Na pontifikální zádušní mši za zesnulého biskupa Williamsona se sjeli věřící z celého světa.
26. února 2025 – Po dvouapůlhodinové pontifikální zádušní mši v Canterbury, kterou sloužil biskup Paul Morgan, byl biskup Richard Nelson Williamson uložen k poslednímu odpočinku.
Ačkoliv pohřby jsou přirozeně truchlivé, na konci tohoto článku se s vámi chceme podělit o velmi povzbudivé zprávy – i když jsme nuceni je poněkud zamlžit.
Vigilie a další fotky
Předešlého večera proběhla u otevřené rakve biskupa Williamsona vigilie.
Archiv biskupa Williamsona poskytl následující obrázky z této vigilie:
Misálek a pamětní karty jsou zobrazeny níže (ze Séminaire Saint Louis Marie).
Výše zobrazená pamětní karta v latině má zřejmě připomínat kartu nedávno zesnulého biskupa Bernarda Tissiera de Mallerais. Cristian Lugli ve svém nekrologu připomněl, že biskup Williamson uchovával tuto památku na Tissiera de Mallerais ve svém breviáři:
„Vzpomínám si, jak ve svém breviáři uchovával památku na svého bratra v kněžství a biskupství, monsignora Bernarda Tissiera de Mallerais, který nedávno zemřel. Díval se na tu fotku s rozzářenýma očima a několikrát si povzdechl: „Byl to opravdu dobrý biskup, tolik se za něj modlím.“ Tolik citu, tolik křesťanské lásky, mimo všechny [názorové] postoje, které vlastně zůstávají něčím velmi pozemským.“
Kdo byl přítomen
Samotný pohřeb navštívilo více než 200 smutečních hostů.
Kromě biskupa Paula Morgana jej navštívili také biskupové Tomas Aquínas, Giacomo Ballini a Michal Stobnicki. Podle našich informací byl přítomen také biskup Gerardo Zendejas.
Biskupové Ballini, Stobnicki, Tomas Aquínas a Morgan.
Přítomen byl také P. Francois Chazal a mnoho kněží a řeholníků, kteří reprezentovali různé přidružené skupiny a názorová uskupení. Stejně tak tomu bylo i u věřících.
Ve shromáždění bylo také mnoho mladých mužů, o kterých jsme již dříve hovořili, a také rodiny a známé tváře z celého světa.
Po stranách svatostánku seděli členové rodiny Williamsonových, včetně staršího bratra Jeho Excelence Harryho a jeho synovců (dva z nich pomáhali při vynášení rakve z chrámu).
Pohřební řeč: Boj, Canterbury a obrácení
Po mši svaté pronesl biskup Morgan kázání a pohřební řeč a přečetl dopis arcibiskupa Carla Marii Vigana.
Hovořil o prozřetelné povaze smrti biskupa Williamsona, který zemřel ve své vlasti, nikoliv v zahraničí, mrtvici prodělal doma, nikoliv na letišti, okamžitě přijal poslední pomazání, byl obklopen přáteli a rodinou a odešel v klidu.
Navzdory tomuto klidu biskup Morgan zdůraznil, že „život je boj“ – o naši spásu, stejně jako proti světu, tělu a ďáblu a omylům moderní krize v Církvi.
Velmi brzy po Williamsonově smrti vydal jistý německý kněz politováníhodný a špatně načasovaný článek ve svém zpravodaji , v němž zesnulého biskupa obvinil z následujících věcí:
„Měl potíže se sladěním milosti a přirozenosti. Na jedné straně byl velmi ochotný přisuzovat věrohodnost poselstvím, zjevením a dalším nadpřirozeným jevům, na druhé straně měl sklon k určitému naturalismu a ve svých kázáních a přednáškách dával příliš velký prostor politice a současným jevům.“
Biskup Morgan takové obvinění odmítl a vysvětlil, proč je zcela bezcenné – přičemž byl příliš taktní na to, aby dotyčného kněze jmenoval.
Poté se zamyslel nad místem konání obřadu a liturgickým svátkem tohoto dne a poukázal na souvislost úlohy svatého Aethelbertha při obrácení Anglie.
Když sv. Augustin z Canterbury a jeho spolupracovníci dorazili do Canterbury, kam je vyslal papež Řehoř Veliký, král Aethelberht misionáře vlídně přijal.
Sám Aethelberht byl pohan, ale měl za manželku franskou křesťanskou princeznu. Biskup Morgan neopomněl shromáždění připomenout, že jedním z oblíbených témat biskupa Williamsona byla důležitost a moc dobrých manželek.
V krátké době byl král Aethelberht pokřtěn a s ním i jeho království. Augustin byl v pravý čas jmenován arcibiskupem v Canterbury v království Kent. Biskup Morgan naznačil paralely mezi těmito zásadními událostmi v obrácení našeho národa a dílem biskupa Williamsona jakožto apoštola katolické Církve v naší době.
Biskup Morgan přešel od sv. Augustina z Canterbury ke sv. Tomáši Becketovi z Canterbury a hovořil o jeho mučednické smrti za svobodu a nezávislost Církve, jakož i o politováníhodné skutečnosti, že se pohřební obřady biskupa Williamsona konaly v sále, a nikoliv v katedrále. Biskup Morgan nicméně poděkoval těm, kteří se zasloužili o to, aby se sál stal důstojným místem pohřbu.
Toto téma boje a svědectví sv. Tomáše zaznělo také v dopise arcibiskupa Carla Marii Vigana, který pak biskup Morgan přečetl nahlas. Viganò vzdal poctu zesnulému biskupovi a přirovnal jeho „bílé mučednictví“ posledních let, jak to nazval, s „rudým mučednictvím“ Becketa.
Jak jsme pochopili, biskup Morgan zůstane v Anglii a převezme činnosti po zesnulém biskupu Williamsonovi.
„Pět absolucí“ a závěrečná řeč
Následoval mimořádný obřad známý jako „Quinque Absolutiones” neboli „Pět absolucí“. Katolická encyklopedie tento obřad popisuje následovně:
Při pohřbu biskupů, kardinálů, panovníků atd. se pronáší ne jedna, ale pět absolucí podle formulářů uvedených v „Pontificale Romanum“. Pronáší je pět biskupů nebo jiných „prelátů“, přičemž každé absoluci předchází samostatné responsorium.
Po absolucích a náboženské části pohřbu pronesl pan Harry Williamson smuteční řeč o „Richardovi chlapci, Richardovi bratrovi, Richardovi muži“. I on se zmínil o sv. Tomáši z Canterbury – zejména o tom, že ho král Jindřich II. nazval „tím protivným knězem“.
Pan Williamson dodal – což vyvolalo smích mezi smutečními hosty –, že je zřejmé, „kam touto zmínkou mířil“.
Hovořil také o odstupu, který ho dělil od zesnulého bratra, a o tom, jak málo toho donedávna věděl o jeho životě a díle.
Pan Williamson poděkoval tajemníkovi a spolupracovníkům zesnulého biskupa za veškerou práci, kterou s jeho bratrem odvedli, a zejména za organizaci samotného pohřbu.
Ten byl jistě vskutku velkým výkonem.
Pohřeb – a povzbudivá zpráva
Poté se rakev biskupa Williamsona vydala na svou poslední cestu, aby byl soukromě pohřben za účasti velmi malého počtu smutečních hostů.
My jsme mezi nimi nebyli. Zatímco se tak dělo, zbytek shromáždění byl pohoštěn na štědrém rautu a měl příležitost setkat se s přáteli a osobně se vidět i s těmi, které předtím znal pouze online.
Na začátku tohoto článku jsme však slíbili dobré zprávy. Zde jsou.
Po smrti biskupa Williamsona mnozí prohlašovali, že správné místo pro jeho pohřbení je v semináři v Écône vedle arcibiskupa Marcela Lefebvra a biskupa Tissiera de Mallerais – i když to bylo uznáno za zcela nerealistické.
V dalším bodě se biskup Morgan zmínil o francouzském přísloví, podle něhož je pohřeb časem pro „trêves“ neboli příměří. Přes veškerou zlou krev a jízlivost za života se zdála představa, že by biskup Williamson měl být uložen k poslednímu odpočinku jinde než vedle arcibiskupa Lefebvra, nanejvýš nepatřičná.
To se však stát nemělo.
Kam tedy poputuje? Bude pohřben na obecním hřbitově a bude čekat, až bude jeho hrob znesvěcen?
Překvapivě (a milosrdně) se nestalo ani to.
I když nemůžeme prozradit skutečné místo posledního odpočinku biskupa Williamsona, ukázalo se, že je ještě lepší než Écône a ještě vhodnější než vedle arcibiskupa Lefebvra.
Autor článku tomu sotva mohl uvěřit, když se to dozvěděl.
Requiescat in Pace.
Zdroj: The WM Review
Překlad: D. Grof
