Slepý žebrák (2020)
Kázání P. Martina Fuchse
připravené pro mši svatou v Praze 23. února 2020
Neděle
Quinquagesima
***
Známý spisovatel pater Wilhelm
Hünermann vypráví tento příběh:
Toni Lanscher, tak se jmenoval jeden
bystrý mládenec, který vytvořil betlém v kostele jedné horské vesnice v Bavorsku,
každý rok vyřezal novou figuru.
Tentokrát to byl muž v oděvu
žebráka; pravá ruka opřená o hůl, levá natažená dopředu šmátrala před postavou.
„Slepý muž!“ Šuškali si lidé. „Slepý u jeslí!“
O slepci u jeslí kázal také pan
farář: o takové nouzi, která už žádné světlo na konci nevidí a přesto se dere
dopředu k zázraky konajícím rukám novorozeného Božího Děťátka: „Tak máme také
my,“ uzavřel kněz své kázání, „veškeré své utrpení vždy znovu vkládat do Jeho
rukou. My sice nevíme, jestli nás z našeho soužení vysvobodí. Ale víme, že
nepropustí naši duši bez světla plného útěchy.“
„Toni, letos jsi udělal mistrovský
kousek,“ pochválil pan farář mladého umělce.
„Bude to stále lepší,“ odpověděl
Toni. „Ale to poslední a to nejlepší se musím stále učit. Loni v létě jsem v
horách poznal jednoho mnichovského profesora. Podíval se na mou dílnu a
nešetřil chválou. Pak mi poradil, abych navštěvoval akademii v Mnichově,
protože jen tam bych se mohl naučit, co mi ještě chybí. Ujistil mě dokonce, že
bych získal titul a pracovní místo. Samozřejmě jsem ihned souhlasil a po svátku
Tří Králů odjíždím do Mnichova. Jste první, komu jsem se s tím svěřil.“
Starý kněz pozorně poslouchal, ale
dlouho mlčel, když mladý umělec domluvil.
„Jaký je váš názor, pane faráři?“
naléhal Toni Lanscher.
Farář na chvíli položil ruku na své
staré laskavé oči, znovu se nad mladým řezbářem zamyslel, pak se na něj podíval
a řekl:
„S tím ti, Toni, moc neporadím. Ve
městě se určitě můžeš mnohému přiučit. Tvé dřevěné figury se zřejmě stanou
hladšími a jemnějšími. V tom velkém světě také asi dojdou většího uznání, než
jakého se jim dostalo tady u nás. Ale obávám se, abys tou vnější dokonalostí
neztratil svou duši.
Jestli chceš moji radu, radu
starého, zkušeného muže, pak ti říkám, nechoď do města!“
„Ale profesor…“ zakoktal Toni
znepokojeně.
„Ten profesor může být schopný a
chytrý člověk, a zřejmě to s tebou myslí dobře, ale on žije ve svém světě a ty
ve svém. Zůstaň tady, Toni! Přemýšlej o tom ještě.“
Na Tři Krále se oba znovu viděli.
„Přemýšlel jsem o tom znovu, pane
faráři. Pojedu tam! Jde mi o mé umění.“
„Jde o tvou duši a duši tvého díla,“
odpověděl kněz vážně. „No, jeď s Pánem Bohem a vrať se takový, jaký odtud
odjíždíš! Mám ale pocit, že na tebe ve městě čeká velké utrpení.“
„Vy jste nás ale ve škole, už když
jsme byli malí, učil, že utrpení bývá větší dar z nebe než radost,“ odpověděl
řezbář. „Čeho bych se tedy měl bát?“
„Ano, to máš pravdu“, přikývl
stařec. „Utrpení obohacuje duši a umělec musí projít branami mnohých bolestí,
než jeho tvorba dosáhne svého vrcholu.“
„No – pak tedy jdi s Pánem Bohem!“,
řekl znovu kněz a potřásl mladému muži rukou.
Několik příštích měsíců přicházely z
Mnichova dobré zprávy, takže si kněz pomyslel, že si možná dělal zbytečné
starosti.
O Svatém týdnu ale přišla do malé
horské vesnice strašná zvěst: Ten mladý umělec měl autonehodu a byl převezen do
mnichovské nemocnice s vážnými zraněními.
Když ho kněz po Velikonocích
navštívil, řekli mu, že Toni je z nejhoršího venku, ale je zde velké riziko, že
úplně ztratí zrak.
„Můj milý příteli,“ řekl pater, „mé
obavy o tebe nebyly bezdůvodné.“
„Ano, měl jste pravdu, pane faráři“,
odpověděl Toni, „ale bude to v pořádku. Už se nemůžu dočkat, až mi z očí
sundají obvazy. Jakmile znovu uvidím, budu zase vyřezávat.“
„Jak to chce Bůh, tak je to vždy to
nejlepší,“ odpověděl kněz. „V každém případě teď musíš být velmi statečný.“
O několik týdnů později, to už bylo
plné léto, byl Toni Lanscher propuštěn z nemocnice.
„Teď je všechno pryč!“, naříkal
Toni, když ho farář navštívil. „Jsem slepý! Víte, co to znamená? Už nikdy
neuvidím hory! Už nikdy nemůžu vzít do ruky svůj řezbářský nůž. Smrt by byla
milosrdnější. Jak mi to mohl Bůh udělat? Co jsem provedl, že mě takhle
potrestal?“
Kněz vzal slepého mladíka za ruku a
řekl: „Toni, vyřezal jsi jednoho slepce a postavil ho na cestu k betlémským
jeslím. Bůh tě nyní učinil jemu podobným. Také ty jsi teď člověkem, který má
najít cestu k Boží lásce.“
„Jak mohu věřit v Boží lásku? Jak
může být laskavým otcem ten, který oslepuje své vlastní dítě?“
„Je to laskavý otec, který vydal
svého vlastního syna na kříž, aby mohl vykoupit svět. Ty sám jsi často
vyřezával Spasitele na kříži. Pochyboval jsi přitom o Boží lásce?“
„Ale co vina? Já nemám žádnou vinu!“
„Byl snad vinen ten, který za nás
zemřel na kříži? Můj příteli, pod křížem přestávají jakékoli otázky ohledně
našeho vlastního utrpení. Bůh nyní zřejmě potřebuje tvé utrpení. Až bude
potřebovat tvoje umění, budeš znovu vidět. Jeden rakouský biskup, který postupně
ztrácel zrak, se takto modlil: „Pane, chceš-li zhasnout světlo mých očí, ponech
mi, prosím, alespoň světlo mé mysli! A pokud mi chceš vzít také světlo mé
mysli, dovol mi, prosím, mít alespoň světlo víry.“
„Takto se modli, Toni!“ řekl farář.
A nikdy slepého neopustil, aniž by se pomodlil Otče náš, i když rty mladého
muže stále mlčely.
Pak ale přece přišel den, kdy také
Toni poprvé pronesl slova: „Buď vůle Tvá!“
Tento den znamenal v jeho životě
velký obrat. „Pane faráři,“ řekl o první adventní neděli, „mé oči jsou pro svět
mrtvé, ale od té doby, co jsem slepý, vidím víc než předtím. Chci se vám s
něčím svěřit: trochu se obávám toho, že bych znovu začal vidět. Nevím, jak to
říct. Ale mám strach, že bych mohl opět ztratit to vnitřní světlo, které jsem
nyní našel.“
„A ty ses smířil s tím, že už nikdy
nebudeš moci vyřezávat?“, zeptal se farář.
„Teď se mi zdá, že Bůh potřebuje mé
utrpení víc než mou ruku.“
O Vánocích Toni posunul postavu
slepého žebráka blíže k jeslím.
O rok později se do klidné vesnice
vydal známý oční lékař. Na žádost faráře prohlédl slepého muže. Pak řekl:
„Tento případ, myslím, není beznadějný. Chtěl bych ho vzít na naši kliniku.
Myslím, že by se mu dalo pomoci.“
A hle, Toni Lanscher se vrátil domů
a – viděl. „V té noci mých očí jsem se naučil víc, než by mi mohla dát jakákoli
škola na světě. Teď vím jistě, že můj zrak mi vzala Boží láska.“
K Vánocům toho roku Toni vyřezal
kříž a umístil ho nad betlémskou stáj. Tento krucifix spočíval v rukou
Nebeského Otce. Nad tímto podivným obrazem rozpínala svá zářící křídla bílá
holubice.
Byl to umělcův dík Duchu Svatému,
který v oné noci očí dal jeho duši světlo, aby ona už nebyla slepá, aby
prohlédla.
Drazí věřící! V dnešním evangeliu
hovoří Spasitel o svém utrpení, ale apoštolové jeho řeči nerozumí. Jim ta slova
připadala jakoby zahalená tmou. Krátce nato uzdravil jednoho slepce, protože
věřil. Chtěl své učedníky poučit o tom, že utrpení nelze pochopit lidským
rozumem. Odpověď na otázku „Proč zrovna já musím trpět?“ nám dává Písmo svaté,
Boží zjevení: Bůh nám chtěl skrze utrpení otevřít nebe. Pohled na Kristův kříž
nás učí této pravdě. Z kříže přichází veškeré požehnání!
Podívejte se někdy do domů, kde není
kříž. Není tam žádné požehnání, protože se tam nastěhoval ďábel. A kde bydlí
ďábel, tam jsou bludy a hříchy.
Kéž nás Pán Bůh naučí této vědě
kříže!
Amen.
Překlad: P. VVP
