středa 5. února 2020

Polemická laskavost a liberalismus (1884)


Polemická laskavost a liberalismus (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Liberalismus nikdy nepřenáší boj na solidní půdu; příliš dobře ví, že v diskuzi o principech se musí setkat s neodvratnou porážkou. Upřednostňuje taktiku vzájemného obviňování a, za působení spravedlivého bičování, s kňouráním obviňuje katolíky z nedostatku laskavosti v jejich polemikách. To je také půda, jíž mají jistí katolíci nakažení liberalismem zvyk přijímat. Podívejme se, co v tomto směru můžeme říct.
My katolíci v tomto bodě, stejně jako ve všech dalších, máme rozum na své straně, zatímco liberálové mají pouze jeho stín. Na prvním místě se katolík může se svým liberálním protivníkem, je-li takový [tj. otevřený liberál], vypořádat otevřeně. O tom nemůže nikdo pochybovat. Jestliže nějaký autor nebo novinář otevřeně vyzná liberalismus a neskrývá své liberální záliby, jaká újma mu může být učiněna, když se nazve liberálem? Si palam res est, repetitio injuria non est: „Říct to, co všichni vědí, není žádná újma.“ Ještě pádnější odůvodnění: říct o svém bližním to, co každou chvíli sám o sobě říká, nemůže oprávněně pohoršovat. A přesto, kolik liberálů, zvláště těch klidného a umírněného druhu, považuje vyjádření „liberál“ a „přítel liberálů“, jež na ně katoličtí protivníci aplikují, jako urážlivé a nelaskavé!
Nazvat veřejné obhájce a hlasatele liberalismu špatnými, za předpokladu, že liberalismus je špatná věc, není žádný nedostatek laskavosti.
V tomto případě lze aplikovat zákon spravedlnosti, platný v každé době. Dnešní katolíci v tomto ohledu nejsou žádnými inovátory. Prostě se držíme starobylé stálé praxe. Propagátoři a podněcovatelé hereze, jakož i její autoři, byli ve všech dobách nazýváni heretiky. Jako vždy Církev považovala herezi za velice vážné zlo, tak vždy také její stoupence nazývala špatnými a zvrácenými. Projděte si seznam církevních autorů – pak uvidíte, jak apoštolové zacházeli s prvními heretiky, jak je Otcové a moderní polemici a Církev sama ve svém oficiálním jazyce pronásledovala. Není tedy žádný hřích proti lásce nazývat zlo; jeho autory, stoupence a jeho učedníky špatnými; všechny jeho činy, slova a spisy zlými, ohavnými a podlými. Krátce řečeno, vlk se vždy nazýval vlkem; a když tak byl nazván, nikdy nikdo nevěřil, že stádu a pastýři bylo učiněno zle.
Jestliže propagace dobra a nutnost bojovat se zlem vyžadují použití poněkud drsných termínů proti omylu a jeho podporovatelům, zajisté není toto použití proti lásce. Je to přímý následek nebo důsledek onoho principu, který jsme právě názorně ukázali. Musíme zlo vyhlašovat za hnusné a odporné. Tohoto výsledku nemůžeme dosáhnout, aniž bychom poukázali, jak a proč je hnusný, odporný a opovrženíhodný. Křesťanské řečnické umění všech dob vždy proti bezbožnosti používalo nejráznější a nejdůraznější rétoriku z arzenálu lidské mluvy. Ve spisech velkých přeborníků křesťanství se trvale používá ironie, kletby, zavrhování a nejdrtivější přídomky. Proto je jediným zákonem správný okamžik a pravda.
Existuje však další ospravedlnění pro takové užití. Propagace pro širokou veřejnost a apologetika nemohou sloužit vytříbeným a svázaným akademickým formám. Abychom přesvědčili lid, musíme hovořit k jeho srdci a představivosti, jež mohou být pohnuty jen horlivým, vynikajícím a vášnivým jazykem. Být vášnivý, neznamená být zavrženíhodný – když naše roznícení je svatým zápalem pravdy.
Domnělá hrubost moderní ultramontánní žurnalistky nejen zaostává za liberální žurnalistikou, ale je dostatečně ospravedlnitelná každou stránkou děl našich velkých katolických polemiků jiných dob. To se dá snadno ověřit. Sv. Jan Křtitel nazývá farizeje „zmijí plémě“; Ježíš Kristus, Náš Božský Spasitel, na ně chrlí přídomky jako „pokrytci, obílené hroby, zvrácené a cizoložné pokolení“, aniž by si myslel, že z tohoto důvodu poskvrňuje posvátnost Své vlídné mluvy. Sv. Pavel kritizuje schizmatické Kréťany jako „vždy lháře, zlé šelmy, líná břicha“. Tentýž apoštol nazývá čaroděje Elymase „svůdcem, plným všeliké lsti a zchytralosti, synem ďábla, nepřítelem veškeré spravedlnosti“.
Když otevřeme díla Otců, nalezneme tutéž ráznou kritiku hereze a heretiků. Když se sv. Jeroným pře s Vigilantiem, vmetá mu do tváře jeho dřívější povolání majitele hostince: „Od svého dětství,“ říká mu, „ses učil jiné věci než teologii a věnoval ses jiným snahám. Zároveň prověřovat hodnotu svých peněžních účtů a hodnotu textů Písma svatého, ochutnávat vína a chápat smysl proroků a apoštolů zajisté nejsou povolání, jež může tentýž člověk vykonávat se ctí.“ Při jiné příležitosti, když napadal téhož Vigilantia, který popíral ctnost panenství a postu, se jej sv. Jeroným se svou obvyklou živostí ptá, jestli tak hovořil, „aby neoslabil tržby ve svém hostinci?“ Dobré nebe, jaký povyk by to vyvolalo, kdyby jeden z našich ultramontánních diskutérů psal proti nějakému liberálnímu kritikovi nebo heretikovi naší doby tímto způsobem!
Co řekneme o sv. Janovi Zlatoústém? Cožpak jeho proslulý výpad proti Eutropiovi není svou osobní a bojovnou povahou srovnatelný s krutými výpady Cicera proti Catilinovi a proti Verresovi? Mírný sv. Bernard neoslazoval svá slova, když napadal nepřátele Víry. Když se obracel na Arnolda z Brescie, velkého liberálního agitátora své doby, nazývá jej ve všech svých dopisech „svůdcem, nádobou bezpráví, štírem, krutým vlkem“.
Smířlivý sv. Tomáš Akvinský zapomíná na klid svých chladných sylogismů, když chrlí svou divokou řeč proti Vilémovi ze St. Amour a jeho učedníkům: „Nepřátelé Boha,“ křičí, „služebníci ďábla, údy antikrista, zvrhlíci, zatracenci!“ Ani proslulý Louis Veuillot nikdy nehovořil tak odvážně. Serafínský sv. Bonaventura, tolik naplněný sladkostí, zaplavuje svého protivníka Gerarda takovými přídomky jako „opovážlivec, nactiutrhač, duch zloby, bezbožník, nestoudný, neotesanec, podvodník, zločinec, proradný, nevděčný!“ Mluvil sv. František Saleský, jindy tak jemně vybraný a mírný, někdy měkce s heretiky své doby a země? Promíjel jejich újmy, podával jim pomoc až do té míry, že zachraňoval životy těch, kteří usilovali o jeho, ale u nepřátel Víry nezachovával ani mírnost, ani ohledy. Když se jej jeden katolík, který chtěl vědět, jestli je dovolené hovořit špatně o nějakém heretikovi, který propagoval mylné nauky, ptal, odpověděl:
„Ano, můžete, za podmínky, že se držíte přesné pravdy ohledně toho, co víte o jeho špatném chování, a prezentujete to, co je pochybné jakožto pochybné dle stupně pochyb, který v tomto ohledu můžete mít.“ Ve svém Úvodu do zbožného života, onoho drahocenného a oblíbeného díla, se znovu vyjádřil: „Jestliže by neskrývaní nepřátelé Boha a Církve měli být obviňováni a kritizováni se vší možnou silou, křesťanská láska nám ukládá křičet „vlk“, když se vlk vkrade doprostřed stáda a můžeme jej kdykoliv a na jakémkoliv místě potkat.“
Ale dost. To, co největší katoličtí polemici a svatí udělali je nesporně dobrým příkladem dokonce i pro nejpokornější obhájce Víry. Moderní ultramontanismus ještě nikdy nepředčil zápal jejich kritizování hereze a heretiků. Křesťanská láska nám zakazuje činit druhému, co bychom rozumně nenechali je činit nám. Všimněte si příslovce rozumně. To zahrnuje celou podstatu této otázky.
Základní rozdíl v této věci mezi námi a liberály spočívá v tom, že oni se na apoštoly omylu dívají jako na svobodné občany, kteří prostě uplatňují své plné právo myslet ve věcech náboženství, jak se jim líbí. My v nich naopak vidíme neskrývané nepřátele Víry, jíž máme povinnost hájit. Nevidíme v jejich omylech prostě jen svobodné názory, ale trestuhodné a formální hereze, jak nás učí Boží zákon. Na základě smyšlené svobody svých vlastních názorů musí liberálové nejen tolerovat, ale i respektovat ty naše; protože je svoboda názoru v jejich očích nejkardinálnější ctností bez ohledu na to, jaký ten názor je, musí to respektovat jako vyjádření rozumové svobody člověka. To, co u nich utváří normu ctnosti, není to, co je myšleno, ale pouhé myšlení. Uznat Boha nebo Jej popřít je dle normy liberalismu stejně rozumné a liberalismus je velice nekonzistentní sám o sobě, když se snaží potírat katolické pravdy, v jejichž zastávání je tolik uplatňování rozumové svobody v liberálním smyslu, jako je v jejich odmítání. Náš katolický pohled je však absolutní; existuje jen jedna pravda, v níž není žádné místo pro protiklad nebo rozpor. Popírat tuto pravdu je nerozumné; znamená to klást nepravdu na úroveň pravdy. To je pošetilost a hřích liberalismu. Odsuzovat tento hřích a pošetilost je povinností a ctností. Odůvodněně proto říká jeden velký katolický historik nepřátelům katolicismu: „Svými činy se stáváte neblaze proslulými a já se ve svých spisech budu snažit ukázat tuto vaši neblahou proslulost.“ Stejným způsobem Zákon dvanácti desek starověkých Římanů nařizoval mužným pokolením raného Říma: Adversus hostem aeterna auctoritas esto [Doslova: vůči nepříteli platí vlastnické právo na věky – pozn. překl.], což může být přeloženo jako: „Žádné slitování s nepřítelem.“
Zdroj: Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix Sardá Y Salvany, kapitola 20
Překlad: D. Grof