neděle 2. února 2020

Komentář Eleison DCLV – Nepostradatelný papež – I (2020)


Komentář Eleison DCLV – Nepostradatelný papež – I (2020)
(655)
1. února 2020
NEPOSTRADATELNÝ PAPEŽ – I
Jak roky plynou jeden za druhým, aniž by se duševně chorá situace Církve zdála zlepšovat, katolíci, kteří následují Tradici, se sami sebe stále ptají, proč alespoň naši tradiční kněží nemohou držet spolu a přestat navzájem bojovat? Oni všichni věří v tutéž Tradici Církve, všichni se shodují, že Druhý vatikánský koncil byl pro Církev pohromou. Oni všichni vědí, že boj mezi kněžími není pro stoupence Tradice moc povznášející a odrazuje je. Proč tedy potom nemohou zapomenout na své rozdíly a soustředit se na to, co všechny z nich sjednocuje, tj. na to, co Církev učí a dělá a co vždy učila a dělala, aby spasila duše? Tato otázka má odpověď, a aby se katolíkům pomohlo vytrvat ve Víře, možná se jim musí v pravidelných intervalech připomínat.
Když stále předpokládáme, že tato krize Církve není ničím normálním v dějinách Církve, ale je integrální součástí jediné předehry k jedinému konci světa, pak pokud existuje v těchto „Komentářích“ dvojice slov, která se nejčastěji volí k definování struktury této krize, je to „Pravda“ a „Autorita“. Tato krize měla svůj původ mnohem dále v minulosti, než u Druhého vatikánského koncilu, zvláště v „reformaci“, kterou rozpoutal Luther (1483–1546), ale zatímco do Druhého vatikánského koncilu katolická Církev bojovala proti tomu, aby udržela protestantský jed mimo sebe, na Druhém vatikánském koncilu se nejvyšší katolická autorita, dva papežové a 2 000 biskupů vzdali tohoto boje a pustili jed dovnitř. To znamená, že koncilní texty se vyznačují dvojznačností, protože se musel zachovat katolický zevnějšek, ale pod tímto zevnějškem skutečná myšlenka textů, „duch koncilu“, směřuje k asimilaci liberalismu a modernismu, které následovaly po protestantismu a které vyprázdní všechen zbývající katolicismus, jakmile se jim to dovolí.
To znamená, že na koncilu katolická Autorita v podstatě opustila katolickou Pravdu a přijala nauku, která je víc v souladu s moderní dobou. A protože se tak katolická Autorita a katolická Pravda rozdělily, pak katolíci, aby zůstali katolíky, museli – a stále musí – činit strašlivou volbu: buď se přimknou k církevním autoritám počínaje papežem směrem dolů a upustí od katolické nauky, nebo se přimknou k nauce a opustí katolickou Autoritu, nebo si zvolí jeden z mnoha možných kompromisů někde mezi těmito dvěma póly. V každém případě stádo se rozprchlo, a není to jeho vina v porovnání s vinou oněch dvou Pastýřů a 2 000 pastýřů, kteří byli odpovědní za to, že církevní Autorita na koncilu zradila církevní Pravdu. V tomto rozdělení mezi Pravdou a Autoritou leží jádro dnešní padesát let staré krize.
A protože Pravda je pro jediné pravé náboženství jediného pravého Boha životně důležitá, a Jeho vlastní autorita je nezbytná pro ochranu této jediné Pravdy před všemi dopady u lidí prvotního hříchu, pak jediným možným řešením krize, které ukončí tuto schizofrenii a roztříštěnost stáda, je to, že se Pastýř a pastýřové, papež a biskupové vrátí ke katolické Pravdě. To se v Církvi a Bratrstvu sv. Pia X., které podle všeho zdání stále usiluje o to, dostat se zpět pod autoritu koncilních duchovních, zcela jistě ještě neděje. (A arcibiskup Lefebvre? „Ten je mrtvý,“ řeknou někteří!)
A tak dokud všemohoucí Bůh – nikdo menší to udělat nemůže! – nepostaví papeže zpět na nohy a papež se na oplátku „neobrátí a nebude posilou svým bratřím“ (Lk. XXII, 32), tzn. že srovná biskupy světa, může se tato krize pouze zhoršovat, dokud nedostaneme za vyučenou a Bůh se nad námi nesmiluje. Do té doby, jak říká anglické přísloví, „co nelze vyléčit, musí se přestát“.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof