Nová papežská hra: ucukni rukou
před polibkem (2019)
27. března
2019
Marian T. Horvat, Ph.D.
Podívejte se na video zde
Návštěvníci
se seřadili do fronty, aby pozdravili Františka během jeho jednodenní návštěvy
Svaté chýše v Loretu 25. března 2019 na svátek Zvěstování Panny Marie.
Když se sklonili, aby políbili jeho papežský prsten, symbol jeho autority,
František dal svrchovaně najevo, že si nepřeje žádnou část starobylého, úctyhodného
obřadu. Abychom byli přesní, jeho „papežský“ prsten je [ve skutečnosti]
biskupský prsten, protože odmítnul užívání mnoha symbolů papežství jako
takových.
Když se
ironicky usmíval, proměnil své odmítání onoho gesta na novou papežskou hru.
Bylo to jako by říkal: „Podívejme se, jak rychle umím ucuknout rukou a postrčit
ohromeného věřícího dál. Ha, ha! Podívejte, jak pokorný jsem.“ Dokonce zašel
tak daleko, že chytnul pravou ruku neústupné příznivkyně, která se snažila
pokleknout, a důrazně ji odstrčil, aby ji poslal dál.
Po početných
ucuknutích bleskovou rychlostí – jak to se zamrzlými falešnými úsměvy
pozorovali mladý biskup a starý mnich – František nakonec nalezl dva mladé
v neformálních námořnických tričkách, kteří jej zdravili, jak to má rád:
Vzali jeho ruku a uchopili ji jako rovný s rovným. S těmito dvěma se
pozastavil, aby jim dal čas navíc. Zdálo se, že jej žádají o požehnání pro
nějaké obrázky a růženec, na což jim odpověděl dvěma zdviženými palci.
Tato nová
revoluční hra podle mě odhaluje nejen rovnostářského a hrubého ducha, na což už
jsme si zvykli. Onen rezervovaný úsměv škodolibé radosti, když odtahuje svou
ruku, odráží velkou nenávist k okázalosti a moci nejvyššího úřadu Církve, který
zastává, spolu s opovržením vůči těm, kteří jej ještě uznávají.
Odmítání papežské autority
Každý biskup
obdrží v době svého svěcení biskupskou berlu, kříž a biskupský prsten. Od
dob Franků byl tento prsten nošen jako znamení biskupské cti a věrnosti (signum pontificalis honoris a signaculum fidei). (1) Je to symbol jeho
úřadu a reprezentuje jeho věrnost a snubní pouto s Církví.
Žádný problém pro Františka sklonit se a políbit ruce
židovských přeživších koncentrační tábory nebo nově vysvěcených
progresivistických kněží, kteří jsou, pokud jde o úřad a situaci, jasně pod ním
Vždy to bylo
pro věřící před Druhým vatikánským koncilem zvykem uklonit se a políbit prsten
biskupa jako znamení úcty jeho úřadu. Církev vlastně po staletí udělovala
odpustek katolíkům, kteří uctívají prsten papeže, kardinálů a jiných prelátů.
(2) Odpustky jako líbání prstenu však od Druhého vatikánského koncilu přestaly
být v oblibě.
Papežův
prsten má zvláštní význam, protože on drží nejvyšší úřad v Církvi a je mu
propůjčena nejvyšší moc. Proto líbání papežského prstenu jako prostředek uctívání
papeže jako svrchovaného pontifika byl normální protokol u papežského dvora.
Existoval dokonce zvláštní dvorský obřad nazývaný baciamano, kdy se návštěvníci Vatikánu seřadili do fronty, aby
pozdravili papeže a políbili papežský prsten.
Tento obyčej
je od pontifikátu Pavla VI. v úpadku, jak se pokoncilní papežové –
vytrvale a vědomě – posunovali k tomu, aby tento obřad a symboly papežství
vymýtili. Od Druhého vatikánského koncilu jsme s bolestí pozorovali
desakralizaci naší Svaté Církve nejen v liturgii, ale také v obřadech
a obyčejích.
Španělští generálové při baciamanu, kdy vyjadřují úctu papeži Piu XII.
Jak bylo
poznamenáno v naší Deklaraci odporu
v roce 2000, Pavel VI. formálně zrušil papežský dvůr jako takový a
nahradil jej mnohem zmenšeným „papežským domem“. (2) Také skoncoval
s papežskou tiárou a prstenem rybáře a nahradil apoštolskou berlu deformovanou
berlou používanou od té doby koncilními papeži.
Jan Pavel I.
a Jan Pavel II. se vzdali korunovace. Papežského přenosného trůnu [sedia
gestatoria], baldachýnu a Flabelli se
zřekl Jan Pavel II. František končí se zbytky tohoto dlouhého procesu autodestrukce.
Není přehnané říct, že symboly papežské vznešenosti byly všechny opuštěny a
vykázány do muzea.
Slavnostní a
velkolepé dopravní prostředky k přepravě Kristova náměstka byly Pavlem VI.
a Janem Pavlem II. nahrazeny proletářským papamobilem; František dovedl
papežskou přepravu k nové
podřadnosti tím, že odmítnul luxusní auta používaná před ním, a zvolil
si ježdění v těch nejlevnějších autech na trhu – a dokonce i ježdění autobusem.
Papežský majestátní plurál „my“ v papežských dokumentech je pryč od doby
Jana Pavla II., na slavná obřadní roucha papežů se dnes práší ve skříni nebo
byla darována do muzeí.
Je užitečné
opakovat, že tento proces desakralizace Církve ničením jejích obřadů,
okázalosti a bohatých symbolů začal krátce po Druhém vatikánském koncilu. Této
úlohy ničení se chopili všichni pokoncilní papeži.
Žádný
z nich však nepokračoval v díle ničení se zaujetím a energií
vykazovanou Františkem. Jeho úmysl na prach zničit každý zbytek nádherných
symbolů papežské autority jde tak daleko, že hraje zvrácenou hru nadávání těm
návštěvníkům, kteří křísí dobrý obyčej líbání jeho ubohého biskupského prstenu…
Řekl bych,
že to, co papež Bergoglio chce, je pohřbít každý symbol papežské autority.
Výjimka z nového pravidla
František,
který je tak neústupný v odmítání baciamana
ze strany slušných návštěvníků Loreta na svátek Zvěstování Panny Marie, později
přijal poctu spoře
oděného cirkusového akrobata.
Poznámky:
- Walter Ullmann, The Growth of Papal Government in the Middle Ages, London, 1962, str. 255.
- J.C. Noonan, The Church Visible: The Ceremonial Life and Protocol of the Roman Catholic Church, Sterling Pub., 2012, str. 325-326
- Motu proprio Pontificalis Domus z 28. března 1968.
Zdroj: Tradition In
Action
Překlad: D. Grof
