Macron – správný člověk pro opravu
Notre Dame (2019)
16. dubna
2019
Louie Verrecchio
„Notre Dame je naše historie, naše literatura, část
naší psyché, místo všech našich velkých událostí, našich epidemií, našich
válek, našich osvobození, epicentrum našich životů. Notre Dame hoří a já znám
smutek a ono rozechvění pociťované tolika francouzskými spoluobčany. Dnes večer
bych však také rád hovořil o naději. Buďme pyšní, protože jsme tuto katedrálu
vystavěli před více než 800 lety, vystavěli jsme ji a během staletí jsme ji
nechali vyrůst a zdokonalili jsme ji. A tak dnes večer slavnostně říkám:
společně ji znovu vystavíme.“ – francouzský prezident Emmanuel
Macron
Když píšu, je
těžké si představit, že by velká katedrála Notre Dame de Paris byla něčím víc
než doutnající skořápkou svého dřívějšího já.
Ještě než
spadla věž a zřítila se střecha, jakožto výsledek včerejšího tragického požáru,
tradičně smýšlející katolíci po celém světě pohlíželi na živé obrázky
sžírajících plamenů a nemohli si pomoci, aby nedali průchod zjevnému – zničení
této úžasné budovy je nejpřiléhavější metaforou pro církevní demolici, jež
započala za Jana XXIII. – požár, jenž pokračuje až do dnešního dne.
Pokud jde o
mě, já jsem zasažen prohlášením výše, vydaným francouzským prezidentem Emmanuelem
Macronem, který byl dle své stránky na Wikipedii „vychován v nevěřící
rodině, [a] byl na svou vlastní žádost pokřtěn jako římský katolík ve věku 12
let, ačkoliv je dnes agnostik“.
Jak a proč
se zjevně zbožný dvanáctiletý hoch nakonec obrátil k agnosticismu, může
kdokoliv jen hádat, ale následující (také z Wikipedie) se zdá poskytovat
alespoň jeden dílek skládačky: „Macron byl vzděláván ponejvíce v jezuitském
Lycée la Providence v Amiens“.
V každém
případě, jak tomu je dnes, Macron je asi tím správným mužem, aby se zasazoval o
znovuvybudování Notre Dame. Jak to? Svatý
Atanáš to nejspíš řekl nejlépe, v době, kdy většina vůdců Církve i
státu podlehla ariánskému bludu:
„Oni mají budovy, my máme Víru.“
Katedrála
Notre Dame byla vybudována před dlouhou dobou ke cti své jmenovkyně a
k větší slávě Boží lidmi, kterým v jejich práci zcela zjevně pomáhala
Jeho milost.
Během
staletí naplňovali její lavice věřící, aby vzdali čest a slávu Všemohoucímu
Bohu, a aby byli syceni slovem i svátostí. Z její kazatelny se hlásala
katolická nauka. Na oltáři se slavila Svatá mešní oběť věků, obětovaná za
nespočetné hříchy, urážky a nevázanosti živých i mrtvých, aby mohla přispět k
jejich spáse a k věčnému životu.
Pak se však
něco změnilo.
Druhý
vatikánský koncil opustil křesťanskou nauku a namísto toho přijal kdysi jasně
odsuzovaný klam, jakým je náboženská svoboda a ekumenismus. Pavel VI. vnutil
Božímu lidu nový mešní řád, zparchantělý ritus bez ryzích apoštolských kořenů,
ale s dostatečným počtem katolických návnad, aby mnohé oklamal. Pozornost
člověka tak byla obrácena od Boha, od nebeských věcí, a od nadpřirozeného řádu.
V tomto
procesu se Notre Dame, stejně jako jiné pokoncilní budovy, stala místem, kde se
lidé často shromažďovali s ostatními, aby takřka výlučně upírali zraky na
sebe a na světské věci, aby se nedívali nikam dál než na tento svět a přirozený řád.
Následující,
jak o tom informovala Světová rada
církví v roce 2015, tuto situaci dobře ilustruje:
Stovky lidí mnoha národů a [náboženských] vyznání
– mezi nimi pastoři, kněží, laici, řádové sestry, biskupové, arcibiskupové a
kardinálové se zapojili do bohoslužby Božího Stvoření v katedrále Notre
Dame v Paříži během klimatické konference Spojených národů (COP 21), jež
se v tomto městě konala.
Čtenáři si
také mohou vzpomenout, jak o tom podala zprávu Reuters v březnu 2010, že kardinál André Vingt-Trois pozval
rabína Rivona Krygiera, aby v sanktuáriu katedrály Notre Dame přednesl
přednášku o přínosech mezináboženského dialogu, který oceňuje „nenahraditelný
poklad každé z tradic“.
Skupina
věřících katolíků (členů FSSPX) však přerušila tuto událost, když vstoupila do
tohoto chrámu a modlila se nahlas růženec. Přednáška nakonec byla přemístěna do
„boční místnosti“.
Zatímco se
strašlivý požár, který zdecimoval budovu Notre Dame, odehrál teprve včera, její
znesvěcení již bylo fait accompli,
protože pařížská velká katedrála již dávno přestala být posvátným místem, kde
všechna čest a sláva byla výlučně
prokazována jedinému pravému Bohu; místem, kde se věřící mohli shromáždit
s důvěrou, že budou syceni slovem i svátostmi bez jakéhokoliv náznaku
modernistického jedu.
„Oni mají budovy, my máme Víru.“
S kým
se dnes, když je katedrála Notre Dame v ruinách, může počítat, že ji
znovuvybuduje k poctě své jmenovkyně? Komu se může důvěřovat, že povede toto
úsilí s myšlenkou na větší slávu Boží? Kdyby takoví lidé mezi vůdci Církve
a státu dnes byli, nepochybně by pro ně Náš Pán a Naše Paní nešetřili přemírou
hojnosti milostí, aby jim v jejich námaze pomohli.
Pravda je
však taková, že žádní takoví vůdci s takovou myšlenkou v naší době
neexistují.
Je-li tomu
tak, snaha o obnovu znesvěcené budovy, jež byla ztracena při včerejším požáru,
bude asi nejlépe vedena člověkem jako je Macron; člověkem, který tuto budovu
vnímá docela jasně ne jako to, co byla, ale jako to, čím se stala.
Jak jeho
prohlášení naznačuje, Notre Dame de Paris – budova, která byla takřka zcela
strávena plameny 15. dubna 2019 – se navzdory svým slavným počátkům stala jen
věcí o nás, o „naší historii, naší literatuře, našich osvobozeních“.
V tomto
kontextu francouzský prezident mluvil o „naději“. Nikoliv o teologické ctnosti,
která vždy upírá naše zraky na spásné dílo Krista a na věci věčné, ale na
pozemský druh [ctnosti], která vkládá svou důvěru jenom v člověka. To je
falešná naděje; naděje, jež ho inspirovala, aby zašel tak daleko, že si jménem
člověka, bez Boha, připisuje to, že
„před více než 800 lety vybudoval tuto katedrálu“, jen aby vše zakončil: „buďme
pyšní“.
S tímhle
na paměti není žádným překvapením, že přišla také zpráva, že Macron slibuje, že
znovuvybuduje Notre Dame „způsobem odpovídajícím našemu modernímu různorodému
národu“.
Jak
příhodné.
Má rada,
milý čtenáři: Nenech se natolik pohnout emocemi, aby ses nechal vtáhnout do
úsilí o obnovu, ať finančně, nebo jinak; přinejmenším ne do chvíle, kdy budou
modernisté vypuzeni z našeho středu a Kristova vláda bude uznána a naši
vůdci, zvláště naši duchovní, na ní budou trvat.
V tuto
chvíli mohou oni mít budovy včetně Notre Dame de Paris. Kéž se Bohu, když
čekáme na jejich vypuzení, uráčí dát nám milost, abychom vždy měli jedinou
pravou Víru.
Zdroj: AKA Catholic
Překlad: D. Grof
