Staré a nové věci (1997)
Biskup Williamson
Přepis seminární přednášky biskupa Williamsona k Druhému
listu Tesalonickým přednesená ve Winoně 10. října 1997. Mírně upraveno, přepis
zachovává podobu mluveného slova.
To, co nyní
máme, je kostýmní zkouškou na masovou apostazi a kostýmní zkouškou na příchod
Antikrista, protože ty dvě věci mohou znamenat totéž. Na konci Pátého věku
procházíme kostýmní zkouškou na konec světa. Co říkám, naprosto není de fide, ale velmi dává smysl to, že Bůh
poskytne Své katolické Církvi jeden poslední velký triumf, jímž bude Šestý věk
Církve. Pak bude následovat zkažení onoho Šestého věku a pak Antikrist. Proč?
Šestý věk bude krátký
Říkám vám
jen svůj názor. Proč bude Šestý věk tak krátký? Naše Paní z La Salette
říká, že lidé zapomenou. Po 25 letech dobrých úrod lidé zapomenou, co Bohu
dluží. Ohromná prosperita bude ve všech ohledech osudná. Trest pak vyhladí
obrovský počet lidí. Existují různá proroctví pro dobu po Trestu, která říkají,
že přeživší se budou potácet v ruinách a hledat jeden druhého. Všichni ale
budou bohabojní; budou věřit v Boha a budou pokorní a všichni uznají vládu
a moc Boží a bude to velký věk Víry, nepotrvá však příliš dlouho.
Řekněme, že
technologie, moderní technologie, začala kolem roku 1400, což je jen nahodilé
datum – samozřejmě to byla postupná záležitost – řekněme, že to trvalo 600 let
dojít až k superpočítačům. Ale nyní, když je ta idea a znalost, jak
vyrobit superpočítače tady a tato vymoženost a vzpomínka jsou tady, nepotrvá to
dalších 600 let znovu je vynalézt, protože i po Trestu bude živý někdo, kdo si
je pamatuje. Nemyslím si, že Bůh vezme všechny ty, kteří mají tuto vzpomínku na
superpočítače, a odstraní je. Bude tedy potřeba jen jednoho nebo dvou lidí,
kteří věděli, jak tyto věci fungovaly, aby je zrekonstruovali, a obnova vší té
technologie obnoví i snadnost toho, jak hřešit, kterou tato technologie člověku
poskytuje dnes. A tak, zatímco to vyžadovalo Boží moudrost, 2000 let od Vtělení,
aby se lidem umožnilo dojít do této současné šlamastyky, příště to bude mnohem
kratší. To je můj odhad toho, proč to nebude trvat dalších pár staletí. Šestý
věk nepotrvá několik století.
Subjektivismus
Lidé jsou
dnes zkažení, zkažení ve smrti. Ten strašlivý subjektivismus: Způsob, jakým se lidé
mohou ospravedlňovat. Dělají zkažené věci a jsou zcela přesvědčení, že jsou
svatí. A tak je to pořád. Lidé jsou přesvědčení, že dělají dobro, i když konají
zlo. Lidé dnes mají strašnou schopnost přesvědčit sebe sama, že konají dobro, i
když ve skutečnosti konají zlo, protože jejich myšlení a jejich životy jsou tak
oddělené od objektivně správného a špatného. Nahradili skutečně správné a
špatné svými představami správného a špatného, a učinili to do hloubky. Takže
nemají žádnou představu toho, co učinili.
To je pro
dnešek charakteristické a lidé jsou dnes velmi zkažení. Objektivní normy
správného a špatného už se skoro nedají pochopit. Je toho jen velmi málo
v myšlení a životech lidí, co se můžete pokusit nalézt, abyste je dnes
přesvědčili o tom, co je správné a špatné. Oni si to prostě všechno
přeorganizují podle svých vlastních přání v „zemi svobody“, a v této
„civilizaci svobody“ si děláme, co chceme, a je to naprosto správné, že si
děláme, co se nám zlíbí. Jsme svatí, když si děláme, co se nám zlíbí. Dělat, co
se nám zlíbí, je křížovou výpravou. Lidé
činí křížovou výpravu z čehokoliv. Je to neuvěřitelný způsob myšlení.
Velmi zkažený... a takoví dnes lidé jsou. Takže Pán Bůh by musel odebrat
svobodnou vůli, aby nás zbavil tohoto zkažení.
Různí lidé, různá taktika
Právě triumf
středověku vytvořil odlišného člověka a odlišný člověk přiměl ďábla změnit svou
taktiku, stejně jako musela svou taktiku změnit Církev. Církev vyvolala
středověk, ale právě triumf středověku vytvořil odlišného člověka, jehož ďábel
mohl pokoušet způsoby, jakými nemohl člověka pokoušet předtím.
Když lidé
byli divoši, kteří právě vylezli z džungle, neměli žádný konkrétní důvod
si myslet, že jsou „machři“. Pak měli středověk: „My jsme machři.“ Jsme tedy
„machři“. Pak je ďábel mohl dostat pýchou tak, jak se na ně nikdy nedostal
dříve. Když vylézali z džungle, věděli, že jsou hňupové, ale ve vrcholném
středověku si mohli říct: „Jsme machři.“ Takže zatímco je ďábel nemohl pokoušet
pýchou, když byli hňupové, mohl je snadno pokoušet pýchou, když měli Summu a když měli katedrály a když měli všechny
ty zbývající velké věci středověku. Pak je ďábel mohl pokoušet a říkat: „Není
to Bůh, kdo pro vás všechno tohle udělal. Vy jste to udělali.“ „Nebyla to
katolická Církev, která to udělala. Vy jste to udělali.“
Různé problémy, různá řešení
Lidé pak tedy
započali renesanci a začali se dívat sami na sebe. A tehdy Církev musela změnit
taktiku, protože to byl nový problém. Byl to problém vytvořený per accidens Církví. Byl vytvořen právě triumfem
Církve. Církev lidem neumožňovala, aby triumfovali, aby byli pyšní, ale
neúmyslným výsledkem tohoto triumfu vytvořeného Církví byla pýcha a na tuto
pýchu Církev musela nalézt jinou odpověď.
Duchovní cvičení sv. Ignáce
A tak jednou
odpovědí byl sv. Ignác a Duchovní cvičení. Dívám se na sebe a myslím si, že
jsem „machr“. Pak Ignác říká, podívej se trochu hlouběji, mladý muži. Takový je
první týden Duchovních cvičení, a tak si uvědomuji, že jsem konec konců hňup.
Nezměnil jsem se. Vidím, že jsem právě takový hňup, jako vždy, kdyby mě sv.
Ignác nepřiměl podívat se trochu hlouběji do sebe. Když se podívám blíže, mohu
vidět onu pýchu renesančního člověka, který se dívá sám na sebe a sám sebe
obdivuje. Když sv. Ignác bere tu pýchu: „Podívej se na sebe, dobře se na sebe
podívej“, dělá přesně to, co vždy dělali všichni svatí od doby Našeho Pána
Ježíše Krista. Muselo se to udělat ve velkém měřítku a muselo to být
organizované. Sv. Ignác to udělal. Tak se tedy podívám na sebe.
To jsou ta
Duchovní cvičení, která samozřejmě udělala hodně pro záchranu toho, co mohlo
být ze středověku zachráněno, protože lidé na konci středověku byli pyšní. Byli
humanističtí a sebestřední a za všechny ty ohromné Boží dary připisovali
zásluhy sami sobě. To byl konec středověku. Připisovali si zásluhy za tyto Boží
dary sami sobě namísto, aby je připisovali Bohu.
Sv. Ignác je
tedy přiměje podívat se na sebe blíže. Takže sv. Ignác se zabývá pozdně
středověkým, zkaženým člověkem. Když středověká civilizace triumfovala, Církev
byla královnou a ďábel byl takříkajíc do velké míry odsunut stranou, takže lidé
si už nebyli tak jasně vědomí ďábla bojujícího proti Církvi. Tím myslím, že ve
středověku o ďáblovi věděli. Máte všechny ty jejich obrazy, jak jsou zkoušeni,
vařeni v kotli s olejem...
Dvě obce
Pak začal
protestantismus. A protestantismus skutečně zaútočil na Církev, částečně proto,
že katolíci zapomněli, že existuje ďábel a že existují hereze. Katolíci při tom
přechodu spali, opět kvůli triumfu tisíce let křesťanstva. Nu, jestliže věříte,
že každý je dobrým člověkem, pak zcela zapomenete na rozdíl mezi katolíky a
protestanty.
A tak sv.
Ignác například znovu ostře zaměřuje pozornost na dvě obce [srov. sv. Augustin
obec Boží a obec pozemská v díle O
Boží obci – pozn. překl.]. Jde to zpět k sv. Augustinovi, není to nic
nového, ale sv. Ignác to prostě přináší zpět – dvě korouhve: korouhev
Luciferova a korouhev Kristova. Pokračuje bitva, a od té doby, co tato bitva zuří,
jsme měli protestanty, jansenisty, liberály, svobodné zednáře, socialisty,
komunisty, modernisty a neomodernisty. Jedna vlna útoku se valí za druhou,
přičemž všechny vlny jsou v podstatě spojené a spřízněné, a vy se chcete
vrátit zpět do pozdního středověku, kdy lidé spali? A kdy si lidé nemysleli, že
existuje nějaká skutečná opozice?
Dom Gerard
Budete
jednat přesně jako Dom Gerard z Le Barroux. V roce 1988, když
arcibiskup [Lefebvre] vysvětil biskupy, byl Dom Gerard francouzským
Benediktinem, který opustil benediktinský klášter před 10, 15, 20 lety a
založil klášter s pomocí a podporou arcibiskupa Lefebvra. Vybudoval
klášter s několika kněžími, které všechny vysvětil arcibiskup. Bez
arcibiskupa by neexistoval tento tradiční klášter. Pak v roce 1988 se Dom
Gerard obrací a říká arcibiskupovi: „Ach, jste schizmatický. Jděte si po svém.
Řím není tak zlý jako všechno tohle. Duchovní cvičení je veteš. Potřebujeme
benediktinskou spiritualitu. Potřebujeme středověkou spiritualitu. Potřebujeme
ve své Církvi poezii, umění, krásné obrazy a sochy.“ A je pravda, že
v klášteře Doma Gerarda je určitá příchuť umění. Je zajisté originální a
moderní a přesto je vkusné. V pořádku. Ale...
Oportebat hoc facere et illud non omittere ... měl
býval udělat jedno a neopomenout druhé. Byl naprosto vítán, aby založil svůj
klášter. Arcibiskup chránil a pěstoval jeho klášter. Hloupé bylo to, že se [Dom
Gerard] obrátil a řekl, že arcibiskup, který prosazuje Duchovní cvičení
v Bratrstvu, neví, co dělá, protože tato cvičení jsou veteš. Toto Dom
Gerard řekl: „Toto je protireformace. Potřebujeme [středověký] benediktinismus,
proslulý gregoriánský chorál, benediktinismus. To potřebujeme. Zapomeňte tedy
na posledních 500 let; je to ztráta času.“ Arcibiskup byl moudřejší, ale Dom
Gerard si myslel, že to ví lépe. Takže, co Dom Gerard udělal? Odešel zpět do
náručí Novus Ordo. Bylo to logické.
Zastavte boj a chytíte tu nemoc
Jestliže si
myslíte, že posledních 500 let je ztráta času, přestanete bojovat proti
modernismu a neomodernismu, protestantismu a jansenismu. Přestanete bojovat
proti tomu všemu. Řeknete, že anglikáni
se svými krásnými katedrálami, kalichy, rouchy a dobrým vkusem jsou lepší než
tato římská roucha. Tiše se jich všech zbavte. Zbavíte se římských rouch,
protireformace, sv. Ignáce, Duchovních cvičení. Dobře, ale jestliže se zbavíte
500 let odporu, chytíte onu moderní nemoc velkého formátu. Chytíte přesně tutéž
nemoc, jakou chytili všichni modernističtí duchovní. A oni ji chytili. A Dom
Gerard je zpět v náručí Novus Ordo. Jeho klášter stále funguje, ale dělá
jen malou část toho, co dělával.
V jednu
chvíli si arcibiskup setřel slzy, když jel navštívit Doma Gerarda. Jel ho
navštívit brzy po svěceních, aby se jej pokusil přesvědčit, aby nešel
s Římem, myslím si. Myslím si však, že Dom Gerard doufal, že bude vůdcem
Tradičního hnutí a tak se vrátil zpět do Novus Ordo. Asi doufal, že bude
vysvěcen [na biskupa] a zaujme arcibiskupovo místo.
Je
mimořádné, jak ďábel umí oklamat lidi. Jak se lidé nechají oklamat! Questo tuo grido fará come vento, che le piú
alte cime piú percuote, vítr více otřásá nejvyššími vrcholky (Dante,
Purgatorio, Canto XVII). Dom Gerard byl tedy vysoko a otřásl jím vítr. Po léta
opovrhoval Duchovními cvičeními sv. Ignáce. Bůh jej potrestal. Arcibiskup byl
mnohem moudřejší. Arcibiskup vůbec nijak neopovrhoval protireformací.
Mrtvolná poslušnost
Arcibiskup
však postavil nepatrný otazník proti jezuitské ideji poslušnosti. To je pravda.
Tato slepá poslušnost, která se nazývá mrtvolnou
poslušností – jako u mrtvoly, je naprostou a úplnou poslušností bez ohledu
na okolnosti. Toto zfalšování poslušnosti hrálo roli ve Druhém vatikánském
koncilu, o tom není pochyb. Arcibiskup nebyl za tuto slepou poslušnost, jíž
byli známí jezuité, ale arcibiskup vždy podporoval Duchovní cvičení sv. Ignáce
a dobře věděl, že ďábel tato cvičení nenávidí.
Krizová léčba
Máte-li
v dnešním světě ubohého „Pepu Nováka“, který je tolik sváděn z cesty,
dostal vzdělání, svou rodinu, svou práci, a to vše jej svádí z cesty a pak
má ten ubohý muž záblesk, že je mimo cestu, pak jednou věcí, která mu pomůže, a
která je možná a praktická, je pětidenní „panák“, pětidenní kurz katechismu o
svátostech, až je „našrot“. Těch pět dnů je takových. Je to dvojitá whisky
katolicismu – pět dvojitých whisky. Lidé se povznesou. Ďábel ví, co ta Duchovní
cvičení umí a arcibiskup věděl, co ta Duchovní cvičení umí. Věděl, že budou uvnitř
semináře pravidelně napadána. Že budou pravidelně opovrhována uvnitř semináře.
Vždy v Écône byli i intelektuálové. Pamatuji si, že si mysleli, že jsou
příliš dobří pro Duchovní cvičení. Velmi často jejich povolání pocházela
z Duchovních cvičení, ale nevadilo jim plivat na žebřík, po němž vylezli.
Bůh je potrestal. Dávejte si velký pozor, abyste opovrhovali Duchovními
cvičeními.
Čas přidat plyn a čas brzdit
Mezi oním
výstupem na vrcholek středověku a sestupem existuje ohromný rozdíl. Při výstupu
má člověk výhody Vtělení a stoupá s těmito výhodami. Když však začne
padat, obrací se zády k těmto výhodám. Žádný pohan před Kristem se
k Ježíši Kristu neobrátil zády. Jak by mohl? Během 4000 let od Adama
k Ježíši Kristu se žádný pohan neobrátil zády k Ježíši Kristu,
protože se Ježíš Kristus ještě nezjevil. Otec ještě nezjevil Svého Syna. Ale
v těchto posledních 2000 letech je kdokoliv, kdo zná Krista a přesto se
k němu obrací zády, v mnohem horší situaci než ti pohané, kteří
Krista nikdy nepoznali. Novopohané, pokřesťanští pohané jsou jako takoví horší
než předkřesťanští pohané.
Proto, když
středověk začal upadat, měli jste bezprecedentní problém, který volal po
bezprecedentním řešení. Církev nikdy předtím nepoznala něco přesně takového jako
protireformaci. Ale něco jako protireformace bylo potřeba právě proto, že ďábel
rozšířil středověkou slávu. Středověká sláva dala člověku pýchu a
sebestřednost, kterou nikdy předtím neměl. Od nynějška si lidé přestali myslet,
že jsou hňupové. Ale totéž je to s Církví, která lidi pozvedla do výšin, a
pak se je pokouší zastavit a zbrzdit je na jejich cestě dolů. Jestliže jste
v autě a šplháte nahoru nebo jedete z kopce dolů, v jednom
případě dáváte nohu na plyn a v druhém případě na brzdu. Jestliže dáte
nohu na brzdu při cestě nahoru, moc daleko se nedostanete. Jestliže dáte nohu
na plyn při cestě dolů z kopce, pojedete někam příliš rychle.
Dvě korouhve, dvě obce
Matka
Církev, která tedy byla odpovědná za pozdvižení lidí do výše, musela při jejich
sklouznutí dolů udělat něco jiného. A přesto je to vždy totéž, nova et vera, nové věci a staré věci,
vzpomeňte si na Matouše 13, vyhledejte si to; je to slavné vyjádření: „Proto se každý učitel vyučený
v království nebeském podobá hospodáři, který vynáší ze své zásoby věci
nové i staré.“ (Mt. 13:52)
Dvě
korouhve, proslulé rozjímání v Duchovních cvičeních, nejsou nové. Je to
tak staré jako sv. Augustin. Je to tak staré jako sv. Pavel. Tělo a duch;
absolutní svár mezi tělem a duchem. Ve sv. Augustinovi je to obec lidská a obec
Boží: Babylon a Jeruzalém. A tento jazyk sv. Ignác opět přijímá. Sv. Ignác
navazuje na sv. Augustina. Na jednu stranu to není nic nového, a přesto je to
na druhou stranu nové, takže jsou to staré věci a nové věci.
Kdyby se
Církev neposunula k protireformaci, ďábel by snadno vešel dveřmi. Je to
jen protireformace, která zachránila něco z věrné Církve středověku,
protože středověk musel pokračovat v obtížnější době, době učiněné
obtížnou skrze její [Církve] triumf. Ďábel se mohl ke středověkému člověku
dostat s pokušeními, která by předtím byla nemyslitelná.
Protireformace
byla naprosto potřebná, aby zachránila, co se ze středověkého člověka dalo
zachránit, pokud by Bůh nechtěl lidem odebrat svobodnou vůli, což Bůh neudělá.
Namísto toho dal středověkému člověku řadu světců, za něž byl Bůh zodpovědný:
sv. Terezie z Ávily, sv. Filip Neri, sv. František Borgia, sv. František
Xaverský, sv. Jan od Kříže a druzí z oné doby – pozvednutí Bohem,
zamýšlení Bohem. Francie je chvíli mimo, je zde pouze Španělsko a Itálie.
Francie začíná znovu fungovat při obraně Víry v 17. století.
Bůh se nedá vysmívat
Dávejte si
tedy pozor opovrhovat Božími svatými a nástroji Boha a prostředky Boha.
Jestliže jimi budete opovrhovat, budete potrestáni. Varuji vás, budete
potrestáni. Jestliže se zkusíte spatra dívat na Duchovní cvičení sv. Ignáce,
Bůh řekne: „Dobře, zkuste fungovat bez nich.“ A budete zpět v Novus Ordo.
Bůh se nedá vysmívat!
Překlad: D.
Grof
