sobota 29. dubna 2017

Komentář Eleison DXI – Bůh verbuje (2017)


Komentář Eleison DXI – Bůh verbuje (2017)
(511)
29. dubna 2017
BŮH VERBUJE
P. Jean-Michel Gleize, profesor teologie v semináři Bratrstva sv. Pia X. v Écône, napsal dva články o palčivém problému dneška, jež vrhají zajímavé světlo na jejich řešení. Za prvé, může papež upadnout do formální hereze? Odpověď, možná, protože se papeži ne vždy považovali za tak prosté omylu, jako jsou považováni v posledních několika stoletích. A za druhé, ukazuje papežský dokument Amoris Laetitia, že papež František upadl do formální hereze? Odpověď, striktně řečeno, ne, ale v podstatě to říct lze, protože neomodernismus podkopává nauku, zatímco předstírá, že ji zachovává. Tato druhá otázka bude muset počkat na další vydání těchto „Komentářů“, ale nechtěl-li být P. Gleize chycen mezi sedesvakantismem a liberalismem, musel nejprve otevřít první otázku.
V prvním a kratším článku říká, že od protestantské „reformace“ katoličtí teologové, zvláště sv. Robert Bellarmin, obecně zastávali názor, že papež nemůže upadnout do vědomého a tvrdošíjného popírání církevního dogmatu, tj. do formální hereze. Citují Našeho Pána, který Petrovi říká, aby utvrzoval své bratry ve Víře (Lk. XXII, 32), což předem předpokládá, že ji Petr nemůže ztratit. A argumentují, že nikdy v dějinách Církve papež neupadl do formální hereze. Na druhou stranu před protestantskou revolucí, říká P. Gleize, katoličtí teologové od 12. do 16. století všeobecně soudili, že papež může upadnout do formální hereze, a tento názor pokračoval i do moderní doby, třebaže méně běžně.
P. Gleize dochází k závěru, že zvláště s ohledem na koncilní papeže, pozdější teologové neprokázali své tvrzení. Pokud jde o to, že je Petr ze strany Našeho Pána vždy chráněn před formální herezí, je víra úkonem rozumu puzeným svobodnou vůlí, a Bůh zřídka zasahuje do svobodné vůle. A co se týká papežů v dějinách, například Honorius byl proklet svými nástupci za to, že upřednostňoval herezi monotheletismu. Tento závěr je jistě diskutabilní a diskutovaný, ale když se člověk podívá na tuto otázku z historického pohledu sedmi věků Církve, dává smysl.
Skrze tři věky (apoštolové 33-70, mučedníci 70-132 a učitelé 312 až asi 500 AD), vystoupala Církev do čtvrtého věku, tisíciletého triumfu křesťanstva (asi 500-1517). Ale v pozdním středověku se ďábel a prvotní hřích zažrali do křesťanstva, a lidé se dostali do pátého věku apostaze (1517- ?), v němž degenerující křesťané vynalézali jednu formu pokrytectví za druhou (protestantismus, liberalismus, komunismus mezi jinými), aby vzdali hold křesťanské ctnosti a civilizaci, přičemž se během toho „osvobozovali“ pro nejnovější neřest, např. „manželství“ stejného pohlaví. Bůh mohl nechat pokračovat středověk navždy, musel by však zasáhnout do svobodné vůle. A tak se stalo, že dal Své Církvi zvláštní úrodu světců, aby vedli protireformaci, a během příštích pěti set let získal, aby obměnil obyvatelstvo nebe, sklizeň novověkých světců. Ale aby Bůh potlačil zkaženost novověkého člověka, rozhodl se posílit autoritu ve Své Církvi, aby duše, které si přály spásu, ale již ne dostatečně skrze vnitřní ctnost, mohly být alespoň směrovány vnější autoritou k nebi. Pak samozřejmě ďábel začal pracovat zvláště na duchovních na vysokých postech autority a po takřka pěti stech letech je to jakoby Hospodin řekl: „Jestliže nechcete Mou Církev, pak mějte svou vlastní Novocírkev,“ a to byl Druhý vatikánský koncil.
Nyní je tedy církevní autorita poškozená více, než aby to umožňovalo veškerou lidskou nápravu, a On použije nějaké jiné prostředky, aby z našeho duchovně vyčerpaného světa vymáčkl další sklizeň duší. Trest zajistí počáteční oslnivost Církve šestého věku, ale ďábel a prvotní hřích přimějí lidskou přirozenost pracovat na tom, co je hluboce oslabené liberalismem pátého věku, aby to netrvalo příliš dlouho dostat se do sedmého věku Antikrista. To však bude věk největších katolíků celých dějin Církve – úroda zvláště velkých světců.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof