Komentář Eleison DXI – Bůh verbuje (2017)
(511)
29. dubna
2017
BŮH VERBUJE
P. Jean-Michel Gleize, profesor
teologie v semináři Bratrstva sv. Pia X. v Écône, napsal dva články o
palčivém problému dneška, jež vrhají zajímavé světlo na jejich řešení. Za prvé,
může papež upadnout do formální hereze? Odpověď, možná, protože se papeži ne
vždy považovali za tak prosté omylu, jako jsou považováni v posledních
několika stoletích. A za druhé, ukazuje papežský dokument Amoris Laetitia, že papež František
upadl do formální hereze? Odpověď, striktně řečeno, ne, ale v podstatě to
říct lze, protože neomodernismus podkopává nauku, zatímco předstírá, že ji
zachovává. Tato druhá otázka bude muset počkat na další vydání těchto
„Komentářů“, ale nechtěl-li být P. Gleize chycen mezi sedesvakantismem a
liberalismem, musel nejprve otevřít první otázku.
V prvním a kratším článku říká,
že od protestantské „reformace“ katoličtí teologové, zvláště sv. Robert
Bellarmin, obecně zastávali názor, že papež nemůže upadnout do vědomého a tvrdošíjného
popírání církevního dogmatu, tj. do formální hereze. Citují Našeho Pána, který
Petrovi říká, aby utvrzoval své bratry ve Víře (Lk. XXII, 32), což předem
předpokládá, že ji Petr nemůže ztratit. A argumentují, že nikdy v dějinách
Církve papež neupadl do formální hereze. Na druhou stranu před protestantskou
revolucí, říká P. Gleize, katoličtí teologové od 12. do 16. století všeobecně
soudili, že papež může upadnout do formální hereze, a tento názor pokračoval i
do moderní doby, třebaže méně běžně.
P. Gleize dochází k závěru, že
zvláště s ohledem na koncilní papeže, pozdější teologové neprokázali své
tvrzení. Pokud jde o to, že je Petr ze strany Našeho Pána vždy chráněn před
formální herezí, je víra úkonem rozumu puzeným svobodnou vůlí, a Bůh zřídka zasahuje
do svobodné vůle. A co se týká papežů v dějinách, například Honorius byl
proklet svými nástupci za to, že upřednostňoval herezi monotheletismu. Tento
závěr je jistě diskutabilní a diskutovaný, ale když se člověk podívá na tuto
otázku z historického pohledu sedmi věků Církve, dává smysl.
Skrze tři věky (apoštolové 33-70,
mučedníci 70-132 a učitelé 312 až asi 500 AD), vystoupala Církev do čtvrtého
věku, tisíciletého triumfu křesťanstva (asi 500-1517). Ale v pozdním středověku
se ďábel a prvotní hřích zažrali do křesťanstva, a lidé se dostali do pátého
věku apostaze (1517- ?), v němž degenerující křesťané vynalézali jednu
formu pokrytectví za druhou (protestantismus, liberalismus, komunismus mezi
jinými), aby vzdali hold křesťanské ctnosti a civilizaci, přičemž se během toho
„osvobozovali“ pro nejnovější neřest, např. „manželství“ stejného pohlaví. Bůh
mohl nechat pokračovat středověk navždy, musel by však zasáhnout do svobodné
vůle. A tak se stalo, že dal Své Církvi zvláštní úrodu světců, aby vedli protireformaci,
a během příštích pěti set let získal, aby obměnil obyvatelstvo nebe, sklizeň novověkých
světců. Ale aby Bůh potlačil zkaženost novověkého člověka, rozhodl se
posílit autoritu ve Své Církvi, aby duše, které si přály spásu, ale již ne
dostatečně skrze vnitřní ctnost, mohly být alespoň směrovány vnější autoritou
k nebi. Pak samozřejmě ďábel začal pracovat zvláště na duchovních na
vysokých postech autority a po takřka pěti stech letech je to jakoby Hospodin
řekl: „Jestliže nechcete Mou Církev, pak mějte svou vlastní Novocírkev,“ a to
byl Druhý vatikánský koncil.
Nyní je tedy církevní autorita
poškozená více, než aby to umožňovalo veškerou lidskou nápravu, a On použije
nějaké jiné prostředky, aby z našeho duchovně vyčerpaného světa vymáčkl
další sklizeň duší. Trest zajistí počáteční oslnivost Církve šestého věku, ale
ďábel a prvotní hřích přimějí lidskou přirozenost pracovat na tom, co je
hluboce oslabené liberalismem pátého věku, aby to netrvalo příliš dlouho dostat
se do sedmého věku Antikrista. To však bude věk největších katolíků celých
dějin Církve – úroda zvláště velkých světců.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
